V květnu jsme s kamarády zapíjeli narození dítěte a já šel po půlnoci zaplatit útratu. „Tisíc čtyřicet dva korun,“ prohlásil výčepní a podal mi účet. Pak se ještě jednou podíval na obrazovku a zakroutil hlavou. „Teda, to je ale hrozný, jak je draho! Člověk si dá pár panáků a piv, a zaplatí tisícovku,“ dodal. A já si na jeho komentář vzpomenu každou chvíli.
"V posledních deseti letech jsem nevynechal návštěvu hor ani jednou," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku série Lehce pod čarou.
„Chvála věcem z druhé ruky!“ opakuji si více než dříve - píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
"Jako blbec si za volantem občas připadám pořád a snažím se na svých dovednostech pracovat. Zároveň jsem se však zbavil pocitu, že bych ostatním byl jenom na obtíž," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
"Fenomén hipsterských kaváren mě fascinuje už dlouho, protože na ně při cestách často narážím tam, kde bych je vůbec nečekal," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
Zatímco moje rodina zasedala ke štědrovečernímu stolu, já usedal na koberec. Ne že by na mě snad nezbyla židle. Jen jsem byl u úplně jiné rodiny. Rodiny mého nového kamaráda Saida, který žije v horách ve středu Íránu.
Trčel jsem v zácpě na pražském Smíchově, a když už to nešlo autem, projížděl jsem okolí alespoň očima. Na rozmrzelých obličejích řidičů nic nového nebylo, zaujal mě však reklamní poutač na autobusové zastávce: „Co uděláte, když vám při vaření chybí vajíčka?“ – „Zazvoním na sousedy,“ proběhlo mi hlavou automaticky. Pak jsem ale četl dál a zjistil, že to není správná odpověď. Prý mám využít službu rozvozu nákupů. Firma mi vajíčka přiveze do půl hodiny.
"Psaní jednoduše občas nenávidím, ale dlouhodobě miluji."
Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.
"Zkusme být ve svých vtipech trochu vynalézavější," píše se ve sloupku z pravidelné série Lehce pod čarou.
Jižní Čechy jsou sice královstvím rovin, cyklistiky a rybníků, ovšem do myšlenek Jihočechů se přece jen občas vkrádá jedno pohoří. Lidé, kteří se denně vyškrábou na nejvyšší horu v kraji Kleť, obyčejně dělají totéž. Soustředěně upřou oči k obzoru a hledají titěrné zasněžené vrcholy.
Zatímco čtete tyto řádky, uháním s mámou a tátou autem někde po rumunském venkově. Není mi přitom deset, nýbrž třicet a jsem tu úplně dobrovolně. Podnikat dobrodružné cesty s rodiči mi totiž přijde opravdu dobré.
