Začátkem července jsem si z Německa nechal přivézt ojetý japonský vůz – a tím globální rozměr mého letošního cestování skončil. Rozhodl jsem se totiž, že tentokrát důvěrně poznám krásy naší vlasti. „Jsme malá zemička, do konce prázdnin uvidím úplně všechno,“ říkal jsem si při pohledu na mapu. Nemohl jsem se přitom mýlit víc.
"Chci za příslušníky našeho národa s pověstí ignorantských mrzoutů přimluvit," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou - coby cestovatel, který obvykle vyráží do světa, se letos vydal na výlet po České republice.
"Pokud si připadáte sami ve velkém městě, nezoufejte," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném fejetonu.
"Slyšet ticho víc nahlas. Tahle fráze mi utkvěla v paměti. Vzpomněl jsem si na ni začátkem března, když byla v Praze vyhlášena karanténa. Všichni jsme pocítili, že je něco jinak – a myslím, že za tím stálo právě nezvyklé ticho," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku.
Před pěti roky jsem si stáhl Tinder. Tohle přiznání je samo o sobě docela odvážné, protože k dobrým mravům každého uživatele patří tvrdit, že „Tinder používá asi měsíc“. Ale najdou se i výjimky. Třeba taková Tamara. Sotva jsme si vyměnili srdíčka, napsala mi následující: „Co děláš na tomto beznadějném místě, na tomhle hřbitově lidských duší? Já už jsem tu čtyři roky.“ Tamařina upřímnost mě upoutala natolik, že jsme spolu zašli na snídani a ještě mi ve vší počestnosti doma pomohla pověsit závěsy.
"Mnohé výtvory kutilů až dosud životy často ohrožovaly. Teď je poprvé zachraňují," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
Na svých pěších cestách ušel Petr Hirsch za uplynulých šest let více než 23 000 kilometrů. A před dvěma roky vyrazil na svou nejdelší pouť s odvážným cílem: obejít celý svět. V mrazivém Estonsku se však v poutníkovi něco zlomilo…
MUDr. Mansour Al Rajab. Takové jméno najdete na dveřích jedné z ordinací polikliniky v Českých Budějovicích. Napůl Čech a napůl Syřan pracoval ve městě Homs. A za občanské války se z bohatého majitele nemocnice změnil v nepřítele Asadova režimu, který musel uprchnout ze země. Přitom dělal jen to, co celý život. Léčil lidi.
Začínáme míjet roztroušené skupiny lidí. Nesou si jen malý batůžek, na ty šťastnější zbyla pláštěnka. Naše do této chvíle veselá konverzace utichá, zíráme do deště za okny. „Ty vole, těch lidí je prostě moc,“ pronese Míra do ticha.
Těžko šlo očekávat, že si budeme v hladovějícím, válčícím a zároveň globalizovaném světě moci donekonečna budovat svůj ostrůvek blahobytu, aniž by se na něj někdo pokusil připlout. Co teď s tím?
