Mám milou sousedku, se kterou se dá hodiny povídat například o fotbale – vyrůstala v Německu a fandí Borussii Dortmund. Shodou okolností jsme si oba pořídili australského ovčáka, dokonce ze stejné chovné stanice, ale sousedka má navrch například koně. No a hlavně je výbornou zpěvačkou: říká si Debbi.
Autor věnuje tuto povídku památce svého dědečka, Ukrajince Františka Žyly. Začíná v Kremlu, kde zavedou carovu chůvu do malé tajné místnosti. „Můj chovanec byl obdarován dvěma mohutnými dary. Byl obdařen těmi nejmocnějšími mindráky, což jsou ty nejsilnější nástroje na cestě k moci,“ vypráví v povídce chůva.
Robert Kodym dává jen minimum rozhovorů. Je introvertní, kolem sebe mívá zvláštní, tajuplnou hradbu. Nedávno navíc strávil dva měsíce v léčebně, takže jsem netušil, jak bude rozhovor probíhat, ale Robert překvapil – usmíval se, vyzařoval klid, s potěšením vzpomínal a občas žertoval, bylo nám dobře. Jen párkrát omluvně konstatoval, že i když miluje český jazyk, některé své pocity a zážitky zatím nedovede vtěsnat do slov.
Mají výjimečný talent a našlápnuto na úspěšnou kariéru. Vynikající houslisté, bratři Richard a Eduard Kollertovi. Prvnímu je čtrnáct let, druhému devatenáct. Jejich příběhy se v mnohém podobají, přesto byly jejich začátky trochu jiné. Pro Edu, který na hudební nástroje začal hrát až v sedmi letech, byli vzorem jeho tatínek pianista Jiří Kollert a houslový virtuos Josef Suk. Mladší Richard měl už vzor jiný – svého bratra.
Uběhlo jen pár hodin od začátku války na Ukrajině a principál Cirku La Putyka Rostislav Novák se rozhodl, že se pokusí pomoct studentům cirkusové školy v Kyjevě. Měsíc nato s nimi stál na pódiu své domovské scény v prostoru Jatka 78. Tady kyjevští a čeští akrobaté společně vystoupili ve hře, která vznikla podobně rychle jako nápad na jejich záchranu. A v pomoci pokračují. Nedávno se vrátili z Ukrajiny, kde odehráli představení v dětských domovech.
Osud a dílo Alfonse Muchy, českého malíře světového významu, ožije ve velkolepém multimediálním představení. Show, která přiblíží Muchovo dílo moderní komiksovou formou a digitálně rozhýbe jeho obrazy, má premiéru 26. května v pražském O2 Universum. Vypravěčem celého příběhu je Pierce Brosnan, někdejší hvězda bondovek.
Kniha ukazuje záběry z Ukrajiny ještě před tím, než na ni Putinovo Rusko zaútočilo. „I snímky zachycující veselé chvilky jsou prodchnuty jakousi ostražitostí. Jako by někde v podtónu ti lidé říkali: My víme, co se může stát. Nebo dokonce: my víme, že se to stane,“ píše se v recenzi knihy Lost Europe.
Nad podobností (i odlišností) okupace Československa a Ukrajiny sovětskými, respektive ruskými vojsky se zamýšlí pamětník událostí ze srpna 1968 a spisovatel Jiří Kratochvil.
Kolekce charitativních plakátů od českých, ale také ukrajinských a dalších zahraničních umělců reaguje na probíhající válku na Ukrajině. Originální grafické listy jsou součástí projektu Make Art Not War, výtěžek putuje na veřejný účet SOS Ukrajina zřízený Člověkem v tísni.
Benefici na pomoc Ukrajině se rozhodly společně uspořádat čtyři pražské galerie – Bold Gallery, Trafo Gallery, The Chemistry Gallery a Centrum současného umění DOX. Aukce výtvarných děl od více než stovky současných umělců proběhne v sobotu 19. března. Celý výtěžek bude věnován na sbírku SOS Ukrajina Člověka v tísni.
Jeden z nejstarších metalových zpěváků na světě se dožil sedmdesátky, což je – vzhledem k jeho zdravotnímu stavu – zjevné vítězství ďábla nad hmotou. Jiřího Valtera, zvaného BigBoss, jsme navštívili v jeho temném brněnském bytě, a to na poslední chvíli: „Možná,“ směje se sice hurónsky, ale nevesele, „brzy skončím na ulici.“
Ruská divadelnice Marianna Arzumanová žije od svých pětadvaceti let v Praze. Ze své rodné země se rozhodla odejít, když se dostal k moci Vladimír Putin. Vpád ruské armády na ukrajinské území odsuzuje a říká: „Každý Rus není takový, jak to teď vypadá.”
Zdá se vám sen, že si v Amsterdamu dáváte jointa, který jste propašovali z Českých Budějovic, ačkoli v Nizozemsku se dá marihuana legálně koupit – tak začíná povídka, kterou pro Reportéra napsal pětadvacetiletý básník, laureát Ceny Jiřího Ortena.
Vydal se ve stopách Miloše Formana a Ivana Passera: je prvním z mladší, porevoluční generace českých režisérů, jemuž se podařilo natočit film ve Spojených státech v tamní produkci. Čtyřiačtyřicetiletý Martin Krejčí si získal věhlas reklamními spoty pro globální firmy jako Apple či Nike, stojí za u nás populární vánoční reklamou na kofolu s divočákem. A coby člověk žijící mezi kontinenty zná české předsudky o USA i americké předsudky o Češích.
Vejdu do budovy a procházím obrovským vnitřním staveništěm plným řemeslníků, které se mi před očima mění v nádhernou třípatrovou galerii. „Stihnete to?“ pozdravím manžele Pudilovy, kteří centrum moderního umění Kunsthalle na pražské Malé Straně vymysleli, zaplatili a vybudovali. „Jasně,“ nenechají se znervóznit: „Dvaadvacátého druhý otevíráme.“
Stárnoucí muž se dívá na snímky svojí rodiny z padesátých let a přemýšlí o rozpadlém manželství a synovi žijícím v cizině – tak začíná povídka psaná pro lednového Reportéra.
Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.
Po letech práce s mluveným slovem jsem se s lehkou obavou rozhodl zkusit i slovo psané. Vzešlo z toho pár povídek, tuhle jsem napsal pro prosincové vydání Reportéra. Říká se, že muži často úplně nechápou ženy. A moje povídka začíná tím, jak jedna taková hůře pochopitelná žena, Šárka, jde po jedné pražské ulici…
Podivná doba. A těžko pochopitelná. Koronavirus ovládl naše životy, ať jsme zodpovědní, nebo ne. Vláda v demisi nás od poloviny listopadu dennodenně drtila tiskovými konferencemi se závěry, v kterých už se nikdo nevyznal. Jeden den nás odstupující premiér ujišťoval, že nouzový stav nebude, aby ho pozítří vyhlásil. Všechno je jinak, ví někdo jak? Už zase na covid začalo umírat plus minus sto lidí denně. Z veřejného prostoru mizí laskavost. Co s tím?
Poslední víkend v říjnu jsme posunuli čas o hodinu zpátky. Vrátili jsme se z letního na standardní, běžný čas, kterému říkáme zimní, a co? Nikdo neprotestoval, nikdo se nebouřil; s posunováním času jsme se smířili, nemáme s ním problém. Anebo máme, než si na změnu zvykneme, a pak… Prostě žijeme. Žijeme v regulích daných pro tenhle kout světa, jak se to v civilizované zemi obvykle dělá.
Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
