Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
Pokřtil jsem Xaviera Baumaxu, říká fotbalový hrdina.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Sálem se rozduněla píseň The Plastic People of the Universe, kterou hrála kapela s názvem BBP podzemní orchestr. Její zpěvák zpíval s ohromným drajvem stále provokativní text Egona Bondyho: „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Tak začal večer, který pořádalo vydavatelství Guerilla Records na počest nedožitých kulatin Milana Mejly Hlavsy.
Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
Za jeřábníkem s vysokoškolským vzděláním přijde podivná návštěva – tak začíná povídka psaná pro zářijového Reportéra.
„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“
O nové desce Dýchej píše bubeník z kapely Davida Stypky.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Začal tvořit na sklonku sovětské éry, jeho dílo však neladilo s tehdejšími oficiálními představami o umění. Ani nový ukrajinský režim k němu nebyl vlídný. Výtvarník Kirill Postovit proto odešel do Izraele. Proslavil se tam, jenže také žil na místech, kde zuřil izraelsko-palestinský konflikt. A tak nakonec zakotvil i s rodinou v Praze. Jeho tvorbu znají sběratelé umění a galeristi po světě.
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
Prorok Abrahám a jeho žena Sára už spolu žijí přes deset let. Nemají děti, což v Sáře probouzí přísně tajenou skepsi vůči Bohu. To bylo řečí. Že se stane pramáti velkého národa, že Abrahám se stane praotcem hned dvou. A nic. Část života strávili v Egyptě, kde si Sára koupila otrokyni Hagar… To je pro začátek všechno, co potřebujeme vědět. Příběh může začít.
O svém novém angažmá v pohraničí píše hornista a dirigent Radek Baborák.
Od počátku koronavirové pandemie jsem byla rozhodnuta nechat se proti covidu-19 očkovat hned, jak to půjde. Skákala jsem radostí, když bylo tak zázračně rychle vyvinuto několik funkčních vakcín, a jakmile jsem dostala možnost přihlásit se, udělala jsem to. Vše proběhlo skvěle. Rezervace, výběr místa i samotné očkování v malinkém pražském centru, kde jsem předtím v papírovém dotazníku vyplnila kromě jiného i své telefonní číslo a mejlovou adresu.
Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.
Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.
Velice zle placený korektor se ocitá časně ráno v zimě na Pražském hradě – tak začíná povídka psaná pro červnového Reportéra.
Na zesnulého básníka Jana Vodňanského vzpomíná jeho manželka Ivana.
Dražba obrazu Pasty Onera s muchovským motivem vynesla více než půl milionu korun na dobročinné účely. Polovinu této sumy dostala nadace, která podporuje opuštěné děti v návratu do běžného života. Zbytek má přispět k rozšiřování unikátní sbírky obrazů českého malíře Alfonse Muchy.
Sešli jsme se na břehu Berounky v Radotíně – kus dětství tady strávil Ota Pavel, který miloval sport. Režisér Jan Prušinovský taky miluje sport, jak diváci vědí od dob Okresního přeboru. Dnes má na hlavě kšiltovku s nápisem Grand Prix, což je jméno filmu, který začíná natáčet. Kromě sportu má rád například i muziku, takže se nadšeně zapovídáme. Po dvou hodinách vše ukončí Prušinovského hyperaktivní Jack Russell teriér jménem Vašek, který si přehryže vodítko.
Michal Prokop vydá koncem května album Mohlo by to bejt nebe.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv, v níž se ke každému roku jeho života vztahuje jedna mikropovídka. V minulém čísle jsme jich přinesli šest o letech 1928–1933, v tomto vydání přinášíme ukázky z různých let.
V Evropě se objevilo pár skutečně nepříjemných hurikánů a kontinent sužovalo velké sucho, ale sociolog Dorian Buchtík přišel s řešením – tak začíná povídka psaná pro květnového Reportéra.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv. Přinášíme ve dvou dílech minipovídky, vztahující se k prvním dvanácti letům autorova života. Zde první díl.
Dokumentaristka Silvie Dymáková píše o smrti známé pardubické figury.
Krásné a zdrcující. To jsem si říkala, když jsem stála na Staroměstském náměstí a dívala se na pětadvacet tisíc křížů. Na dlažbu je tam k uctění památky zemřelých na covid-19 namalovali dobrovolníci, svolaní Milionem chvilek pro demokracii. Dvaadvacátého března 2020 u nás na tuto nemoc zemřel první člověk. Teď už je mrtvých celé náměstí před pomníkem mistra Jana Husa a kolem dokola mariánského sloupu. Vidět to takhle, bílé na černém...
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“
Bývalý novinář se potýká se zvláštními zdravotními potížemi a není vůbec sám – tak začíná povídka psaná pro březnový Reportér.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Tomáš Vocelka, bývalý novinář, nyní fotograf, finalista ceny Sony World Photography Awards
Na komplikace spojené s covidem-19 zemřel ve věku 79 let ve čtvrtek 10. března spisovatel, herec, básník a zpěvák Jan Vodňanský. Odemykáme povídku, kterou napsal předloni pro magazín Reportér.
