Surfař z Vídně

Report

Rakousko má nového kancléře, Sebastian Kurz je ve svých jednatřiceti nejmladším šéfem státu v Evropě (i český Stanislav Gross se stal premiérem až ve čtyřiatřiceti). V Kurzově životopise nelze najít žádné karamboly. Je konzervativní, ale pragmatický. Přirovnávají ho k surfařovi – navenek nenucený chlapec, za jehož fasádou se skrývá extrémně disciplinovaný sportovec.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dav jásá, je vidět les zdvižených rukou, mobilních telefonů a fotoaparátů. Na pódium vybíhá lehkým krokem hlavní hrdina večera: chvíli trvalo, než se k mikrofonu vůbec probojoval. Každý si s ním chce potřást rukou, obejmout ho, poblahopřát mu. 

Nyní stojí Sebastian Kurz – mladý šéf lidovců, jenž právě vyhrál volby – konečně sám. Jeho tým i přítelkyně zůstaly dole, mezi lidmi. Kurz je jako vždy bez poskvrnky, v bílé košili a tmavě modrém obleku (s kravatou, kterou ovšem nenosí často). Slova díků, lehký úsměv a střízlivý tón. Žádné velké emoce ani gesta. 

„Zítra naše práce pokračuje,“ říká jednatřicetiletý Kurz. „Nekandidovali jsme proto, abychom vyhráli volby, ale proto, abychom dostali Rakousko zpět na špičku.“ 

Co může Sebastian Kurz coby nový spolkový kancléř alpské zemi přinést? A kdo vlastně Sebastian Kurz je?

 

Mládí bez poskvrny

O mladém politikovi se hovoří jako o zázračném dítěti, pop star, či dokonce „Mozartovi“ rakouské politiky. Často bývá srovnáván s kanadským premiérem Justinem Trudeauem nebo francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. 

Jeho život začal celkem nenápadně. Vyrůstal jako jedináček v přistěhovalecké a původně dělnické vídeňské čtvrti Meidling – v rodině učitelky a technika, který většinu svého pracovního života strávil v místní pobočce firmy Philips. Kurzovým se nedařilo špatně, ale zdaleka si nežili na vysoké noze. Víkendy a prázdniny trávil malý Sebastian na statku své babičky v Dolních Rakousích. Do zahraničí se prý poprvé podíval až jako teenager. 

Jak v čerstvé biografii Sebastian Kurz. Nové rakouské zázračné dítě? píší její autorky, novinářky Nina Horaczeková a Barbara Tóthová, Kurzovo rodinné zázemí bylo téměř idylické. Rodiče mu nechávali volnost a jednali s ním jako rovný s rovným. Zároveň mu prý oni i jeho venkovská babička vtiskli do hlavy hodnoty jako píli, smysl pro šetrnost a rodinnou soudržnost. To ostatně zdůrazňuje i stranické propagační video, které vzniklo pro účely předvolební kampaně: jeho život prý byl a je jediným prosluněným dnem, provázeným ovšem tvrdou prací, zodpovědnými rozhodnutími a aktivním odpočinkem.

Těžko se nad takovým obrazem ironicky neusmát, je ale fakt, že žádná temná tajemství Sebastiana Kurze (přinejmenším zatím) nikdo neodhalil; neví se o žádných jeho tragédiích ani životních zvratech. Učitelé, kteří na něj vzpomínají ze školních dob, ho chválí jako bystrého, příjemného a učenlivého žáka. Přátelé jej vykreslují jako sportovce vyznávajícího zásady fair play a milovníka zvířat. Umí se bavit, ale ne přes míru. Má dlouholetou, stálou přítelkyni. Je spokojený a sebevědomý, za svoji hlavní vlastnost označuje výdrž, za nejoblíbenější činnost považuje naslouchání a diskutování. Největšími žijícími hrdiny jsou pro něj jeho rodiče, řekl v říjnu týdeníku Profil. Ačkoli Kurz vyzdvihuje (podobně jako jiní politici) coby svůj historický vzor Winstona Churchilla, osobností se mu zrovna nepodobá.

 

Po Vídni se slečnami

O politiku se Sebastian Kurz začal zajímat velmi záhy. Do mládežnické organizace Rakouské lidové strany (ÖVP) chtěl ve své domovské čtvrti Meidling vstoupit už v šestnácti letech. Zástupci místní buňky této tradiční konzervativní strany se mu ale vysmáli a doporučili mu, aby se vrátil za pár let, až bude mít dostudováno. Více prozřetelnosti projevili lidovci v centru Vídně, kteří si agilního mladíka zapsali hned. Loni v létě byl Sebastian Kurz zvolen do čela ÖVP na jejím sjezdu hlasy 98,7 procenta přítomných – anekdota ze stranických začátků se definitivně stala nedílnou součástí jeho politické legendy.

V roce 2004 Kurz úspěšně odmaturoval, vzápětí absolvoval povinnou vojenskou službu a nechal se zapsat na právnickou fakultu Vídeňské univerzity. Prozatím nic nenaznačovalo, že by se chtěl věnovat politice na plný úvazek. Původně se chtěl uchytit v byznysu, uvažoval o bankovnictví nebo energetice. Prvním náznakem, že se jeho kariéra stočí jinam, bylo zvolení do čela vídeňské a později celostátní organizace dorostu ÖVP. Jako její předseda se Kurz rozhodně neztratil: před volbami do vídeňské městské rady v roce 2010 vyrazil do ulic s třítunovým terénním vozem Hummer, houfem pěkných slečen a heslem „Černá je super“. Lidovecká provokace vzbudila v tradičně rudé a decentní Vídni nelibost a podle některých si vydobyla čestné místo mezi nejtrapnějšími kampaněmi pro mladé všech dob. Jedno jméno si však lidé zapamatovali: Sebastian Kurz.

Pokud si snad někdo Kurze nevšiml už tehdy, poznal jej o rok později. V červnu 2011 byl teprve čtyřiadvacetiletý nedostudovaný právník překvapivě jmenován do nově vzniklé funkce náměstka ministra vnitra pro integraci ve vládě velké koalice lidovců a sociálních demokratů. Náročnější a kontroverznější agendu snad ani nemohl začínající politik dostat – tomu ostatně odpovídala i bezprostřední reakce rakouských novinářů. Média nominaci „superpraktikanta“ Kurze odsoudila jako nezodpovědný hazard a věštila mu brzký a neslavný konec. 

Nestalo se. Navzdory pesimistickým předpovědím se Kurz ve své nové roli neutopil. Horaczeková a Tóthová v již zmíněné Kurzově biografické knize vyzdvihují, že se mu na úřad podařilo přizvat přední odborníky, nastolit pozitivní tón, oddělit od sebe témata integrace a bezpečnosti a o celé problematice dobře komunikovat. Od Sebastiana Kurze byly v té době slyšet věty typu „průměrný přistěhovalec je dnes vzdělanější než průměrný Rakušan“ a „islám samozřejmě k Rakousku patří“. Sporné nicméně zůstává, zda se Kurzovi v této funkci podařilo prosadit skutečné a trvalé změny – v tom se názory různí.

Jasným důkazem, že nezkušený Kurz v první vysoké vládní funkci úplně nepohořel, je fakt, že o dva roky později dostal ještě lukrativnější nabídku: aby se ujal funkce ministra zahraničí. Při představě, že úctyhodný rakouský diplomatický sbor povede mladík bez dokončené vysoké školy, mnozí opět kroutili hlavou. Ale ani tady ohlašovaná katastrofa nepřišla.

 

Diplomacie pro Rakušany

„Byl úspěšný, zavřel balkánskou cestu,“ říká o Kurzovu působení ve funkci ministra zahraničí znalec rakouské politické scény a bývalý šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg. Hovoří o trase napříč jihovýchodní Evropou, kterou v roce 2015 prošly statisíce uprchlíků a migrantů a která přestala existovat v prvních měsících roku 2016, když země na ní ležící uzavřely své hranice a Evropská unie podepsala s Tureckem dohodu o vracení těch, kdo přicestují do Řecka.

I Horaczeková a Tóthová ve své knize nehodnotí Kurzovo angažmá v úřadu, pod nějž spadala i evropská a integrační agenda, negativně. Mladý lidovecký politik podle nich využil situace a dokázal se v nové roli silně profilovat – a to coby odpůrce „vítačské“ politiky německé kancléřky Angely Merkelové a zastánce striktního omezení ilegálního přistěhovalectví do Evropy. 

O tom, jaký byl skutečný Kurzův přínos na tomto poli, se nicméně vedou spory. Někteří analytici tvrdí, že pro uzavření takzvané balkánské trasy byly klíčové jiné země než Rakousko, další vyzdvihují význam již zmíněné dohody o vracení uprchlíků s Tureckem, kterou dojednávala právě kancléřka Merkelová. Image rozhodného politika, jenž navenek hájí zájmy své země, však Kurzovi každopádně zůstala: „Jako ministr zahraničí projevil v některých otázkách skutečně silné angažmá, zejména při změně smýšlení v EU směrem k restriktivnější politice vůči uprchlíkům,“ říká politolog z Vídeňské univerzity Laurenz Ennser-Jedenastik. A jak ve své knize uvádějí Horaczeková s Tóthovou, jeho funkce mu umožnila, že v posledních čtyřech letech zůstal v centru zájmu médií a zároveň mimo neustálé spory v neoblíbené a rozhádané velké koalici ÖVP se so-

ciálními demokraty (SPÖ). 

Pokud to šlo, neváhal Kurz využít situace a vytěžit ze své pozice šéfa diplomacie důležité domácí politické body. „Propadá chybě mnohých politiků, že mluví o zahraniční politice s ohledem na vlastní voliče. Nedělá to jen on, znám i jiné, kteří zahraniční politiku považují za jednu štaci ve svém vzestupu, a tudíž v diplomacii někdy říkají něco, co by se říkat nemělo. Ale vědí, že tím bodují,“ říká Karel Schwarzenberg. Typickým příkladem je pro něj Kurzův ostrý návrh z loňského jara, aby Evropská unie ukončila přístupová jednání s Tureckem: „Každý věděl, že ta jednání jsou zmrazená, že se tam nic neděje, a pokud se v Turecku nezmění podmínky, nebudou zase otevřená. Nicméně v diplomacii je někdy dobré, když se to právě takto nechá u ledu a neřekne se: My s vámi už nechceme jednat,“ vysvětluje Schwarzenberg. Kurz tuto zásadu porušil. 

 

Propracovaný marketing

Jako výrazný a veřejně často vystupující ministr rakouské vlády, který hovořil na velkých diplomatických summitech, si Kurz zajistil výhodnou startovní pozici i do volebního roku 2017. 

Ačkoli patřil k nejzkušenějším členům kabinetu, dokázal získat image „nového“ politika a nositele změny. Ještě v prosinci 2016 ztrácela ÖVP v průzkumech veřejného mínění na sociální demokraty devět a na pravicově populistické Svobodné (FPÖ) 15 procent hlasů. Mezi lidovci začal postupně vítězit názor, že jediným, kdo může nadcházející volební pohromu odvrátit, je právě Sebastian Kurz.  

Sám Kurz si byl svého postavení dobře vědom. Odmítl ÖVP převzít jen tak a nadiktoval si tvrdé podmínky. Prosadil, že strana půjde do voleb pod názvem „Kandidátka Sebastiana Kurze – nová lidová strana“ a změní si barvu z tradiční černé na tyrkysovou. Vymínil si, že si sám vybere svůj tým, bude mluvit do složení kandidátních listin a nominuje na ně nezávislé osobnosti. A jeho spolustraníci se mu bez výhrady podvolili. Vyplatilo se jim to. V neděli 15. října lidovci s přehledem vyhráli volby do Národní rady. Teprve podruhé za posledních padesát let. 

Co tak skvělého Kurz voličům nabídl? Především dokonalý, do posledního detailu propracovaný marketingový produkt. Zatímco protivníci z SPÖ klopýtali a zaplétali se do afér s prohnanými poradci a falešnými facebookovými profily, šlapala jeho kampaň jako dobře promazaný stroj. Stranické peníze, vstřícná média, sehraný tým a v čele – jako vždy bezchybný Sebastian Kurz. „Je to opravdu kromobyčejný politický talent. Jak říkají Angličané: political animal,“ říká Karel Schwarzenberg. „Nadání buď máte, nebo nemáte, to nemůžete přesně analyzovat ani definovat. On to prostě umí, je mi líto. Vždy najde ta správná slova a chování,“ uzavírá český poslanec.

Otázkou zůstává, co se nachází pod slupkou. V předvolebním boji se Sebastian Kurz snažil být v řadě témat neurčitý, aby si nepopudil některé skupiny voličů – mnohé jeho názory a plány tak zůstávaly v mlze. „Pokud se za tím skrývá obsah, je zatím ještě dobře schovaný,“ vysvětluje redaktor rakouského týdeníku Profil Gernot Bauer. Naplno říká Kurz jen to, že chce zcela zamezit ilegální imigraci do Rakouska a omezit sociální dávky pro přistěhovalce. A také okleštit opatrovnický stát a snížit daně.

To mnoho pozorovatelů místního dění znepokojuje. „Tito lidé nemají žádnou politickou agendu. Mají psychologický problém,“ tvrdí přední rakouský spisovatel a intelektuál Robert Menasse. „Kurz pochází z malých poměrů, tak proč je chce zničit? Sází na společenský vzestup a přehnaně se identifikuje s elitami,“ říká s poukazem na neoliberální prvky programu nové ÖVP. „Nevíme, v čím žoldu je kancléř a jaké zájmy bude chtít zastupovat. Zájmy lidí, z jejichž středu pochází, ale jistě ne,“ myslí si Menasse. Sám v politickou prozřetelnost a vůdčí schopnosti kancléře velkou důvěru nemá – na rozdíl od mnoha svých spoluobčanů, kteří v Kurzovi vidí bezmála spasitele, jenž je konečně vyvede z blátivého bezčasí velkých koalic. 

Kurzovi příznivci naopak velebí „Bastiho“ neformálnost a otevřenost, bývalí učitelé a kolegové mluví o jeho inteligenci, schopnosti neuvěřitelně rychle nasávat informace a zachovat si chladnou hlavu i v situacích, kdy ostatní propadají hysterické panice. Pro mnohé (a nejen Rakušany) představuje Kurz už dnes budoucnost konzervativismu. 

Praktikující katolík, který pravidelně chodí do kostela, je proti sňatkům homosexuálů (i když před pár lety říkal něco jiného) a vyslovuje se proti potratům, ale zároveň má stále pověst „cool člověka“. Podle Horaczekové a Tóthové se pro Kurze nejlépe hodí označení „surfař“ – navenek usměvavý, nenucený týpek, za jehož fasádou se skrývá extrémně disciplinovaný sportovec, který na své triky musel dlouho a tvrdě dřít.

 

Reformy nereformy

Kurzovi se jeho píle i vytrvalost budou hodit v nové vládní koalici, do níž vstupuje společně s pravicově populistickou FPÖ. Programy obou stran jsou si sice v mnoha ohledech blízké a Kurz se na rozdíl od svého předchůdce Wolf-

ganga Schüssela – který Svobodným otevřel cestu do vlády v roce 2000 – nemusí obávat žádných evropských sankcí. I tak ale může být soužití s předáky Svobodných, s Heinzem-Christianem Strachem či Norbertem Hoferem, obtížné. „Jsem zvědavý, jestli se mu podaří FPÖ dostat tak na kolena jako Schüsselovi,“ uvažuje historik z Vídeňské univerzity Philipp Ther: naráží na to, že Svobodní kdysi účastí v Schüsselově vládě ztratili na popularitě, a dokonce se rozdělili. „Možná že to tentokrát bude opačně,“ dodává. 

Zní tento scénář příliš pesimisticky? Část Rakušanů se nárůstu moci populistů skutečně obává. Jako varovný signál vnímá personální složení nové vlády. V čtrnáctičlenném Kurzově kabinetu, který v prosinci složil slavnostní přísahu, obsadili Svobodní pět ministerských křesel, včetně vlivných funkcí vicekancléře, ministra obrany a ministra vnitra. Nominovat navíc směli i (nestranickou) ministryni zahraničí. 

Přece není jasné, zda nová tyrkysovo-modrá vláda přinese Rakousku  opravdu podstatné změny. Například novinář Gernot Bauer velká očekávání nemá: „Spíše dojde ke středně velkým reformám. A dá se očekávat daňová reforma. Tyto malé kroky budou ale prodávány ve velkém stylu, v tom je Kurz šikovný,“ myslí si Bauer. 

Zásadního zvratu se odborníci neobávají ani v rakouské diplomacii. „Neočekávám v zahraniční politice žádné velké změny,“ říká politolog Ennser-Jedenastik, dodává ale, že v tomto směru bude záležet i na nové ministryni zahraničí, rozložení sil ve vládě a na tom, jak moc se ke slovu dostane FPÖ známá svým vstřícným postojem k Putinovu Rusku. Nejasné zůstává i případné užší propojení Rakouska s Visegrádskou skupinou postkomunistických zemí, nebo dokonce členství v ní, které Svobodní propagovali v předvolebním boji. „Myslím, že tak daleko to nedojde, protože v ÖVP je také silný proud, který se kloní spíše k Evropě a Německu,“ říká Philipp Ther. 

Představu, že by se Rakousko pod vedením Sebastiana Kurze mohlo vydat polskou nebo maďarskou cestou a zavést prvky neliberální demokracie, považuje novinář Gernot Bauer za scestnou: „Někteří kritici v Rakousku se obávají, že dojde k ,orbánizaci‘ Rakouska. Tomu bych oponoval. Autoritářské postavy nemají v Rakousku už delší dobu většinovou podporu. Kurz bude dělat pravostředovou politiku, více peněz na policii a armádu, méně na uprchlíky a nižší daně pro průmysl. Ale demokracie není v žádném případě ohrožena, na to jsou instituce v Rakousku také příliš silné,“ dodává Bauer. „Kurz nechce být jako Maďarsko (s Fidesz), ale jako Bavorsko (s CSU),“ uzavírá. 

Co tedy alpskou zemi doopravdy čeká? Jak svého času říkal bývalý spolkový kancléř Viktor Klima: „Rakouská mentalita je: Potřebujeme reformy, ale nic se nesmí změnit.“ Sebastian Kurz toto rčení bezpochyby zná. A svým voličům rozumí. •

 

Autorka je analytička Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. Věnuje se německy mluvícím zemím.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement