Proč se dramatická špionážní zápletka objevila ve veřejné agendě vlády až teď – téměř sedm let po výbuchu muničního skladu ve Vrběticích? Domnívám se, že se vzedmula vlna naštvání v bezpečnostních složkách státu: ty spustily vyšetřování, které vedlo až k sobotní dramatické prezentaci.
Svolání demonstrace do areálu Pražského hradu na neděli 18. dubna odstartovalo proceduru, která vyústila v rozhodnutí Městského soudu v Praze. Území, které hlídají vojáci se samopaly, a kam se běžný smrtelník nedostane, je podle čerstvého rozhodnutí veřejným prostranstvím.
Generace nejslavnějších porevolučních lékařů pomalu odchází a nahrazuje ji generace nová. Profesoři ve věku Pirka nebo Beneše předávají pravomoci nástupcům a je celkem jisté, jaké lékařské příjmení budeme slýchat v příštích dekádách. Netuka. V Česku totiž došlo k raritě: zatímco od Jana Pirka převzal šéfování kardiochirurgické kliniky v IKEM Netuka Ivan, od Vladimíra Beneše převzal neurochirurgii ve Střešovicích mladší bratr Netuka David.
Existují dvě Aljašky, jedna je pro většinu běžných lidí, druhá pro majetné cestovatele. Snowboardová výprava, které se účastnil český miliardář Petr Kellner, byla typická právě pro tu druhou Aljašku. Přesto nejsou v místních horách lyžování a snowboarding na místech, kde vás vysadí vrtulník, ničím výjimečné ani obzvlášť riskantní. „Tak tragickou nehodu nikdo nepamatuje,“ říkají místní znalci o havárii helikoptéry, kterou přežil jediný účastník z šestičlenné posádky.
Ze Sušice jedeme do kopce a kilometr před cílem zříme po levé ruce středověký královský hrad. Každé neokoralé srdce vzruší očekávání čehosi výjimečného. Vítají nás Kašperské Hory, městečko jak z malované pohlednice, které má něco přes tisíc obyvatel, ale na náměstí není v poledne nikdo. Začneme tedy obcházet domy s otázkou, jak Kašperky zvládají poslední rok, a domorodci nejspíš budou svérázní, protože jistý oslovený chlapík odpoví: „Mě se nic nechytne – já jsem očkovanej Satanem.“
Nejsme chipsy, jsme brambůrky. S tímto mottem dobývá trh smažených lupínků rodina Hobžova z moravské Strážnice. Od začátků s pánvičkou v bufetu letního kina uplynulo už téměř třiatřicet let. Vedení podniku převzali od rodičů dva synové a výrobu brambůrků řídí a hlídají nejmodernější technologie, včetně kamer a laserů.
Vstupujeme do paneláku na pražském sídlišti Jižní Město, konkrétně do bytu, kde se rodil český hiphop – právě tady zakládal Orion ve dvaadevadesátém roce skupinu Peneři strýčka Homeboye. Ano, i Orion tu dnes je, právě vaří bramboračku. Přišel na návštěvu za svým tátou Mojmírem Opletalem, který otevírá dveře, zdraví, „Tykáme si, já jsem Mója“ a vypráví svůj pozoruhodný příběh, který začal před osmdesáti lety.
Nejsme chipsy, jsme brambůrky. S tímto mottem dobývá trh smažených lupínků rodina Hobžova z moravské Strážnice. Od začátků s pánvičkou v bufetu letního kina uplynulo už téměř třiatřicet let. Vedení podniku převzali od rodičů dva synové a výrobu brambůrků řídí a hlídají nejmodernější technologie, včetně kamer a laserů.
Děti ze známé české rodiny Šámalových poslali nacisté „na převýchovu“ do Německa, matka pak raději předstírala v dopisech své dceři do koncentračního tábora, že potomci zůstali u ní doma. Stala se ovšem zcela neobvyklá věc – ještě za války se přihlásila německá rodina, která děti dostala, a díky tomu se v roce 1945 našly. Snad proto, že zde Němci nevystupovali automaticky jako zločinci, snad kvůli spojení Šámalových s prezidentem Masarykem se o příběhu dlouho nemluvilo.
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Podnikání se učili za pochodu, první obchod otevřeli na místě, které se pro klenotnictví vážně nehodí. Všechny potíže postupně překonali, včetně těch současných covidových. Dnes už šperkařský byznys manželů Mlynarčíkových trvá třicet let, stejně jako jejich vztah. A do rodinné firmy už se pomalu zapojuje i další generace.
Generace nejslavnějších porevolučních lékařů pomalu odchází a nahrazuje ji generace nová. Profesoři ve věku Pirka nebo Beneše předávají pravomoci nástupcům a je celkem jisté, jaké lékařské příjmení budeme slýchat v příštích dekádách. Netuka. V Česku totiž došlo k raritě: zatímco od Jana Pirka převzal šéfování kardiochirurgické kliniky v IKEM Netuka Ivan, od Vladimíra Beneše převzal neurochirurgii ve Střešovicích mladší bratr Netuka David.
„Chtěli jsme ukázat, že podobné příběhy mohou zažívat i další a že ovdověním život nekončí,“ říká Petr Orálek, novinář, výkonný ředitel portálu i60.cz a spoluzakladatel webových stránek Vdovyvdovam.cz. Připomíná, že pokud to jde, je lepší řadu věcí raději zařídit ještě během života.
Generace nejslavnějších porevolučních lékařů pomalu odchází a nahrazuje ji generace nová. Profesoři ve věku Pirka nebo Beneše předávají pravomoci nástupcům a je celkem jisté, jaké lékařské příjmení budeme slýchat v příštích dekádách. Netuka. V Česku totiž došlo k raritě: zatímco od Jana Pirka převzal šéfování kardiochirurgické kliniky v IKEM Netuka Ivan, od Vladimíra Beneše převzal neurochirurgii ve Střešovicích mladší bratr Netuka David.
Stihl 85. narozeniny. Stihl se dozvědět, že má svou hvězdu. Stihl držet v ruce knihu, která mapuje jeho životní příběh. Novinář Karel Pacner stihl v životě skoro vše, co měl. Zemřel 7. dubna.
„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
To setkání bylo původně naplánováno na hodinu a půl, nakonec se protáhlo skoro na dvojnásobek. Byl konec května 2007 a my jsme se poprvé sešli k rozhovoru s majitelem skupiny PPF Petrem Kellnerem. Pak následovala ještě další dvě interview, v lednu 2009 a dubnu 2012. Byly to zároveň tři poslední rozhovory, které kdy Petr Kellner poskytl českým médiím. Viděli jsme při nich člověka uvolněného, starostlivého i drsně pragmatického.
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Tomáš Vocelka, bývalý novinář, nyní fotograf, finalista ceny Sony World Photography Awards
Každý šperk, který Janja Prokić vytvoří, má za sebou vlastní příběh. Inspiruje se přírodou, zvířaty, šamanskými rituály i svými sny. Janja je přední českou šperkařkou, ale jako by o tom ani nevěděla. Ke své práci je kritická a jakýkoliv úspěch ji vlastně vždy překvapí.
Natalie Dufková je výraznou mladou návrhářkou. Za sebou má půlroční stáž v Tokiu u japonské značky MATOHU, účast na Shanghai Fashion Week SS2020, Fashion Clash v Maastrichtu a pravidelně své práce představuje na Bunka Fashion Graduate University v Tokiu.
Pomerančový sorbet s tequilou? Nebo klasickou vanilkovou, jahodovou či čokoládovou zmrzlinu? A co třeba mrkvový sorbet? Takové pochoutky vyrábí a nabízí Darek Hrivňák, jeho žena Alena a jeho syn Darek junior ve vyhlášené zmrzlinárně 2AD v Kačicích u Kladna. Darek je odmalička vášnivým milovníkem zmrzliny. Nedokázal se smířit s tím, že by za lahodnou pochoutkou v kvalitě dle svých představ musel jezdit výhradně do Itálie – a tak vznikl rodinný podnik Hrivňáků.
Podnikatel kolem padesátky, jemuž koronavirus a lockdowny ničí byznys, vstává do nového dne – tak začíná povídka psaná pro únorový Reportér.
Téměř tisícovka lidí od Asie přes Afriku a Evropu až po Ameriku se před pětatřiceti lety, v říjnu 1985, zapojila do pozoruhodného projektu. Roztroušeni po celé planetě zmáčkli v téže chvíli spoušť fotoaparátu – a kdo ho neměl, onu chvíli jen nakreslil. Projekt zorganizoval japonský fotograf a novinář Eiji Tajima; jistou, ne nepodstatnou roli v něm sehráli i Češi.
