Před dvěma měsíci jsem začal chodit na online kurzy znakového jazyka. Ještě před rokem by mě nenapadlo, že se budu učit něco, co nepotřebuji. Navíc online. Ovšem teď každou středu večer usedám před webkameru a znakuji. A ohromně mě to baví.
Tohle je budoucnost a vaše děti mi jednou poděkují – prohlásil prý můj dědeček, když koncem šedesátých let k nevoli zbytku rodiny objednal montovanou chatu ze Sovětského svazu. O půl roku později mu po železnici přivezli materiál a dědeček se pustil do stavby. Její začátek si nemohl naplánovat lépe.
"Diskuse na Facebooku ovládli lidé, kteří se rádi dohadují. Je jich málo, ale jsou hodně nahlas. Další miliony uživatelů nic nekomentují, protože mají moc hezký život na to, aby věnovali svůj čas hádání přes internet," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
"Přemýšlím, zda tato doba, jakkoli smutná, přece něco pozitivního nepřinesla," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
"Opakovaně jsem byl svědkem, jak obyvatelé rodinných domů bez špetky úcty, často až s odporem, vyhazovali do stavebních kontejnerů jízdní kola, kompoty, marmelády, lešenářské trubky a další věci nesporné materiální i historické hodnoty," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
Jednou z mnoha věcí, ve kterých Češi vynikají, je náš smysl pro humor. Každý sociolog, psycholog a historik by jistě dokázal poskytnout vlastní složité vysvětlení tohoto fenoménu. Já osobně si myslím, že za vším stojí kombinace vynalézavosti a touhy se občas postavit proti systému (ale zase ne moc, aby z toho nebyl průšvih).
"Například nedávno mi volal jeden novinář s žádostí o rozhovor. Jako ideální místo jsem navrhl právě saunu. Musím přiznat, že jsem nikdy nikoho neslyšel do telefonu mlčet tak dlouho," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
Začátkem července jsem si z Německa nechal přivézt ojetý japonský vůz – a tím globální rozměr mého letošního cestování skončil. Rozhodl jsem se totiž, že tentokrát důvěrně poznám krásy naší vlasti. „Jsme malá zemička, do konce prázdnin uvidím úplně všechno,“ říkal jsem si při pohledu na mapu. Nemohl jsem se přitom mýlit víc.
"Chci za příslušníky našeho národa s pověstí ignorantských mrzoutů přimluvit," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou - coby cestovatel, který obvykle vyráží do světa, se letos vydal na výlet po České republice.
"Pokud si připadáte sami ve velkém městě, nezoufejte," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném fejetonu.
"Slyšet ticho víc nahlas. Tahle fráze mi utkvěla v paměti. Vzpomněl jsem si na ni začátkem března, když byla v Praze vyhlášena karanténa. Všichni jsme pocítili, že je něco jinak – a myslím, že za tím stálo právě nezvyklé ticho," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku.
Před pěti roky jsem si stáhl Tinder. Tohle přiznání je samo o sobě docela odvážné, protože k dobrým mravům každého uživatele patří tvrdit, že „Tinder používá asi měsíc“. Ale najdou se i výjimky. Třeba taková Tamara. Sotva jsme si vyměnili srdíčka, napsala mi následující: „Co děláš na tomto beznadějném místě, na tomhle hřbitově lidských duší? Já už jsem tu čtyři roky.“ Tamařina upřímnost mě upoutala natolik, že jsme spolu zašli na snídani a ještě mi ve vší počestnosti doma pomohla pověsit závěsy.
