Ve škole mívají děti s vysokou inteligencí většinou úspěchy, i když ne vždy. V řadě jiných směrů mohou ovšem dost strádat. Hůř si hledají kamarády, ve škole mohou vyrušovat. Některé sužují psychické problémy či existenciální tíseň. A velká část jejich potíží zůstává úplně neobjevená. Pomůže jim, když na to budou rodiče i školy myslet.
Kdysi na pražské náplavce spoluzakládala legendární cyklodílnu Bajkazyl. Pak se vystudovaná fotografka Gabriela Kontra vydala do světa knih popisujících zajímavé subkultury. První pojednává o zaniklých pražských squatech, druhá o fenoménu techno parties a třetí, která vychází právě nyní, o punkových kapelách. Všechny její knihy mají jedno společné – velké množství unikátních fotografií.
Alan Pajer, dvorní fotograf Václava Havla, působil na Pražském hradě třináct let. Fotil státní návštěvy, jezdil s prezidentem po světě. Pořídil i fotku královnu Alžbětu s Václavem Havlem a fenkou Ďulou. Otevíráme rozhovor s fotografem Alanem Pajerem, který vyšel loni v listopadu.
Všechny české školy by už dnes měly být takzvaně inkluzivní. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami by se tudíž měly učit s ostatními dětmi. Jak to ale funguje v praxi? Reportérka jezdila celý školní rok na základní školu ve středočeském Komárově a sledovala, jak se daří začlenit do výuky malého Vaška, označovaného za dítě s poruchou autistického spektra. To, co viděla, je zprávou o lidech, kteří se často snaží, ale také svědectvím o potížích vzdělávacího systému.
Jarmila Štuková se proslavila jako fotografka, která jezdí do válkou a chudobou sužovaných oblastí. Stále častěji ale vstupuje do veřejného prostoru ještě jinak. Už dlouho se věnuje prevenci proti popáleninám a nyní se nově vrhla do problematiky rozvodů. Jejím přáním je, abychom rozpad vztahu zvládali s větším nadhledem a mysleli u toho na děti, které se až příliš často stávají oběťmi boje mezi dospělými.
Představte si, že jste dítě, které má nějaký problém. A posadí vás do lavice s dospělým, což vaši „jinakost“ stvrdí. Asistentů ve školách přibývá, což je dobře. Častý model, kdy spolu oba sedí v jedné lavici, už ale tak dobrý není. Asistent má pomáhat celé třídě tak, aby měl učitel volné ruce a mohl se věnovat dětem, které jeho pomoc potřebují víc. Přenastavit zažitý model se snaží speciální pedagog Zbyněk Němec, který asistenty a učitele školí.
Mnoho staveb z dob pozdní moderny už neexistuje. Další na řadě má být Kulturní dům Eden v pražských Vršovicích, který už dvacet let nikdo nevyužívá. Mají ho nahradit byty a komunitní centrum. Podle sochaře Pavla Karouse, který se zajímá o umění ve veřejném prostoru, by přitom stačilo ho jen „omýt vapkou a rozsvítit“. A taky ho prohlásit za kulturní památku. „Je to něco, co kvalitou převyšuje vše, co tu za posledních třicet let vzniklo,“ tvrdí.
Uběhlo jen pár hodin od začátku války na Ukrajině a principál Cirku La Putyka Rostislav Novák se rozhodl, že se pokusí pomoct studentům cirkusové školy v Kyjevě. Měsíc nato s nimi stál na pódiu své domovské scény v prostoru Jatka 78. Tady kyjevští a čeští akrobaté společně vystoupili ve hře, která vznikla podobně rychle jako nápad na jejich záchranu. A v pomoci pokračují. Nedávno se vrátili z Ukrajiny, kde odehráli představení v dětských domovech.
Jestli by Jitka Andrlíková mohla něco rozdávat, je to nezlomnost. Její životní plány jí během studií na DAMU překazila mrtvice – pak zažila ještě další dvě. Kariéra v kamenném divadle už nebyla možná, místo toho ale začala jezdit po školách. Na jí organizovaných představeních si děti mohou zkusit třeba to, jaké to je, být v roli šikanovaného, a jak se tomu ubránit. Chce po nich, aby přepisovaly scénáře, které se odehrávají ve skutečném světě.
Setkávala se s uprchlíky z Bosny, Čečenska či Sýrie. Pomáhala překonat mlčení v rodinách zasažených holokaustem. Nyní psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová nabízí pomoc lidem utíkajícím z Ukrajiny. „Moje zkušenost z uprchlických táborů je, že běženci klidně mohou mluvit ukrajinsky a vy česky. Nevadí to, i přesto si dokážete porozumět,“ říká.
V ukrajinském městě Dnipro na východě země se ukrývá v krytu několik desítek pěstounských rodin se svými dětmi. Postupně se je ale daří dostat do Česka. Některé rodiny čítají i deset dětí. „Děti v pěstounské péči si i bez války prošly traumatem a nechceme, aby musely zažívat další. Hledáme pro ně bydlení tak, aby se rodina nemusela trhat,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová.
Nezisková organizace Konsent založila před třemi lety svépomocnou skupinu pro ženy, které se setkaly se sexuálním násilím. „Zatím jsem se u nás nesetkala se ženou, která by si připadala ,dostatečně‘ znásilněná. Mnoho z nich vypráví, že váhaly, zda k nám mohou přijít,“ říká studentka psychologie Kristýna Bělíková, která skupinu koordinuje.
