Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
Jsou to úžasné hory, ale jsou tak vysoké, že v nich i solidně vytrénovaní lidé z nížin trpí výškovou nemocí, jako by měli permanentní kocovinu. Tak popisuje skialpinistickou expedici na Pamír v centrální Asii devětadvacetiletý fotoreportér a sportovec. Dalšímu členu výpravy, držiteli olympijských medailí v biatlonu, se dokonce udělalo tak zle, že ho musel ze čtyř a půl tisíce metrů svézt kůň. Z pokusu o lyžařský výstup a sjezd z velehory Pik Lenina sešlo.
Lidé, kteří považují Andreje Babiše za nejvhodnějšího lídra pro naši zemi, a volili proto hnutí ANO, se nevypařili. Jsou města a vesnice, kde těchto voličů naopak přibylo. Užitečnější než se nad nimi pohoršovat nebo se jim vysmívat bude poznat důvody tohoto přetrvávajícího rozpoložení.
Co si lze mimo jiné odnést z říjnových sněmovních voleb, které – navzdory mnoha předpovědím – skončily porážkou Andreje Babiše? Že naše schopnosti odhalovat nevyhnutelnost společenských procesů opravdu nejsou dokonalé.
Sport dnes dává obživu více lidem než zemědělství a jeho důležitost pro ekonomiku v čase dále poroste. Stát do něj investuje stejně jako do vědy, ještě mnohem více peněz pak dávají do sportu města a obce a především samotní sportovci či jejich rodiče.
Andrej Babiš před volbami ohlašoval, že v opoziční lavici ve sněmovně sedět nebude. Pak změnil názor. Také vždycky tvrdil, že se rozhodně nehodlá ucházet o funkci prezidenta. To zatím oficiálně nezměnil. Ale pořád je to Andrej Babiš, člověk, který vždy udělá, co pro sebe považuje za nejvýhodnější.
V odlehlém kraji na severu Rumunska najdete pozoruhodnou směsici tradice a bohatství. Obyvatelé regionu Oaș dřou dlouhé roky na Západě, aby doma mohli stavět honosné domy a jezdit v drahých autech. Oblečení podle poslední pařížské módy i starých krojů pořádají opulentní svatby za milion korun, na nichž se tančí v kouři ze suchého ledu, podávají se vybrané lahůdky a vše zaznamenává tým fotografů a kameramanů.
Vývoj moderních bezpečnostních prvků v autech postavených na nejnovějších technologiích jde dramaticky dopředu. Ne všechny sice fungují ideálně, celkově však chrání životy i zdraví. Představují ovšem také jeden z faktorů zvedajících cenu aut – i když hlavní příčinou zdražování jsou stále náročnější emisní limity. Sledování ospalosti řidiče, kamera pro výhled dozadu nebo systém, který zabrání řízení po požití alkoholu. Člověk si může v autě připadat jak ve sci-fi filmu. Které asistenty však mají smysl?
Děti budou po roce doma obéznější, nemotorné, a pokud nepocházejí ze sportujících rodin, těžko se pandemických návyků zbaví, upozorňuje Steriani Elavsky, která se zabývá psychologií pohybu. V posledních letech zkoumá hlavně vztah pohybu a technologií. Zajímá ji, jak nás ke sportování a zdravému životnímu stylu dokážou motivovat chytré aplikace v mobilech, ale i to, jak užitečné mohou být technologie v případě péče o seniory. A proč je vlastně v našem životě pohyb – a jaký pohyb – tak potřebný.
Za barem stojí ztělesnění amerického snu. Tohle je totiž New York, Manhattan, restaurace jménem Le Pavillon. Otevřela letos v květnu, od té doby je vždy na dva měsíce dopředu zarezervovaná. Jedna z nejlepších ve městě, možná nejkrásnější. Denně v ní sedí desítky celebrit a drinky jim servíruje šestatřicetiletý Marcel Jinoch, který se ještě před pár lety bál deportace.
Platilo to před volbami, platí to i po nich: převzít post ministra financí po Aleně Schillerové bude spíš za trest než za odměnu. Odcházející ministryně za sebou zanechává vyjedený krám a především žádný plán, jak jej znovu naplnit. Jak se s tím nová vláda utká?
Za barem stojí ztělesnění amerického snu. Tohle je totiž New York, Manhattan, restaurace jménem Le Pavillon. Otevřela letos v květnu, od té doby je vždy na dva měsíce dopředu zarezervovaná. Jedna z nejlepších ve městě, možná nejkrásnější. Denně v ní sedí desítky celebrit a drinky jim servíruje šestatřicetiletý Marcel Jinoch, který se ještě před pár lety bál deportace.
Stovky českých muzikantů se loni na jaře dostaly do existenčních problémů. Neměli pro koho hrát a zpívat, nevydělávali. Někteří z nich se v tu chvíli rozhodli změnit umělecký žánr a vsadili na své ruce: Radůza se naučila tvořit ozdobné výrobky z kůže, Matěj Homola z kapely Wohnout vyřezávat sochy, raper Kato začal malovat a prodávat své obrazy.
Jako žena, navíc „buržoazního původu“, měla Dina Štěrbová v době komunistického režimu pramalou šanci dostat se do státní velehorské expedice. S kamarádkou si tehdy vydupaly svoji vlastní výpravu – a jako první ženy na světě stanuly na osmitisícovce Čo Oju. Se stejnou vervou dnes jednaosmdesátiletá horolezecká legenda organizuje chod české nemocnice a řídí další humanitární projekty v odlehlém údolí západního Himálaje.
Do necelých pěti let žil Adam Peška normální život, naučil se i bruslit a lyžovat. Pak ale začal klopýtat, padat a mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali svalovou dystrofii Duchenne. Ačkoli je Adam upoután na vozík, jeho velkou zálibou je sport. Už dvanáct let se věnuje hře jménem boccia a právě v ní letos na paralympiádě v Tokiu vybojoval zlatou medaili. (Adam hovořil s pomocí ventilátoru, takže se mu někdy hůř mluvilo a jeho maminka Ivana, která je v boccie jeho asistentkou, mu s odpověďmi pomáhala.)
„Chtěl bych se touto cestou informovat, kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem.“ Takový list žadatele o práci popravčího se nachází v archivech. Po komunistickém puči v únoru 1948 se začali kati rekrutovat z dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. O „zakázky“ v politických procesech neměli nouzi.
Mohlo by to vypadat jako začátek nějakého vtipu: sejdou se doktorka, bankéř a učitel v jednom obýváku… Ale je to realita. Česko se i v důsledku koronavirové pandemie výrazně posouvá v digitalizaci každodenního života. A neplatí to zdaleka jen pro mladší ročníky. Ti starší dovedou nové technologie, které šetří cesty a čekání, využívat zrovna tak.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.
„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.
Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.
V lesích Constantina Kinského v okolí Žďáru nad Sázavou pomáhají dřevo svážet koně. Přibližují klády na místa, kde už je můžou převzít traktory: jde o tradiční metodu, která je šetrnější k přírodě. „Koně v lese už jsou vzácnost, u státních lesů je přestali používat,“ říká majitel zvířat Karel Teplý.
