Nesnaž se být slavná, ale dobrá! S Ivou Bittovou o hudbě, rodičích i návratu domů

Můžu se zeptat na vaši mámu?

Co vás zajímá? V listopadu onemocněla a od té doby s ní trávím většinu času.

Desítky let se všichni ptají hlavně na tátu, skvělého muzikanta, a vy na něj s láskou a obdivem vzpomínáte. Ale o mámě nevím skoro nic, takže jaká byla – a jaká je? 

Odjakživa silná, výrazná a dominantní, generálka v naší rodině. Což byl taky hlavní důvod, proč jsem hned v osmnácti odešla z domova; chtěla jsem mít svůj život, do kterého nikdo nebude mluvit. 

Třískla jste za sebou dveřmi?

Ani ne, nejsem konfliktní typ, ale všechno bylo příliš organizované a já toužila po svobodě. Na druhou stranu jsem už v prvním ročníku konzervatoře hrála ve filmu Ružové sny a na jevišti v Baladě pro banditu. Jednou nohou jsem byla z domu, takže šlo spíš o symbolické potvrzení, že jsem plnoletá a můžu si to dovolit. Vzala jsem si nejnutnější věci a odešla do garsonky.

Čím maminka byla?

To s tím souvisí: učitelkou. Tatínka všichni oslavovali za to, jaký je muzikant, ten kolem sebe šířil pozitivní emoce, ale kromě hudby nic moc jiného neprovozoval. Byla to maminka, kdo řídil chod domácnosti a kdo nás se sestrami vychovával. Rozhodně to není typ mámy, která by na potkání říkala „Já tě mám ráda!“ nebo se s námi mazlila, byla naopak velmi pragmatická a věcná, ale lásku dávala najevo jinak.

Například jak?

Třeba tím, že se kvůli nám profesně obětovala. Když mi bylo čtrnáct, opustila učitelské místo a šla dělat jeřábnici do Pozemních staveb, které nabízely byt v Brně, to byl velký projev lásky. Tatínek pak odešel velmi brzy, ve svých třiapadesáti letech, a maminka se s tím musela vyrovnat sama, protože my všechny tři dcery už jsme měly vlastní život… Vás to opravdu zajímá?

Moc.

Poslední dobou, kdy se mamince věnuju, o tom hodně přemýšlím, vzpomínám a vytvářím si přesnější obraz. Maminka si odmalička tvořila svůj život sama a po svém. Vybrala si vzdělání, vybrala si práci, šly jí ruční práce, krásně zpívala… Čím dál víc vidím, kolik vlastně zastala poloh.

Kde zpívala?

Ve sboru moravských učitelek nebo v opeře, ale nikdy to nebrala jako hlavní profesi. Nicméně tím, že tatínek byl muzikantem bytostným a doma se neustále hrálo a zpívalo, měla s hudbou dennodenní kontakt. A kromě toho rozhodovala o důležitých věcech, za kterými si stála. Někdy se mi to nezdálo, ale čas obvykle ukázal, že má její rozhodnutí smysl – když jsem ve čtrnácti přišla na to, že asi vlastně nechci hrát na housle, sice souhlasila, ale rozhodla, že se nemám úplně vzdalovat od umění. Tehdy jsem se začala připravovat na hereckou konzervatoř.

A brzy se stala známou herečkou…

… abych se pak po deseti letech k houslím zase naplno vrátila.

Co po své mamince máte? 

Určitě učitelské schopnosti – v posledních letech trávím hodně času se studenty, čím dál víc mě vyhledávají. Pak po ní mám taky schopnosti organizační, což je vidět třeba na tom, že si celý život domlouvám koncerty sama. Po mámě jsem zdědila i vztah k ručním pracím, například k pletení, háčkování, vyšívání, a potom možná ještě něco: snažím se být samostatná a nezávislá. Takže vlastně spoustu dobrých věcí – no a z druhé strany, po tatínkovi, mám muzikální talent.

Kolik vlastně mamince je – a jak se jí teď daří?

Letos devadesát a děkuju, dobře, všechno zvládá, je pro mě obrovskou inspirací. Nádor se zmenšuje, vůbec jí nepadají vlasy, maminka je takový úkaz. Vždycky měla a dodnes má neuvěřitelnou vitalitu.

Jak vám její onkologická diagnóza proměnila život?

Nejdřív mě to dost zasáhlo, energeticky jsem se propadla: co nás čeká, jak to zvládnu? Ale po nějakých třech týdnech jsem viděla, jak se máma chová, jak dobře všechno snáší, energie se mi rychle vrátila, teď už mám na duši zvláštní klid. A víte, co je pro mě nejhezčí? Ona byla vždycky svojská, snad až tvrdá, ale poslední dobou dá občas najevo, jak je ráda, že se o ni starám – těší mě, že jsem se toho dožila.

Musela jste si přeorganizovat všechny plány?

Jinak to nešlo. Snažím se teď být co nejvíc na Moravě a koncertuju hlavně po Evropě, ať jsem jí nablízku. Jako obvykle ovšem platí, že i z těžké situace si člověk může vzít něco dobrého – nikam se nehoním, tak zase o něco víc cvičím na housle a hudbu můžu studovat do hloubky. Mamince jsem vysvětlila, že občas přece jen hrát musím, jinak pro ni nebudu mít tolik energie, hudba mě přece jen dost dobíjí, a to ona chápe.