Jaké dílo pro vás bylo důležité v době karantény?

Alena Mornštajnová, spisovatelka Jedna z nejčtenějších autorek současnosti, loni vydala román Tiché roky. Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera ležel už pár roků na mé poličce nepřečtených knih. Čekal, až budu mít čas a klid vychutnat si knihu, jejíž děj zasadil můj oblíbený autor do města, které mám ráda. Ta chvíle nastala s příchodem pandemie, kdy se svět na několik týdnů zastavil. Zapomněla jsem na všechno, ponořila se do čtení a zatoulala jsem se v uličkách viktoriánského Londýna. Četla jsem pomalu a vychutnávala si Faberovo umění psát, zachytit atmosféru doby i místa, popsat postavy a jejich motivaci. A jako překladatelka jsem dokázala ocenit precizní práci překladatele Viktora Janiše.

Monika Načeva, herečka a zpěvačka Začátkem června vydala svou desátou desku. V době nuceného „nehraní“ jsem dokončovala album Zdivočelí koně a zkoušela pohádku Sněhurka v pražském divadle Minor. Jinak jsem zůstávala co nejvíc doma na venkově, ale protože bez kultury nemůžu být, alespoň jsem hledala a sledovala filmy. Takhle jsem objevila dokumentární režisérku Janu Ševčíkovou a její dva silné filmy s překrásnou kamerou a hudbou, Jakub (1992) o životě Rusínů v rumunských horách a Starověrci (2001) o náboženské komunitě žijící v oblasti dunajské delty. Mám štěstí, že jsem byla Janou Ševčíkovou oslovena k hudební spolupráci na dalším filmu; právě se pouštím do práce.

František „Čuňas“ Stárek, badatel Známá postava undergroundu, dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Když jsem byl uprostřed jara popřát Milanu Knížákovi k osmdesátinám, jeho úžasná žena Marie mi při loučení nečekaně věnovala svoji knihu nazvanou Miluju Tě víc než sebe, ty si nebe nebe nebe, kterou zatím málokdo četl, prý sotva desítka nejvěrnějších, a Marie mi vlastně řekla, že ji můžu případně šířit dál teprve po její smrti. Tuhle knížku jsem pak četl během karantény a je to velmi silná osobní, duchovní výpověď. Podle mě veliká věc! Byl jsem z toho až rozechvělý.

Michael Třeštík, publicista Architekt, vydává knížky, autor publikace Umění vnímat umění pro děti a rodiče. Bylo to, myslím, 27. března. Temná, úplně prázdná Dvořákova síň Rudolfina, na pódiu nasvětlený klavír, stojánek na noty a židle. Střídají se vždy dva hráči České filharmonie, například klavírista a cellista nebo klavírista a houslista. Hrají v rouškách. Dohrají, je ticho, zvednou se a odejdou. Vydezinfikuje se klaviatura a přijdou další dva. Úplně prázdná temná Dvořákova síň. Dohrají, je ticho, zvednou se a odejdou. Lidé mezi tím posílají peníze na nemocnice. V hudbě nic silnějšího jsem zatím nezažil a nejenom v době karantény.