Hroutit se není program

Po vyhlášení výsledků 2. kola prezidentské volby. 27. ledna 2018

Jan Zátorský / MAFRA / Profimedia.cz

Zoufalství a vztek, které se šířily mezi částí voličů po lednovém znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem, k ničemu užitečnému nepovedou. Změnit českou politiku vyžaduje více než jen nadávání na sociálních sítích.

Možná už je ta věta klišé, ale dnes se opravdu hodí. Rozčilení není program – známý výrok připisovaný T. G. Masarykovi můžeme dnes klidně vztáhnout na emoce, které projevila část odpůrců Miloše Zemana po jeho vítězství v lednových prezidentských volbách. Co více, z oné známé věty lze vytvořit i další, zpřesňující varianty. Třeba že programem není ani zoufalství a vztek kombinovaný s povýšenectvím a urážkami.

Více odstínů šedi

Nespokojenost s prezidentem Zemanem má určitě své pochopitelné důvody – od jeho snah ohýbat ústavu přes podezřelé finanční rejdy jeho hradních spolupracovníků až po málo kritickou, či spíše nadměrně vstřícnou politiku vůči Rusku a Číně. Stejně tak ovšem platí, že ne každý Zemanův volič je jeho skalním příznivcem a zdaleka ne všichni hlasovali z hlubokého přesvědčení, že právě on je ideální variantou prezidenta; kdyby tomu tak bylo, vyhrál by už v prvním kole. Spousta občanů však ve skutečnosti volila začátkem ledna jiné kandidáty a v druhém kole si vybírala toho, koho považovala za menší zlo (jev typický nejen pro voliče Miloše Zemana, ale i Jiřího Drahoše).

Volební rozhodnutí se v mnoha případech odvíjelo od pocitů, sympatií a antipatií, často nešlo o vyjádření podpory konkrétnímu kandidátovi, ale o zástupný projev souhlasu či naopak nesouhlasu s někým či něčím jiným. A konečně – mezi voliči byla spousta lidí, kteří mají jen povšechné informace o politice, protože ji prostě systematicky nesledují. (Takový charakter dnešního voličstva přitom není specificky český: mělčí politické ukotvení voličů zaznamenávají sociologové ve více západních demokraciích, právě proto se dnes mnoho lidí rozhoduje až na poslední chvíli a hlasování dopadají jinak, než předvídají průzkumy veřejného mínění.)

Lednové prezidentské volby tedy nebyly žádným epickým střetem dvou jednolitých táborů. Jestliže určitá část Zemanových kritiků tvrdí, že všichni Zemanovi voliči jsou nevzdělaní hlupáci, pak jsou nejen nespravedliví (což říkám proto, že pár lidí, co hlasovali proti Jiřímu Drahošovi, osobně znám), ale prokazují také podstatnou neznalost české společnosti: nechtějí totiž uznat, že je v ní více proudů a těsná Zemanova většina byla koalicí těchto skupin, nikoli jednotnou frontou.

Urážky nepřesvědčí

Tato neznalost ovšem může mít zásadní důsledek. Převáží-li mezi většinou Zemanových odpůrců zjednodušující generalizace a obecné opovržení nad jednou velkou skupinou občanů, budou poraženi znovu. Logickou cestou k vítězství je přetáhnout některé voliče právě z této skupiny; toho však těžko dosáhnou, pokud jim budou nadávat či kázat (každý Čechu, který jsi volil Zemana, budeš pro pitomost a hříšnost vhozen do ohně pekelného a nikdy z něj nevylezeš).

Podpořte Reportér sdílením článku