Ve Vuhledaru, městě v první linii rusko-ukrajinské války, živořily tuto zimu ve sklepích rozbitých paneláků stále stovky obyvatel. Ač mohli, odmítali své město opustit – na rozdíl od drtivé většiny předválečné, patnáctitisícové populace města na Donbasu. Koncem ledna na Vuhledar útočila ruská armáda posílená o mobilizované vojáky. 24. února 2023 to bude rok od chvíle, kdy Rusko na Putinův rozkaz napadlo Ukrajinu…
V táboře na západě Ukrajiny čeká téměř tisícovka ruských vojáků na výměnu zajatců – navštívit je mohla malá skupina reportérů. Někteří zajatí přemýšlejí, zda měla ruská invaze smysl, další nadále věří ruské oficiální verzi. „Nemyslím si, že mě budou po návratu domů vítat jako hrdinu,“ říká jeden ze zajatců a dodává, že mu nepřijde, že by Ukrajinci potřebovali zachraňovat před fašisty. „Západ využívá Ukrajinu pro své vlastní cíle, bez ohledu na oběti,“ říká ale jiný.
Ty odlehlé kouty Sibiře využíval Vladimir Putin léta k budování svého obrazu drsného chlapíka. Dnes se mu ruská periferie Tuva hodí coby zdroj lidské potravy pro ukrajinská děla. A ruské cestovní kanceláře se sem na aureolu ruského diktátora snaží nalákat turisty. „Nejdřív jsem myslel, že jsou to geologové, pak jsem ale nevěřil vlastním očím. Mezi nimi Putin. Putin!“ vzpomíná pastevec Dukar-ool Maskyr-ool.
Přesně před 150 lety dorazil legendární český cestovatel Emil Holub poprvé do Afriky. Co tam v druhé polovině devatenáctého století na svých expedicích zažíval? A jak vypadají ona divoká místa dnes? Fotograf Stanislav Krupař se vydal po stopách významného Čecha do Zambie, Zimbabwe a Botswany.
Míst hrůzy je v dnešní Ukrajině nepočítaně, ale větší scénu apokalyptického zmaru jsem od vypuknutí války neviděl. Ani v nejvíce fantasmagorickém snu bych si nedokázal představit něco symboličtějšího. Na náměstí se tyčí rozstřílený památník hrdinům druhé světové války a všude, kam oko dohlédne, se válí trosky rozstřílené vojenské techniky – ovšem té současné. Vítejte v Trosťanci, šest hodin jízdy na východ od Kyjeva.
Z DUBNOVÉHO VYDÁNÍ. Hromadný útěk z ostřelované Irpině. Opuštěná těla ruských vojáků. Vyhořelé byty na kyjevských sídlištích. Světový basketbalista v místní domobraně. Stařenky a děti přespávající ve stanicích metra. Divocí bojovníci obávané jednotky. Desítky minut před napřaženou hlavní. Nenávist k Putinovi, tolerance k Rusům. To jsou obrazy, které mi zůstávají před očima z měsíce stráveného v obléhaném Kyjevě.
Vyhlášení války mě zastihlo na čáře bojů mezi Ukrajinou a separatisty. Vydal jsem se do Kyjeva a potkával ty, kteří chtěli nebo potřebovali před ruskou armádou ujet, i ty, kteří se naopak chtěli postavit s kalašnikovy proti tankům. Poznával jsem, že Rusko ani Ukrajina už nebudou jako dříve.
Osm let se tam střílí, boje mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou si vyžádaly spoustu životů. Teď se spor o osud samozvaných republik na Donbasu stal pro Putina záminkou k rozpoutání války s Ukrajinou. Ještě před invazí jsem se vydal na tři týdny do oblasti napětí a poslouchal příběhy místních lidí. Třeba důchodce Viktora, který viní ukrajinskou armádu, že mu zabila ženu. Nebo jeho vnuka Danila, jenž plánoval, že bude Ukrajinu bránit se zbraní v ruce.
Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.
Jak si dnes připomínat bitvu na Bílé hoře – tu čtyři sta let starou potyčku s dalekosáhlými důsledky nejen pro náš národ, ale pro celý středoevropský prostor? Jako národní trauma srovnatelné jen s podzimem 1938 a srpnem 1968? Vzpomínáním na kleštěmi vytržený jazyk Jana Jesenia, jednoho z popravených českých pánů? Nebo snad vztyčováním mariánských sloupů? Sto kilometrů od Prahy žije chlápek, který si na teoretizování nepotrpí – a přece je pro něj Bílá hora a třicetiletá válka každodenní současnost. Puškař Miloš Skrbek.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. „Můj milý. Studoval práva, pak šel na vojnu. K dělostřelectvu. Zbývalo mu odsloužit tři měsíce, když ho 2. října zabili,“ říká mi arménská dívka Gohar u hrobu dvacetiletého mladíka. O Náhorní Karabach – Arcach, jak říkají tomuto území uprostřed Ázerbájdžánu Arméni – se opět bojuje. Je to ale konflikt, který nemá žádné dobré řešení.
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
