Obyčejný život

Kultura

Jsou osmdesátá léta a malá dívka řeší, že už v domě opět přestala téct voda – takový je úvod druhé povídky psané pro Reportéra, který vychází v létě 2022.

Audio
verze

1982

„Do hajzlu! Do-haj-zlu,“ slyším ze sklepa tátu. Zase je příšerně naštvanej. To proto, že nám neteče voda. Neteče nám totiž často, kvůli tomu, že se pořád rozbíjí takový ten stroj, co hučí ve sklepě. S bráchou se na něj někdy chodíme dívat. Když si hrajeme na stezku odvahy. Sklep je na stezku odvahy nejlepší. Je tam tma a taky pavouci, takže se tam člověk musí bát hned dvakrát. Teda já se dvakrát bojím, protože pavouky nesnáším. Brácha se pavouků taky bojí, ale o dost míň. Dneska ale raději do sklepa nepůjdu. Táta vždycky vyběhne ven, zapadne do garáže pro nějaké nářadí, a pak se zas vrací do sklepa. Zkouší to opravit to už taky znám. Tráví tak celé odpoledne, ale ať dělá, co dělá, ničemu to stejně nepomůže.

„Tak co, poteče to?“ zeptá se máma, když se táta v podvečer objeví v kuchyni. Je děsně špinavý, má takové roztrhané montérky, co už nesmí nosit do práce, protože by prý mámě dělal ostudu.

„Ne,“ odsekne a mně připadá, že i když má oči podobné mému plyšovému medvědovi, dneska mu z nich srší opravdová zlost.

„Jak ne? Tys to nespravil?“ vyjede na něj mamka. Ta se mračí skoro pořád a medvídkové oči nemá. Má je úplně normální, modré. A navíc schované za takovými ošklivými brýlemi. A taky má teď takové ty kudrnaté vlasy, kterým se říká trvalá. Udělala si ji jednou večer, když tady byla teta. Nejdřív se natáčely vlasy mámě a potom tetě. Příšerně to smrdělo a mně i bráchovi se zdálo, že náš dům tím puchem nasákl úplně celý.

„Už to nepůjde,“ odpoví táta, otevře lednici a něco v ní hledá. „Kde je pivo?“

Mámu pivo ale vůbec nezajímá. „To jako chceš říct, že budeme muset koupit nový darling?“

Táta po mámě sekne pohledem. „To těžko, když nemáme z čeho. A taky to nikde neseženeš, jen si to zkus, ty chytrá.“ V lednici nic zajímavého nenajde, a tak přejde ke komoře.

Máma chvíli mlčí, když se na ni podívám, vidím, že jí z očí tečou slzy. Trvalá se jí na hlavě třese jako vystrašená ovečka. Táta v komoře chvíli něco přerovnává, potom je ticho.

„Tos nemohla koupit víc piv?“ vyjede naštvaně.

„A jak jsem to měla utáhnout? To ti tři nestačí?“ opáčí máma a rychle si utře oči. Určitě nechce přede mnou brečet. Raději zalezu pod stůl, tam si mě naši nebudou všímat. Dohadují se o tom, že nemají peníze, a taky vedou řeči, kolik dnů zbývá do výplaty. Výplatu mám nejradši, protože to vím, že naši koupí salám. Nejlepší jídlo na světě. Říkal to i brácha. A ještě párek. Jenže než bude výplata, musíme jíst jen chleba nadrobený do mléka. Máma ho vždycky posype cukrem a říká nám, jaká je to dobrota. Ale ve skutečnosti je to hnus. Jenže ona nám to musí říkat, protože jinak bysme to s bráchou nejedli.

 

 

Ode dne, kdy nám neteče voda, jezdíme s dědou k pumpě. Stojí u autobusové zastávky a můžou si tam pumpovat lidi z celé vesnice. Máme starý plastový sud a taky kárku, sud na ni naložíme a jedeme. A cestou si s dědou povídám.

„Dědo, proč naši nemají peníze?“ zeptám se opatrně. Děda chvilku mlčí, potom si posune na hlavě starou placatou čepici, které se říká bekovka.

„To máš těžký,“ pokrčí rameny a zastaví se. Myslím, že si chce odpočinout. Venku je horko, všude bzučí včely a kdákají slepice. Děda se opře o zídku, já dřepnu vedle něj do trávy a čekám, až bude pokračovat. On vždycky nejdřív mlčí, jako by si to celé musel promyslet. A potom začne. „Jednak vaši nejsou žádní papaláši…“

„A kdo jsou to papaláši?“ skočím mu hned do řeči.

Děda se poškrábe na zátylku. „No to jsou páni. Teďka jsou páni komunisti. Dřív býval pán třeba císař. Ale to už je zrušený.“

I když se snažím, moc nerozumím tomu, co to ale znamená. „A proč máma s tátou nejsou komunisti?“ pokračuju dál a představuju si, kolik koleček salámu mají komunisti doma v lednici.

„No protože nevstoupili do strany,“ zavrtí hlavou děda, jako bych to měla vědět.

„A co je to strana?“ nedám pokoj. Zdá se mi, že jsem kápla na to, jak se dostat k dobrotám všeho druhu. Třeba k těm, co nosí do školy na svačinu Vlaďka. A taky mi nejde do hlavy, co to ta strana je, protože když děda říká, že jde na stranu, myslí tím, že jde na záchod.

„To jsou ti, co jsou teď u koryta a vládnou nám,“ odpoví děda, přitáhne si čapku víc do čela a zvedne se. „A už se blbě nevyptávej a pojď.“

Seberu se a jdu za ním. „A jak se dá vstoupit do té strany?“ Vím, že už se nemám ptát, ale nemůžu si pomoct.

Děda jen mávne rukou. „To už je teď jedno. Ono taky... do strany... musíš se hlavně učit, abys měla rozum.“

„A naši se neučili?“ zapátrám. Zdá se mi, že cítím nějaký puch.

„No moc ne. Máma se učila na švadlenu a i tam měla čtyřky,“ odpoví děda a taky mi připadá, že tak divně krčí nos. Podívám se na podrážky, jestli jsem nevyšlápla slepičák. Nikde nic.

Dotlačíme kárku k pumpě, děda shodí sud a já začínám pumpovat. Znám to moc dobře, nejdřív jde páka zlehka, pak o něco tíž a potom začne šplíchat voda. Pumpuju o sto šest, ale páka jde pořád lehce a voda ne a ne spustit.

„Zaber trochu,“ popohání mě děda. Když ale pořád nic, chytí za páku a zkouší to sám. Jenže ani kapka. „Tak to je blbý, to zas někdo všechnu vodu vybral,“ popotáhne si čepici a přemýšlí, co teď.

„Zajdeme ke Kydisum, jestli si u nich můžeme napustit,“ rozhodne a vracíme se zpátky. Moc k sousedům pro vodu chodit nechceme, protože bývají naštvaní. Jenže teď se nedá nic dělat. Jen co vyrazíme, zase cítím ten puch.

„Dědo, ty smrdíš,“ nevydržím to a zacpu si nos.

„Já to taky cítím,“ zastaví děda a prohlíží si boty. Potom zavrtí hlavou: „Já to nejsu, to musíš být ty.“ Chytí mě za ruku a musím se mu ukázat. „No páni, vždyť ty ses vyválela ve slepičácích, kolikrát jsem ti říkal, že si nemáš nikde sedat do trávy,“ sjede mě. Na zadku mám veliký smrdutý nános. Děda chvíli přemýšlí, ale stejně mě pošle domů. Ke Kydisům s ním nesmím.

Máma mě seřve, jen vejdu do dveří. Úplně jsem zapomněla, že se nemám čím umýt. Nakonec mě musí vzít k sousedům, kde mě na dvoře ostříkají ledovou vodou z hadice. Napadá mě, že sousedům voda teče pořád, takže možná budou komunisti. A taky mají hezčí dům. Takže určitě komunisti jsou.

 

 

Druhý den sedím s tátou u televize, ale je to příšerná nuda. Pořád doufám, že bude nějaká pohádka, ale je tam jen fotbal. Navíc taťka je naštvaný, protože mu už zase došlo pivo. Přemýšlím, jestli bych mu neměla poradit s těmi komunisty. Když děda říkal, že se naši moc ne-učili, třeba to taťka neví.

„Tati, proč nejseš komunista?“ zeptám se opatrně a raději si sednu blízko ke dveřím, abych mohla utéct, kdyby se naštval.

Táta kouká na obrazovku a neodpoví. Když se ale zeptám znovu, začne zrovna přestávka.

„A proč bych byl komunista?“ podívá se na mě, asi mu připadá divné, kde jsem k tomu přišla.

Trochu nevím, co mám odpovědět, napadne mě, že bych mu řekla, že by měl pivo každý den, ale kvůli pivu se dost často hádají s mámou, tak o něm raději nezačínám. „Jako... no... že byste mohli hodně nakupovat,“ odpovím opatrně.

Táta se na mě dlouze podívá, v těch medvídkovitých očích má něco smutného, až se skoro leknu. „Komunisti jsou svině, to si pamatuj!“ řekne mi a už se pak se mnou vůbec nebaví. Ale já si to pamatuju, protože děda říkal, že se musím učit, abych měla rozum.

 

2022

„No to snad není možný,“ sedí táta u počítače a mluví přesně tak nahlas, aby měl jistotu, že ho uslyším až do kuchyně. Jediné, co se na něm za ty roky nezměnilo, jsou ty jeho medvídkovité oči. Vlasy má skoro pryč a pivní pupík se mu pořádně kulatí. Máma proti němu vypadá o dost mladší. Možná to dělají ty nové zuby, co si nechala udělat loni. Schválně se tvářím, že se mě tátova slova netýkají. Pomáhám mámě rovnat prádlo do tašek, zítra odjíždějí, budu jim hlídat dům.

„To jsou ale svině,“ nedá si táta pokoj a jde za námi. V jedné ruce pivo a v druhé miska buráků. Ty měl vždycky rád. Vím, že za každou cenu potřebuje, abych mu něco odpověděla. Cokoliv. Potřebuje se pohádat.

„Ty ručníky sem, mami?“ soustředím se na rovnání prádla. Tři týdny v Chorvatsku. Tak jak to mají rádi. Pronajmou si privát u moře, dojedou tam autem, užijí si a pak zase domů. Pomoct bráchovi s dětma, sklidit něco na zahradě, jak říká táta, obyčejnej život. Oba jsou v důchodu, ale táta si občas přivydělá u soustruhu. Má za to dobré peníze, na dovolenou našetří raz dva. A tady na vesnici náklady velké nemají.

„No ne, jen mně řekni, co si o tom myslíš?“ zaútočí napřímo. „K čemu nám ta vaše demokracie je!“

Ovládej se, přesvědčuju sama sebe. Jsi dospělá ženská, moc dobře víš, že rodiče nepředěláš. Máma pro jistotu zmizí kamsi do koupelny. Táta se roztáhne u stolu, otevře další lahev a zhluboka pije.

„Co všechno nám naslibovali, a je z toho hovno,“ utře si pusu a zírá na mě.

Rychle zaškrtnu tašku a chci zmizet.

„Ne, jen počkej, řekni mně, k čemu mně ta tvá svoboda je?“ chytí mě za ruku, jako bych byla malá holka. Zprudka se mu vyškubnu.

„Snad je to i tvoje svoboda, ne?“ opáčím. V duchu se modlím, ať už toho nechá.

„Tak moje?“ pokyvuje táta kysele hlavou. „A co z ní jako mám?“

Chvíli mlčím, do kuchyně se vrátí máma, doufám, že bude ještě něco potřebovat, ale tváří se, že hotovo. Mimoděk si vzpomenu, jak jako mladá nosívala trvalou. Dneska má krátké mikádo, sluší jí to mnohem víc.

„On má tatínek pravdu, lidi se teď nemají dobře,“ přitaká a stiskne tlačítko kávovaru. „Hlavně ti obyčejní, staří, důchodci a tak,“ dodá a je jasné, že tím nemyslí nějaké bezbranné seniory na hranici chudoby. Myslí tím hlavně sebe.

„A vy teď nejedete na tři týdny do Chorvatska?“ zeptám se už dost podrážděně. Cítím, jak mnou cloumá vztek, rudnou mi tváře, co chvíli vybuchnu.

Táta na to nic neřekne, jen otráveně mávne rukou a znovu raději usrkne piva.

„No ne, to se jako máte špatně?“ opřu se do něj. Teď už to dělám schválně. Chudáček jeden, kterému svoboda všechno vzala.

„Podívej se,“ spustí spokojeně. Už ví, že mě lapil, a hodlá si to opravdu užít. „Dobře se budu mít, až si dneska řeknu, že pojedu do Ameriky, a taky tam pojedu. Jinak mně je celá ta tvá svoboda na hovno,“ oznámí mi sebejistě.

„To voni na internetu psali, že taková inflace, jako je teď, nebyla nikdy. A že za to může ten Fiala,“ pokračuje mamka.

Popadnu svou tašku a chci si ji odnést do pokoje, kde budu spát. Modlím se, ať už je deset a ti dva vypadnou na tu svou slavnou dovolenou.

„A ty víš, co je to inflace?“ otočím se ještě ve dveřích na mámu. Jsem si jistá, že nemá tušení.

Ta se jen nejistě podívá na tátu, ten jí ale taky nepomůže.

„Tak víš, co je to inflace?“ zeptám se znovu.

Máma ví, že musí odpovědět, bojuje přece za svou vlastní pravdu. Za obyčejné lidi.

„To je jedno, co to je, říkali to v televizi,“ odpoví.

Táta pochvalně přikývne: „Jak říkám, celá ta vaše svoboda je akorát tak na hovno!“

„Tak hlavně že máte lednici nafasovanou šunkama,“ bouchnu dveřma a se slzama na krajíčku se zavřu v pokoji. Dávám si předsevzetí, že ven mě už nedostanou. Jen ať si odjedou, bez rozloučení.

 

„Tak ahoj,“ zaklepe o dvě hodiny později na dveře pokoje máma. Dřív než vezme za kliku, stihnu otočit klíčem.

„Jak malá holka,“ podotkne, ale dál se na mě nedobývá. Potom jen zaslechnu kroky na chodbě, bouchnutí vchodových dveří a start motoru. Ještě pár minut počkám, teprve potom vyjdu do kuchyně. Sednu si ke stolu, dávno tu není ten starý umakartový s tmavě zelenou lavicí, nahradil ho nábytek z obchoďáku. Na chvilku si dřepnu a zkouším zahlídnout ten dům očima malé holky bažící po kolečku salámu. Neodolám, nakouknu do lednice nacpané k prasknutí. Abych prý neměla hlad. Rozbalím papír, strčím do pusy šunku od kosti, ani mi nechutná, měla jsem ji tolikrát, až se mi přejedla. Nechám ji ležet na stole, natáhnu staré sandály, rozsvítím na zápraží a vydám se přes dvůr ke sklepu. Pohmatu najdu dveře, opatrně špičkou nohy hledám okraje schůdků, schválně ale nerozsvítím. Vlhkost a plíseň tu dělají svoje, někde vzadu dohnívají zbytky brambor. Darling už ve sklepě není, veřejný vodovod tu udělali hned po revoluci. Zavřu oči a zalitá tmou jsem zase malá holka, na jazyku se mi rozplývá slaná chuť nedosažitelné šunky, jsem tu na stezce odvahy, ve tmě a mezi pavouky. Najednou mě sevře podivná tíseň, potřebuji ven na vzduch, s každou vteřinou narůstá panika, snažím se vyběhnout ven. Hmatám po zdech, je mi jedno, jestli jsou tam pavouci, jestli mi napadají do vlasů, nalezou do uší nebo za tričko. Konečně na vzduchu, dřepnu si na dvoře a dám se do breku. Ta malá holka ve mně si to pamatuje. Ta velká s tím vyrostla, děda přece říkal, že se má učit, aby měla rozum. Jen, do hajzlu, neví, proč to ten táta zapomněl.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement