Proč se dramatická špionážní zápletka objevila ve veřejné agendě vlády až teď – téměř sedm let po výbuchu muničního skladu ve Vrběticích? Domnívám se, že se vzedmula vlna naštvání v bezpečnostních složkách státu: ty spustily vyšetřování, které vedlo až k sobotní dramatické prezentaci.
Před dvěma měsíci jsem začal chodit na online kurzy znakového jazyka. Ještě před rokem by mě nenapadlo, že se budu učit něco, co nepotřebuji. Navíc online. Ovšem teď každou středu večer usedám před webkameru a znakuji. A ohromně mě to baví.
Jestli se chceme my, Češi, z nynější zdravotní a ekonomické krize poučit a zabránit tomu, aby se v dalších letech něco podobného opakovalo, musíme si nejprve přiznat jednu smutnou, zásadní pravdu.
Není třeba vést diskuse o prospěšnosti či o zhoubě respirátorů. Stačí si představit, že vir útočí na naši budounost a vše je hned jasnější.
Myslíte, že zdrojem našich nynějších problémů jsou pomýlení voliči? Že by bylo lépe, kdybychom demokracii nějak omezili, protože demokracie je příliš moc?
Pandemie plasticky ukázala, že spousta lidí nedůvěřuje institucím a naopak instituce nedůvěřují lidem, což blokuje jejich schopnost včas a účinně pomáhat. Tento tvrdý pohled na současnou českou realitu a míru nedůvěry v postkomunistické společnosti nabízí ve své eseji sociolog Daniel Prokop, který tím zároveň odpovídá na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Například fakt,“ píše mimo jiné Prokop, „že jsou dnešní české děti velmi často a velmi brzy rozdělovány do různě kvalitních škol.“
"Toto číslo Reportéra je plné rodinných příběhů," píše se v editorialu vydání, které vychází v dubnu 2021.
O výletu kapely Plastic People do Londýná se píše v pravidelném seriálu sloupků Turnádo.
Premiér píše svým ministrům vytýkací dopisy. Mohli bychom my psát vytýkací dopisy premiérovi? Určitě. Stačilo by jemné: vytýkáme vám, jak si vaše vláda za pandemie vede.
Stanovení podmínek, za jakých by šlo bezpečně otevřít kulturní sály divákům, zůstávalo dlouhé měsíce nejasné. Jako kdyby část politiků a úředníků měla v podvědomí marxistickou poučku, že kultura je jen „nadstavba“.
Sčítání obyvatel je jedna z nejstarších činností lidské společnosti. Dnes se pravidelně provádí v celém civilizovaném světě.
Koronavirový problém jednou skončí, dříve nebo později. Důležité bude, co si z této obtížné situace můžeme odnést. A není toho zrovna málo. Nabízí se nám unikátní možnost prozkoumat, jak je možné, že funkce českého státu v tomto případě v tolika ohledech selhaly. Pojďme se podívat, proč se to stalo.
Chápu tristní situaci aerolinek, nicméně zákazníci nejsou bezbranné ovce, které se mají nechat oholit, a to ani během epidemie.
Blíží se volby. Ale co dělat s prezidentem, který už dvakrát vytvořil úmyslně vládu bez mandátu sněmovny? Je přece prezident a sedí tam, říkají občané.
Nevzpomínám si, že by v době mého dospívání bylo slovo „alergie“ tak frekventované jako dnes. Možná je to tím, že alergie obyvatel na tehdejší režim všechny potravinové alergie převálcovala. Z mého okolí nikdo nic z jídelníčku nevynechával, pokud právě nechtěl shodit pár kil. Moje máma pak na potkání hlásila: „Držím bodovou dietu, co vidím, to zbodnu.“
Tohle je budoucnost a vaše děti mi jednou poděkují – prohlásil prý můj dědeček, když koncem šedesátých let k nevoli zbytku rodiny objednal montovanou chatu ze Sovětského svazu. O půl roku později mu po železnici přivezli materiál a dědeček se pustil do stavby. Její začátek si nemohl naplánovat lépe.
Všichni, kdo prošli minulým režimem jako osoby nepřátelské socialistickému zřízení, paragraf 19 zákona o Sboru národní bezpečnosti (rozuměj policii) moc dobře znali. Bylo to „Oprávnění požadovat vysvětlení“ čili předvolání k výslechu. Státní bezpečnost (rozuměj fízlové) ten paragraf používala k tlaku na lidi, kteří se komunistické diktatuře strachu nepoddali. V bodu sedm zákona o SNB z roku 1974 stálo: „Nevyhoví-li předvolaná osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě podle odstavce 1, může být předvedena.“
Bratři Okamurové a jejich pokus přinést do Prahy světovou architekturu.
Za pouhých čtyřicet let jeho života se svět dramaticky změnil. Letos v únoru se stal moderátor Libor Bouček poprvé otcem, a v následujícím dlouhém, velmi osobním dopise se pokouší svému synovi vysvětlit, jaký ten svět podle něj je a jak v něm dobře žít. Odpovídá tím zároveň na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? Takže milý Alberte, tady máš tátovu zprávu z končící zimy roku 2021.
"Měli bychom volební právo žen velebit každý den," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v březnu 2021.
Česká tradice velí fandit slabším, byť by třeba porušovali pravidla a zákony. V tomto případě si bohužel pleteme, kdo je ten slabý. V Uherském Hradišti nezvítězil obyčejný člověk proti vrchnosti. Vyhrálo právo jednoho tatínka chovat se jako bezohledný sobec.
Proč premiér, jenž si dlouho pečlivě budoval obraz geniálního manažera, nezvládá krizi způsobenou pandemií koronaviru? Andrej Babiš nedůvěřuje druhým, nenaslouchá, řeší nepodstatné detaily místo zásadních věcí. Vidíme unaveného podrážděného muže, jehož nezachraňuje ani křik na zasedáních vlády, ani dříve úspěšný marketing.
Argumentem, proč se nechat očkovat, i když jste třeba mladší, je takzvaný dlouhý covid. Ten postihuje relativně dost lidí: jde o to, že akutní fázi nemoci překonáte (klidně i snadno), ale dlouho poté vás trápí únava, bolesti kloubů či potíže s dýcháním.
Žádný lék Sputnik by z Putinova Kremlu nepřiletěl jen tak. Otevřel by další vstupní bránu či branku k dalšímu sbližování, které by ale bylo jen jednostranné.
Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů. A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu. Mám vodu rád, a proto si na její chlad tu zvykám, hraju si s kapry i s lososy a tykám štikám, túbadúbadúbadúba…
Americkým i evropským zákonodárcům dochází trpělivost s fungováním velkých technologických gigantů. Google, Amazon, Facebok a Apple podle zprávy Kongresu zneužívají své tržní postavení a ohrožují vývoj společnosti. Proto přichází na obou stranách Atlantiku sezona bitev o budoucí podobu digitálního světa.
"Diskuse na Facebooku ovládli lidé, kteří se rádi dohadují. Je jich málo, ale jsou hodně nahlas. Další miliony uživatelů nic nekomentují, protože mají moc hezký život na to, aby věnovali svůj čas hádání přes internet," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
Když mi bylo sedmnáct, jezdili jsme s přítelem na Velkou Ameriku, což je vápencový lom mezi Karlštejnem a Mořinou. Vstup tam byl sice zakázaný, občas policie udělala zátah, ale měli jsme pocit, že nás se to netýká.
Herec Igor Orozovič a také Iva Janžurová, Vladimír Javorský, Petr Čtvrtníček, Jiří Lábus, Zdeněk Svěrák či David Prachař - ti všichni a řada dalších se objevují v klipu natočeném jako poděkování lékařům a zdravotním sestrám.
„Globalizace vyvolává jakýsi univerzální existenční neklid,“ píše ve své eseji česko-německá spisovatelka Daňa Horáková, literární objev posledních měsíců. Magazín Reportér nabízí originálně uvažujícím osobnostem téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? „Lidé jako by se dusili svými nezměrnými možnostmi,“ všímá si Daňa Horáková a přichází s východiskem: lépe naslouchat filozofu Kantovi, více přemýšlet o významu pohádek.
Spojené státy trápí síla monopolů; a nejde zdaleka jen o velké technologické firmy. Pokud by administrativa nového prezidenta Bidena zasáhla – což je možné, i když ne jisté –, mohlo by to pomoci mnoha Američanům. A nakonec i Ameriku aspoň trochu sjednotit.
„Obdivuji všechny dobrovolné trenérky a trenéry sportovních klubů, kteří se i během lockdownů věnují zadarmo a ve volném čase cizím dětem,“ píše se v editorialu únorového Reportéra.
"Běloši a Evropané, nepřehánějme to. Používejme více mozek a také cit pro jazyk. Jinak hrozí, že dobře míněný a potřebný boj proti urážení a znevýhodňování lidí kvůli barvě jejich pleti se změní v trapnou frašku."
"Přemýšlím, zda tato doba, jakkoli smutná, přece něco pozitivního nepřinesla," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
"Milý nový roku 2021, přiznejme si, že tvůj začátek nebyl zrovna nejlepší. Ale jsou to jen první týdny, ještě se může všechno obrátit k lepšímu a nakonec na tebe můžeme vzpomínat mnohem lépe než na tvého předchůdce s číslem 2020," píše se v editorialu lednového Reportéra.
Vláda mohla v prosinci počkat s rozvolněním a omezit šíření viru na úroveň, kterou bude možné kontrolovat testováním a trasováním. Jenže řekla ne. Když nákazu, tak o Vánocích. Nebyl v tom úmysl, ale neschopnost.
Drancování v Kapitolu je trapná epizoda na nekončící cestě USA v pěstování a ochraně svobody. Takových epizod měla Amerika dost a dost jich ještě bude mít.
Když jsem letos na Silvestra procházela vylidněným Václavákem, vzpomněla jsem si na svou oslavu Nového roku, když mi bylo osmnáct let. Měla jsem tehdy před přijímačkami na lidovou konzervatoř, obor zpěv, a kamarád mi dohodil svou sestru Klaudii, která mě na zkoušky připravovala. Živila se jako barová zpěvačka v podniku „5P“, někde uprostřed Václavského náměstí.
