České hospodářství si zaslouží širší podporu zaměřenou i mimo potraviny. Povinný podíl českých výrobků je zapotřebí prosadit napříč všemi sférami průmyslu a služeb.
Firma spojená s kontroverzním podnikatelem Ivo Rittigem dlužila v roce 2001 tehdy ještě polostátní Komerční bance desítky milionů korun: magazín Reportér zjistil, že dluh přešel na stát a nakonec zřejmě nikdy nebyl splacen. Metody, jak Rittig bohatl, v něčem připomínají budování impéria Andreje Babiše. Miliardář a politik, jehož kampaň bojovala proti kmotrům, se ostatně s Rittigem zná. A zjevně nejen tak, že spolu kdysi stěhovali v Průhonicích televizi.
Vývoj vysoce účinných vakcín proti novému koronaviru je triumfem moderní vědy. Není dosud jasné, zda očkovaný může covid-19 šířit dále, ale základní bezpečnost dvou vakcín už prošla zevrubným zkoumáním. Teď jde o jejich dostatek a systém, který umožní naočkovat co nejrychleji co nejvíce lidí. Evropská komise i Česko sázely na vakcínu AstraZeneca; kontrolní úřady v Evropě i v USA ji však zatím neschválily kvůli potížím v klinických testech. V Německu se však má brzy spustit nová továrna vyrábějící schválenou vakcínu Pfizer.
Společného času, který tráví rodiče s dětmi, v uplynulých měsících výrazně přibylo. Přináší to rodičům a dětem užitek, nebo se spíš navzájem ničíme? Jarní vlna epidemie se nesla ve znamení ujišťování, že si v rodinách alespoň budeme víc nablízku. Zimní lockdown už příliš důvodů k podobnému konejšení nenabízí. Východiska naštěstí pořád existují.
To se takhle na náměstí sejdou mnich, vrah, špion, třicátnice na pervitinu, lékař, občasná šlapka, opilý žebrák a vlastně to není vtip. Taková setkání se dějí dnes a denně, jen si jich (raději?) nevšímáme: například teď jsme v srdci Prahy hned vedle nákupního centra Palladium, u kapucínského kostela svatého Josefa, kde před chvílí skončila večerní mše svatá. „Bratře,“ huláká rozjívená somračka na mnicha: „Že ty si občas sáhneš na nějakou ženskou?!“
Tohle je příběh – paralelní životopis – dvou nečekaných spojenců, kteří se potkali v kuřárně na Úřadu vlády a vymysleli tam TOP 09. Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek se teď stahují z politiky. Jak si vlastně mohl porozumět podporovatel lidskoprávních organizací a politický cynik, dva muži rozdílného věku pocházející z jiného prostředí? V analytickém textu o tom píše dlouholetý politický reportér. Otevíráme článek, který vyšel v loňském srpnovém Reportéru: Miroslav Kalousek totiž 19. ledna 2021 oznámil, že se vzdává poslaneckého mandátu.
Řada států vsadila v covidové krizi na důkladné informační kampaně. „Tím na jedné straně pomohli médiím, ale hlavně dobře informovali obyvatelstvo. U nás je v tomto směru situace tristní,“ říká Daniel Sedláček, matador českého rádiového byznysu a většinový vlastník skupiny Media Bohemia.
Poslední dobou se podle svých přátel změnila – není už nervózní, ani stopa po upjatosti. Možná i proto teď dává televizní redaktorka a moderátorka Daniela Písařovicová svůj nejotevřenější rozhovor, ve kterém zdaleka nevypráví jen o tom, proč odešla po šestnácti letech z České televize a přijala nabídku DVTV. I když sem se řeč samozřejmě stočí také: „Potřebovala jsem trochu uvolnit svůj život.“
Koronavirový rok zatřásl poměry v byznysu. Zatímco jedni horko těžko zachraňovali své podniky, druzí využili příležitosti a vyrazili dobývat nová teritoria. Tentokrát se hlavní pozornost velkých českých hráčů neobracela na východ, jak tomu bylo ještě před pár lety, ale opačným směrem, na západ Evropy i do Ameriky. Živo bylo i v české kotlině. Přečtěte si příběhy nejzajímavějších transakcí loňského roku.
Jeden z nejtalentovanějších a nejoblíbenějších písničkářů přinejmenším normalizačního období se měl právě v tuto chvíli chystat na vystoupení v Divadle Archa. Velké koncerty už moc nemívá, takže by to byla krása; nejlepší připomínka pětasedmdesátých narozenin, které Vladimír Merta oslaví 20. ledna. „Koncerty nejsou,“ hledá už v průběhu našeho rozhovoru běžky, „ale mě podobné věci nerozhodí, jdu si zalyžovat na Ladronku. Sport je moje ochrana před smrtí.“
Její Velkou knihu o kávě považují mnozí čeští baristé za jedinou ucelenou bibli kávové kultury na tuzemském trhu. Spolu se svým anglickým manželem Gwilymem Daviesem pořádá oceňované kurzy pro baristy, před dvěma lety otevřeli pražírnu kávy, která se úspěšně rozjíždí. Petra Davies Veselá, vítězka baristických soutěží a jejich porotkyně, si už pár snů splnila. A v plánu má ještě jeden – že si za čas otevře kávový podnik někde u moře.
Velkou radost z výsledků může mít například ODS, která si úspěšně vyzkoušela volební koalice, míní volební analytik Jan Herzmann. Přečtěte si nebo poslechněte rozhovor s podrobným rozborem výsledků krajských voleb. Jak se mohou nyní vyvíjet šance jednotlivých stran v příštích volbách do sněmovny?
V červnu loňského roku seděla v taxíku, který smetl vlak. Řidič taxíku zemřel, její kamarádka měla středně těžká zranění. Třiatřicetiletá Veronika byla první na ráně – náraz jí zdevastoval obličej a způsobil další poranění hlavy. Přežila, ovšem čekají ji ještě minimálně dva roky další léčby. Je ale optimistická a vyzývá k tomu i ostatní. „Nemáme moc nad vším, co nás v životě potká, ale je plně v naší moci, jak se k tomu postavíme,“ říká.
Na životě je krásné, že se i ze zcela rozdílných osobností můžou stát přátelé. Sešli jsme se ve zkušebně divoké kapely Povodí Ohře, která sídlí v plzeňském KD Peklo. Zpěvák, zasloužilý toxikoman a pankáč non plus ultra s přezdívkou Sisi (47 let) dorazil se třemi plechovkami piva. Za chvíli přišel Blažej Pelán (52), kaplan z věznice na Borech, který měl v ruce Bibli. Na vteřinu se objali a začali vyprávět.
Říká, že hudba je jeho život a jeho život je hudba. Samozřejmě, vždyť je jedním z nejlepších dirigentů světa, fenoménem, který těžko snese srovnání. Nicméně v následujícím textu se o hudbě jako takové dočtete jen málo. Semjon Byčkov, šéfdirigent České filharmonie, má totiž tak fascinující životní příběh a umí o něm tak vyprávět, že se za dvě a půl hodiny rozhovoru k muzice (skoro) nedostaneme.
Její Velkou knihu o kávě považují mnozí čeští baristé za jedinou ucelenou bibli kávové kultury na tuzemském trhu. Spolu se svým anglickým manželem Gwilymem Daviesem pořádá oceňované kurzy pro baristy, před dvěma lety otevřeli pražírnu kávy, která se úspěšně rozjíždí. Petra Davies Veselá, vítězka baristických soutěží a jejich porotkyně, si už pár snů splnila. A v plánu má ještě jeden – že si za čas otevře kávový podnik někde u moře.
Téměř tisícovka lidí od Asie přes Afriku a Evropu až po Ameriku se před pětatřiceti lety, v říjnu 1985, zapojila do pozoruhodného projektu. Roztroušeni po celé planetě zmáčkli v téže chvíli spoušť fotoaparátu – a kdo ho neměl, onu chvíli jen nakreslil. Projekt zorganizoval japonský fotograf a novinář Eiji Tajima; jistou, ne nepodstatnou roli v něm sehráli i Češi.
Vladimír Maršík má na sobě modré triko a v ruce štětec namočený v modré barvě. Martin Pesler si dnes nese bílou. „Záleží na dohodě, ale vždycky máme jeden bílou a druhej barevnou. Jde to pak rychleji,“ vysvětlují. O turistické trasy na Havlíčkobrodsku pečují od devadesátých let. Občas pomůžou i v jiných krajích a někdy také v zahraničí – značili například v rumunském Banátu.
Většinu společenských problémů jsme si zvykli řešit skrze stát a zákony: „Už nám to připadá tak přirozené a automatické,“ píše autor lednové eseje, „že si neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší...“ Magazín Reportér nabídl dvanácti originálně uvažujícím osobnostem jednoduché, ale zásadní téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? Esej do tohoto vydání napsal třiatřicetiletý anarchokapitalista Urza, který říká: „Zcela nekontrolovaně se nám tu rozrůstá legislativní džungle.“
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
Koně sem přivedli první dřevorubci – pomáhali jim s kácením lužních lesů: nakonec i jméno Kladruby pochází od těch, co „rubali klády“. Lidé dostali kvalitní dřevo, koně krásné pastviny. A patří jim dodnes. Jedete-li po ránu kolem Kladrubského hřebčína, může se vám stát, že budete muset dát majestátním zvířatům přednost na silnici.
