U milíře

František Krátký vytvořil fotografický obraz s příběhem. Milíř je opravdový, ovšem samotný děj je naaranžovaný. Ženy přinesly uhlířovi do lesa oběd, podávají mu misku a upřeně ho pozorují. Zdá se, že jídlo předává muži jeho manželka, zatímco její matka výjev pozoruje. Starší žena působí zkroušeným, sedřeným dojmem, ruce odevzdaně spuštěné v klíně. Zato muž vyhlíží radostně, na předávanou krmi se spokojeně usmívá.

V pozadí vidíme mužovo pracoviště – milíř, na jehož vrcholu stojí jiný dřevař, který celý výjev pozoruje. Fotograf určitě postavám určil jejich stanoviště, autorské aranžmá se už ale zřejmě netýkalo mimiky a gest. Postavy na scéně nejsou najatí komparsisté, i v tomto ohledu je snímek autentický: fotograf při své cestě po venkově narazil na milíř a s lidmi se na místě domluvil. František Krátký programově usiloval jako málokdo z fotografů té doby o dokumentární zobrazení tehdejšího života, své „lokace” navštěvoval namnoze pěšky.

Zvětšit

V milířích dochází pomalým hořením za minimálního přístupu vzduchu a vysoké teploty ke karbonizaci dřeva. Po vychladnutí se milíř zboural a uhlí se vyjmulo. Jeho množství odpovídalo asi pětině použitého dřeva. Na fotografii vidíme stojatý milíř, který býval vysoký asi tři metry. Je utěsněný hlínou a doutná. Na začátku procesu muselo být v hliněném obalu vytvořeno několik otvorů, aby se obsah milíře mohl rozhořet.

Po „rozfajrování“ dřeva uvnitř milíře se otvory utěsnily a přívod vzduchu bylo nutné regulovat, pomalé hoření za mírného doutnání trvalo několik desítek hodin. Dnes již na dřevěné uhlí narazíme víceméně jen při zahradním grilování a středověkých slavnostech, ale v minulosti bylo základním zdrojem tepla pro kovářské výhně, hutě a další výrobní provozy, používalo se také při výrobě střelného prachu. Seznámit se s celým procesem a podobou milířů můžete například na okraji obce Lhota u Kamenných Žehrovic na Kladensku.