Tříkilometrová procházka soutěskou mezi dvěma masivy patří k nejkrásnějším zážitkům, které si ze španělské Andalusie můžete dovézt. Caminito del Rey, tedy stezka pojmenovaná na připomínku krále Alfonse XIII., který tudy kdysi kráčel, byla před sedmi lety zrekonstruovaná a nově otevřená turistům.
Bývalý mluvčí prezidenta Havla a velvyslanec v Británii Michael Žantovský mluví mimo jiné o tom, jak kancléř Karel Schwarzenberg musel v roce 1990 kupovat části hradní delegace nové obleky. „Milé překvapení přišlo hned v první chvíli, kdy ona vůbec nepůsobila odtažitě nebo nadřazeně či cize,“ říká. Další vzpomínku má zpěvačka Marta Kubišová. „Když zemřela královna Alžběta II., někdo mi poslal fotku z recepce na Pražském Hradě v roce 1996, kdy tady královna s princem Charlesem byla na pozvání Václava Havla,“ říká.
Dnes se v Británii koná pohřeb britské královny Alžběty II. Její osobnost formovalo mimo jiné to, že coby mladá princezna zažila druhou světovou válku, vstoupila do ženských pomocných sborů britské armády a v jejich rámci absolvovala kurz automechaničky. V den vítězství v roce 1945 dokonce pár hodin inkognito oslavovala v ulicích Londýna. Až do své smrti letos v září podporovala válečné veterány a nezapomínala ani na roli československých vojáků, především pilotů létajících za bitvy o Británii.
Benefiční himálajská výzva se s člověkem nepárá. Organizuje ji neziskovka Brontosauři v Himálajích, které šéfuje Jirka Sázel a získává peníze pro školu v Mulbekhu. Letos tu otevírají novou vědeckou laboratoř a sázky kamarádů nebo veřejnosti na sportovní výkony účastníků benefice půjdou na její konto. Dvakrát 170 kilometrů těžkým terénem na motorkách, rafting na pětkové vodě Indu a výstup na šestitisícovku, to všechno je v plánu v podstatě během týdne. Jenže…
Ve škole mívají děti s vysokou inteligencí většinou úspěchy, i když ne vždy. V řadě jiných směrů mohou ovšem dost strádat. Hůř si hledají kamarády, ve škole mohou vyrušovat. Některé sužují psychické problémy či existenciální tíseň. A velká část jejich potíží zůstává úplně neobjevená. Pomůže jim, když na to budou rodiče i školy myslet.
S koncem prázdnin začala podzimní politická sezona, která vyvrcholí 28. ledna 2023 zvolením nového prezidenta či prezidentky republiky. Budeme mít za prezidenta expremiéra Babiše? Nebo jeho člověka? Může uspět generál Pavel? Překvapí někdo, kdo je v pořadí níže nebo zatím vůbec? Možné je úplně vše.
Česká republika má tento půlrok předsednictví v Radě Evropské unie, česká vláda a diplomaté vedou obtížná jednání uprostřed energetické krize a války na Ukrajině. Jak to vypadá v zákulisí vrcholných jednání Evropské unie? A proč by se Češi mohli učit od Pobaltí a Polska? O tom v rozhovoru pro Reportéra hovoří člověk, který léta připravoval summity evropských státníků a stál v jejich pozadí – Lucemburčan Jim Cloos.
Tu noc zůstali dlouho vzhůru, debatovali v běloruštině, byla to romantika. Ulehli až před čtvrtou. Když se pak, kolem desáté dopolední, probudili, Anna měla na displeji šestatřicet zmeškaných hovorů od matky a zvenku se ozývaly výbuchy. Začala válka. Oba, Kiryl i Anna, jsou Bělorusové, ale v Bělorusku žít nemohou: jako aktivní odpůrci režimu by šli okamžitě do vězení. A tak odešli. Do Kyjeva.
Před rokem by mě nenapadlo, že značnou část tohoto léta strávíme v našem vlastním venkovském minidomku, ale stalo se. Jednoho rána uprostřed května ho (rozložený na dva kusy) přivezl kamion, pak pár hodin úřadoval jeřáb, ale večer už jsme dovnitř dávali židle. I naše rodina je součástí pozoruhodného fenoménu: v Česku se – obzvlášť po začátku covidové pandemie – mimořádně zvedl zájem o pěkné bydlení na pouhých pár desítkách metrech čtverečních.
Orlová je třicetitisícové město na Ostravsku, kde v minulých i předminulých prezidentských volbách získal rekordní počet hlasů Miloš Zeman – kolem osmdesáti procent. Pokoušel jsem se tomu přjít na kloub při svých dvou zimních návštěvách před pěti lety, reportáž o politickém rozpoložení Orlováků vyšla v lednu 2018. Na konci letošního srpna jsem se sem na tři dny vrátil. Koho chtějí za pár měsíců volit za prezidenta ve městě, kde se o Praze říká, že je „samej podvod“?
Když jsem se roku 2000 přestěhovala do Anglie, pobaveně jsem sledovala malou stařenku v křiklavých šatech a vyladěných kloboucích, která na mě vykukovala nejen z médií, ale třeba i z dceřiných omalovánek nebo dřevěných kostek. „Proč do té směšně vyhlížející babičky s velkou kabelou cpete každý rok tolik peněz?“, žasla jsem. Dnes už odpověd částečně znám.
V roce 2016 se v Británii konalo referendum o Brexitu a královna Alžběta II. slavila devadesáté narozeniny. A mně se v tom roce splnily dva z největších životních snů: pracoval jsem v samotném srdci britské monarchie, tedy Buckinghamském paláci, a setkal se osobně s panovnicí, kterou jsem vždy, možná až posedle, obdivoval.
Co se vám vybaví, když uslyšíte slovo „voyage“? Možná, že to bude chytlavý hit Voyage, voyage francouzské zpěvačky Desireless , který začíná slovy: „Nad starobylými vulkány... voyage, voyage… nekonečně...“ Podobně plují vesmírem dnes již legendární družice Voyager 1 a Voyager 2. Připomeňme si u příležitosti jejich pětačtyřicátých narozenin celý obdivuhodný příběh i jejich zásadní objevy o vesmíru a věcech kolem nás.
Vladimír Mečiar, který jako předseda slovenské vlády vyjednával v roce 1992 s Václavem Klausem zánik Československa, žije dnes v ústraní v Trenčianských Teplicích a rozhovory dává zřídka. V interview pro magazín Reportér tvrdí, že samostatnost chtěl již před volbami v červnu 1992. „Ten stát byl v podstatě rozložený a rozdělený. Všichni politici tak nějak tušili, že rozdělení je nevyhnutelné, ale zároveň od toho dávali ruce pryč a říkali, ať si to s Klausem vyřešíme mezi sebou,“ tvrdí. Toto je rozšířená verze interview, které vyšlo v srpnovém vydání magazínu Reportéru. Jde o druhý z řady rozhovorů s aktéry tehdejšího dění.
Před třiceti lety jednal Václav Klaus coby předseda české vlády se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem o rozdělení československé federace. „Fakt, že se podařilo rozdělit zemi bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, považuji dodnes za úžasnou věc,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro Reportér. Toto je rozšířená verze interview, jež vyšlo v srpnovém vydání magazínu. Jde také o první z pěti rozhovorů s aktéry tehdejšího dění, které budeme postupně zveřejňovat.
V dobách dělení federace býval považován za „ostrého hocha“ na české straně. Přesto říká, že společný stát měl podle něj hodnotu, o kterou bylo škoda přijít. Jak vzpomíná politik a právník Jan Kalvoda na rozdělení Československa a tvorbu české ústavy. V čem jsou její základní hodnoty a proč je podle něj prezident Zeman „důlní kanár“?
Bývalý předseda české vlády v letech 1990–1992 Petr Pithart, který se účastnil mnoha jednání o budoucnosti československé federace, vysvětluje v rozhovoru pro magazín Reportér, proč bylo podle jeho názoru možné společný stát zachránit. „Čeští politici tehdy slovenské otázce vůbec nerozuměli a tvrdili, že Slováci federaci již mají, tak co by ještě chtěli,“ říká také někdejší předseda českého Senátu a vysokoškolský učitel práv. Vzpomíná i na setkání s Vladimírem Mečiarem a na to, proč si tento slovenský politik nesedl s Václavem Havlem.
Poradce a mluvčí federálního prezidenta Václava Havla v letech 1990–1992 Michael Žantovský v rozhovoru pro magazín Reportér říká, že ho rozdělení Československa stále mrzí. „Bylo nám zřejmé, že dva menší státy nebudou mít totožnou váhu, kterou by představovalo Československo,“ popisuje tehdejší myšlení v okruhu spolupracovníků Václava Havla. A dodává, že to vývoj potvrdil, byť některé jeho nejčernější obavy se nepotvrdily. Žantovský, dnešní výkonný ředitel Knihovny Václava Havla, také říká, že federaci v roce 1992 rozdělili jen dva lidé – Václav Klaus a Vladimír Mečiar.
Rodičů, kteří by si přáli, aby jejich dítě alespoň nakouklo do některé z foglarovek, je jistě mnoho. Mají ale příběhy ze Stínadel, od Bobří řeky, z Řásnovky či Jezerní kotliny u dnešní generace ještě šanci? Skauti a nakladatelé věří, že ano. Začali proto oslovovat současné výtvarníky i spisovatele, aby zkusili přiblížit dobrodružný svět Jaroslava Foglara klukům a holkám, kteří vyrůstají na Minecraftu či Avengers. A mají s tím až překvapivý úspěch.
V průběhu osmi měsíců roku 1956 se v Praze našly tři mrtvoly novorozenců, které pravděpodobně zabily jejich matky. Případy, které kriminalisté nikdy neobjasnili, se odehrály v době, kdy ještě v Československu byly interrupce až na pár výjimek ilegální. Pokud ženy otěhotněly a dítě nechtěly nebo si ho nemohly dovolit, mohly tehdy tak maximálně jít na černý neodborný potrat. Československé interrupční předpisy se liberalizovaly teprve v následujících letech.
Znáte místo, kde žijí desetitisíce druhů zvířat? Kde se cítí tak bezpečně, že tam přivádějí na svět mláďata? Jsou to velká města. Proč se tam však živočichové stahují, když je tam hluk, znečištění, plno lidí a aut? Protože ve volné přírodě ubývá míst, kde mohou žít. A tak se dnes zajíci rodí na hřištích škol, divočáci se procházejí městem a lišky se ohřívají v autobusech. V Praze se dokonce řešil případ jelena, žijícího v opuštěné továrně.
Prořídlé řady číšníků a servírek, seškrtané menu reagující na nedostatek kuchařů, úpěnlivé inzeráty – taková je současná realita v české gastronomii. „Náš obor se musí proměnit, aby se mladí lidé nebáli v něm pracovat,“ komentují profesní špičky mohutný odliv personálu. Co dalšího může postavit restaurace a hospody – sužované po covidových lockdownech také zdražováním energií a surovin – zpátky na nohy? A jak si vedl náš reportér, který si vyzkoušel obsluhovat hosty přímo na place a postavil se také za výčep?
Ačkoli velcí farmáři a ministerstvo zemědělství tvrdí, že používání pesticidů v Česku zásadně klesá, jiná data to příliš nepotvrzují. Pesticidy určené k potlačení plevele a škůdců jsou přitom často jedy, které se dostávají do podzemních vod a do pitné vody. Podle dat Nejvyššího kontrolního úřadu pilo před několika lety vodu s větším množstvím chemických prostředků určených na hubení škůdců v Česku asi 220 tisíc lidí. Pokroky se objevují u ovocnářů, zelinářů a některých místních projektů.
Kauza kolem bývalého náměstka primátora Petra Hlubučka zdecimovala vyhlídky hnutí STAN v Praze, ale problémy přinesla i dalším stranám, včetně favorizované koalice Spolu. V její nejsilnější části, Občanské demokratické straně, proběhl neúspěšný pokus o generační převrat: u moci paradoxně posílily „staré pušky“ z dob někdejšího primátora Pavla Béma. Doby, kdy se o územním plánu rozhodovalo v restauraci Obecního domu, se prý ale rozhodně nevrátí.
Rozhodlo se ten den o konci Československa? Před třiceti lety, 26. srpna 1992 se v brněnské vile Tugendhat sešli předseda české vlády Václav Klaus a šéf slovenské vlády Vladimír Mečiar. A druhý jmenovaný pak oznámil: „K prvnímu lednu 1993 předpokládáme, že by vznikly Česká republika a Slovenská republika jako státní útvary.“ Klaus, Mečiar i další aktéři dnes v rozhovorech pro Reportéra říkají, že zánik federace začal o dost dřív. Někdejší mluvčí prezidenta Havla Michael Žantovský vzpomíná na vzkaz: „Milý příteli, federace je v p..eli“.
Využil jsem pozvání na pouť, pořádanou partou mých kamarádů. Stačilo dodržet pár základních pravidel: Nebudeš se dívat do map a zjišťovat svoji polohu v telefonu. Vydáš se tam, kde se ti bude nabízet neznámo. Pokud se ocitneš v krajině, kterou znáš, vyhneš se místům, kde jsi již byl. Nebudeš spát dvě noci na stejném místě, ani kdybys tam dobloudil. Jediný dotaz, který se po cestě připouští, je na otevřené pohostinství…
Proč jsou bezpečnostní složky státu k bývalému premiérovi tak shovívavé? Andrej Babiš si v nich totiž stále udržuje značný vliv. Na různých místech v policii a tajných službách jsou jeho známí či spojenci. Vojenské zpravodajství i BIS řídí lidé, kteří s ním mají dobré vztahy. Změna od dob Babišovy vlády proběhla zatím pouze na postu policejního prezidenta a ředitele civilní rozvědky ÚZSI. Odemykáme text, kterým vyšel v lednovém čísle magazínu Reportér. Údaje uvnitř textu jsou aktualizovány.
Všechny české školy by už dnes měly být takzvaně inkluzivní. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami by se tudíž měly učit s ostatními dětmi. Jak to ale funguje v praxi? Reportérka jezdila celý školní rok na základní školu ve středočeském Komárově a sledovala, jak se daří začlenit do výuky malého Vaška, označovaného za dítě s poruchou autistického spektra. To, co viděla, je zprávou o lidech, kteří se často snaží, ale také svědectvím o potížích vzdělávacího systému.
„Cesta smrti“ – tak mluví Tereza Hlůšková o tom, jak skončila v pákistánském vězení kvůli osmi a půl kilogramu heroinu v kufru. „Omlouvám se za to, co jsem udělala a co všechno jsem tím způsobila,“ řekla investigativnímu novináři magazínu Reportér, který s ní několikrát dlouze hovořil. O své případné odpovědnosti přemýšlí i otec Miroslav. Jak se Tereza dostala do situace, že ji v Pákistánu uvěznili za pašování drog? A co dělala, než ji soud osvobodil?
„Koncepce byla velmi jednoduchá,“ říká autor tohoto textu, raper a výtvarník Vladimír 518: „Dojít pěšky z Prahy do Brna podél dálnice D1. Místo hledání posledních romantických míst sáhnout po něčem, co je na dosah ruky, projít touto nekrajinou a pokusit se podívat zpoza plotu sám na sebe.“
V Popasné – městě na Donbase, které rozstřílelo ruské dělostřelectvo – byli sousedi. Skoro měsíc prožili pod palbou, v zahradě našli lidskou nohu, jejich známá zemřela ušlapaná. Evakuovali se a pak se setkali ve městě Dnipro, v hotelu Žovtněvyj, z něhož se stala ubytovna pro uprchlíky. Čtyři starší nemocní lidé teď žijí na dvou postelích a se smutkem vzpomínají na dobu míru. Magazín Reportér přináší příběh napsaný ukrajinskou novinářkou pracující pro síť lokálních médií.
Byl významným členem amerického diplomatického týmu, který vyjednal dohodu mezi SSSR a USA o likvidaci raket středního a kratšího doletu: její podpis v roce 1987 předznamenal konec studené války. Ron Bartek se narodil v Americe, vystudoval prestižní vojenskou akademii ve West Pointu, sloužil ve Vietnamu, tuto válku pak kritizoval, aby začal znovu pracovat pro vládu Spojených států. Ovšem jeho kořeny vedou do České republiky.
Je to takový barvitý příběh českého kapitalismu. Úspěšné vedení Komerční banky, už méně úspěšné řízení Union banky, které vyšetřovala policie, spolupráce s firmami napojenými na proslulého Iva Rittiga – a nakonec letošní nominace do dozorčí rady ČEZ od vládní TOP 09. To všechno najdeme v kariérní pouti Radovana Vávry. // Po uzávěrce se Radovan Vávra vzdal kandidatury do dozorčí rady ČEZ.
Představte si, že jste dítě, které má nějaký problém. A posadí vás do lavice s dospělým, což vaši „jinakost“ stvrdí. Asistentů ve školách přibývá, což je dobře. Častý model, kdy spolu oba sedí v jedné lavici, už ale tak dobrý není. Asistent má pomáhat celé třídě tak, aby měl učitel volné ruce a mohl se věnovat dětem, které jeho pomoc potřebují víc. Přenastavit zažitý model se snaží speciální pedagog Zbyněk Němec, který asistenty a učitele školí.
Případ kolem náměstka pražského primátora Petra Hlubučka a někdejšího Krejčířova spolupracovníka Michala Redla odhalil fatální selhání politiků, ale i mezery policejní práce. Ministr ani náměstek primátora nesmějí mít blízké styky s profláknutým mužem na pomezí byznysu a zločinu. Vyšetřovatelé by neměli místo důkazů předkládat chytlavé historky pro veřejnost.
Walter je chlap jako hora, ale když mluví o tom, co se děje na Ukrajině, v jednu chvíli se skoro rozpláče. Walter se totiž jmenuje Volodymyr Ciszkewycz – a patří k ukrajinské menšině žijící ve státě Ohio v USA. Američtí Ukrajinci, jichž je asi milion, bojují během války s bezmocí a hněvem tím, že vybírají dolary na pomoc své vlasti. A také lobbují za Ukrajinu a řeší „trumpizaci“. Tedy proč je nepodporuje část republikánské strany, kterou tradičně hodně volili.
Osm koní, tým terapeutů a trenérů, patnáct bezbariérových apartmánů. V Bohuslavicích na Vysočině pomáhá dětským pacientům s pohybovými problémy kontakt se zvířaty. Děti se baví jízdou na koni nebo hlazením psa a vlastně ani nevědí, že pod vedením terapeuta cvičí. Komplexní týdenní program hipoterapie kombinované s canisterapií pomůže některým dětem postavit se na vlastní nohy a udělat první krok. U jiných aspoň brzdí vývoj nemoci.
Na konci historicky prvního českého předsednictví EU v roce 2009 vyšel v německém deníku titulek bilancující náš výkon. Zněl: „Dobří diplomaté, špatní politici.“ A tuto pověst má Česko v bruselských kuloárech dodnes. Místní politice dlouhodobě chybí jasná evropská strategie. Zda se to mění s novou vládou Petra Fialy, není zatím jasné. Český hlas by také mohl být v Evropské unii slyšet silněji, kdyby tam pracovalo více krajanů a místní byznys by tam více lobboval.
