Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.
Matka prosazující bioprodukty a odmítající očkování se nedávno přestěhovala mimo Prahu – tak začíná povídka psaná pro zářijový Reportér.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Jak se připravuje výstava Rembrandtových obrazů v čase pandemie.
"Nevzpomínat na takového člověka nelze. A tak Jiří patří k mému životu neodmyslitelně, a všechno, co jsem při našem společném putování žitím od něho pochytil, pečlivě ve své mysli schraňuju. A je toho nemálo," píše Jiří Suchý o Jiřím Menzelovi.
V kempu na sázavském ostrově bylo v červenci živo. Tolik lidí, stanů, lodí, aut, kol a pejsků jsme za čtyři roky, co tam v týdnu kolem tátových narozenin jezdíme, ještě neviděli. Ani tolik deště jsme nezažili; poslední roky byla vedra a sucha. Teď se počasí vrátilo k tomu, na co jsme byli v létě my pamětníci zvyklí. Déšť se střídal se sluncem, ve dne bylo příjemně teplo a v noci celkem zima; prostě normálka.
Děti chtějí psa a otec se snaží vymyslet metodu, jak tomu zabránit – tak začíná povídka psaná pro srpnový Reportér.
Až do letoška se nikdo nestal absolutním vítězem cen Czech Grand Design hned dvakrát. Jen ona. Navíc za rok 2019, v němž se jí narodilo druhé dítě.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
O filmu Krajina ve stínu, který má premiéru 10. září, píše jeho režisér Bohdan Sláma.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Co se to děje? Rozumí tomu někdo? Ne že bych si myslela, že se lidstvo, přes které se převalila pandemie covid-19 – a někde se stále ještě zběsile valí –, změní. Ale že svět tak rychle spadne do chaosu davového šílenství, to jsem si fakt nemyslela. Klidné protesty proti rasismu, jež rozpoutala zbytečná smrt černocha George Floyda, udušeného při „rutinním“ zákroku bílými policisty, se v USA, Velké Británii a už i ve Francii někde zvrhly až do pouličních válek s policisty a rabování. Jak tohle skončí?
Obchody už nefungují, je velké sucho, ale v provozu je stále ještě internet a sociální sítě – v takovém prostředí začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
O novém knižním počinu české fotografické agentury 400 ASA.
Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.
Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.
Naplánoval si premiéru filmu na jaro 2020, jenže přišel koronavirus. Co teď? Odložit uvedení snímku o rok? Režisér a producent Ondřej Trojan se nakonec rozhodl, že jeho černá hudební gangsterská komedie Bourák do kin půjde. Premiéra 11. června se sice koná o čtrnáct dní později oproti původně plánovanému termínu, ale i tak jde o první hraný český film uvedený na plátna po nouzovém stavu. Odhodí diváci obavy a půjdou do kina? Ondřej Trojan pro jistotu říká, že je na průšvihy zvyklý.
To květnové ráno v Praze se slunce dralo na vymetenou modrou oblohu, jak už se stalo na jaře zvykem. Ptáčci vyzpěvovali, i když je holubi monotónně, nevábně překřikovali. Co chvíli se v přilehlém parku ozval štěkot pejska. Ulicí projížděla auta, občas některé zastavilo a vzápětí kdosi v kramflecích kamsi odklapal. Po chodníku hrkotala popelnice, kterou za sebou táhl uklízeč. Zvukům ranní všednodennosti dominovaly dveře domu, které se za lidmi, přicházejícími do práce, co chvíli hlasitě zabouchly. Po tom až zlověstném tichu pandemie, která nás zahnala do izolace, se život začal vracet k obvyklým pořádkům.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Věhlasný festival nového cirkusu Cirque de Demain se koná v Paříži od roku 1977. Až letos v lednu se ho zúčastnil první Čech: čtyřiadvacetiletý Filip Zahradnický. „Žonglér musí být trochu ADHD,“ říká.
Na břehu – mezi proutky, mladými kopřivami, podezřelými chřesty a divokým tulipánem – jsem o letošních podivných Velikonocích rozložil svou skromnou jazykovou poradnu, píše se v povídce psané pro červnový Reportér.
Třicátník se setká s mladou, divně vypadající dívkou, která ho požádá, aby ji svezl na kole – tak začíná povídka psaná pro květnový Reportér.
Až vyjde 11. května můj fejeton, kdo ví, co bude. Teď, třetí týden v dubnu, máme kvůli pandemii covid-19 nouzový stav a zavřené hranice. Většina Čechů prý zákaz cestování podporuje; chtějí otevřít kadeřnictví. Už fungují hobbymarkety, psí salony a farmářské trhy. Sportovci můžou trénovat venku. Fotbalisté dokonce i ve skupinkách. Brzy se rozjede liga, bez diváků. Ve chvíli, kdy vláda kadeřnictví oficiálně otevře (někde fungují tajně) a začne se, třeba jen na zahrádkách restaurací, točit pivo, bude dobře.
Její dílo nedávno koupilo slavné pařížské Centre Pompidou, vyšel o ní článek v New York Times. Má z toho stejnou radost, jako když se může vypravit s dcerami za včelami své tety do Kasejovic u Nepomuka.
Zmrtvýchvstání Branického divadla přibližuje Petr Horníček, principál Losers Cirque Company.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Měl to být úplně jiný rozhovor. Probrali bychom v něm nové, pompézní představení jménem Cesty, na jeho zdar bychom si připili vínem. Jenomže divadlo Cirk La Putyka od půlky března nehraje, a i kdyby, tak principál Rosťa Novák dodržuje přísnou životosprávu. Není mu nejlíp. Na poslední chvíli dokonce zrušil osobní setkání: „Lékař řekl, ať neriskuju a ať si radši povídáme přes Skype.“
Režisérka natočila film o horolezkyni Kláře Kolouchové. Jeho premiéra se ovšem odložila. „Těším se, až se zase potkáme v kině,“ píše.
Je první jarní den. Pozítří musím odevzdat tenhle dubnový fejeton. V době koronavirové krize, kterou intenzivně prožíváme, není možné psát o ničem jiném. Jenže co bylo dnes aktuální, je zítra minulost. Konstantní je jen pocit, kdy nikdo nic neví a všichni jsme trochu vystrašení. Věříme, že se z toho až apokalyptického snu nemoci, která někde houfně zabíjí a jinde o ní člověk nemá tušení a roznáší ji dál, probudíme a život bude jako dřív. Ba ne, bude jiný. Snad i lepší.
Jak vypadají rozhovory s dojičkou, nezaměstnaným a pořadatelem rockového koncertu? Na všechny tři nás ve své povídce pro magazín Reportér postupně pozve Kúča – intelektuální mánička undergroundového typu, pětapadesátiletý šéf nejslavnější českokrumlovské kapely Bratři Karamazovi.
Pořadatelé pražského hudebního festivalu Metronome rozhodli o odkladu termínu. Festival se místo konce června odehraje od 17. do 19. září.
Ani koronaprázdniny nemohou oblomit vaše zásady? Je vám dětská fascinace obrazovkou protivná? Zaměstnejte je jakoukoli prací (ten šuplík se starými hračkami by to chtělo vytřidit) a pusťte jim k tomu kvalitní audioknihu. A nijak zvlášť hledat nemusíte – máme pro vás 20 prověřených tipů.
Dny s dětmi dokáží být dlouhé. Do kina nemůžou a na procházku se jim opravdu nechce. Seberte jim vítr z plachet a podívejte se s nimi na jejich oblíbený YouTube. Aby vám nezačaly pouštět dlouhá videa, jak někdo (kdo neumí skoro ani mluvit) hraje hru, máme pro vás patnáct tipů, jak pustit něco, co by mohlo zajímat i vás.
Děti mají koronaprázdniny, donutit je k učení není příjemná práce. Chce to zapojit promyšlený systém odměn. Přinášíme vám 20 tipů na filmy, na které byste si možná sami nevzpomněli, ale dětem jimi určitě uděláte radost. A vy si zatím můžete třeba v klidu číst.
Z málo probádané historie starodávných svazků mezi skláři z Benátek a z Čech se zrodil plán uspořádat neobyčejnou výstavu. Ceněný český malíř Jakub Špaňhel, který s oblibou maluje chrámové interiéry, se spojil s neméně ceněnými benátskými zrcadly. Výstava v Křížové chodbě starého sídla Univerzity Karlovy má příznačný název – Benátské zrcadlení.
