Na mapě Česka připomíná Broumovsko ušní boltec. Nebo je to obrys paty, která se hluboce zabořila do hlíny a kolem níž vystouply kopce. Nachází se tam i vesnice Šonov, nad kterou visí temný stín. V srpnu 1945 zde skupina opilých československých funkcionářů a vojáků vyrabovala faru, dva německé kněze pak odvedli do lesa a tam je střelami do hlavy zavraždili. K činu se přiznali, ale vyvázli bez trestu. Příběh je rekonstruován na základě archivních výpovědí.
Děti ze známé české rodiny Šámalových poslali nacisté „na převýchovu“ do Německa, matka pak raději předstírala v dopisech své dceři do koncentračního tábora, že potomci zůstali u ní doma. Stala se ovšem zcela neobvyklá věc – ještě za války se přihlásila německá rodina, která děti dostala, a díky tomu se v roce 1945 našly. Snad proto, že zde Němci nevystupovali automaticky jako zločinci, snad kvůli spojení Šámalových s prezidentem Masarykem se o příběhu dlouho nemluvilo.
Před pětasedmdesáti lety, na jaře 1946, se ve vězení okresního soudu v Humpolci ocitl mezi kolaboranty a nacisty lékař a básník Nikolaj Andrejevič Kelin. Nemálo na tom, že pár měsíců předtím unikl původem donský kozák na poslední chvíli deportaci do sovětského gulagu. Doktor Kelin miloval svou novou československou vlast, ale neskrýval svůj antibolševický názor podložený vlastní zkušeností. Ač jiní oslavovali „osvobození“ Rudou armádou, jeho oslavy nečekaly.
Před padesáti lety náhle zemřel v Římě významný pražský, německy píšící spisovatel Johannes Urzidil. Autor z Kafkova okruhu uprchnul před nacisty, od války žil v New Yorku, v padesátých letech, v dobách mccarthismu, ho vyhodili z práce. Do Československa se už nikdy nepodíval. Americké a soukromé rakouské archivy teď vydávají svědectví o jeho posledních týdnech a dnech života. I o místě jeho věčného odpočinku – v těsném sousedství chrámu sv. Petra ve Vatikánu.
ZE ZÁŘIJOVÉHO VYDÁNÍ. Po pětasedmdesáti letech jsem se pokusil prostřednictvím pamětníků a archivních dokumentů rekonstruovat tragickou událost, která se stala na Vysočině v září 1945. Slavnostní odhalování památníku v Kobylím dole se tehdy proměnilo v horor. Velitel partyzánského oddílu nejprve ujistil organizátory, že to se zbraněmi umí, vždyť se za války něco nastříleli. A pak při slavnostní salvě někdo z nich trefil elektrické vedení. Dráty spadly do davu a změnily se ve smrtící bič.
„Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen,“ psal po propuštění z komunistického vězení jeden z vrcholných představitelů české katolické poezie Jan Zahradníček básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Života mimo věznici si však Zahradníček dlouho neužil – zemřel jen pár měsíců po velké amnestii, od níž v květnu uplynulo šedesát let a v jejímž rámci režim propustil tisíce politických vězňů. Tak v reálu vypadalo ohlášené vítězství socialismu.
Jeden den a život se změní od základů. Ještě léto 1939 tráví malíř Josef Čapek v krásné neokázalé krajině Vysočiny; 1. září zaútočí Hitler na Polsko – a pro Čapka si přijde gestapo. Z přírody putuje malíř do vězení, projde mnoha nechvalně známými koncentračními tábory a v jednom z nich na sklonku války umírá. Čapkovo zatčení rekonstruuje následující reportáž; je založena především na pamětnické výpovědi Karla Daňka (1922–1997), jenž své vzpomínky vyprávěl autorovi textu.
Rvačka kvůli dívce, groteska, studentská stávka, nadávání na komunisty i obavy ze zásahu režimu. Taková je literární vzpomínka na listopad 1989 psaná pro Reportér.
Třicet let uplyne v polovině července od legendárního blábolivého projevu šéfa komunistů Milouše Jakeše, jehož nahrávka unikla ven a šířila se Československem. Na Jakešova slova „a proto je tak důležitý, ta podpora zespodu“, na atmosféru doby, kdy se nevědělo, že režim brzy padne, na podpis petice Několik vět i na okurkovou sezonu v Zemědělských novinách vzpomíná autor knih o historii dvacátého století.
Před pětasedmdesáti lety seskočila na území protektorátu čtyřčlenná paraskupina Chalk. Přestože si v lesích u Orlíku nad Vltavou začali vytvářet síť podporovatelů, protiparašutistický referát pražského gestapa za měsíc vojáky dopadl. Jeden ze členů výsadku, Vladimír Hauptvogel se však na rozdíl od kamarádů nemínil jen tak vzdát. Pokusme se za pomoci pamětníků a nově nalezených dokumentů rozplést jeho životní příběh a drama posledních okamžiků jeho života.
Jak se žilo v režimu, od jehož pádu uplynulo letos v listopadu 28 let? Spisovatel a publicista narozený v roce 1970 přináší „kaleidoskop mžitků z městečka sedmdesátých a osmdesátých let v Československé socialistické republice“. Objevují se v nich hrozící hrobař, párky určené jen pro soudruhy i hry dětí u zarostlého židovského hřbitova.
Oskar Felkl. Účastnil se před pětasedmdesáti lety vypálení Lidic, dělal prohlídku u rodičů spisovatele Oty Pavla. I jeho žena Marie pracovala na gestapu, po válce byla osvobozena; podle soudu pomáhala Čechům. Její svědectví, které před časem vyšlo v knize Jiřího Červenky, doplňují archivní dokumenty: některé jsou od StB, s níž před vystěhováním do Německa krátce spolupracovala.
