Říká, že hudba je jeho život a jeho život je hudba. Samozřejmě, vždyť je jedním z nejlepších dirigentů světa, fenoménem, který těžko snese srovnání. Nicméně v následujícím textu se o hudbě jako takové dočtete jen málo. Semjon Byčkov, šéfdirigent České filharmonie, má totiž tak fascinující životní příběh a umí o něm tak vyprávět, že se za dvě a půl hodiny rozhovoru k muzice (skoro) nedostaneme.
Jeden z nejtalentovanějších a nejoblíbenějších písničkářů přinejmenším normalizačního období se měl právě v tuto chvíli chystat na vystoupení v Divadle Archa. Velké koncerty už moc nemívá, takže by to byla krása; nejlepší připomínka pětasedmdesátých narozenin, které Vladimír Merta oslaví 20. ledna. „Koncerty nejsou,“ hledá už v průběhu našeho rozhovoru běžky, „ale mě podobné věci nerozhodí, jdu si zalyžovat na Ladronku. Sport je moje ochrana před smrtí.“
ADVERTORIAL: Loni 13. listopadu vypršela lhůta pro podání přihlášek do výběrového řízení na místo generálního ředitele Národní knihovny České republiky. A 8. prosince pak zasedla výběrová komise tvořená zčásti členy garanční rady Národní knihovny a zčásti úředníky ministerstva kultury, aby z přihlášených pěti uchazečů vybrala maximálně tři, ze kterých si ministr Zaorálek vybere toho pravého.
Pohráváte si s myšlenkou na koupi výtvarného díla? „Stačí mít pár tisíc a můžete sbírat super kvalitu,“ říká Olga Trčková z pražské DSC Gallery, která se netají tím, že za klíčové měřítko považuje i možnost finančního zhodnocení obrazů či soch. Nabádá: „Zapomeňte na Fillu nebo Špálu. Výtvarné školy jsou plné talentů, jejichž práce může mít brzy mnohonásobnou cenu.“
Jen obtížně si lze představit, že by bylo českým albem roku 2020 vyhlášeno cokoli jiného než nádherná, hudebně bezbřehá Řeka od Lenky Dusilové. Až dojde na tato slova, pozornost vzbudí postava duchovního otce a producenta alba: je jím Petr Ostrouchov, který získal spoustu cen už za desku roku loňského, kterou natočil s Vladimírem Mišíkem. Petra jsme si pozvali k Lence na oběd, protože jejich spojení působí překvapivě. „Ale ne,“ shodují se ti dva: „Lidi jenom mají spoustu předsudků.“
Zpěvačka Helena Zeťová oslavila v sobotu 7. listopadu čtyřicáté narozeniny. Otevřeli jsme s ní rodinné album a zalistovali pozoruhodným životním příběhem, který vede z Valašska na Kanárské ostrovy, z Kanárů do Prahy (a k velké slávě), z Prahy pod řecký Olymp, pak zase do Prahy, ale poslední dobou čím dál víc na rodné Valašsko. Domů. Do Beskyd.
Koncem listopadu vyjdou Dvě slunce, nová deska Anety Langerové. Je o prostoru, hlavně tom vnitřním, který si každý z nás musí udělat a v němž se musí cítit pevný a jistý, aby venku obstál.
Až budete tenhle fejeton číst, nebude nic z něho platit. Co politici před národem se vší vážností prohlásí, za hodinu, za den, nejpozději za dva neplatí. Když vláda řekne, že něco v žádném případě neudělá, rozuměj nezavře, můžeme si být téměř stoprocentně jisti, že se to vzápětí stane. A když naopak odpoledne na tiskovce zdůrazňuje, kdy něco otevře, například základní školy, ještě ten večer to v televizi její ministr zpochybní. A tak pořád dokola. Kdyby časy nebyly tak pohnuté, mohli bychom se tomu od rána do večera smát.
Plán byl, že budu první zářijovou sobotu sedět před půl osmou ráno v rychlíku Krušnohor. Pojedu do Jirkova. Odtamtud vyrazím na kole do Okořína, sedm kilometrů vzdálené podkrušnohorské vesničky. Pozdravím syna, předám mu zapomenutý ručník a podívám se, jak vypadá Klimakemp, který spolu s lidmi z hnutí Limity jsme my s ohromnými nadějemi, zklamáními, napětím a vyčerpáním připravoval. Pak pošlapu osmnáct kilometrů k elektrárně Počerady na demonstraci Konec uhlí #TEĎ a za dalších patnáct kilometrů budu v Mostě nasedat do zpátečního vlaku.
Obkladač se živí tím, že převádí do kachlíčků slavné obrazy, jenže přijde ekonomický útlum – tak začíná povídka, kterou pro říjnový Reportér napsal čerstvý držitel ceny Magnesia Litera za prózu.
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.
"Nevzpomínat na takového člověka nelze. A tak Jiří patří k mému životu neodmyslitelně, a všechno, co jsem při našem společném putování žitím od něho pochytil, pečlivě ve své mysli schraňuju. A je toho nemálo," píše Jiří Suchý o Jiřím Menzelovi.
V kempu na sázavském ostrově bylo v červenci živo. Tolik lidí, stanů, lodí, aut, kol a pejsků jsme za čtyři roky, co tam v týdnu kolem tátových narozenin jezdíme, ještě neviděli. Ani tolik deště jsme nezažili; poslední roky byla vedra a sucha. Teď se počasí vrátilo k tomu, na co jsme byli v létě my pamětníci zvyklí. Déšť se střídal se sluncem, ve dne bylo příjemně teplo a v noci celkem zima; prostě normálka.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Co se to děje? Rozumí tomu někdo? Ne že bych si myslela, že se lidstvo, přes které se převalila pandemie covid-19 – a někde se stále ještě zběsile valí –, změní. Ale že svět tak rychle spadne do chaosu davového šílenství, to jsem si fakt nemyslela. Klidné protesty proti rasismu, jež rozpoutala zbytečná smrt černocha George Floyda, udušeného při „rutinním“ zákroku bílými policisty, se v USA, Velké Británii a už i ve Francii někde zvrhly až do pouličních válek s policisty a rabování. Jak tohle skončí?
Obchody už nefungují, je velké sucho, ale v provozu je stále ještě internet a sociální sítě – v takovém prostředí začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.
