Zhubnout není takový problém. Ale udržet váhu zvládne jen patnáct procent lidí

Statistiky ohledně výdrže s dietou jsou pesimistické, drtivá většina lidí si zdravý životní styl neudrží. Proč se jim to nedaří?

Nezdar zažije pětaosmdesát procent hubnoucích. Pouhých patnáct procent dokáže změnu implementovat do svého života dlouhodobě. Velkou roli hraje hlava. Když začínáte hubnout, jste zpevňováni už jen tím, že si stoupnete na váhu a vidíte, jak jdou kila poměrně rychle dolů. Okolí vás chválí, to je také silný stimul. Ale každé hubnutí se po nějaké době zastaví, okolí si na vaše zhubnuté tělo zvykne a přichází frustrace, že se „nic“ neděje. Navíc jakmile zhubnete, dojde přirozeně ke snížení bazálního metabolismu.

Laicky řečeno, člověk musí jíst méně, než byl zvyklý s kily navíc.

Přesně tak. Tělo nově k fungování potřebuje méně energie, než když mělo o deset kilo víc. Občas se mě v ordinaci někdo zeptá, kdy bude moci jíst zase normálně. Ale je to tak, že pokud si chcete udržet nižší hmotnost, jako dřív už se nenajíte. Po zhubnutí vždy přichází udržovací fáze, která je nejnáročnější a dochází v ní nejčastěji k selhání. Přicházejí zátěžové situace a emoční jedlíci intuitivně sáhnou po jídle – a nebude to hlávkový salát, ale něco, co má v sobě hodně tuku a cukru. Budou proti vám i hormony, které mají tendenci vrátit tělo k původní váze, metabolismus najednou ukládá o něco víc tuku do zásob. Takže ne zhubnutí, ale udržet si váhu, to je ta největší fuška.

Jak tedy zvýšit šance na úspěch, aby to konečně vyšlo?

Odměňujte se. Když se vám povede udržet si váhu další měsíc, pořiďte si knížku, zajděte do sauny. Pak jsou tu dvě základní pravidla: pravidelně si kontrolujte hmotnost a jednou začas si pár dní pište podrobně, co za den sníte. Návrat do starých kolejí bývá plíživý a zapisováním se dá podchytit. Nezbytností je udržet si pohybovou aktivitu, abychom si udrželi svalovou hmotu. Svalová buňka spotřebuje při pohybu pětkrát víc energie než buňka tuková.

Hraje u hubnutí roli věk? Ženy často zmiňují menopauzu jako důvod, proč najednou přibraly a kila se jim už nedaří shodit.

Nemůžeme na menopauzu svést veškerá kila navíc, ale je pravda, že příroda je v tomhle vůči ženám nespravedlivá. V menopauze dojde k výraznému poklesu hormonů estrogenu a progesteronu a ženský metabolismus začne jinak trávit sacharidy, jsme víc rezistentní na inzulin. Rychleji se nám odbourává svalová hmota, takže je potřeba začít dělat věci trochu jinak. Ženy v menopauze by měly přidat svalový trénink a dbát na to, aby v jejich jídelníčku byla hojně zastoupená bílkovina.

Muži s věkem a přibíráním jsou na tom jak?

Český muž nejčastěji přibírá kolem pětatřicátého roku, což plus minus odpovídá době, kdy se ožení a založí rodinu. V tomto věku také bývají hodně zaměření na práci, odbývají se v jídle, nemají čas na sport. Ale nemůžeme paušalizovat. Proti třicátníkům, kteří zleniví, tu máme opačný extrém, muže, kteří se rozhodnou, že zlomí sportovní rekordy. Občas za tím v ambulanci vidím trochu útěk od povinností v rámci rodiny.

Nedostává každý z nás do vínku váhu, ke které se jeho tělo má tendenci vracet?

Tělo si pamatuje, jakou hmotnost jste měli po většinu svého života, to je pro něj jakási domovská stanice, k níž se má tendenci vracet. Pokud jste si při hubnutí vytyčili cílovou váhu, ale vůbec se k ní nemůžete dostat, z pozice lékařky bych radila, abyste to nehrotili. Někdy je lepší mít pár kilo nadváhu, dostatek pohybu a být spokojený než se nervovat, že mi nejde shodit pět kilo. Nejhorší příklad je žena, která celý život zkouší všemožné diety, hodně sportuje a je ve stresu. V ten moment je nejlepším řešením zvolnit. Vyplavováním stresových hormonů se vám ukládá tuk. Víc pro sebe uděláte, když se pořádně vyspíte a odpočinete si.

Pozor na čerstvé džusy i smoothie

Zabýváte se také diagnostikou dětských sportovců. Analyzujete například možnost pozdějších postižení ze sportovní zátěže. Co přesně si pod tím představit?

V rámci sportovních prohlídek kontrolujeme jednak srdce dětských sportovců, to je primární věc, ale důležité je i posouzení jejich tělesných proporcí a svalového rozložení. Hledáme, jestli v těle není někde velké přetížení, které by v budoucnu mohlo vadit. Typické je to při sportování ve velkém objemu a u jednostranných sportů, ať už jde o tenis, squash, golf, nebo krasobruslení. Takovou svalovou dysbalanci je pak potřeba kompenzovat.

Co by měl rodič hlídat u svého dítěte, které se intenzivně věnuje sportu?

Důležité je vnímat, jak se dítě cítí, jestli není často utahané. Jestli se mu nehorší prospěch ve škole. Jestli se na tréninky těší ve smyslu, aby tam nebyla patrná dlouhotrvající nechuť. U malých dětí bývá signálem pro zpozornění opakované bolení břicha, právě takto ony psychosomatizují často nepohodu. A pak s ohledem na typ sportu hlídáme pohybový aparát dítěte. Srdce stačí vyšetřit jednou za pár let, ale svalový aparát se u dětí a dospívajících pořád vyvíjí. Po desátém roce vám dítě během roka klidně povyroste tak, že se držení těla a rozložení svalové hmoty zásadně promění. Když je potomek většinu dní v tréninku a stěžuje si, že ho bolí záda, kolena, paty, má začervenalé oteklé klouby, stěžuje si opakovaně na bolesti při pohybu v kloubu, nepodceňujte to a řešte věc s odborníky.

O dnešní generaci dětí se tvrdí, že je na tom s pohybem na štíru, přibývá obézních. Je to opravdu tak špatné?

Data jsou nekompromisní – máme sedmnáct procent obézních dětí, až osm procent dětí má nadváhu. Nárůst je patrný od 90. let, kopíruje rozšiřující se dostupnost počítačů a internetu v domácnostech. Hmotnost a neaktivita narůstají u vyšších ročníků školy. Když si uděláte sondu na středních školách, pravidelně sportuje jedno dvě děti ze třídy. První výrazný ústup z pravidelné sportovní aktivity je při přechodu z prvního na druhý stupeň, druhý kolem patnácti let, kdy děti právě nastupují na střední. Pravda ale také je, že ve velkých městech je málo možností, kde si dítě může jít dvakrát týdně zasportovat jen tak pro radost. Sporty se dělají na výkon, není tu nabídka pro dospívající, kteří se hýbat chtějí, ale nemají sportovní ambice.

V souvislosti s obézními dětmi se otevírá citlivé téma: je to vina rodičů?

Neřekla bych přímo vina, mám v ordinaci i sportující rodiče, kteří řeší obezitu svého dítěte. Ale všeobecně je jasné, že dítě okouká pohybový styl a jídelníček své rodiny. Když je jeden rodič obézní, je padesátiprocentní šance, že bude obézní i dítě. Když jsou obézní oba rodiče, zvyšuje se šance na sedmdesát procent. Dítě samotné nemá možnost to změnit, jí to, co se jí doma.

Co se změnilo v našem jídelníčku, že dnes děti mají problémy s kily navíc?

Občas slýchávám, že lidi viní fast foody, já ale vidím problém hlavně v přemíře cukru a množství tuků v takzvaných prázdných kaloriích. To znamená, že potravina nic jiného kromě energie nepřináší. Jíme víc než dřív, potraviny jsou plné levných sladidel, velmi rozšířený je například glukózový sirup. Výrobci mají propracovaný marketing, kdy se svými přeslazenými produkty cílí už na malé děti. Ví, že budou sahat po oranžové, žluté a červené potravině spíš než po zelené, na obaly dávají pestré líbivé obrázky. Samotnou kapitolou jsou pak slazené nápoje a tolik oblíbené smoothie a freshe.

Čerstvý džus z ovoce či zeleniny, na tom je něco špatně?

Když vymačkáte dítěti do skleničky šest pomerančů, dokázalo by stejné množství ovoce sníst? To je sci-fi. Nikdo nesní naráz objem zeleniny a ovoce, který rozmixujeme a vypijeme v jedné porci džusu. Smoothie a freshe bývají v podstatě voda s cukrem, chybí v nich vláknina, takže za chvíli máte jen větší hlad. Jednou začas to není problém, základem pitného režimu u dětí i dospělých by měla být ale voda.

Někteří rodiče volí cestu, že svým dětem cukr zakazují. Jste toho příznivkyní?

Vybavuje se mi příběh jedné mé klientky, která byla striktně svou maminkou držená od sladkostí, a když se odstěhovala, začala se záchvatovitě přejídat sladkostmi. Dítě od věku, kdy chodí samo ze školy, má kapesné, si sladké koupí, když ho bude chtít. Sama se svými dětmi razím, ať ochutnají, co chtějí, ale co nechci, aby jedly, to doma nemáme. Když půjdou s kamarády do fast foodu nebo si koupí čokoládovou tyčinku, vysvětlím jim, že jsou lepší věci, ale striktní zakazování je kontraproduktivní.

Nereálné vzory

Vedle nadváhy se ale zvyšuje i počet dětí a dospívajících, kteří trpí poruchami příjmu potravy. Je pravda, že dokonce přibývá kluků s tímto onemocněním?

Mentální anorexii a bulimii si spojujeme s dospívajícími dívkami, ale kluky opravdu nepřehlížejme. Diagnózu poruchy příjmu potravy jich má čím dál víc, mám teď v péči několik chlapců s mentální anorexií a s bulimií. U anorektiků si všimnete problému dřív, bývá u nich výrazný pokles váhy, oproti tomu bulimie, což je záchvatovité přejídání a následné zvracení, může být dlouho pro okolí „neviditelná“. Dotyčný či dotyčná může mít i pár kilo navíc a blízcí bývají překvapení, že je nenapadlo, že mají problém s příjmem potravy.

Řada lidí poruchy příjmu potravy vnímá jako rozmar dospívajících, který se dá jednoduše vyřešit, že se přiměje dítě normálně jíst. Vnímáte tu bagatelizaci?

Tohle zlehčování se týká všech psychických problémů a nemocí. Poruchy příjmu potravy jsou život ohrožující nemoc. Mění myšlení pacienta. Když s nimi nemáte zkušenost, nezažili jste je, jsou pro vás nepochopitelné. Máte před sebou vyhublou dívku, která váží 36 kilo, ale ona se vidí tlustá a můžete jí donekonečna opakovat, že je kost a kůže. U pacientů je obrovské zkreslení reality, dochází k úbytku jejich aktivní mozkové hmoty, takže mají zpomalené myšlení, nejsou schopni realitu nahlížet. Pokyny „Najez se!“ nebudou fungovat a takový tlak končí bezradným pláčem jak dětí, tak jejich rodičů.

Dá se tato nemoc zvládnout „doma“?

Pokud je nemoc již plně rozvinuta, zvládnout ji bez odborné pomoci se podaří ve velmi nízkém procentu případů. Když si zlomíte ruku, jdete na ortopedii, když má někdo poruchu příjmu potravy, je potřeba dostat kombinovanou péči od psychiatra, terapeuta a nutričního terapeuta. Pacienti s poruchami příjmu potravy jsou velmi rafinovaní, mají tendenci manipulovat, lhát, hrát na rodiče a blízké hru, že jedli, že je všechno v pořádku, že se uzdravují. Přitom jídlo schovávají do skrýší, drží ho ve tváři a pak vyplivují, nosí vytahané oblečení a rodiče až po čase zjistí, že jejich dítě je o dalších pět kilo lehčí. Jakmile se váha dostane do opravdu nízkých čísel, je potřeba nastavit velmi přísný režim a rodiče většinou roli bachařů sehrát neumí. To přichází na řadu hospitalizace či stacionární péče.

Předpokládám, že léčení netrvá měsíc.

Dostat se z poruchy příjmu potravy je mravenčí, postupná práce. Je to navíc chronické onemocnění. I když se z něj dostanete, může přijít životní karambol, zátěžová situace, a jako by si alkoholik v tu chvíli otevřel lahev, bývalý pacient s poruchou příjmu potravy může stres řešit tak, že zase přestane jíst.

Dá se něčeho vyvarovat, abych jako rodič snížila možnost, že poruchy příjmu potravy budu řešit u svých dětí?

Nekomentujte před dětmi svůj vzhled. Znám maminky, které se ráno postaví před zrcadlo a před dětmi spustí: „Podívejte se na mě, jak jsem tlustá. Jsem tlustá, viďte!“ Nenálepkujte jídlo jako zdravé či nezdravé, z kterého je třeba mít výčitky. Neříkejte malým dětem, že když nesní oběd, maminka bude smutná. Uloží si, že když chtějí rodiče potrápit, nejíst je cesta. Ale jinak nevím. Tahle generace je oproti dřívějším jiná v tom, že ty děti nemají co zásadního řešit. Změnilo se trávení volného času, žijí před obrazovkami, kde se jim odmala nabízí nereálné vzory, pořád jsou nuceny se s někým srovnávat – to je podhoubí k psychickým obtížím. My jsme se v patnácti poprvé opili, potají kouřili, snažili se změnit svět. Novodobým způsobem protestu, vyjádřením nepohody je sebepoškozování a poruchy příjmu potravy. Jako dospělí bychom neměli varovné signály podceňovat.