Příběh policajta

Roman Pavlík je bývalý policista, který se narodil hned dvakrát.

Poprvé spatřil světlo světa 11. srpna 1969.

Podruhé se narodil 20. května 2013.

Letos mu tedy bude 49 let, ale prakticky je mu pět.

Roman Pavlík totiž v roce 2013 přežil svou smrt. Postihla ho tak rozsáhlá mrtvice, že mu lékaři nedávali naději. A když se probral z kómatu, řekli mu na rovinu, že možná už nebude chodit ani mluvit.

Roman Pavlík je jeden z mála policistů, jehož jsem chtěl dlouho potkat a vyzpovídat, ale dlouho se mi to nedařilo. V době, kdy sloužil u policie, se držel stranou a nekomunikoval. Později nechtěl.

Pavlík byl první detektiv, který se krátce po listopadové revoluci zaměřil na Františka Mrázka, z něhož se postupem doby stal kmotr podsvětí a vlivný hráč v zákulisí politiky a byznysu… Než ho v lednu 2006 zabil dosud neznámý nájemný vrah.

V první polovině devadesátých let rozplétal Pavlík případ s bankovními úvěry a podvodnými znaleckými posudky, díky nimž vytahala Mrázkova skupina někdejších veksláků z peněžních ústavů stovky milionů korun. Samozřejmě je nikdy nevrátili. Většina podvodných úvěrů skončila ve státní popelnici – v konsolidační bance či konsolidační agentuře – jako nedobytné pohledávky.

Jestli tedy někdo věděl o začátcích Mrázka z devadesátých let nejvíce, byl to Roman Pavlík. Když se mi koncem loňského roku podařilo s tímto bývalým policistou domluvit schůzku, byl jsem mile překvapen. I přesto, že éra veksláků Mrázkova typu už je dnes passé. Zajímal mě osud policajta, o němž se šířily legendy ostrého chlapíka, před nímž se Mrázkovi kumpáni krčili v koutě.

První schůzku jsme měli v malé hospůdce na jednom pražském sídlišti. Vystoupil jsem z auta a zamířil k restauraci. Asi sto metrů před ní jsem spatřil člověka, který se opíral o doprovod a taky o hůl. Kulhal a křivil při tom tvář, jak přemáhal bolest.

Romana Pavlíka jsem předtím nikdy neviděl. Znal jsem jen jeho podobiznu z fotografie. Taky jsem v té chvíli netušil, čím si nedávno prošel a jak je na tom zdravotně.

„To asi nebude on. Takhle ochrnutý chlap by si se mnou tak lehce přes počítač a telefon nedomlouval schůzku,“ říkal jsem si v duchu.

Mýlil jsem se.

Pavlík si poručil kafe, turka. Letitý zvyk většiny policistů. A dva cukry. Sáčky jsem mu musel roztrhnout a do hrnku nasypat já. Sám by to nezvládl. Pravou polovinu těla necítí a neovládá.

Vzdát se ale odmítá. „Devadesát pět procent lidí s tímto typem a rozsahem mrtvice podle lékařů umírá. Já prý patřím k těm pěti procentům,“ řekl.

Léčil se v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, pak strávil nějaký čas v rehabilitačním středisku Slapy nad Vltavou. „Po třech měsících jsem začal mluvit. Po sedmi měsících jsem se postavil na nohy,“ uvedl Pavlík.

Když se probudil z kómatu, nepoznával ani své děti. Vzpomínky se mu začaly vracet až postupně. Minulost si rekonstruuje částečně a ne všechno si dokáže vybavit. „Moje vzpomínky začínají teprve v roce 1988, když jsem byl na dvouleté důstojnické škole automobilové a tankové. Co jsem zažil a dělal předtím, si kvůli poškození mozku nepamatuji. Ztratil jsem přehled o svém mládí,“ řekl.

U bezpečnostních sborů sloužil 17 let. V roce 2006 odešel k záchranné službě. Jezdil se sanitkou. V roce 2009 studoval vyšší odbornou školu zdravotní, aby se z něj stal zdravotní záchranář. Jezdil jako řidič záchranné služby policie. A taky svým někdejším kolegům dělal zdravotnický výcvik.

Bavilo ho to, stejně jako všechno předtím. Měl rád adrenalin, rád pomáhal. Jenže tohle všechno bylo na úkor vlastního zdraví. „Hlavně u policie to byl velký stres. Práce od nevidím do nevidím. Neustále jsme řešili problémy druhých a na sebe neměli čas. V rychlosti do sebe člověk hodil párek a to bylo všechno. Byla jen otázka času, kdy mě to skolí,“ shrnuje.

V momentě, kdy ho postihla mrtvice, byl Pavlík v práci na záchrance. To bylo štěstí v neštěstí. Zřejmě i to mu zachránilo život. Včasná a odborná pomoc.

Roman Pavlík teď žije v garsonce se svou matkou. Rodina se mu rozpadla. Nemá výsluhu, jen invalidní důchod a příspěvek na péči.

 

Podvody a mrtvoly

Jedna schůzka nám nestačila, od té doby jsme se viděli ještě několikrát. Bylo toho hodně, co v životě prožil, navíc mu dělalo potíže vzpomínky postupně rekonstruovat.

„Správný polda je ten, který začínal na chodníku, prošel obvodní kriminálkou a zažil všechno možné i nemožné,“ ohlíží se za kariérou.

K policii nastoupil Pavlík hned po škole a krátce po sametové revoluci. V červenci 1990 se z něj stal pochůzkář místního oddělení v Krakovské ulici na Praze 1. Rychle se naučil operativní práci v terénu a vynikal v ní tak, že si ho po dvou letech všimli na kriminálce a nabídli mu lepší práci s možností získat služební byt.

„To byla pro mě tehdy výrazná pomoc. Dostal jsem k užívání byt 3+1 na Barrandově. Byl jsem šťastný jako blecha,“ říká Pavlík. Od ledna 1993 dělal na kriminálce v Bartolomějské ulici. „A právě tam mi po nějaké době přistálo na stůl TO PODĚLANÝ trestní oznámení Pragobanky na firmu Dionex,“ vzpomíná.

„Podělaný“ proto, že mu změnilo život a dovedlo ho, jak se později ukáže, do velmi nebezpečných situací.

Vytunelovaná Pragobanka a firma Dionex byly prvním případem, v němž hrál roli kmotr František Mrázek. Jenže tehdy to Pavlík ještě nevěděl. Založil spis a počítal s tím, že najde jednoho pachatele, který banku podvedl a jehož předá s návrhem na obžalobu státnímu zastupitelství.

Jenže jak se do případu zakousl, pochopil, že to tak jednoduché nebude. A že existuje celá řada dalších úvěrových podvodů v jiných bankách, které jsou vzájemně propojené stejnou skupinou osob a firem.

„Dělal na tom se mnou ještě policista Tomáš Beneš. Byl o tři roky starší. A byl to skvělý vyšetřovatel. Seděli jsme spolu v kanceláři. A lámali si hlavu, jak to zločinné spiknutí kolem bank prokázat,“ řekl Pavlík.

Škoda za všechny podvody jen této jedné skupiny se vyšplhala k jedné miliardě korun. Do té doby se nikdo u policie do tak složitého a rozsáhlého případu hospodářské kriminality nepustil. Pavlík a Beneš navíc zjistili, že podvodníci mají úzké vazby na některé politiky, vysoce postavené policisty či na další vlivné autority z justice a státní správy.

Pavlík a Beneš bývali v práci často do noci. Analyzovali svědecké výpovědi, studovali odposlechy a sledovací akce. A vytvářeli grafy osob, firem a peněžních toků, aby to bylo vůbec k pochopení.

„Byly to tak složité podvody, v nichž figurovaly desítky firem a bílých koní, že mi z toho šla hlava kolem. Musel jsem si to namalovat, vytvořit graf, pro přehlednost. Tehdy ještě nebyly tak kvalitní počítače a software. Tak jsem se poohlídl v kanceláři po největším papíru, který jsme tam měli. Byl to velký pracovní kalendář s kolonkami dnů a časů. Do něj jsme zanesli všechna data z podvodů,“ řekl Pavlík.

Jenže 31. března 1995 našli jeho kolegu Tomáše Beneše v kanceláři mrtvého. Měl prostřelenou hlavu. I když kriminalisté uzavřeli případ jako sebevraždu, Pavlík tomu dodnes nevěří. „Tomáš byl milovník života. Měl v té době pětiměsíčního syna. Jeho máma pracovala na poště, táta u policie. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěl vzít život. Vždy jsem tvrdil a myslím si to doteď, že ho zabili kvůli kauze, na které jsme pracovali,“ řekl Pavlík.

Pár dnů po smrti Tomáše Beneše zahynul při údajné nešťastné náhodě další člověk, který kriminalistům pomáhal při dokumentování trestné činnosti lidí kolem Mrázka.

Verzi o Benešově sebevraždě zpochybňoval i Pavlíkův kolega detektiv František Lázňovský, který po několika týdnech zemřel údajně na srdeční slabost.

Všechny stopy bankovních podvodů mířily ke skupině Františka Mrázka. Pavlík tvrdí, že zpočátku netušil, jak nebezpečný může být. „Mrázka jsem měl na výslechu snad patnáctkrát. Pokaždé mi připadal, jako by do pěti neuměl počítat. Ale ve skutečnosti měl vysokou sociální inteligenci a byl všeho schopný,“ vzpomíná.

Všechny podvody, které Mrázkova skupina kolem vytunelovaných bank v devadesátých letech dělala, skončily na bedrech jistého Ukrajince Jurije Postolnikova. To byl jejich bílý kůň, u něhož mělo případné policejní vyšetřování skončit. Na něj převedli firmy, a dali mu také zodpovědnost za nesplacené úvěry a podvodné jednání. „Přitom to byl gastarbeiter, kterého zřejmě ulovili někde na ulici a nechali ho podepsat všechna možná lejstra. A nakonec ho nechali odstranit, nebo ho odeslali do ciziny,“ vysvětlil bývalý kriminalista.

Mrázek měl na finanční podvody propracovaný systém. Jeho spolupracovníkem byl jistý bývalý prokurátor s vlivnými kontakty. Ten mu tipoval restituenty, kteří se začátkem devadesátých let dostali ke svému – kdysi komunisty zabranému – majetku. Mrázkovi lidé se s nimi dohodli na koupi těchto nemovitostí. Často se jednalo o neudržované domy či o zchátralé objekty starších továren. Přizvali si k tomu uplaceného soudního znalce, který vypracoval dva posudky. Jeden sloužil k tomu, aby se na nemovitost vzal velký úvěr v bance, třeba na 90 milionů korun. Druhý posudek na tutéž nemovitost byl o dost nižší, třeba na pět milionů. Ten se předkládal finančnímu úřadu ke zdanění.

Pavlík mi pro jednodušší pochopení těchto starých zločinů popsal, jak to v praxi obecně chodilo:

Firma, která kupovala od restituenta nemovitost, si vzala úvěr v bance, třeba 90 milionů korun, což podle posudku odpovídalo ceně za nemovitost v bezvadném stavu. Restituent dostal třeba pět milionů s tím, že zbylých osmdesát pět milionů bude i s úroky vyplaceno, až bude nemovitost zvelebena a zhodnocena, třeba až za desítky let. A to všechno cash na ruku. Žádné zvelebování ale nebylo nikdy v plánu. Peníze tak zůstaly u firmy, která měla fiktivní dluh vůči restituentovi.

Aby to nebyl rovnou trestný čin, vytvořil se z fiktivního dluhu cenný papír, u něhož si odsouhlasili, že nepodléhal dědickému řízení. Šlo jim o to, aby směnku nezískala žádná třetí osoba, aby ji měli lidé od Mrázka stále pod kontrolou.

„Takhle udělali minimálně třicet nemovitostí. Takže vysáli z bank tak třicet úvěrů, které ale nikdy nesplatili,“ uvedl Pavlík a zopakoval, že škoda se pohybovala kolem jedné miliardy korun.

„Měl jsem štěstí, že ten případ dozorovala nesmírně chytrá a čestná státní zástupkyně Stanislava Kozubková. Pamatuji si, jak jsme nad tím seděli třeba celý víkend, já jí to kreslil a vysvětloval. To ona navrhla vytvořit speciální tým, který by tohle všechno rozpracoval. Tým dostal název Reprodukce. S tím už jsem pak přešel na město, tedy vlastně na krajskou úroveň policejní hierarchie,“ řekl Pavlík.

Na vazební stíhání všech podezřelých včetně Mrázka však nedošlo. I Kozubkovou našli mrtvou – 23. listopadu 1997 ležela nehybně v Masné ulici v centru Prahy, kde bydlela. Podle pitevního protokolu měla v krvi 1,8 promile alkoholu. Lékaři konstatovali, že se udusila vlastními zvratky.

Její přítel Jindřich Vítek od začátku úřední verzi nevěřil. „Je to nesmysl. Byla abstinent,“ říkal policistům. Ještě rok a půl po její smrti Vítek trval na znovuotevření případu. Krátce nato byl zavražděn. Byla to mafiánská vražda. Nájemný vrah ho zastřelil ranou do týla v noci, když se vracel z Národního divadla, kde dělal vrchního osvětlovače. Vítka našli až kolem šesté ráno jeho sousedé. Ležel skoro na stejném místě jako dva roky předtím Stanislava Kozubková. Lidé pak vypověděli, že v noci slyšeli asi pět výstřelů.

 

Gottův výslech

Mrázek měl u policie známé a přátele. A aby své vztahy s policií ještě prohloubil, přišel s projektem Nadace Interpo. Ta se měla oficiálně starat (i finanční výpomocí) o pozůstalé policistů, kteří zemřeli při službě vlasti.

Pavlík tušil, že to je jen další finta. Nadaci Interpo, v níž tehdy za zakladatele figuroval i populární zpěvák Karel Gott, začali prošetřovat pro hospodářské delikty. Zanedlouho se tento Mrázkův projekt zhroutil a přestal fungovat.

Pavlík připomíná, jak je někdy nutné v policejní práci improvizovat a „mít lokty“. Policie tehdy kvůli Nadaci Interpo nějakou chvíli odposlouchávala i telefon Karla Gotta. Chtěla prokázat jeho spojení s mafiánem Mrázkem. A jednoho dne chtěli Gotta vyslechnout. Jenže Gott stále nepřebíral obsílku a výslech oddaloval.

A pak přišla náhoda. Pavlík jel zrovna v autě a v rádiu slyšel, že Gott u své vily na pražské Bertramce přijímá od lidí gratulace a podepisuje se jim do památníků.

Pavlíka hned napadlo, že je to jedinečná příležitost. Otočil auto a jel na Bertramku. Postavil se do fronty gratulantů a požádal ho o podpis. „Právě jste mi podepsal předvolánku na výslech. Tady ji máte. Děkuji,“ řekl Pavlík šokovanému mnohonásobnému zlatému slavíkovi.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejspíš to šlo cestou: Gott, přátelé, ministr vnitra, policejní prezident… Gott si na postup kriminalisty Pavlíka stěžoval.

Nicméně na výslech nakonec přijít musel.

Pavlík si pamatuje, že s ním dorazili dva advokáti a přísedícího mu u výslechu dělalo nestandardně „nějaké zvíře z Policejního prezidia“. „Gott tehdy uvedl, že se mu nápad policejní nadace líbil a že ho přesvědčil Miroslav Provod, dlouholetý kamarád a bývalý správce jeho další vily v Jevanech,“ řekl Pavlík a připomněl, že jevanská vila sloužila v osmdesátých letech vekslákům jako překladiště pašovaného zboží ze Západu. Provod byl Mrázkův obchodní partner. Gott již v roce 2007, kdy jsem o jeho kontaktech s Mrázkem psal poprvé, uvedl, že se s Mrázkem znal „jen povrchně“ a že to byl „milý a humorný člověk“. A vyloučil, že by věděl o využívání své vily k nezákonnostem.

„Asi tři týdny po výslechu Gott oznámil, že vystupuje ze založené nadace a že stahuje z jejího názvu i své jméno, které tam původně bylo. Tím byla prakticky ukončena činnost, která byla stejně fiktivní a sloužila pouze k přístupu k vysokým policejním funkcionářům od krajských ředitelství výše,“ uvedl Pavlík.

 

Zničit, zlikvidovat

Tlaky na umravnění Pavlíka nabývaly na síle. Spis s bankovními podvody mu chtěli jednou dokonce odebrat. Dost nestandardně. V jeho kanceláři se zčistajasna otevřely dveře a vstoupili do ní dva neznámí důstojníci. Ukázali placky a řekli, že jsou kolegové od policie. „Řekli mi, že mají za úkol celý případ převzít. Doslova mi sdělili, že z důvodu vyšší moci jim mám celý spisový materiál předat k dalšímu opatření,“ uvedl Pavlík. Tehdy se odkázal na to, že případ dozoruje státní zástupce a že potřebuje jeho souhlas. „Státní zástupce? My to s ním vyřešíme,“ řekli policisté a odešli.

„Dal jsem si kafe a cigáro, abych si ujasnil, co mám dělat. Pak jsem vyběhl na sekretariát ředitele a vyžádal si jedno rychlé opatření. Celý ten spis jsem tehdy zavedl do režimu utajení, aby mi ho nesebrali. Navíc jsem rychle dopsal vyhodnocení případu a odeslal ho na státní zastupitelství — a pro jistotu i na Policejní prezidium a soud. Aby se o tom vědělo a aby se spis nikde neztratil, nebo se z něj nestala žiletka,“ popsal sled událostí bývalý vyšetřovatel. Žiletka je v policejní hantýrce označení pro tenký spis, „kde nic není“.

„Když to pak ti podivní policisté zjistili, vzkázali mi, že jsem to posr… a že ještě uvidím. Jsem přesvědčen, že to byli lidi od Franty Mrázka, kteří mu u policie luxovali problémy,“ vysvětlil Pavlík. Hnala ho dopředu touha dostat zločince před soud i kvůli památce všech záhadně zemřelých, kteří s ním na případech pracovali.

Z odposlechů a od informátorů Pavlík věděl, že Mrázek to začíná brát osobně a že říkal: „Roman Pavlík usíná a probouzí se s tím, že mě chce dostat do tepláků. Ale to se mu nikdy nepovede.“ Bývalý kriminalista dodává, že „takhle nějak to pak taky diktoval do všech protokolů u výslechu a žádal mé nadřízené o prověření mých postupů“.

A pak to přišlo. Od kolegy, od něhož by to nečekal.

Pavlík nebyl žádný milionář. Naopak. Vycházel z policejního platu a pro čtyřčlennou rodinu to bylo jen taktak. „Měl jsem malé děti, zařizoval si byt. Na sedačku jsem si tehdy musel půjčit 30 tisíc korun od táty,“ vypráví.

„A jednou – jaká náhoda, bylo to zrovna při sledování Mrázka – jsem seděl v autě se svým tehdejším kolegou Vláďou. Ten na tom byl evidentně líp, ale myslel jsem si, že je to díky jeho rodině, rodičům, nebo že třeba něco zdědil. A on se nabídl, že mi těch 30 tisíc půjčí, abych je mohl vrátit tátovi. Říkal mi: Není to problém, ale napíšeme si na to papír,“ dodal.

Pavlík byl rád a nesmírně oceňoval vstřícnost svého kolegy. Jenže později zjistil, že tento jeho „kolega“ prodal dlužní úpis Františku Mrázkovi. Údajně za milion korun. „Kolega“ Vláďa pak musel od policie odejít v důsledku jiného skandálu a krátce nato začal pracovat jako soukromý bezpečnostní konzultant pro Mrázka. Přešel na druhou stranu. A zjevně se to stalo už v době, kdy pracoval u policie.

Tohle všechno se ale Pavlík dozvídal až zpětně a později. A skládal si to dohromady z různých střípků. O dlužním úpisu se pak začalo mluvit veřejně. Nejdříve odvysílala televize Nova reportáž o tom, že na pražské kriminálce pracuje policista, který vydírá podnikatele. V ní vystoupil Mrázkův spolupracovník Miloslav Tikovský. V ten samý den na Pavlíka podal někdo trestní oznámení. A Pavlík najednou zjistil, že si měl vzít 30 tisíc korun od Tikovského za to, že ho stáhne z obvinění v kauze podvodných úvěrů z bank.

„Tikovský zjevně dostal směnku, kterou jsem podepsal ,kolegovi‘ Vláďovi. Dopsal tam své jméno, aby to vypadalo, že jsem si půjčil peníze od něho. Aby to vypadalo, že jsem si vzal peníze od gaunera, na kterým jsem dělal. Já jsem ten příběh samozřejmě nadřízeným a inspekci vysvětlil. Státní zástupce to nakonec odložil. Ale už na mě mohl kdekdo pohlížet, jako bych měl cejch podezřelého. Když mě nedostali do vězení, aspoň mě pošpinili,“ vypráví exkriminalista.

Tenhle menší příběh uvnitř velkého příběhu má i svůj bizarní závěr. Protože jeho bývalý „kolega“ odmítl vypovídat a nepotvrdil tak skutečnou verzi, že mu peníze půjčil on, musel Pavlík nakonec vrátit 30 tisíc korun právníkovi podnikatele Tikovského, který držel v ruce směnku.

„Věděl jsem, že bruslím na tenkém ledě a že se už napříště nemohu na nikoho spolehnout. Ani na nejbližšího kolegu,“ dodal.

Koncem roku 1999 se Pavlík dostal do neřešitelné situace. Cítil, že na něj mafiáni neustále vyvíjejí tlak a že už přestává mít podporu i u policejních šéfů. „Dostal jsem neformální vzkaz, že už nejsem žádoucí na odboru hospodářské kriminality a že si mám najít místo jinde, že mi bude okamžitě vyhověno,“ řekl Pavlík.

Tehdy se říkalo, že z hospodářské kriminálky se dá odejít jen třemi způsoby: buď mohl policista odejít rovnou do civilu, nebo skončil ve vězení, nebo ho našli mrtvého. „Taková byla doba. Bylo to šílené, ale já jsem to nechtěl vzdávat už kvůli Benešovi či Kozubkové,“ dodal.

Když jsem si po jedné schůzce s Pavlíkem dával dohromady tyto historické události, vzpomněl jsem si na situaci kolem současné velké kauzy dotačního podvodu v souvislosti s farmou Čapí hnízdo, v níž hrozí premiérovi v demisi Andreji Babišovi soud.

Roman Pavlík tento případ sleduje v novinách.

Vyšetřovatele Pavla Nevtípila z pražské hospodářské kriminálky, jenž má případ Čapího hnízda na starosti, osobně zná.

Stejně jako ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) Michala Murína, kterého chce nyní Babiš odvolat z funkce. „Když bude ředitelem GIBS Babišův člověk, bude mít Babiš otevřené dveře i na pražskou hospodářskou kriminálku. A o to zjevně jde. Modus operandi je podobný. Nevtípil zřejmě skončí, asi jako já,“ odhaduje Pavlík.

 

Vraždy a zase Mrázek

V roce 2000 přešel Roman Pavlík z hospodářské kriminálky na oddělení vražd. „Žádný policajt není superman. Každý má své chyby a limity. Ale na oddělení vražd by měli dělat jen zkušení policajti. V devadesátých letech se tam přitom dostávali i lidi z protekce. To bylo ale jen výjimečně. Myslím, že v posledních letech tam jsou elitní policisté. Asi ti nejlepší. Vyšetřovat vraždu je ta nejtěžší a nejzodpovědnější práce,“ řekl Pavlík.

Když jsem mapoval aktivity kmotra Mrázka a později je sepsal i knižně, věděl jsem poměrně hodně o pohnutých devadesátých letech i o roli vyšetřovatele Pavlíka. Ale myslel jsem, že rokem 2000 pro něj kauza Mrázek vlastně skončila.

Jenže až teprve teď mi Pavlík řekl, jak dramatický byl ještě celý vývoj. Pavlík se kromě vyšetřování aktuálních vražd z let 2000 až 2005 podílel i na rozplétání starých nikdy neobjasněných vražd. V některých případech figuroval jako podezřelý z objednání právě Mrázek. Byly to případy Václava Dvořáka z roku 1992, vražda Antonína Běly (1996) či pokus zastřelit sponzora ČSSD Ivana Lhotského (1999).

Pavlík byl cenný v tom, že měl historické znalosti vztahů v podsvětí a znal celou řadu detailů o životě Mrázkových kompliců. Ti se v průběhu doby často od Mrázka odvraceli a stávali se pro policii potenciálními donašeči či svědky. Kdyby bylo potřeba někoho rozmluvit či dostat na svou stranu, mohl to udělat právě Pavlík. Na čemž potajmu také pracoval…

V létě roku 2005 se to ale Mrázek dozvěděl a opět se rozzlobil. „Přes prostředníky jsem přišel na jednu schůzku do hotelu Fórum. Nevěděl jsem, že tam bude Mrázek. Sedl jsem si ke stolu a najednou se přede mnou objevil on, kmotr podsvětí,“ vypráví Pavlík.

Nebylo to dlouhé setkání, trvalo jen chvíli. Mrázek prý působil dost naštvaně. A Pavlíkovi řekl: „Těch deset let, co po mně jdeš, už stačilo. Zavřít tě nejde, tak bude muset nastoupit vyšší moc.“

„Pak rozložil na stůl fotky mé ženy a mých dvou dětí. Tehdy jim bylo 12 a 14 let. Mrázek na fotky položil nábojnice, ráže devět milimetrů. Podíval se na mě a řekl: ,Dávám ti čas do konce roku. Svlíkneš uniformu, odejdeš od policie a nikomu se nic nestane.‘ To bylo v létě roku 2005. Bylo to v době, kdy jsem mapoval mrtvý lidi kolem jeho skupiny. A vůbec jsem neměl jistotu, že za mnou budou stát kolegové, šéfové, natož politici, kdyby šlo do tuhého,“ sdělil Pavlík.

Kriminalista tehdy tušil, jak rozsáhlá chapadla Mrázek má a co všechno uměl ovlivnit. „Věděl jsem, čeho je schopný a za jaké provázky tahá,“ řekl a dodal: „Tehdy jsem si řekl, že končím. Nikomu jsem o tom setkání s Mrázkem neřekl. A požádal o odchod do civilu. Bylo mi strašně zle. Nechtěl jsem nadále vystavovat svou rodinu nebezpečí. Koncem prosince 2005 jsem se rozloučil a odešel. Možná jsem měl ještě chvíli vydržet…“

Zhruba za měsíc, 25. ledna 2006, totiž zabil nájemný vrah Mrázka jednou ranou z odstřelovací pušky před sídlem jeho firmy na pražské Lhotce.

 

Zásah shora?

Pavlík přežil svou smrt, řada dalších to štěstí neměla a zemřela.

Připouštěl si bývalý kriminalista, jak blízko může být smrt – a že může přijít kdykoli?

„Nesmíte na ni myslet. Navíc je v přísaze policisty psáno – a já přísahal –, že budu ochoten položit i život. S tím jsem vstupoval do služby vlasti a nehleděl na pracovní vytížení či volno. Pokud bylo třeba, byl jsem v práci i týden, jen jsem se chodil domů převléknout a vykoupat, a někdy ani to ne. Smrt je tak rychlá, že ji ani nepostřehnete. Smrt je součástí života, jak civilního, tak i toho policejního. Beru to, jak to je,“ řekl Pavlík.

Ptám se ho, zda věří v Boha.

„Ne, nevěřím. Vyslýchal jsem spousty zločinců, co se ho dovolávali, že nelžou, že to neudělali… Samozřejmě lhali a vraždili a nic se nedělo. Takže i proto věřící nejsem,“ vysvětlil.

Nedá mi to a stejně se ho snažím navést na myšlenku, že „tam nahoře“ nad ním mu třeba někdo nějakou pomoc seslal, když přežil v roce 2013 téměř jistou smrt. „Že by to byl zásah shora... tomu nevěřím,“ řekl rázně.

Po chvilce dodal: „Prostě je štěstí, že mě ta mrtvice postihla v práci, kde se na mě hned vrhl zdravotnický záchranář a rychlou pomocí a transportem do Ústřední vojenské nemocnice mi zachránil život.“

Pak mě požádá, abych nezapomněl napsat, že za život vděčí záchranáři Jakubovi Hrdinovi, DiS., a lékaři MUDr. Šerákovi. Souhlasně kývu a s úsměvem mu říkám: „Hrdina zachránil hrdinu. Já bych v tom nějakou symboliku přece jen viděl.“

„Nejsem žádný policejní hrdina. Byl jsem obyčejný polda, který svou práci vykonával čestně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Takových je, jak pevně věřím, spousta,“ odpověděl. •