Po přeslici XXVII. Už je to tady!

Tereza Boučková

10. března 2019

Reportér 03/2019 · Číslo 55

7 minut

Jaro. Už v půlce února bylo ve vzduchu. I když v noci mrzlo a na horách ležely pořád hromady sněhu, člověk to cítil všemi smysly svého těla: jaro je tady! Mně se v jednom únorovém víkendu přihodilo, že jsme s mužem v sobotu běhali po Šumavě na běžkách a v neděli jezdili na kole po kopcích a údolích Českého krasu. Oba dny svítilo slunce o sto šest a ptáčci v korunách stromů o sto šest milostně švitořili. Paráda!

Tu sobotu byly kolem Kvildy bezvadně protažené trasy, které dlouho držely pěkně pevné, právě díky nočnímu mrazu. Slunce i tamní krajina, malebně zvlněná, blažily duši; tentokrát jsme se vyhnuli lesům sežraným kůrovcem kolem pramene Vltavy. Národním parkem Šumava jsme mířili na Knížecí Pláně neboli Fürstenhut. Jeli jsme tam přes Bučinu, kde je jako memento doby minulé zachovaný kus železné opony skoro tak, jak vypadala kdysi.

Je dobré, přímo veledůležité na vlastní oči vidět, jak bylo tohle území na dohled od Německa za vlády jedné strany zašpérované, nikoliv kvůli německé hrozbě. Pohraničníci takhle střežili naše hranice proti svým vlastním lidem, proti nám všem, kteří jsme žili v socialistickém Československu anebo jinde v socialistickém bloku.

Na ty, kteří v něm žít nechtěli a nesměli svobodně odejít, na ty, kteří se snažili utéct tudy, přes hraniční čáru, stříleli ostrými. (Poslední zastřelený je z roku 1989; devítiletý chlapec z Německé demokratické republiky, jež už naštěstí taky neexistuje – a tamní komunistický režim neexistuje s ní!)

Příhraniční pásmo bylo kilometry široké a lidem vstup do něho zakázán – až na prověřené, bonzácké výjimky těch, kteří tak či onak pro pohraniční stráž pracovali. Jen zasvěcení věděli, že po roce 1969 byly na našich hranicích vytvořené železné opony – signální stěny –, dokonce dvě. První byla ve zdejších lesích docela hluboko ve vnitrozemí. Když se ji náhodou někomu podařilo zdolat a myslel si, že bude za chvíli v Německu, krutě se zmýlil. Tři až pět kilometrů za první ho čekala druhá signální stěna. Nejpozději tam toho, kdo překročením první stěny rozdrnčel poplach hraniční jednotky, chytili. Často ani nemuseli střílet. Stačilo odvázat vycvičené psy.

Zrůdností minulého režimu bylo, že se na ochranu našich hranic dokonce používali „samostatně útočící psi“. Tito psi, krmení syrovým masem, byli ponecháni sami v uzavřených kotcích za signální stěnou. Po signálu o narušení hranice se dveře kotců buď automaticky otevřely, anebo je na dálku otevřela hlídka. Pes, milující syrové maso, konal své dílo. (Poslední obětí je taky Němec z NDR, dvaadvacetiletý kluk, roztrhaný na československo-rakouské hranici v roce 1986.)