Podivná doba. A těžko pochopitelná. Koronavirus ovládl naše životy, ať jsme zodpovědní, nebo ne. Vláda v demisi nás od poloviny listopadu dennodenně drtila tiskovými konferencemi se závěry, v kterých už se nikdo nevyznal. Jeden den nás odstupující premiér ujišťoval, že nouzový stav nebude, aby ho pozítří vyhlásil. Všechno je jinak, ví někdo jak? Už zase na covid začalo umírat plus minus sto lidí denně. Z veřejného prostoru mizí laskavost. Co s tím?
Poslední víkend v říjnu jsme posunuli čas o hodinu zpátky. Vrátili jsme se z letního na standardní, běžný čas, kterému říkáme zimní, a co? Nikdo neprotestoval, nikdo se nebouřil; s posunováním času jsme se smířili, nemáme s ním problém. Anebo máme, než si na změnu zvykneme, a pak… Prostě žijeme. Žijeme v regulích daných pro tenhle kout světa, jak se to v civilizované zemi obvykle dělá.
Sálem se rozduněla píseň The Plastic People of the Universe, kterou hrála kapela s názvem BBP podzemní orchestr. Její zpěvák zpíval s ohromným drajvem stále provokativní text Egona Bondyho: „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Tak začal večer, který pořádalo vydavatelství Guerilla Records na počest nedožitých kulatin Milana Mejly Hlavsy.
„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
Od počátku koronavirové pandemie jsem byla rozhodnuta nechat se proti covidu-19 očkovat hned, jak to půjde. Skákala jsem radostí, když bylo tak zázračně rychle vyvinuto několik funkčních vakcín, a jakmile jsem dostala možnost přihlásit se, udělala jsem to. Vše proběhlo skvěle. Rezervace, výběr místa i samotné očkování v malinkém pražském centru, kde jsem předtím v papírovém dotazníku vyplnila kromě jiného i své telefonní číslo a mejlovou adresu.
Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.
Přesně jeden den před celosvětovým svátkem Den Země podal spolek Klimatická žaloba ČR správní žalobu na vládu České republiky a její ministerstva. Podle svědectví jednotlivců i stanovisek expertů od nás i ze zahraničí selhává vláda v přijetí kroků, které by odpovídaly závažnosti dopadů klimatické změny na život, zdraví, práva a majetek žalobců. Porušuje tím své povinnosti, plynoucí jak z právního řádu České republiky, tak z jejích mezinárodních závazků. K žalobě se připojila jedna jediná obec, Svatý Jan pod Skalou, můj druhý domov.
Krásné a zdrcující. To jsem si říkala, když jsem stála na Staroměstském náměstí a dívala se na pětadvacet tisíc křížů. Na dlažbu je tam k uctění památky zemřelých na covid-19 namalovali dobrovolníci, svolaní Milionem chvilek pro demokracii. Dvaadvacátého března 2020 u nás na tuto nemoc zemřel první člověk. Teď už je mrtvých celé náměstí před pomníkem mistra Jana Husa a kolem dokola mariánského sloupu. Vidět to takhle, bílé na černém...
Všichni, kdo prošli minulým režimem jako osoby nepřátelské socialistickému zřízení, paragraf 19 zákona o Sboru národní bezpečnosti (rozuměj policii) moc dobře znali. Bylo to „Oprávnění požadovat vysvětlení“ čili předvolání k výslechu. Státní bezpečnost (rozuměj fízlové) ten paragraf používala k tlaku na lidi, kteří se komunistické diktatuře strachu nepoddali. V bodu sedm zákona o SNB z roku 1974 stálo: „Nevyhoví-li předvolaná osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě podle odstavce 1, může být předvedena.“
Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů. A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu. Mám vodu rád, a proto si na její chlad tu zvykám, hraju si s kapry i s lososy a tykám štikám, túbadúbadúbadúba…
Teplé funkční prádlo místo pyžama. Přes vršek mikina. Přes mikinu tenká péřová bundička. Bedra zateplená prošívanou zimní sukní. Vlněné ponožky na jednom konci těla, čepice na druhém. Na zemi obyčejná karimatka a na ní karimatka samonafukovací. Složená flísová deka místo polštáře (málo!). Pak tlustý spacák, který v sobě má vak navíc, na fusky (těžký a objemný, na cesty nepoužitelný). Ve spacáku pod zády až k zadku tenký molitánek, kdysi se mu říkalo kojenecká podložka. Přes spacák navlečený zapůjčený žďárák neboli bivakovací vak, děsně prouzený kouřem od táboráku…
