Smetana byl génius, ale taky člověk. Chtěla jsem ho zbavit ideologických nánosů

O Bedřichu Smetanovi se všichni učí už od dětství a mohlo by se zdát, že o něm víme všechno. Dá se vůbec ještě zjistit něco nového?

Řekla bych, že se jednak dá zjistit něco nového a jednak se na něj dá také pohlížet trošku novým pohledem. Ačkoli toho o Smetanovi bylo napsáno, natočeno a namluveno opravdu hodně, je překvapivé, že do dnešního dne nevyšly všechny jeho deníky a korespondence, což je jedna z velkých záhad naší muzikologie. Smetana je velmi významnou postavou v dějinách české hudby, přesto se tady kolem deníků a korespondence chodilo trochu po špičkách – a důvod je prostý a shodují se na tom i odborníci. On totiž mnohé z toho, co napsal, napsal německy. A to se úplně nehodilo do obrazu našeho nejnárodnějšího a nejčeštějšího skladatele.

Co tedy už vyšlo?

Zatím vyšly dva svazky jeho korespondence, podle mých informací někdy do roku 1874, tedy do doby, kdy ohluchl. Dalších deset let ještě nebylo vydáno. Pak je tady rovněž veliký balík jeho deníků, protože zatím vyšly jen ty studentské, které si psal v Plzni do maturity. Nic z toho, co následovalo, ještě vydáno nebylo. Tam si myslím, že se dá objevit spousta věcí a že si tam pohled na Smetanu můžeme ještě prohloubit. Nebo i změnit.

I deníky ze studentských let vyšly teprve nedávno…

Ano, všechno vychází v posledních letech. Předtím vycházely jen takové výběry, ve kterých podle mě silně pracovala snaha editorů, aby Smetanu ukázali v co možná nejlepším světle, případně jako velkou oběť. Ale potom, když člověk čte ty skutečné deníky a korespondenci, se Bedřich Smetana možná ukazuje v trochu jiném světle.

Kde se deníky nacházely?

Deníky byly k dispozici. Většina z nich je uložena v pražském Muzeu Bedřicha Smetany, ale spíš neexistovala určitá kulturně-politická vůle je vydat. Taková opatrnost. Dodneška je velkým překvapením, že Smetana sice mluvil česky, i když nevíme jak, ale vůbec neuměl česky psát. Začal se to učit až v 36 letech a podle toho to také vypadalo. Byl ale velmi odhodlaný, v atmosféře národního obrození kolem roku 1860 se do toho pustil s obrovskou vervou a rozhodl se, že si i své deníky bude od roku 1862 psát česky. Ale pozor, to mu bylo osmatřicet. Do té doby psal všechno, své milostné dopisy, deníky, běžné vzkazy, v němčině. Jeho současníci by tomu rozuměli, protože v podobném stavu byli všichni, nikdo z nich neuměl pořádně česky. Následně se ale začal vytvářet jeho kult, stál za tím zejména Zdeněk Nejedlý (komunistický muzikolog, hudební kritik a ministr školství – pozn. red.) a Smetana byl prezentován jako náš nejčeštější skladatel. A s tím jaksi nešlo dohromady, že neuměl česky.

Pravdy a nepravdy

Jak vás napadlo napsat knihu zrovna o Smetanovi?

Já se už léta hodně zajímám o národní obrození. Když jsem psala román Guláš pro Masaryka, začala mi ta doba připadat ještě zajímavější. Veškeré osudy, procesy, které tam probíhaly. A uvědomila jsem si, že právě na Smetanově životě je vidět, jak se společnost v 19. století vyvíjela – se všemi plusy i minusy. Mám vůči Smetanovi velký respekt, miluju jeho hudbu. Chtěla jsem ho ale trošku ukázat i v té obyčejné lidské podobě.

Na co jste se zaměřila?

Pořád jsem hledala Smetanu člověka. Zajímal mě jeho život a život osob, které žily vedle něj. Já jim ráda říkám vedlejší postavy. Ty nám umožňují vidět ústřední postavu daleko plastičtěji a živěji, protože každý z nich má na něj trochu jiný názor. Takže jsem v knize hodně prostoru věnovala lidem, kteří žili kolem něj. Jeho matce, jeho manželkám, jeho dceři Žofii. Kromě toho jsem se věnovala i prostředí té doby. Vložila jsem tam takzvané mezisoučty, které dané období vykreslují z různých stran, a jsou tam i portréty dalších významných lidí 19. století od Josefa Dobrovského až po Magdalenu Dobromilu Rettigovou.