Pět let uběhlo od genocidy jezídů ze strany Islámského státu. Irácký Kurdistán (KRG) však dál zůstává domovem tisícovek jezídských uprchlíků. Žijí už celé roky ve stanech, chatrčích, rozestavěných činžácích či pronajatých domech. Nemají se kam vrátit, nebo se návratu bojí. Na rozdíl od Sýrie sice už Irák není válečnou zónou, do klidné oblasti má ale daleko.
Za nejasných okolností zmizela v době války z budovy dnešní Státní opery v Praze. Přesto tuto oponu diváci opět uvidí. Umělecký šéf výroby Národního divadla Martin Černý ji podle historických pramenů namaloval znovu – scénograf tím strávil dlouhé týdny, soboty i neděle. K vidění bude po Novém roce při otevření rekonstruované Státní opery: její hlediště má v návštěvnících vyvolat pocit návratu do časů habsburské monarchie.
Ještě před měsícem jsem pod severním pólem na Špicberkách, kde poslední dva roky žiju, zaháněl od okna ledního medvěda. Teď ale vystupuju z letadla v uruguayském Montevideu a mou příští destinací má být Antarktický poloostrov. Ano – vyrazil jsem z Arktidy na Antarktidu, o mnoho tisíc kilometrů jižněji. Na obou místech za polárními kruhy pracuji.
Výhled je neúprosný. I kdyby českou ekonomiku nečekala žádná recese, již za deset let se veřejné finance při dnešním nastavení přehoupnou do trvalých ztrát a za padesát let by bylo zadlužení vyšší než v současném Řecku. Základním důvodem je stárnutí populace. Před projídáním budoucnosti varuje i Nejvyšší kontrolní úřad. Babišova vláda však v zásadě tento problém neřeší a hrne ho před sebou, píše se v analytickém textu.
Sedmdesátník, pro něhož smrt manželky a vlastní rakovina znamenaly začátek herecké dráhy. Žena, která na prahu osmdesátky navštěvuje osamělé vrstevníky a doučuje školáky češtinu. Sportovec, jenž se po čtyřiceti letech v cizině vrátil domů, aby se mohl setkávat s kamarády. Muzikantka, která si k šedesátinám nadělila tetování a těší se na koncert kapely Nazareth. Jistě ne všichni senioři se v Česku mají dobře – ale zde jsou příběhy těch, kteří mají pro co žít.
Nicolae Ceaușescu stojí na balkoně a divoce mává rukama. Snaží se utišit dav, který na náměstí pod ním skanduje „Temešvár! Temešvár!“. Je 21. prosince 1989, za čtyři dny bude rumunský diktátor mrtvý. Komunismus v jeho zemi padne, tak jako už předtím padl jinde v Evropě včetně Československa. Jako jediná z východoevropských revolucí roku 1989 se ta rumunská zapíše do dějin jako krvavá. Někde dole pod balkonem, uprostřed hučícího davu, je i český fotograf Jan Šibík.
Dějinám Československa se věnuje už přes dvacet let. Zastává názor, že Češi nebyli v historii jen oběťmi, ale i pachateli. Sametovou revoluci vidí Mary Heimannová jako velký milník, který umožnil život bez strachu z tajné policie. Podle historičky jsou tu ale jiné hrozby, před kterými se musíme mít na pozoru.
V péči o děti jsme vždycky patřili k světové špičce. A platí to i v případě zachraňování těch nejmenších, nezralých novorozenců, kteří váží jako tři tabulky čokolády, a přesto dnes mají šanci na solidní život. Kam až se posunou hranice medicíny? A vystřídá jednou inkubátory umělá děloha?
Co když je vlastně Miloš Zeman duší provokující umělec? Na tuto otázku narazil Jaroslav Kmenta, když při přípravě knihy o prezidentovi rekonstruoval události kolem vyvěšení červených trenek na Pražském hradě. Ačkoli Zeman akci „diverzně-umělecké“ skupiny Ztohoven odsuzoval, sám potvrzuje, že provokuje rád. Příběh trenek má i smutný aspekt: jeden z těch, kdo tehdy na Hrad v roce 2015 vylezli, už je po smrti.
Příběh o tom, jak malý les zničila kůrovcová kalamita a co s tím.
Turecká ofenziva proti Kurdům mění rozložení sil v oblasti Blízkého východu. Spojenci se ke Kurdům nezachovali fér. Válka však nebývá fér. V cynické hře o moc se všichni snaží urvat, co se dá, dokud to jde a dokud neplatí žádná pravidla.
Mají pravdu ti, kdo o demonstraci ze 17. listopadu 1989 říkají, že to „nebyla žádná krvavá řež“? Magazín Reportér hovořil s lidmi, jimž tehdy policisté komunistického režimu přivodili těžká zranění. Chrlení krve, zvracení, zranění hlavy, tříštivé zlomeniny. Třináctiletý kluk utrpěl otřes mozku. Třiaosmdesátiletý penzista dostal po hlavě a ztratil sluch. „Zezadu přišla pecka do hlavy, až mi to vyplo obraz,“ vzpomíná jeden. Zraněno bylo minimálně 568 lidí.
Můj přítel Josef tuhle podotkl, že jsme skoro dvacet let nikam nevyjeli, a přitom by nám čtyři společné dny na cestě tak prospěly!, s čímž jsem souhlasil a zeptal se ho, kde nejblíž je takhle uprostřed podzimu teplo na koupání. Josef pravil, že třeba v Dubaji. Tam jsem nikdy nebyl, pročež si dáme sraz na letišti a o šest hodin později přistaneme ve Spojených arabských emirátech. Teoreticky by mohla začít zábava.
Ještě před deseti lety bylo Maďarsko na žebříčku svobody médií, který rok co rok zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, pětadvacáté. Pro postkomunistickou zemi slušný výsledek. Letos je osmasedmdesáté, za státy jako Niger, Bhútán nebo Sierra Leone. Může za to premiér Viktor Orbán. Právě on, respektive jeho lidé dnes ovládají drtivou většinu maďarských sdělovacích prostředků. Jak se to stalo?
Před třiceti lety, v listopadu a prosinci 1989, se stal balkon budovy Melantrichu uprostřed Václavského náměstí jedním ze symbolů pádu komunistického režimu. K demonstrantům odtud mluvil Václav Havel, který byl ještě pár měsíců předtím ve vězení, Marta Kubišová po téměř dvacetileté pauze veřejně zazpívala Modlitbu pro Martu, vystoupilo mnoho dalších lidí. Tři dekády poté jsme žijící osobnosti, které tehdy v Melantrichu byly, pozvali na balkon znovu.
Jak nepropadnout chmurám, že získání svobody po listopadu 1989 přichází v posledních letech nazmar? Jedním z receptů je návštěva měst, vesnic a čtvrtí, v nichž se za uplynulých třicet let odehrála viditelná proměna k lepšímu. Kdo za tímto vývojem stojí, jak probíhal a kde na něj radnice vzaly peníze? Vzali jsme to od hranic s Německem až ke Slovensku. Začínáme ve městě obklopeném doly, elektrárnami a vojenským cvičištěm – v osmnáctitisícové Kadani.
Report: V listopadu uplyne třicet let od pádu socialistického režimu. Stejných třicet let se řeší osud pozemků na okraji Prahy u dálnice D1. Jde o jedny z největších a zároveň nejlukrativnějších pozemků v Česku, které zůstaly u dálnice nezastavěné. Na kusu pole se tady ukazují české dějiny v kostce, zejména historie posledních třiceti let, ale jednotlivé postavy a děje mají přesah i do hlubokého socialismu.
„Do restaurace v Průhonicích? To bychom mohli. A nemůže se stát, že si pro tebe přijede policie?“ vtipkoval Miloš Zeman po vítězných volbách v rozhovoru s Andrejem Babišem. Situace českého premiéra stále není jednoduchá. Případ Čapí hnízdo se ještě pořád může vrátit, přibyly navíc potíže holdingu Agrofert. A prezident přešel od žertů k systematickému nátlaku.
Kurdové tvoří více než třicetimilionový národ bez vlastní země, roztroušený nejen po oblasti Blízkého východu. A v každém z obývaných států je realita kurdského národa trochu jiná. V Iráku se – ve srovnání s Tureckem či Sýrií – podařilo Kurdům vybojovat určitou míru respektu. Hemn Hamed je irácký Kurd a jako výtvarník se snaží zachytit poválečný rozvrat své domoviny.
Stačilo málo, aby se člověk v dobách komunismu dostal do vězení. Úřady v sedmdesátých a osmdesátých letech trestaly lidi za karikatury prezidenta a šéfa komunistické strany nebo za to, že pustili desku zpěváka, který emigroval. V době blížícího se třicátého výročí od pádu komunistického režimu není od věci si to připomenout.
Nic jiného v tom úžasném stroji lidského těla nepřipomíná perpetuum mobile tak jako srdce. Ostatní orgány si někdy odpočinou, i dýchat můžeme na pár minut přestat, ale srdce se nám rozběhne už před narozením, a pokud se zastaví na více než několik vteřin, umřeme. Přibližně deseti procentům populace přitom srdce tluče jinak, než by mělo – tito lidé trpí srdeční arytmií.
Na obyčejném dvorku v pražských Vršovicích, v zanedbaném vnitrobloku na okraji Karlových Varů i ve vyfešákovaném nádvoří v centru Prahy se děje malý zázrak. Lidé, kteří tady bydlí, si uvědomili, jak příjemné chvíle mohou trávit přímo pod okny svých bytů, a rozhodli se pro to se svými sousedy něco udělat. Pojďme je navštívit.
Dnes už je to slavný příběh se šťastným koncem: východní Němci se v létě a na podzim 1989 snaží z NDR prchnout přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Týdny čekají, co s nimi bude, až jim nakonec ministr zahraničí Genscher přijíždí říct, že cesta na Západ je volná. Ivana Vlnasová je přímou účastnicí tehdejších událostí, na ambasádě pracovala jako tlumočnice.
Na Island jezdí cizinci hlavně kvůli přírodním úkazům spojeným s vulkanickou činností a vodou – vodopádům, termálním pramenům, gejzírům a sopkám. Mnohem víc mě ale zaujal drsný život tamních farmářů. Vrcholem jejich pracovní sezóny bývá jezdecká výprava za ovcemi do vnitrozemí ostrova. Měla jsem tu čest, že mě potomci Vikingů vzali s sebou.
Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.
Někde vede prostředkem silnice, jinde domem či zahradou. Že jste ji překročili, si ani nevšimnete: hranice mezi britským Severním Irskem a Irskou republikou. Po dekádách krvavého konfliktu dnes vládne mezi severoirskými katolíky a protestanty mír (byť křehký) a propustná hranice je jeho pílířem. Co se však stane, odejde-li Británie z EU bez dohody? Hrozí návrat tvrdé hranice. A možná i násilí.
Najdou své jméno na černé listině. Ztráta zaměstnání je v tu chvíli ten menší problém: hrozí totiž i zatčení, mučení, věznění. Sbalí se, jedou na letiště. Tam zjistí, že už jim režim stačil anulovat cestovní pas. Zbývá tedy nelegální útěk přes moře, na pašerácké lodi. V Německu, kam často míří, je pak čeká nový život, i v tom jsou však pronásledováni stíny minulosti. Vzdělaní Turci – vědci, profesoři, novináři či lékaři –, kteří se znelíbili prezidentu Erdoganovi.
Ve volné přírodě už nosorožci bílí severní nežijí – vyvraždili je pytláci, genocidu dokonaly občanské války. Poslední dvě samice na světě jsou k vidění v keňské rezervaci Ol Pejeta a obě patří České republice, konkrétně Safari Parku Dvůr Králové. Nyní se tu odehrál unikátní zákrok, který – pokud události budou pokračovat úspěšně – vejde do dějin záchrany živočišných druhů. A zde je podrobný popis celé slávy od jejího přímého účastníka.
Před dvaceti lety tady hráli na honěnou blokádníci, dřevorubci a policisté. Odpůrci kácení, podpořeni mnoha vědeckými osobnostmi, nakonec zvítězili. Kůrovec a sucho mohli dokonat své dílo, poslední přežívající stromy smetly vichřice. Jak to v oblasti Trojmezenského pralesa, kde jinak panuje přísný zákaz vstupu, vypadá dnes?
Sto mil, respektive sto šedesát kilometrů. Tak dlouhá byla trať, kterou jsme jednu srpnovou sobotu absolvovali s koněm Hektorem v britském Euston Parku: šlo o mistrovství Evropy ve vytrvalostním dostihu. V Česku to není známá disciplína, ale třeba ve Francii, Španělsku a hlavně v arabských zemích jde o oblíbený sport.
Podívat se do „říše zla“ KLDR jinak než v rámci propagandou ovládané turistiky je skoro nemožné. Nině Špitálníkové se to podařilo dokonce dvakrát, jednou byla zatčena. Dnes cestuje za severokorejskými uprchlíky po celém světě – i se svým dvouapůlletým synem.
Léto bývá pro kapely obdobím žní – dodávky křižují republiku z jednoho vystoupení na druhé, muzikanti si plánují dovolenou nejdříve na konec září. Přidejme se k Vypsané fiXe, což je tradiční ozdoba prázdninových festivalů. Ve čtvrtek něco vybereme do klobouku, v pátek skoro zboříme venkovský statek Václava Koubka, v sobotu si dáme pěkný koncertní dvojáček a osm set kilometrů v autě. Benzinkám zdar!
Čtrnáctiletý chlapec, jenž přišel o život, když Lidové milice začaly střílet. Osmnáctiletá dívka, kterou podle svědků zabil důstojník Veřejné bezpečnosti: kulka ji zasáhla zezadu do hlavy. Mrtví a ranění. Tak vypadal 21. srpen 1969. Československé bezpečnostní složky tehdy před padesáti lety krvavě potlačily protesty; na první výročí sovětské invaze Češi stříleli do Čechů. Magazín Reportér zjišťoval, proč se nikdo z pachatelů ani po revoluci nedostal k soudu. Oběti a pozůstalí nikdy nedostali odškodnění.
Představte si místo plné zeleně. Místo s jezery tak velkými, že se u nich v létě nebudete nikdy mačkat. S vodou tak chladnou a čistou, že by se dala pít. Místo obklopené kopci tak magickými, že o nich kdysi Goethe básnil, a horami tak vysokými, že vyšplhat na vrchol pro vás bude výzva. Máte to? Vítejte na Mostecku, v regionu budoucnosti. Ne, není to vtip. Ale vedla k tomu cesta tak daleká, že by ji asi nikdo nechtěl jít.
Facebook není in – platí mezi dětmi, včetně těch českých. A minulostí je i donedávna slavný Jirka Král, jenž jako youtuber skončil. Jeho krok je symbolický. Ti, kdo ovlivňují nejmladší generaci, takzvaní influenceři, sice stále působí na YouTube, ale často přecházejí na Instagram a na čínskou službu TikTok. Aniž o tom mnozí rodiče vědí a aniž tuší, jaká rizika dětem v tomto světě od „jejich králů“ hrozí.
Jednou z nejsledovanějších prázdninových kauz se stal životní příběh Věry Sosnarové. Byla známá jako jedna z posledních pamětnic sovětských koncentračních a pracovních táborů, svými vzpomínkami oslovila na přednáškách a besedách početné publikum. Nyní se však objevily důkazy, že v gulagu nikdy nebyla.
Zlo a nenávist milují anonymitu. Čím větší míra abstrakce, anonymnosti nebo neznáma je, tím víc v nás vzbuzuje úzkost a pocit ohrožení. S psychologem Radkem Ptáčkem o tom, co jsou zač internetoví hejtři, proč se jich bojíme a jak správně druhým sdělovat kritiku.
Farma Čapí hnízdo, kvůli které je obviněn premiér Andrej Babiš, by musela být celá polepená reklamou. Vykázala totiž takové tržby za propagaci, že by tam prakticky pořád po dobu pěti let muselo viset 1 100 billboardů. Nevěříte? Vyplývá to z veřejně přístupných dokumentů. Několik set milionů za reklamu tam ovšem utratily výhradně firmy skupiny Agrofert založené Andrejem Babišem.
