Sedím u notebooku. Dívám se přes modré, bílé, červené, zelené a žluté vlaječky s buddhistickou mantrou se slabikami óm mani padmé hún, jak vyslovujeme my Češi, zavěšenými na okně, do pražského parku. Jsem doma. Pračka pere, ústřední topení hřeje, kašel trápí. Mantra, jež má zprostředkovat nejvyšší prožitek Bytí, k zklidnění nepomáhá. Má hlava třeští horečkou i zážitky z cesty pojmenované Adventurou „Bhútán na kole v pohodě“. Jsem plná dojmů, jsem nemocná, nadšená, vyřízená, šťastná.
Pátý ročník festivalu Metronome Prague zná jméno první zahraniční kapely. Na pražském Výstavišti zahrají Underworld, kteří tento týden vydávají své desáté studiové album Drift Songs. Show, která bude novou desku propagovat, by měla být největší, jakou kdy Underworld předvedli.
Je velmi pravděpodobné, že budete odcházet se smíšenými pocity. Na jednu stranu potěšeni nápaditostí a rozmanitostí českého umění po roce 1989, na straně druhé zkroušeni (některými) rysy české povahy. Ať tak či tak, výstava Revoluční30 v pražské ulici Revoluční číslo 30 vás přinutí přemýšlet.
"Je to skvělý dárek pro všechny milovníky vína," říká o vstupenkách na galadegustaci v Kaiserštejnském paláci Tomáš Brůha, hlavní sommelier společnosti Premier Wines & Spirits, jednoho z největších českých distributorů vína, destilátů a nealko nápojů.
Známá stand-up komička a členka hudebního uskupení Čokovoko Adéla Elbel se letos rozhodla zapojit do Národní potravinové sbírky, která patří v Česku k vůbec nejrozšířenějším charitativním aktivitám, na které se každoročně podílí čím dál více Čechů. Těm, kteří neví „jak na věc“ nebo ještě lépe, jak se stát tzv. charitativním typem, radí Elbel v krátkém instruktážním videu.
Odleťte z Letiště Praha s Qatar Airways přes Dauhá na Langkawi a navštivte jedno z nejkrásnějších souostroví na světě. Langkawi, které tvoří 104 ostrovů, je známo jako „klenot Kedahu“. Zde najdete věčné deštné pralesy a neposkvrněné pláže poseté památkami dávných civilizací.
Stojím před domem, pěkným, honosným, ale omšelým. Opadává mu omítka (jakkoliv byl dům v roce 2005 opraven), balkony jsou vydrolené až k armování. Ani okna, zaprášená a jakoby slepá, nevypadají, že by za nimi kypěl život. Jen dole v přízemí ještě funguje restaurace. Svou slávu už ale taky ztratila. Nad vchodem je cedule, které chybí první písmeno. Možná se brzy ztratí další a další…
Potkáváme se po sedmi letech, já jsem za tu dobu zestárnul. „Ahoj Davide,“ zdravím v lokále Mlýnská kavárna, a on chvíli neví: „Jo, to seš ty!“ Sám se zdánlivě nezměnil – i po padesátce klukovsky energický, rozcuchaný, rozesmátý, prostořeký, všechno a všichni se tu okolo něj točí. Po chvíli si přece jenom první drobné změny všimnu: David Černý přestal pít. Anebo nepřestal? Během práce na našem rozhovoru se situace velmi zvláštně zkomplikuje.
Potřeby uživatelů všech nikotinových produktů na cestách se rozhodl uspokojit vlakový a autobusový dopravce Leo Express ve spolupráci se společností British American Tobacco. Od listopadu 2019 bude nabízet v prodejním sortimentu na palubách svých vlakových spojů unikátní novinku – nikotinové sáčky LYFT, které představují další moderní alternativu k tradičním tabákovým výrobkům. Jde o ojedinělé a průkopnické partnerství, která nemá na zdejším trhu obdoby.
V současné české literatuře nemá tento příběh obdoby. Svitavský grafik a milovník starých aut Martin Sodomka začal pár let po čtyřicítce psát a kreslit knihy určené primárně zvídavým dětem, jakési technické pohádky typu „Jak si postavit motorku“. Prodal desítky tisíc kusů v Česku, ještě více v zahraničí. Dnes je Sodomkovi jedenapadesát a právě vydává šestý titul – jmenuje se Mimoprostor a je o moderní fyzice.
Rvačka kvůli dívce, groteska, studentská stávka, nadávání na komunisty i obavy ze zásahu režimu. Taková je literární vzpomínka na listopad 1989 psaná pro Reportér.
Srpen 2019. Nová deska kapely PSH je skoro hotová, všichni tři kluci se potkají ve studiu. Práci má hlavně ten nejméně známý, tedy DJ Mike Trafik – míchá hudební podklady. Vladimír 518 se najednou začne v křeči válet po koberci, je mu příšerně, a přesto promlouvá do duše nejstaršímu Orionovi: „Podívej se na mě, vole, takhle můžeš při svým životním stylu brzy vypadat taky, něco se ti stane!“ Orion se hluboce zamyslí: „No, může,“ přikývne. „A taky nemusí.“
Že prý býval třídní tlouštík a šprt, takový ten typ, co se k němu spolužáci znají jen při písemce. Že prý strašně toužil sportovat, jenže byl věčně nemocný, a tak vylehával doma a z okna sledoval, jak si kluci ze třídy přes jeho zahradu zkracují cestu na fotbal. Naštěstí však měl 1. vrozenou soutěživost, 2. hudební talent, 3. klavír v obýváku. A tak si někdejší tlouštík a šprt o něco později zahrál například s Berlínskou filharmonií. Ivo Kahánek.
Pravou ruku má od ramene k zápěstí potetovanou – rozeznáváme obrázek pulce měnícího se v žábu, opici, taky ještěrku, kdyňské koupaliště anebo tlusté ženy tančící rokenrol. Ještě jedna kérka by se vešla: „Nepořídíte si ji teď k sedmdesátinám?“ Malíř Michael Rittstein přikývne: „To jste trefil. Chtěl bych Ganéšu, indického slona tančícího s chobotem nahoru. Ale až na podzim, protože s novým tetováním nesmíte týden do vody; a být v létě bez plavání se mi fakt nechce.“
Na mobilu mi pípne zpráva: „Jak se máš?“ – „Dobře, jsem v Koreji a maluju si kytičky,“ odpovídám. V supermoderním městě Incheon jsem se učila tradičním korejským malbám.
Na italském ostrově Capri slaví německý architekt a jeho manželka – společně se svou velkou rodinou – šedesát let od svatby. Tak začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Inzerát: Divadlo ve Zlíně hledá maskérku a vlásenkářku. Janě Bílkové je dvacet, pracuje v kadeřnictví a o parukách a líčení neví vůbec nic. Což taky u pohovoru hned přizná, ale oni ji stejně vezmou, asi proto, že je sympatická. Po měsíci si Marie, Janina šéfová a zároveň jediná kolegyně, zlomí ruku. Načež uběhne 25 let a z Jany Bílkové je jedna z nejžádanějších (filmových) maskérek v Česku.
Podle mnohých ohlasů je Rocketman věrohodnější podívanou než předchozí hudební velkofilm Bohemian Rhapsody. Stejně jako v případě Freddie Mercuryho si opět přijde na své jak divák, který zná Eltonův život do posledního detailu, tak ten, kdo o něm neví skoro nic. Alkohol, drogy a homosexualitu ale tvůrci tentokrát ani v nejmenším nezametají pod koberec.
Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.
Do Česka přijíždí v půlce června Lina Lapelyté, svérázná litevská hudebnice a momentálně taky hvězda letošního bienále v Benátkách: opera Sun & Sea, kterou napsala společně s dvěma kamarádkami a jež reprezentovala Litvu v jejím národním pavilonu, dostala v Benátkách hlavní cenu, Zlatého lva. Z čehož se Lina ještě tak docela nevzpamatovala.
