Od počátku koronavirové pandemie jsem byla rozhodnuta nechat se proti covidu-19 očkovat hned, jak to půjde. Skákala jsem radostí, když bylo tak zázračně rychle vyvinuto několik funkčních vakcín, a jakmile jsem dostala možnost přihlásit se, udělala jsem to. Vše proběhlo skvěle. Rezervace, výběr místa i samotné očkování v malinkém pražském centru, kde jsem předtím v papírovém dotazníku vyplnila kromě jiného i své telefonní číslo a mejlovou adresu.
Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.
Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.
Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.
Dražba obrazu Pasty Onera s muchovským motivem vynesla více než půl milionu korun na dobročinné účely. Polovinu této sumy dostala nadace, která podporuje opuštěné děti v návratu do běžného života. Zbytek má přispět k rozšiřování unikátní sbírky obrazů českého malíře Alfonse Muchy.
Sešli jsme se na břehu Berounky v Radotíně – kus dětství tady strávil Ota Pavel, který miloval sport. Režisér Jan Prušinovský taky miluje sport, jak diváci vědí od dob Okresního přeboru. Dnes má na hlavě kšiltovku s nápisem Grand Prix, což je jméno filmu, který začíná natáčet. Kromě sportu má rád například i muziku, takže se nadšeně zapovídáme. Po dvou hodinách vše ukončí Prušinovského hyperaktivní Jack Russell teriér jménem Vašek, který si přehryže vodítko.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv, v níž se ke každému roku jeho života vztahuje jedna mikropovídka. V minulém čísle jsme jich přinesli šest o letech 1928–1933, v tomto vydání přinášíme ukázky z různých let.
V Evropě se objevilo pár skutečně nepříjemných hurikánů a kontinent sužovalo velké sucho, ale sociolog Dorian Buchtík přišel s řešením – tak začíná povídka psaná pro květnového Reportéra.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv. Přinášíme ve dvou dílech minipovídky, vztahující se k prvním dvanácti letům autorova života. Zde první díl.
Krásné a zdrcující. To jsem si říkala, když jsem stála na Staroměstském náměstí a dívala se na pětadvacet tisíc křížů. Na dlažbu je tam k uctění památky zemřelých na covid-19 namalovali dobrovolníci, svolaní Milionem chvilek pro demokracii. Dvaadvacátého března 2020 u nás na tuto nemoc zemřel první člověk. Teď už je mrtvých celé náměstí před pomníkem mistra Jana Husa a kolem dokola mariánského sloupu. Vidět to takhle, bílé na černém...
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“
Na komplikace spojené s covidem-19 zemřel ve věku 79 let ve čtvrtek 10. března spisovatel, herec, básník a zpěvák Jan Vodňanský. Odemykáme povídku, kterou napsal předloni pro magazín Reportér.
Říká, že hudba je jeho život a jeho život je hudba. Samozřejmě, vždyť je jedním z nejlepších dirigentů světa, fenoménem, který těžko snese srovnání. Nicméně v následujícím textu se o hudbě jako takové dočtete jen málo. Semjon Byčkov, šéfdirigent České filharmonie, má totiž tak fascinující životní příběh a umí o něm tak vyprávět, že se za dvě a půl hodiny rozhovoru k muzice (skoro) nedostaneme.
Jeden z nejtalentovanějších a nejoblíbenějších písničkářů přinejmenším normalizačního období se měl právě v tuto chvíli chystat na vystoupení v Divadle Archa. Velké koncerty už moc nemívá, takže by to byla krása; nejlepší připomínka pětasedmdesátých narozenin, které Vladimír Merta oslaví 20. ledna. „Koncerty nejsou,“ hledá už v průběhu našeho rozhovoru běžky, „ale mě podobné věci nerozhodí, jdu si zalyžovat na Ladronku. Sport je moje ochrana před smrtí.“
ADVERTORIAL: Loni 13. listopadu vypršela lhůta pro podání přihlášek do výběrového řízení na místo generálního ředitele Národní knihovny České republiky. A 8. prosince pak zasedla výběrová komise tvořená zčásti členy garanční rady Národní knihovny a zčásti úředníky ministerstva kultury, aby z přihlášených pěti uchazečů vybrala maximálně tři, ze kterých si ministr Zaorálek vybere toho pravého.
Pohráváte si s myšlenkou na koupi výtvarného díla? „Stačí mít pár tisíc a můžete sbírat super kvalitu,“ říká Olga Trčková z pražské DSC Gallery, která se netají tím, že za klíčové měřítko považuje i možnost finančního zhodnocení obrazů či soch. Nabádá: „Zapomeňte na Fillu nebo Špálu. Výtvarné školy jsou plné talentů, jejichž práce může mít brzy mnohonásobnou cenu.“
