Vzkaz v hlasové schránce: „Reportére, já jenom, jestli už máš sbaleno do koncentráku a jestli je ti jasný, že návrat nežádoucí. Ona to sranda nebude – aby sis nemyslel, že pak sepíšeš nějaký vtipný historky. My prostě jen tak pojedeme; jen tak. Vždyť tys tam ještě nebyl, a přitom právě tohle je jediná hmatatelná pravda, jinak ničemu nevěřím. Víš? Víš hovno. Mlčíš. Tak mlč. Mlčení je dobrý, u každýho rozhovoru se musí mlčet. Čau na nádraží.“
I takové jsou dějiny střední Evropy. Adolf Schwarzenberg byl příslušníkem české zemské šlechty a mluvil stejně dobře německy jako česky. Po druhé světové válce, která skončila před pětasedmdesáti lety, přišel speciálním zákonem o majetek. Pomáhal československé exilové vládě, ale udělali z něj germanizátora, upíra a vykořisťovatele. „Nestěžuji si, jen upozorňuji, neprosím o milost,“ psal prezidentu Benešovi.
Pohádkový příběh, jenž by se mohl jmenovat Jak český Honza léčil svět, dál pokračuje. Stopu, kterou mezi pražskými Dejvicemi a kalifornským Silicon Valley prošlapal Antonín Holý, nyní mílovými kroky prodlužuje chomutovský rodák Tomáš Cihlář. Vede tým, jenž na přelomu března a dubna dokončoval závěrečnou fázi klinických testů pro látku účinnou proti novému koronaviru SARS-CoV-2. Jak se dostal na tak klíčové místo? A jak by měl lék fungovat?
Chcete se dozvědět více o amerických prezidentech, politice a společnosti, ale bez vzrušených debat a urážek? Možná překvapivou možností je sledovat kultovní animovaný seriál Simpsonovi. Ten se totiž za třiatřicet let své existence politice rozhodně nevyhýbal. Dělá si legraci z mnoha prezidentů, ukazuje pravou tvář Ameriky – a tak trochu předpověděl nástup Donalda Trumpa.
V nejobéznější zemi Latinské Ameriky přiměly varovné černé osmiúhelníky na obalu potravin lidi nakupovat zdravěji. Chilský model – výstražný symbol pro sladké pokrmy a také ty s velkým množstvím soli a nasycených tuků – postupně zavádějí i některé další státy.
Když je českému národu nejhůř, nevyjedou z hory Blaničtí rytíři. Obvykle zavlají státní vlajky. Jsou červenobílomodré. A provázejí nás ve chvílích štěstí i zmaru, naděje i zoufalství. Při vítězstvích i prohrách. Naše vlajka slaví sté narozeniny.
Bez orchestru, bez diváků, v potemnělém sále Dvořákovy síně pražského Rudolfina. A s rouškou. Česká filharmonie dnes večer odehraje koncert, jaký historie nepamatuje. Vyvrcholí přednesem symfonie Vltava od Bedřicha Smetany v podání harfistky Jany Bouškové. Jeho výtěžek poputuje českým nemocnicím.
Jana Najbrtová pomáhá starším lidem dlouhodobě, nyní se snaží spolupracovat s nově vznikajícími organizacemi. Jednou z nich je SousedskaPomoc.cz, možností pomáhat je však mnohem více. Několik tipů, jakou pomoc lze využívat i nabídnout, najdete na konci článku.
Evropa se opevnila proti viru, který nezná hranic. Jen Britové si zprvu mysleli, že nad neviditelným protivníkem vyzrají po svém. Minulý týden ale otočili. Nyní doufají, že Boris Johnson nezavelel k obratu příliš pozdě.
Jaké to je, uvíznout jako vozíčkář s ochrnutou míchou na Floridě v době virové pandemie, přibližuje pro čtenáře magazínu Reportér ředitel Centra Paraple David Lukeš.
Nástup koronaviru a následná vládní opatření významně zasáhly do života každého z nás, omezily se i možnosti odpočinkových aktivit. Magazín Reportér proto prodlužuje mimořádnou nabídku neomezeného čtení – měsíční přístup ke všem článkům za jednu korunu.
Proč mají někteří lidé nakažení koronavirem SARS-CoV-19 jen mírné projevy nemoci? Jde i o to, jak velkou nálož viru dostanou. „Závažnost onemocnění závisí mimo jiné na množství viru, které se dostalo do organismu,“ píší dva profesoři, čeští lékaři, kteří se zabývají infekčními chorobami, v rozsáhlém manuálu pro veřejnost. Také proto, že větší dávku můžete dostat na místě, kde se shromáždí více lidí, jsou nynější opatření státu na místě. Podle autorů textu, nazvaného „Doporučení lidem při současné epidemii koronaviru v ČR“, není na místě panikařit. Velká část populace tuto infekci nakonec prodělá, ale naprostá většina se uzdraví bez jakýchkoli následků.
Když padlo vládní rozhodnutí o zákazu cestování kvůli koronaviru, většina z nás si položila stejnou otázku: na poslední chvíli se rychle vrátit domů, nebo zůstat? Situace na ostrovech je totiž poněkud odlišná od kontinentální Evropy... Co se honí hlavou českým studentům v Británii a jak prožívají tyto dny, přibližuje posluchačka žurnalistiky a mezinárodních vztahů z University of Derby.
Měření teploty a dezinfekce na každém rohu, jednosměrky ve dveřích, obava z výtahů, zákaz mluvení, karanténa sledovaná přes mobil i závratné pokuty. Český sinolog přibližuje, co ho čekalo při zahájení semestru na univerzitě v ostrovním státě Tchaj-wan. A zdůrazňuje, že zdejší lidé nejsou jiní než Evropané, takže jejich postup proti viru lze přenést i sem.
Zemi, v níž rozhodují islámští duchovní, těžce zasáhla nákaza koronavirem SARS-CoV-2. Nemoc obnažila, v jaké situaci se Írán nachází. Část společnosti nedůvěřuje svým vládcům, kteří se mimo jiné opírají o Revoluční gardy s ohromnou ekonomickou mocí. V ulicích se vyprávěl černý vtip – pokud onemocníte a chcete se obětovat pro Írán, běžte do režimních kanceláří a polibte tam všechny na tvář. Tak viděl situaci přímo na místě novinář píšící pro magazín Reportér.
Rok velkých změn zakončila část rodiny Chvojkových hladověním pod odborným dohledem, nyní doma v Žebráku připravují druhý ročník benefičního plesu (článek vznikal na konci února). „Letos už nepůjde o pomoc pro nás, chceme zkusit vytáhnout z bryndy zase někoho jiného,“ říká Jana, která se těší z řidičáku, nové práce a dalších novinek. Na seznamu přání, jež si v prosinci 2018 sepsala pod názvem „Odrazit se od dna“, zbývá odškrtnout poslední: stěhování.
Vládnoucí konzervativně národní strana Jarosława Kaczyńského se v Polsku těší popularitě značné části voličů – odsuzuje LGBT pochody, provádí štědrou sociální politiku a od některých svých plánů ustoupila. Co se ale stane, pokud přijde třeba ekonomická krize? Na výsluní by se taky mohla dostat krajní pravice, v jejímž světle se i Kaczyński jeví jako liberál.
Tato reportáž vlastně vznikala dvacet sedm roků. V první půli devadesátých let jsem psal o zbraních, které měly z Česka oficiálně odejít do Panamy, ale v rozporu s mezinárodním embargem směřovaly do válčící Bosny. Tehdy české úřady tvrdily, že obchod zarazily. Jenže se přihlásil někdo, kdo dobře znal obchodníka Jana Chvojku, o jehož roli se tehdy nemluvilo. Zbraně se do bývalé Jugoslávie skutečně dostávaly. A dost možná nejen tam.
Hlavní kaplan české armády vybojuje ve vlastním obranném pásmu míč. Pološílený reprezentační trenér vběhne zpoza lajny tři kroky do hřiště, což se samozřejmě nesmí, a z hlasivek vyškrábne zbyteček řevu: „Nabíhá ti Metoděj!“ Kaplan tedy přihrává dopředu dominikánovi, který zblízka přestřelí soupeřovu bránu, a jiný řeholník, kapucín, na tribuně zvolá: „Nevadí, hoši, příště to vyjde!“
Je to naprosto ojedinělý závod s desetiletou tradicí. Necelá šedesátka odvážlivců vklouzne do náruče mrazivého Bajkalu a vydává se po něm na 205 kilometrů dlouhou trasu. Někdo má brusle, někdo kolo, a někteří – letos poprvé – i ledoběžky. Tedy stroje, o kterých jste pravděpodobně dodneška neslyšeli.
„Sbal se, a co nejrychleji odtamtud odleť! Libovolným letadlem!“ Povel šéfredaktora zněl jasně. Věděl totiž, co já na teheránské ulici netušil. Turecko kvůli šíření koronaviru uzamklo pozemní hranici s Íránem a zrušilo lety na své území. Tedy i ten můj. Záhy zavřel přechody další soused, totiž Irák. Írán se propadal do izolace. Operace Útěk začala.
Slovenský investor Pavol Krúpa čelí u amerického soudu žalobě od bývalého českého uhlobarona Zdeňka Bakaly. Svou důvěryhodnost dokládá vyznamenáním od Miloše Zemana, který mu jej udělil právě za boj proti Bakalovi.
Budeme platit obrovské peníze? Jeden z největších mezinárodních sporů vedených proti České republice míří po pěti letech do finální fáze. Podnikatel Sebastian Pawlowski požaduje v arbitráži po Česku pět miliard korun kvůli údajně zmařenému developerskému projektu na okraji Prahy. Koncem ledna proběhly v Paříži výslechy klíčových svědků, finální verdikt by mohl padnout do roka.
V Česku žije přes dvacet tisíc muslimů, mezi nimi se podle odhadů zpravodajských služeb pohybuje pár desítek takzvaných salafistů, zastánců netolerantní a puritánské ideologie spojené s islámem. A i když ani většina salafistů nepatří mezi násilníky, v Praze stanul před soudem Sámer Shehadeh obžalovaný z podpory terorismu. Jde o první případ radikalizovaného potomka arabské rodiny, jenž vyrůstal v Česku. Podíváte-li se na příběh a souvislosti střízlivě a do detailů, jde o výjimečný případ?
O české muslimské komunitě a také o salafismu – který je přísným a netolerantním, nikoli však nutně násilným hnutím uvnitř islámu – hovoří arabista Bronislav Ostřanský.
Staronový rakouský kancléř Sebastian Kurz se pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku. Jeho konzervativní lidovci vytvořili v lednu koaliční vládu s levicovými Zelenými. Experti říkají, že takové uspořádání je vratké, většina veřejnosti však koalici podporuje. Vládní vyhlídky posiluje i fakt, že na obzoru není alternativa: předchozí partner lidovců, pravicově-populističtí Svobodní, se zmítá v těžké krizi.
Vyvázání prince Harryho a jeho manželky Meghan z královských povinností má vážnější souvislosti, než by se mohlo zdát. Meghan, která je světově populární na internetových sociálních sítích, se chová jako globální celebrita bez vazby na zvyky a tradice britské monarchie. A to by mohlo britský systém ohrozit – píše česká novinářka žijící v Anglii, autorka knihy o britské královské rodině.
Co mají blízkovýchodní země Turecko, Irán, Sýrie a Irák společného? Kromě mnoha dalších věcí jsou to Kurdové. Ačkoliv je situace v každém státě v lecčem odlišná, nedůvěra mezi státem a tímto etnikem toužícím po vlastní zemi přetrvává po generace. Česká arabistka Lenka Hrabalová procestovala celý region křížem krážem a pro web magazínu Reportér napsala reportáž z íránského Kurdistánu.
Jestli něco v Británii spojuje novou pravicovou vládu a krajně levicovou opozici, je to jejich nesnášenlivost vůči zpravodajství BBC. Britští politici vytáhli do boje proti veřejné rozhlasové a televizní stanici, jejíž nezávislost se tak ocitá v bezprecedentním ohrožení.
Zcela ojedinělou částku v historii české filantropie, 200 milionů korun, se rozhodli vložit manželé Hana a Dalimil Dvořákovi do jimi založené Nadace Experientia. Ta se tím zařadí mezi elitní desítku nejvýznamnějších soukromých nadací v Česku a stane se vůbec největší nadací, která podporuje výhradně vědu.
Když do hloubky zkoumáte ten příběh, snadno vás napadne oblíbený termín Andreje Babiše – Palermo. Zatímco premiér jím vykresluje nečisté rejdy z dob před jeho vstupem do politiky, onen příběh se odehrál v čase, kdy již v politice působil. A jde v něm o evropskou dotaci pro firmu z holdingu Agrofert, jejž Babiš vybudoval. Proces udělování stomilionové dotace na výrobu toastů byl netransparentní, na ministerstvu se zvláštně měnili hodnotitelé, žádost o peníze hovoří o unikátním vědeckém výzkumu, který vypadá podezřele. A tak dále.
Československo, 1983. Sametová revoluce v nedohlednu, komunistický režim v klidu pronásleduje disidenty a posiluje věčnost vztahů se Sovětským svazem. Do čehož, na podzim, přijíždí do Prahy nový americký velvyslanec. Jmenuje se William Luers, má za sebou důležité věci a nepochybně by si zasloužil víc než post v malé a nedůležité zemi. Ale on je spokojený. Ještě než za oceánem nasedne do letadla, už ví, že se chce v Praze seznámit s Havlem.
Byla to předposlední olympijská disciplína, které se nesměly účastnit ženy*. Přítrž tomu byla učiněna v roce 2014, od té doby zažívají ženské skoky na lyžích vzestup. V závodech, na které se sjíždí skokanská elita, se začaly objevovat i dvě Češky. Jedna z nich, sedmnáctiletá Štěpánka Ptáčková, nyní získala bronzovou medaili na Světové olympiádě mládeže. U této příležitosti odemykáme reportáž z lednového Reportéra.
Je krásná, éterická, přemýšlivá, přecitlivělá... zvláštní. Žila a pracovala v Paříži; tehdy jsem slovenskou modelku Simonu Mikulovou požádal, ať si vede po celý rok 2019 deník. Ona pak skutečně posílala upřímnou zpověď – jednou z Japonska, jindy z pouště, příště z Bardejova.
Václav Havel kráčí uličkou Kongresu Spojených států. Zákonodárci se naklánějí, každý si chce sáhnout, každý chce tomu malému, lehce nahrbenému muži podat ruku. Za chvíli se Havel, ještě nedávno politický vězeň, postaví k řečnickému pultu a coby nový československý prezident přednese historický projev. Česky. Do angličtiny bude překládat mluvčí Michael Žantovský, toho času téměř hluchý.
Byly to tradiční, a přece úplně jiné Vánoce. Miloslav Výborný během nich vyčerpal poslední dva dny dovolené v životě, po šesti letech skončil na Nejvyšším správním soudu a odešel do důchodu. Pro syna Marka šlo o první a nečekaně i poslední Vánoce v čele lidové strany, jež si teď na lednovém sjezdu vybere jeho nástupce.
„My plastičtí chirurgové životy nezachraňujeme,“ říká profesorka Markéta Dušková, hned ale dodává, že obor zlepšuje pacientům kvalitu života, k němuž patří zdraví i vzhled. „To je přitom faktor, který hraje zásadní roli v kontaktu a komunikaci s okolím. V extrémních případech lidí znetvořených vrozenými defekty, úrazy nebo nádory je plastická chirurgie zachraňuje před tím, čemu se říká sociální smrt.“
O to město se zajímal málokdo; pak se kvůli vraždě spáchané migrantem a následným demonstracím dostalo do světových médií. Po pár týdnech se o něj zase svět přestal zajímat. Chemnitz neboli Saská Kamenice je zvláštní směsí nového i starého. V něčem stále připomíná své jméno z dob komunismu: Karl-Marx-Stadt. Část místních jej nyní chce změnit k lepšímu. Chemnitz dokonce kandiduje na Evropské město kultury 2025.
