Chtěli nabrat zkušenosti v zahraničí a pak se vrátit, ale už přes šestnáct let žijí v Kodani. Z Česka jsme vlastně nikdy neodešli, letadlem je to domů hodina – říkají oceňovaní architekti Kristina a Jan Magasanikovi, rodáci ze severních Čech. Jistou roli v jejich přesunu do Dánska sehrála soutěž na novou Národní knihovnu v Praze, v níž vedl projekt Kaplického chobotnice.
Lidé si neuvědomují, co všechno lze zjistit z jejich jazykového projevu, říká forenzní analytička Kateřina Lesch. Když potřebujeme jen ztotožnit někoho z okruhu podezřelých a máme k dispozici nějaký referenční text, obvykle stačí, když ho porovnáme s jiným dokumentem o šesti stech slov, dodává.
Tehdy to bylo zjevení. Legendární humoristický časopis Sorry vyšel poprvé před třiceti lety – na jaře 1992. Kultovní titul stvořili v tehdejším porevolučním boomu tiskovin tým mladých, zábavných a hospodám holdujících karikaturistů spolu s barvitým pražským právníkem a mediálním podnikatelem. Řada tehdejších vtipů by se dnes patrně považovala za nekorektní, časopis nicméně dál vychází i přes peripetie, úmrtí či odchody některých zakladatelů.
Před třiceti lety, na jaře 1992, vyšlo historicky první číslo humoristického časopisu Sorry. Příznivci černého – a z dnešního pohledu i nekorektního – humoru tehdy našli novou modlu. Některé vtipy Michala Hrdého, Milana Podobského, známého pod přezdívkou Fefík, nebo Marka Douši už stihly zlidovět. „Nic podobného v Česku v té době nebylo a my jsme objevovali všechny možnosti, kudy se dalo jít,“ říká posledně jmenovaný.
Ještě v osmnácti měla Barbora Bühnová o IT jen velice málo informací. Dnes je proděkankou na Fakultě informatiky brněnské Masarykovy univerzity a působí v rámci Českého centra excelence pro kyberkriminalitu C4e. A je také spoluzakladatelkou organizace Czechitas, která si klade za cíl dostat k programování a obecně do IT více žen. Dobře si totiž pamatuje, jak byla kdysi ve třídě na vysoké škole jediná dívka.
Jan Šedivý strávil přes osmnáct let prací pro IBM nebo Google. Posledních deset let předává zkušenosti se strojovým zpracováním přirozené řeči studentům na pražském ČVUT. Pod jeho vedením vznikl i cenami ověnčený studentský projekt – konverzační program jménem Alquist. Ten je na rozdíl od známých aplikací na mobilech schopen vést normální, několik minut trvající konverzaci s člověkem.
Nápad založit slovník neologismů dostal Martin Kavka v roce 2008, kdy v tramvaji zachytil z rozhovoru dvou dívek slovo sračkogán (výraz má hned tři významy). Začal podobná slova sbírat a o rok později spustil projekt Čeština 2.0. Nyní je v jeho databázi, která je dostupná na webu cestina20.cz, přes 21 tisíc novotvarů. A vedle toho vydal bestseller Hacknutá čeština, který ze sebraných slov vychází.
Během několika let dokázala vybudovat v zapadlém Šluknově Charitu, kterou navštěvuje téměř 300 dětí. Její rodiče byli vysídlení sudetští Němci, ona ještě před patnácti lety pracovala v Mnichově, ale do vlasti jejích předků ji to táhlo. Společně se svými českými kolegy, například Kamilou Svobodovou, nyní pomáhá dětem i dospělým. Koncem června za to Eva Habelová získala vyznamenání od německého spolkového prezidenta.
Za snímek kočího odhánějícího žebrající děti dostal v roce 1972 medaili v prestižní soutěži World Press Photo. Přestože podobným oceněním se může pochlubit jen několik českých fotografů, o Bedřichu Kockovi v knihách mnoho zmínek nenajdete. Nyní čtyřiadevadesátiletý muž pořídil i další slavné fotky – je též autorem naivních maleb, maluje třeba české prezidenty.
Je to příběh ilustrující, jak může totalitní režim semlít lidské osudy. Karel Hájek se ze skromných poměrů vypracoval za první republiky až na pozici slavného fotoreportéra. Jenže do jeho kariéry zasáhl komunismus. Státní bezpečnost mu nejdříve zabavila archiv, později se Hájek objevuje v dokumentech tajné policie jako její spolupracovník, který měl v rozsáhlé špionážní operaci přesvědčit zaměstnance Svobodné Evropy, aby přešel na druhou stranu.
Kdysi se ta obec jmenovala Spansdorf, ne Lipová jako dnes. Obývali ji Němci. V rámci svých studií jsem narazil na fotografie z roku 1915, které ji dům po domu dokumentovaly. Se spolužáky jsme se rozhodli, že vesnici Lipovou kousek od Ústí nad Labem znovu vyfotíme. A loni, po sto letech, jsem přidal další snímky.
