Mám krásnou práci, říká bývalý narkoman, který vede nóbl léčebnu pro závislé

Na čem jste závislý?

Na drogách nebo alkoholu už čtrnáct let ne, ale například mobilnímu telefonu a sociálním sítím jsem bohužel propadl nezdravě. Kolikrát jenom prokrastinuju s očima na displeji, ale zásadní snad je, že si to uvědomuju a občas dokážu i abstinovat. Důležité je, aby nás při těch dlouhých prokrastinacích s mobilem neviděly příliš často děti. My starší se s tím nakonec vesměs nějak popereme, ale pro děti nebude nejlepší výchozí situací do života, když budou viset na elektronických zařízeních od útlého věku a s pocitem, že to je úplně normální. 

Dostávají se k vám na kliniku lidé závislí na mobilu?

Spíš třeba na počítačových hrách, to je velký fenomén. V extrémním případě strávíte u počítače celé dny v kuse, nejste si schopen dojít na záchod, rezignujete na veškeré povinnosti. Byty takových hráčů vypadají úplně stejně jako byty, ve kterých se pořádají heroinové dýchánky: neskutečný nepořádek. Navíc když sedíte tři dny u počítače, trpí váš pohybový systém, takže to znamená dopad nejen na psychiku, ale na zdraví obecně.

Původně jsem si myslel, že léčíte alkoholiky a narkomany, ale nebezpečných závislostí je vlastně řada. Měli jste tu nějakou hodně kuriózní? 

Jedna naše klientka byla závislá třeba na nakupování, ale nutno říct, že i tam byla primární dlouhodobá závislost na alkoholu a lécích. Z čehož se u nás dostala, začala abstinovat, ale objevila se závislost další.

Jak se to takový „shopaholismus“ projevuje?

Ono jde vlastně o totéž jako u alkoholu a drog – o touhu zaplnit prázdnotu. Léčba u nás znamená i přípravu na to, co bude následovat po odchodu z léčebny. Šest týdnů klienty učíme, jak potom pokračovat v pozitivním procesu, jak zpracovávat témata, která jsme s nimi otevřeli. Snažíme se vysvětlovat, že i když přestali něco brát, nic moc to neznamená, odstranili jenom špičku ledovce. Teď potřebují řešit všechny méně viditelné problémy pod ní, a tahle konkrétní klientka to úplně nezvládla. Objednávala si přes dobírkovou službu balíčky a to v tak rychlém sledu, že se jí kupily nerozbalené na půdě a v garáži. 

A tím se snažila zaplnit prázdnotu?

Ano, ale tím víc se v ní zase ocitala. Sice nepila a nezneužívala léky, ale takové nakupování samozřejmě nabourává vztahy s blízkým okolím velmi podobně.

U vás v léčebně je kapacita nejvýš deset klientů. Jak si na malém prostoru rozumí paní, která maniakálně nakupuje, například s mládencem užívajícím pervitin?

To mě právě na komunitním způsobu léčby tolik baví. Ať už jsou klienti závislí na čemkoliv, měli venku problémy, které dlouhodobě neuměli řešit. Jejich závislost je vždycky náplastí na nějaké vnitřní bolesti a to je spolu velice brzy propojí. V něčem důležitém jsou si podobní a je jedno, jestli mají problém s nakupováním, pervitinem, gamblingem nebo užíváním léků.

Čili paní závislá na objednávání nesmyslných balíků si s narkomanem může dobře rozumět? 

Přesně tak. Každý z nich se jen jiným způsobem snažil odpojovat od vnitřní bolesti, kterou v sobě dlouhodobě – často od dětství – nesl, aniž si to třeba uvědomuje. A v tom spočívá terapeutická práce. Ukázat klientovi, co se v něm vlastně děje. Že nejde ani tak o braní drog nebo o nakupování, jako spíš o nějaké hluboké vnitřní procesy. Oni nás během těch šesti týdnů obvykle pouštějí do tak zasutých koutů ve své mysli, že v nich nikdo nikdy nebyl, ani oni ne, a to je na té práci tak hezké.

Nedáte mi příklad z poslední doby?

Měli jsme klienta, závislého na stimulantech a na gamblingu, se kterým jsme za pár týdnů na klinice odhalili, že zásadní problém vychází z nezdravých vztahů, které měl jako kluk v rodině; hlavně vůči otci. Ten dával synovi odmalička najevo, že v jeho očích nemá žádnou hodnotu, ale vyžadoval po něm, ať navenek vypadá jako silný a sebevědomý člověk. S tím rozporem nešlo dlouhodobě žít, a tak to kluk začal kompenzovat rizikovým a návykovým chováním. Totálně se tím odpojoval od své autenticity a to byl prazáklad všeho.

Zachránil mě Červený Dvůr

Vy jste byl závislý na drogách, řekněme, od jednadvaceti do třiceti šesti let.

Přesně tak.

Našel jste nějaký zásadní důvod ve vlastní minulosti? 

Ale ano, i já se během vlastní terapie dostal do bolestivých momentů z útlého dětství. Rodinné prostředí u nás bylo nestálé – tatínek o hodně starší než maminka, hodně pracovitý, hraničilo to s workoholismem, zatímco maminka se chtěla bavit. Figuroval tam alkohol, scény, hádky, časté opouštění domova, což pro dítě znamená uvržení do samoty a stresu. I u mě došlo k jakémusi odpojení od sebe sama a od velké bolesti z těchto situací. Představte si, že na rádiu stáhnete volume doleva – takhle já jsem stáhl svoji citlivost. Jako dospívající kluk jsem nerozuměl, když lidé mluvili o emocích a o pocitech. Nevěřil jsem, že mě můžou mít rádi, a vlastně ani nevěděl, co to znamená.

Vy jste milovat uměl?

Já byl vždycky hodně empatický vůči jiným, ale neuměl jsem se vžít do sebe, to je jeden z rysů traumatu. Jste přehnaně empatický, neumíte říkat ne, ale sebe jste opustil. Nemáte sebevědomí, nemáte se rád… No a co v tu chvíli udělají drogy a jiné návykové látky? Dočasně vám poskytnou vyrovnanost. Máte pocit, že konečně žijete a něco cítíte, což je natolik zásadní, že to chcete opakovat.

Kdy vám došlo, že máte obrovskou potíž?

Záhy. Tvrdým drogám předcházela éra anabolických steroidů, protože jsem dělal karate a kulturistiku na solidní úrovni. Když jsem objevil anabolické steroidy, cvičení šlo líp, zvedalo mi to ztracené sebevědomí. Zkoušel jsem i další drogy a někdy po čtyřech letech zjistil, že mám problém. Podcenil jsem to. Pervitin vám udělá tak silný otisk do mozku, že to těžko zastavíte sám.

V čem vás drogy začaly měnit?

Kolem roku 2000 už jsem byl například totálně nezodpovědný. Měl jsem odjet s partou na hory, ale místo toho jsem byl tři dny nezvěstný, ani jsem nikomu nezavolal, a takové momenty mě pak zpětně sžíraly. Samozřejmě jsem měl velkou obavu o své fyzické zdraví – ještě víc jsem se měl bát o duševní, ale to mi došlo až v době abstinence. Celkově jsem se točil v bludném kruhu a nedokázal z něho vystoupit.

Blízcí vám moc nepomohli?

V té době jsem měl partnerku, která drogy užívala se mnou, a jinak nikdo neměl představu, že v něčem takovém jedu. 

Ani ti přátelé, se kterými jste měl jet na hory?

Ti si řekli, že se chovám jako debil, ale netušili, že jsem někde sjetý po perníku a mám takovou schízu, že nemůžu brát telefon… Když jsem pak o svých problémech nejbližším řekl, byli překvapení. Věděli jen, že s alkoholem jsem měl problém od čtrnácti. Chyběla mi záklopka a alkohol je samozřejmě tvrdá droga. Až do šestatřiceti let jsem tu svou záklopku hledal a teprve v léčebně mi došlo, že u mě nikdy nebyla a nebude.

Existují vlastně závislí lidé, kteří po léčbě dál pijí nebo berou drogy, ale kontrolovaně? 

I z vlastní zkušenosti vám odpovídám, že jedině naprosto výjimečně. Kontrolované užívání je samozřejmě snem všech závislých, protože úplné zřeknutí se něčeho, co vám pomáhalo přežít v těžkých dobách, je pro mozek nemyslitelné. Nový klient přichází s tím, že až se vyléčí, dejme tomu, z alkoholismu, bude pít jen občas, pro radost – nechává si tím otevřená vrátka. My ale říkáme, že to je blud. Pokud jste diagnostikovaný závislý, tak se po kratším či delším čase vrátíte na stejnou nebo vyšší dávku. 

Měl jste za posledních čtrnáct let blízko k tomu, abyste se napil nebo užil drogu?

Po léčbě v Červeném Dvoře jsem byl ještě rok a půl v doléčovacím procesu a tehdy jsem si nechal nasadit antabus, protože alkohol u mě byl vždycky spouštěčem k drogám – pokud jsem nepil, tak mě nezajímaly. Antabus mi tehdy minimálně v jednom případě pomohl, když jsem byl na dovolené, měl žízeň a na pláži čepovali pivo. Nemít antabus, určitě bych se napil. Zvlášť zpočátku jste vystavován spoustě velkých pokušení, což je zásadní klientům vysvětlit, naučit je to. Musí pochopit, že když budu chodit do společnosti jako dřív a testovat svou vůli, tak jsou šílenci sebevražedného typu, protože zpočátku je abstinence křehká jako miminko.

Jak dnes vzpomínáte na svou vlastní léčbu? 

Červený Dvůr mi zachránil život. 

Čím?

Tehdy už jsem bral drogy denně, dokonce i v den nástupu, ale nedávaly mi to co dřív, vlastně nedávaly nic, jenom mě držely při životě. Závislost je postupný sebedestruktivní proces, takže zbývalo přeskočit o stupínek dál, třeba od šňupání k nitrožilní aplikaci, a to bych nejspíš nepřežil… Ale pak jsem byl najednou poprvé na detoxu a došlo mi, že tam jsem i naposledy. Představte si nemocnici, doktory, terapeuty a hlavně další nemocné, kteří mě děsili svým chováním. 

Co jste si tehdy uvědomil?

To zásadní. Že jsem alkoholik, narkoman, že v sobě mám syndrom závislosti a strašně se mi ulevilo. Navíc jsem vnímal silnou moc komunitní terapie. Většina z třiceti kluků, co se mnou v Červeném Dvoře byli, udělala za tři měsíce velký pokrok. Vypadali líp, chovali se líp,  to mě uchvátilo natolik, že jsem se té problematice začal hned vzápětí naplno věnovat.

Předpokládám, že se prostředí v Červeném Dvoře od toho ve vaší léčebně výrazně liší. 

I proces léčby je jiný. U nás jsme omezeni maximálně šesti týdny, klientů máme míň, to prostředí je útulné, komorní až rodinné. Hodně se zaměřujeme na osobní kontakt s klientem a na psychoterapii. 

Když vám někdo zaplatí za léčbu čtvrt milionů, musí to pro něj být velmi motivační, ne?

Přeci jen je to jiné, než když vás přijmou zadarmo někam, kde to nic nestojí, takže můžete kdykoliv odejít a pak se třeba zase vrátit. Takže ano, motivace to bývá. Většinou.

Chápu. Někomu na penězích vůbec nezáleží.

A mnoha mladým lidem léčbu zaplatí rodiče. Tam mimochodem bývá vysoká pravděpodobnost, že nenastavili pořádná pravidla, snaží se dítěti věčně a za každou cenu pomáhat, a tím pádem možná spoluvytváří podhoubí jeho závislosti. Tehdy musíme pracovat pokud možno s celou rodinou a všem nastínit, že má závislost do jisté míry spojitost s klimatem, které panuje u nich doma.

Meditace a soucit

Na jakých zásadních pilířích léčba u vás na klinice stojí?

Zmíním tři. Psychoterapie, sezení anonymních alkoholiků respektive anonymních narkomanů a pak taky meditace vipassana. 

Meditace?

Ta bývá pro klienty mnohdy ranou do čela. Když při meditaci sedíte nebo cvičíte jen se svou myslí, konečně zjišťujete, co se v ní děje; a učíte se to pojmenovávat. Oprostíte se od emocí a jste sám se sebou, což je opak toho, jak jste se od sebe celá léta předtím odpojoval. Klienti nám nejdřív vyčítají, jak je to hrozné, že to trvá moc dlouho, ale přinejmenším části z nich to po čase začne dělat dobře. Meditační techniky využívají i po léčbě u nás, když se potřebují zklidnit nebo si ujasnit, co se děje v jejich hlavě za všemi těmi emocemi. 

Proč jsou důležitá sezení ve stylu anonymních alkoholiků?

Jakmile začnete abstinovat, ztratíte nebo odstraníte řadu takzvaných kamarádů, kteří s vámi obvykle fetovali nebo pili. Najednou musíte tvořit nové vazby a rodina anonymních alkoholiků nebo narkomanů, kde máte velké společné téma, může být dobrým začátkem.

Co je psychoterapie vím, ale například vy jste vystudoval a využíváte jakousi speciální techniku nazvanou Soucitné dotazování. V čem spočívá?

Tu vyvinul kanadský lékař Gabor Maté, dnes už globální hvězda. Jeho doménou jsou hlavně závislosti, o kterých vydal několik bestsellerů, a v zásadě se snaží pacientům vysvětlovat, že oni sami za svůj problém úplně nemůžou. Dává jim tím sílu a energii. Znovu si připadají jako normální lidé, ne jako zoufalci se stigmatem na čele. 

Takže jak ta léčba vypadá v praxi?

Jde o dotazování, během kterého se klient často rychle dostane k pocitu, který neznal: k soucitu k sobě samému. Tím pádem k sobě začne přistupovat s větším respektem, nebo dokonce s láskou… No a ta metoda je zajímavá v tom, že se přes tělo dostává k nevědomým procesům, které řídí jeho život třeba už od dětství.

Přes tělo? Jak to myslíte?

Coby závislý člověk jste odpojený od reality i od vlastního těla. Nevíte, co se v něm děje, a kolikrát dokonce nevíte, že tělo máte. Tohle si během terapie uvědomíte a najednou poznáte, jak a v jaké části těla se projevuje například úzkost. Cítíte, že v těle probíhají různé tlaky na různých místech, a začnete přemýšlet: proč se ten tlak (spojený například s úzkostí) přesouvá? Co je za ním? Nezažil jsem to už někdy? Aha, nejspíš zažil. Kdy to bylo? Zhruba v sedmi letech. A co se mi stalo v těch sedmi? V ideálním případě pochopíte, že vás celoživotně ovlivňuje jakási vnitřní dynamika a že problémy a stavy, které zažíváte teď, nemají nic moc společného s přítomným okamžikem. 

Čili v dětství jsem zažil cosi nepříjemného, mám hluboko v sobě trauma a to můj život ovlivňuje dodnes? 

Může být.

Dáte mi znovu příklad?

Dejme tomu, že vás vnitřně velmi zasáhne a rozesmutní, že nepřijel objednaný opravář pračky. To není úplně normální reakce, ale pro nás je důležitá, protože se můžeme ptát, co to dělá v těle, jestli podobný pocit náhodou neznáme z minulosti a kdy jsme ho podle všeho zažili poprvé. Což když odhalíme, může už to být pro léčbu zásadní.

Ale proč?

Pokud klientovi soucitně dovolíme znovu si to prožít a procítit, zmírňujeme emocionální nálož, která vznikla kdysi a ovlivňuje ho dodnes. 

Neměl byste na závěr nějaký pozitivní příběh z poslední doby? 

Tak třeba jeden mladý klient na tom byl před dvěma lety velice špatně, kombinace drog a gamblingu, ale udělal obrovský pokrok. Dnes se úspěšně doléčuje, pomáhá v Anonymních narkomanech, našel si tam kamarády, pomoc druhým se stala novým smyslem jeho života. Připadá mi to hezké. A jsem rád, že se něco takového před čtrnácti lety stalo i mně.