Před osmi lety, po ruské anexi Krymu, stála Olga Skrypnyková, jaltská historička a ochránkyně práv, doma v kuchyni a plakala. Její muž zatím odnášel do auta tašky s nejnutnějšími věcmi: pár utíkal z poloostrova pryč, na území kontrolované ukrajinskou vládou. Na Krymu už pro ukrajinské aktivisty nebylo bezpečno. Letos v únoru Olga musela prchat znovu. Z Kyjeva. „Kvůli dceři. Jinak bych neodjela.“
Vladimira Putina nikdy nevolili. Vždycky chápali, jak zrůdný je jeho režim, a stejně tak dobře chápou, co se nyní děje na Ukrajině: demokraticky smýšlející Rusové se po začátku Putinovy agrese stali víc než kdy dřív rukojmími kremelského vládce. Statisíce už jich ze země odešly, miliony ale z různých důvodů zůstávají. Stydí se, že patří právě k tomuhle Rusku, a před sebou mají krajně nejistou budoucnost.
Když se Vladimir Putin před dvaadvaceti lety stal ruským prezidentem, mediální krajina v největší zemi světa byla v dobré kondici. Existovaly nezávislé televize, rozhlasové stanice i noviny a časopisy. Putin ale rychle pochopil, že média je třeba ovládnout: začal proslulou televizí NTV, která jej zesměšňovala v pořadu podobném českým „Gumákům“. A od té doby je jen a jen hůř, soudí Libor Dvořák, komentátor Českého rozhlasu a přední český odborník na Rusko a postsovětský prostor.
Ruský prezident Putin je válečník, kterému jsou západní sankce ukradené. Po víc než dvaceti letech u moci navíc ztratil kontakt s realitou, soudí Žanna Němcovová, dcera zavražděného lídra ruské opozice Borise Němcova. Od jeho smrti uplynulo koncem února sedm let. Žanna nedlouho po otcově zavraždění odešla z Ruska do emigrace, začátek války proti Ukrajině ji ale zastihl v rodném Nižním Novgorodu.
Skupina ruských intelektuálů žijících v Česku zveřejnila otevřený dopis, v němž agresi na Ukrajině označila za „zrůdný krok“ a obvinila Kreml z odpovědnosti za „masakr“. Jak chtějí ti z Rusů žijících v Česku, kteří nesouhlasí s Putinovým režimem, Ukrajinu podpořit? A co Rusové doma? Dá se vůbec zjistit, kolik jich Putinovy kroky podporuje a kolik naopak odsuzuje? „Kdo má mozek, je proti válce,“ říká jeden z autorů dopisu, ruský umělec a občanský aktivista Anton Litvin, který v Praze žije od roku 2015.
Hra, hra a jedině hra. Nic jiného děti zpátky do přírody nepřiláká, tvrdí Stanislava Šejblová, lesní inženýrka a pedagožka, která žije s rodinou v hájovně ve východních Čechách a učí děti, že příroda je vlastně to nejlepší hřiště na světě. Svou vlastní kreativitu přetavila v poetickou knihu s názvem Abecedou za přírodou, kterou poprvé vydala na podzim 2019 a kterou už mají tisíce dětí po celé republice.
Jen aby bylo hned na úvod jasno, „huba prořízlá“ není titulek, který by vznikl svévolně v redakci Reportéra. „Huba prořízlá“ je sousloví, kterým se charakterizuje sama Dagmar Pecková. Dokonce i silnější výrazy používá, nicméně pro účely tohoto textu postačí ta „huba“. Naše nejlepší a suverénně nejenergičtější mezzosopranistka posledních dekád letos oslavila šedesátiny a k tomu i čtyřicet let na jevišti. Jaké ale byly její úplné začátky?
Bílá, červená, bílá. Tři pruhy, jež byly před rokem k vidění ve všech médiích světa. Vlajka nezávislého, svobodného Běloruska, které tou dobou zažívalo největší protirežimní protesty v dějinách. Dvě autorky magazínu Reportér, Adéla Dražanová a Tereza Šupová, popsaly dění v zemi, respektive jeho příčiny a historický kontext, na osudech několika běloruských disidentů. Kniha s názvem Bělorusko na cestě ke svobodě vyjde na podzim v nakladatelství Kniha Zlín a toto je ukázka z ní, úryvky z příběhu reportérky Iryny Chalipové.
Koncem léta 2001 se tehdy dvacetiletá česká studentka chemie přestěhovala do New Yorku, aby nastoupila na tamní prestižní New York University. Ještě než se stačila trochu „rozkoukat“, stalo se něco, co změnilo svět: 11. září 2001 ráno narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra na Dolním Manhattanu. Petra Weck vzpomíná, co tehdy prožívala, jak město fungovalo v následujících dnech a týdnech nebo jak se člověk s takovou zkušeností vyrovnává.
Patří k nejtalentovanějším muzikantům své generace – a to nejen v Česku či Evropě, ale na celém světě. Josef Špaček, houslový virtuos, žák Idy Kavafianové a Itzhaka Perlmana, držitel hromady mezinárodních cen, donedávna koncertní mistr České filharmonie. Taky otec tří dětí, manžel, sportovec… a vypravěč. Zkrátka takový ten typ, kterému jde všechno, na co sáhne. Hned.
Hanna je Běloruska, pochází z Minsku a v Praze studuje vysokou. Arsen je Armén, původem z Náhorního Karabachu, v Praze žije od šestnácti. Chodí spolu rok a půl, mají rádi Petřín. Loni v létě vstoupil do jejich domova neklid a strach: v srpnu propukly povolební nepokoje v Bělorusku, koncem září pak válka v Karabachu. V Minsku se brutálně zatýkalo, ve Stěpanakertu se lidé, včetně Arsenovy rodiny, schovávali ve sklepě před bombami. „A my seděli v Praze a cítili... bezmoc.“
Říká, že hudba je jeho život a jeho život je hudba. Samozřejmě, vždyť je jedním z nejlepších dirigentů světa, fenoménem, který těžko snese srovnání. Nicméně v následujícím textu se o hudbě jako takové dočtete jen málo. Semjon Byčkov, šéfdirigent České filharmonie, má totiž tak fascinující životní příběh a umí o něm tak vyprávět, že se za dvě a půl hodiny rozhovoru k muzice (skoro) nedostaneme.
