Nobel věděl, co způsobil vynálezem dynamitu. A chtěl, aby si ho dějiny pamatovaly i jinak

Začněme přímo osobou Alfreda Nobela, Švéda, jehož známe hlavně jako vynálezce dynamitu. Kdo ale Nobel vlastně byl?

Nobel byl především chemik a inženýr. Ale také člověk, jenž zjevně reflektoval situaci, kterou vynálezem dynamitu způsobil. Uvědomoval si, že kromě ekonomického přínosu (dynamit se rychle začal používat k ražení tunelů, budování kanálů, cest nebo železničních tratí – pozn. red.) má dynamit i obrovskou ničivou sílu. A právě to byl s největší pravděpodobností popud k tomu, že Nobel ve své poslední vůli věnoval drtivou většinu majetku na založení nadace, která by každoročně udílela ceny po něm pojmenované.

V souvislosti se vznikem cen se traduje historka, že když v roce 1888 zemřel Nobelův bratr Ludvig, jedny francouzské noviny omylem otiskly nekrolog Alfreda. Titulek prý zněl Obchodník se smrtí je mrtvý a v textu údajně stálo: Zemřel muž, který vynalezl způsob, jak zabít víc lidí a rychleji než kdykoliv dřív. Nobel si prý text přečetl a uvědomil si, že nechce, aby si ho dějiny pamatovaly právě takhle. A na to konto se rozhodl věnovat majetek na založení nadace. Podařilo se tento příběh historicky doložit?

Nevím o tom. Spíš bych se klonil k tomu, že jde o mýtus, a jako racionálnější bych viděl verzi, že si Nobel svou odpovědnost za ničivý vynález uvědomoval dlouhodobě. Což je důležité, protože bych řekl, že sebereflexe lidem ve veřejné nebo politické sféře chybí. A to platí do dnešních dnů.

Nobel se celoživotně přátelil s hraběnkou Berthou von Suttner, pražskou rodačkou a nejznámější pacifistkou své doby. Povězte, jak silné tehdy pacifistické hnutí bylo?

Už tehdy byl v Evropě přítomen velmi silný odpor k válce. Jeho hlavními nositeli byli jednak křesťansky motivovaní pacifisté a jednak pacifisté levicoví, kupříkladu sociálnědemokratická mládež. Jedním z výrazných pacifistů byl třeba (francouzský filozof, historik a politik) Jean Jaurès, který byl za své postoje těsně po vypuknutí první světové války zavražděn.

Odkud tehdejší pacifismus pramenil? Nejničivější konflikty v dějinách, tedy první a druhá světová válka, měly teprve přijít…

Ale ony už přicházely. Například počátkem 20. století se odehrávaly válečné konflikty na Balkáně, které byly předzvěstí první světové války. Navíc se intenzivně hovořilo o potřebě zbrojení, začaly se objevovat první skutečně velké zbrojovky, jejichž rozvoj umožňovaly právě i vynálezy typu dynamitu. Když se nad tím zamyslíme, ta doba vlastně v lecčems připomíná tu dnešní. Vytvářela se bojová souručenství, byla to snaha o nové geopolitické uspořádání světa. Válka zkrátka visela ve vzduchu – s čímž souvisí právě i vlna pacifismu.

Pánský klub

Alfred Nobel zemřel v roce 1896, první Nobelovy ceny pak byly uděleny v roce 1901. Byly už tehdy považovány za prestižní, nebo si prestiž musely vydobývat postupně?

Myslím, že už tehdy byly velmi významné, minimálně tím, že skutečně poukazovaly na největší znalce nebo osobnosti v daných oborech, zvláště v těch exaktních, tedy fyzice, chemii a fyziologii a lékařství. Musíme si v tomto kontextu opět uvědomit, jaká byla doba. Společnost se razantně rozvíjela, lidstvo bylo fascinované vědou a technikou a autoři objevů a tvůrci vynálezů jako symbolů pokroku byli přijímáni s velkým respektem.

V roce 1905 dostala Nobelovu cenu za mír první žena, již zmíněná Bertha von Suttner. Jak tehdejší evropská společnost přijala fakt, že má takto prestižní ocenění ženskou laureátku?

V té době se již začínala probouzet ženská emancipace, vznikaly ženské spolky a šířilo se hnutí, které mělo za cíl dosáhnout rovnoprávnosti, především ženského volebního práva. Samotná Bertha von Suttner, a to je třeba si uvědomit, nebyla žena z lidu, byla to aristokratka z významného rodu, takže se na ni přece jen pohlíželo trochu jinak. Nicméně fakt, že cenu dostala, podobně jako ji v letech 1903 a 1911 získala za chemii Marie Curie, dával světu jasný signál, že mezi nejúspěšnějšími jedinci nemusejí být jen muži. Že i ženy mohou být nositelkami pokroku. Zkrátka že se svět posouvá správným směrem.

Nicméně další ženou, která pak cenu za mír dostala, byla až v roce 1932 americká sociální reformátorka a filozofka Jane Addams…

To je pravda. V té době byl svět pánský klub – a mělo to tak ještě nadlouho zůstat.

Jak to bylo s Nobelovou cenou za mír během obou světových válek?

V letech první světové války cena udělována nebyla, s jedinou výjimkou, a to je rok 1917, kdy ji dostal Mezinárodní výbor Červeného kříže. Ten pomáhal jednak raněným, ale také válečným zajatcům, což byla důležitá složka jeho činnosti, protože bylo obrovské množství zajateckých táborů. I v meziválečném období pak bylo několik ročníků, kdy cena za mír nebyla udělena, nejspíš proto, že se nenašel vhodný kandidát.

Počkejte, to znamená, že pacifistické tendence, o nichž jsme mluvili v souvislosti se začátkem 20. století, byly v meziválečném období slabší? Vždyť svět měl za sebou tak obrovský konflikt…

Byly snahy vytvořit platformu, kde by se konflikty řešily diplomaticky, především pak snaha o vytvoření funkční evropské spolupráce. Hlavní evropský spor, ten mezi Francií a Německem, totiž v meziválečném období stále doutnal. Proto také, a to už se dostávám do doby po roce 1945, se snaha o evropskou integraci dotýkala právě hlavně Francie a Německa. Druhá světová válka totiž ukázala, že po té první naprosto selhaly instinkty, jak dalšímu konfliktu zabránit.

Během druhé světové války byla cena za mír také udělena jen jednou, a to v roce 1944 opět Červenému kříži.

Ano. Tam byla situace ještě složitější v tom, že Norsko, které tuto cenu uděluje, bylo okupováno nacistickým Německem. Nicméně nejzajímavější byla z pohledu Nobelových cen, a to hlavně těch za mír a za literaturu, studená válka. Svět byl rozdělen železnou oponou a velká část Nobelových cen získávala nechtěně ideologický rozměr.

Problém se Seifertem

Pojďme se v téhle souvislosti rovnou podívat „domů“. Jak se na Nobelovy ceny koukali českoslovenští komunisté?

To je strašně zajímavá věc. V československém komunistickém tisku se o Nobelových cenách skoro nereferovalo. A pokud ano, tak spíš o těch jejich nositelích, kteří měli, jak se tehdy říkalo, pokrokové atributy.

Což znamená?

Že to třeba mohli být i lidé ze Západu, ale museli mít pozitivní vztah k levici a k Sovětskému svazu. Na druhou stranu tu byli laureáti přímo ze SSSR, které naopak komunisté velebit nemohli, kupříkladu sovětský fyzik a obránce lidských práv Andrej Sacharov (který dostal NC za mír v roce 1975 – pozn. red.). O něm se v Československu psalo jako o zrádci sovětského národa, který se dal do služeb antikomunismu. Obdobné to bylo už o pět let dříve s Alexandrem Solženicynem, autorem Souostroví Gulag či novely Jeden den Ivana Děnisoviče, který získal cenu za literaturu. Ocenění obou těchto pánů v každém případě plně zapadalo do normalizačního narativu o tom, že Sovětský svaz i Československo musí čelit ideologickému náporu ze Západu.

Když ještě odbočíme od mírových cen právě k těm za literaturu, jak se českoslovenští komunisté vyrovnali s tím, že v roce 1984 byl oceněn Jaroslav Seifert?

Ostudně. Zatvářili se, jako by Seifert neexistoval. Šlo o samý závěr normalizačního období, zároveň však ještě před nástupem (reformátora a autora politiky glasnosti) Michaila Gorbačova do čela SSSR. Vzpomínám si, jak jsem se jako dítě ve školce učil Seifertovu báseň Maminka. Ale to mohlo být osvíceností paní učitelky, protože jinak nebyl Seifert oficiálně moc doporučovaný autor, a to kvůli jeho podpoře idejí pražského jara a později za podpis Charty 77. Když pak dostal Nobelovu cenu, režim se nejdřív opravdu tvářil, jako by se nic nestalo. Následně ale musel tuhle strategii přeci jen změnit.

Jak to?

Na Západě, tedy komunistickou rétorikou v antikomunistických centrálách, se začalo mluvit a psát o tom, že nositel Nobelovy ceny za literaturu není ve své (komunistické) zemi dostatečně vyzdvihován. A tak za Seifertem, který tehdy ležel v nemocnici, zajel tehdejší ministr kultury Klusák, aby mu osobně poblahopřál, byla pak o tom zpráva v televizi. Protože komunisté chtěli ukázat, že to, co tvrdí západní centrály, přece není pravda. Že my tady toho svého oceněného básníka máme rádi!

Kontroverze

Vraťme se k Nobelovým cenám za mír a období studené války. Minulý týden zemřel ve věku sta let Henry Kissinger, někdejší americký ministr zahraničí. Ten dostal mírovou cenu v roce 1973 a spolu s ním i vietnamský komunista Le Duc Tho. Jejich ocenění tenkrát vyvolalo obrovskou kontroverzi. Připomenete, o co šlo?

Kissinger a Le Duc Tho cenu dostali za pařížskou mírovou dohodu, která měla ukončit vleklou a krvavou vietnamskou válku a zejména americké angažmá v ní. Už tehdy se ale objevovaly informace, a to nejen ve východním, ale i v západním tisku, že Kissinger se v minulosti snažil konflikt naopak rozšířit a že stál například za tajným bombardováním neutrální Kambodže, kterou využívaly komunistické guerilly pro své zásobovací trasy. V komunistických zemích se zase dokola omílalo, že americká administrativa byla namočená i v Pinochetově vojenském převratu v Chile v září 1973. Ještě připomeňme, že Le Duc Tho cenu vůbec nepřijal, mimo jiné i proto, že ve Vietnamu po mírových dohodách z Paříže žádný mír nenastal.

Další velká kontroverze se týkala roku 1994, kdy cenu společně získali Jicchak Rabin, Šimon Peres a Jásir Arafat. A to za dohody z Osla, které měly přinést mír mezi Izraelem a Palestinci.

Ano, dohoda z Osla měla formálně ukončit nepřátelství mezi státem Izrael a Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny. Což se, jak víme, nepovedlo, ale to nyní ponechme stranou. V roce 1994 kritika zaznívala zejména za ocenění Arafata, jenž byl považován za teroristu, ale částečně i za ocenění Rabina a Perese, kteří byli v minulosti důstojníky izraelské armády a bojovali proti Arabům. Mimochodem, vášně vyvolala i předešlá blízkovýchodní Nobelova cena za mír, ta, jež byla v roce 1978 udělena izraelskému premiéru Menachemu Beginovi a egyptskému prezidentovi Anvaru Sadatovi. Dostali ji za to, že uzavřeli mírovou dohodu mezi oběma zeměmi, ale opět se poukazovalo na fakt, že laureáti jsou rozporuplné osobnosti, například že Begin byl po druhé světové válce, ještě před vznikem státu Izrael (1948) členem teroristické organizace (sionistické podzemní ozbrojené skupiny Irgun – pozn. red.). Obecně vzato, každá cena udělená představitelům blízkovýchodního procesu nese pečeť kontroverze. Podobně je to s cenami udělovanými americkým prezidentům.

To jste mi nahrál, neboť jsem se chtěla zeptat na debatu ohledně ocenění Baracka Obamy v roce 2009.

Nobelova cena za mír pro Obamu byla velkým překvapením a byla to jedna z těch, které nesly velmi silný politický podtext. Šlo v podstatě o odmítnutí doktríny Obamova předchůdce George W. Bushe. Obama do té doby žádnou velkou práci na mírovém poli doby neudělal, pouze deklaroval jinou politiku, než jakou razil Bush.

Obama tehdy prohlásil, že se ještě necítí být vhodným kandidátem a že je řada jiných osobností, které by si cenu zasloužily víc než on. Nicméně ji neodmítl. Měl?

Já myslím, že je to vždycky možnost, skromně cenu odmítnout. Jsem přesvědčen, že by to tehdy Obamovi zvýšilo prestiž. Naopak myslím, že další kritizovaná volba, a to cena pro Evropskou unii (2012), byla v pořádku. Je obdivuhodné, jak dlouho v Evropě po druhé světové válce panoval mír – a EU k tomu významně přispěla.

Už jste zmínil politický podtext, který Nobelovy ceny za mír mají a který je také důvodem, proč se kolem nich odehrává tolik debat a kontroverzí. Povězte ale, dá se politickému aspektu vůbec nějak vyhnout?

Myslím, že nedá, neb Nobelovy ceny za mír jsou v samé své podstatě způsobem, jak ocenit nějakou formu politického soužití nebo aktivity, jež se nemusí vždycky všem líbit. To je odlišuje od cen za exaktní vědy, kde přeci jen kontroverze tolik nejsou.

Havel měl šanci jako disident

Letošní laureátkou je íránská lidskoprávní aktivistka Narges Mohammadi. Ta je momentálně vězněná, podobně jako například běloruský ochránce práv Ales Bialiatski, který cenu dostal vloni – spolu s ruským Memorialem a ukrajinským Centrem občanských svobod.

Letošní cena mi do jisté míry připomíná i tu z roku 1935, kdy ji dostal německý novinář a pacifista Carl von Ossietzky, který byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře. Stejně jako tehdy je i dnešní cena do jisté míry snahou přitáhnout pozornost k danému problému nebo konfliktu. Jde o takové popostrčení. Podobným příkladem byl třeba Lech Wałęsa, který mírovou cenu dostal už v roce 1983 (tedy tři roky po založení Solidarity, ale šest let před pádem železné opony – pozn. red).

Když už jste zmínil Wałęsu, proč podle vás Nobelovu cenu nikdy nedostal Václav Havel?

Myslím, že Václav Havel mohl získat cenu buď za mír, nebo za literaturu. Větší šanci měl jako disident, tedy před listopadem 1989. Po ročníku 1990 (kdy byl oceněn Michail Gorbačov – pozn. red.) se pozornost Nobelova výboru obrátila k jiným konfliktům v jiných částech planety, v jednadevadesátém byla oceněna barmská disidentka a politička Aun Schan Su Ťij, po ní Rigoberta Menchú Tum z Guatemaly a tak dále. Havel byl několikrát nominován, ale jak víme, cenu bohužel nezískal.