Taky bych chtěl, aby se o moje děti někdo postaral

Hned po začátku invaze ruských vojsk na Ukrajinu jste prý napsal do Kyjevské akademie divadelního a cirkusového umění. Její prorektorka Nina Araya Berriosová pro Seznam Zprávy později řekla: „Najednou mi na WhatsAppu přišla zpráva od nějakého Rosti Nováka, že nám nabízí své sídlo. Nikdy předtím jsme se neviděli. Byl první, kdo nám něco takového nabídl. Ležela jsem v posteli, zdáli jsem slyšela bombardování a říkala jsem si: kdo je ten chlapík, neznám ho.“ Za pár dnů přijely sem k vám tři desítky ukrajinských studentů.

Je to tak. Měl jsem strach, že nikdo neodpoví. Napsal jsem na všechny adresy a telefonní čísla, která jsem na stránkách akademie našel.

 

Co bylo dál?

Nina odepsala. A my jsme po osmačtyřiceti hodinách od začátku konfliktu začali řešit, že k nám přijedou první studenti. Jedna z prvních otázek, která padla, byla, do jaké školy budou chodit? Jenže tady žádná škola neodpovídá tomu, kam studenti chodili na Ukrajině. Na akademii nemají matematiku nebo biologii, studují historii umění, historii cirkusového umění a pak mají tréninky: kolektivní, akrobatické, taneční, fyzické.

 

Kolik let jim je?

Nejmladšímu je patnáct, nejstaršímu dvacet. Dneska (rozhovor se uskutečnil na začátku dubna, pozn. red.) jsme dvě naše ukrajinské děti poslali vlakem do Vídně. Jeden z nich, šestnáctiletý kluk, dostal angažmá ve vídeňském cirkuse. Ve Lvově máme dvě další děti, které mají sem za námi přijet místo nich. Do toho je 116 dětí v Budapešti, šedesát v Berlíně, šest v Marseille, čtyři ve Stockholmu a dvě v Austrálii. To koordinuje Nina.

 

Je to i vaše zásluha, že mohou být studenti z Kyjeva v bezpečí i v dalších zemích. Inspiroval jste další cirkusové company v Evropě, aby udělaly to samé co vy, že ano?

Nechtěl jsem o tom, že tu máme děti z Ukrajiny, nikde moc mluvit. Nina mě ale přesvědčila, že můžeme být příkladem pro ostatní a že její studenti budou moct pokračovat jinde v tom, co dělali v Kyjevě.

 

Četla jsem taky, ale už někdy dříve, že jste snil o cirkusové škole. A najednou ji vlastně tak trochu máte.

Určitě bych to nenazýval školou, chtěli jsme jim prostě pomoct, nic víc. Sám mám tři syny a snažil jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych je musel poslat pryč, do cizí země. Pokud bych to
musel udělat, chtěl bych, aby se o ně někdo postaral. O to samé se snažím teď já. Se ženou jsme jim nechali vybavit byty…

 

Bydlí tady v Pražské tržnici v blízkosti Jatek 78, kde trénují?

Ano, magistrát nám dal do zápůjčky do června podkroví v jedné hale, kde dřív byly kanceláře. Když přijeli, rozdal jsem jim papírové bloky a řekl, ať si píší deníky. Ne pro mě, ale pro sebe. Z těch svých deníkových záznamů pak četli v představení BOOM vol. 1, které jsme společně odehráli v druhé půlce března.

 

 

To představení jsem viděla. Když skončilo, říkal jste, že se vám najednou rodina rozrostla ze tří
na třicet dětí. Jste nyní jejich opatrovníkem?

Ano, jsem. Je jich teda „jen“ dvaadvacet, těm, co ještě není osmnáct.

 

Musel jste s OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) podepisovat dokumenty, že za ně teď ručíte?

Ani mi to neříkejte. Ano, musel. Ale je tu ještě jejich učitelka z kyjevské akademie, která za ně taky ručí. A taky je tu Nina, která řídí pomoc po Evropě odsud.

 

Vaše nové „děti“ už jsou ale docela velké. Bojíte se o ně i přesto?

Spíš nevím, co všechno jim můžu zakazovat a co ne. Pivo? Cigarety?

 

 

Určitě se snaží být ve spojení se svými rodinami na Ukrajině, někteří mají rodiče na frontě…

Pracuje s nimi psycholog, který se s nimi jednou týdně vídá a kterému mohou kdykoli zavolat. Řešili jsme už nějaké jejich vztahy uvnitř skupiny, klasické teenagerovské rozepře. Vědí, že kdykoli by se něco dělo, mohou přijít za mnou nebo za kýmkoli z našeho týmu. To, co jste viděla v tom představení BOOM vol. 1, byla vlastně realita. Tak to vypadalo, když jsme se s nimi setkali. Dali jsme do hry objetí jako formu přivítání, já jsem pak třeba řešil, jak se budeme poznávat, a napadlo mne, že by to mohlo být skrze jídlo, vaření. Vyprávěli jsme si taky česko-ukrajinsky a snažili se pochopit, co druhý říká. Pro mne je to celé jakýsi návrat k úplným kořenům komunikace. O tom ta hra je.

 

Přicházeli sem k vám z Ukrajiny postupně?

Ano, buď jsme je vozili z Ukrajiny my, někteří přijeli s pomocí Člověka v tísni. Někomu trvala cesta den, někomu čtyři. A byli i tací, kterým bylo patnáct a dorazili sem sami, po vlastní ose.

 

Nedávno jsem mluvila s Organizací pro pomoc uprchlíkům a ti mi říkali, že se teenageři vydávají z konfliktních míst často sami, bez doprovodu. Stejně tak sem mladí lidé přicházeli i v roce 2015.

To je tvrdý.

 

KULTURU NEZASTAVÍŠ ANI NA UKRAJINĚ

Jak náročné je se najednou starat o třicet lidí, být za ně zodpovědný a taky se jim snažit zajistit tréninky, na které byli zvyklí, aby nevypadli z kondice?

Náročné to je. Snažím se soustředit na ně a na práci a zbavit se ambice pomáhat ještě víc. Víc už to nejde. I když jednu věc ještě děláme.

 

Jakou?

Minulý týden jsme jeli na Ukrajinu do dětských domovů. Ale o tom vám víc řekne náš režisér Vítek Neznal. Počkejte, já ho sem zavolám.

(na několik následujících otázek odpovídá Vítek Neznal)

 

Kde přesně jste byli na Ukrajině?

VÍTEK: Jeli jsme do města Mukačevo na západní Ukrajině, kde jsme hráli ve třech dětských domovech.

 

Kde se tento nápad vzal?

VÍTEK: Během pandemie jsme s Cirkem La Putyka založili iniciativu #kulturunezastavíš. Chtěli jsme udržet živou kulturu, když bylo všechno zavřené, a přinášet skrze ni radost a naději. Hráli jsme tehdy na dvorcích, pontonech, v ulicích, ve výlohách barů nebo třeba z obecních rozhlasů. Když začala válka, řekli jsme si, že chceme kulturou pomáhat i v téhle době. A rozhodli jsme se zaměřit na dětské publikum.

 

Co jste vymysleli?

VÍTEK: Jezdíme na ukrajinsko-slovenské hranice, kde v uprchlickém táboře v Michalovicích hrajeme
lidem, kteří překročí hranici. Vybrali jsme si to místo tak trochu symbolicky, abychom příchozím z
Ukrajiny dodali sílu na jejich další cestě do Evropy. Hrajeme loutková představení, koncerty, učíme děti žonglovat. Kombinujeme to s humanitární pomocí, protože deset hodin v kuse nevydržíte hrát, takže v mezičase pomáháme dobrovolníkům. Taky jsme jezdili ve vlaku z ukrajinsko-slovenských hranic sem k nám, což je přes osm hodin úmorné cesty, obcházeli jsme kupé a hráli dětem loutkové skeče.

 

A vydali jste se ještě dál, do dětských domovů na Ukrajině…

VÍTEK: Spojili jsme se s iniciativou, která si říká Humanitární koridor přímo na Ukrajinu, a společně s nimi odjeli do Mukačeva. Připravovali jsme to s ohledem na bezpečnost několik týdnů. Na každém místě jsme pak odehráli loutkové představení a zahráli krátký koncert. V mezičase jsme pomáhali opět jako dobrovolníci. Pro sebe si to nazývám tak, že se kultura stala součástí humanitární pomoci.

 

 

Co jste zahráli ukrajinským dětem?

VÍTEK: Loutkové představení Kuby Folvarčného. Sehnali jsme mu překlad jeho představení v ukrajinštině a on se ho během pár dnů naučil. A s ním tam byli i hudebníci Matěj Heinzl a Petra Zoubková. Ona je zpěvačka a houslistka, on hraje na klarinet. Ti si zase vytvořili playlist teprve během cesty vlakem na Ukrajinu.

(do rozhovoru se vrací Rosťa Novák)

 

Vrátím se k naší debatě o cirkusových školách, které jsou ve světě běžné.

To jsou. V Česku o tom, mít cirkusovou školu, sní víc lidí, nejen já. Je to mezera ve vzdělání a pár lidí už odjelo studovat do zahraničí, protože tady není cirkusové umění kde studovat. Ve světě včetně Ukrajiny je to naopak běžné. My jsme o tom snili čistě z praktických důvodů, aby tu vznikla nastupující mladá generace.

 

Tu se nyní snažíte vychovat, říkáte jim Young Bloods.

Ano, fungují s námi už rok a půl – a nyní se k nim připojili ukrajinští studenti a společně s nimi odehráli zmiňované představení BOOM vol. 1. To představení vzniklo vlastně náhodou, měli jsme na Jatkách 78 zničehonic dva volné večery, a tak jsme se rozhodli, že je necháme sdílet své příběhy na jevišti. Vzniklo to a nazkoušeli jsme to za šestnáct hodin čistého času. A teď jsme dostali pozvání, že bychom s tímto představením mohli jet do Británie, na jeden z nejprestižnějších festivalů Underbelly…

 

 

Takže nakonec s nimi možná budete jezdit po světě...

Nevím. Já jsem si rozhodně jaro takto neplánoval, nikdo z nás si ho tak neplánoval. Učíme se s tím žít.

 

Na Ukrajině prý musejí mít bakalářský titul, aby se mohli živit jako artisté?

Ano, některé děti se tomu věnují odmala pod vedením koučů a lektorů. Věděl jsem už dřív, že kvalita ukrajinských, ruských, čínských akrobatů je vysoká, ale nevěděl jsem o kyjevské cirkusové akademii a taky jsem nevěděl, že třeba v Charkově je těch škol mnohem víc, že mají v každém městě kamenný cirkus nebo že právě absolventi kyjevské školy tvoří jádro prestižního Cirque de Soleil.

 

Kdo vám tady pomáhá s jejich tréninky?

Například HAMU a jejich katedra nonverbálního divadla. Jelikož nemáme v Česku dostatek lektorů, vozíme si sem teď taky lektory ze zahraničí, ze Švédska nebo Německa. Nyní jsme se ale rozhodli, že budou mít studenti méně tréninků a zapojí se s námi do našeho představení Cesty.

 

Tohle představení vzniklo v době pandemie, která se do něj otiskla…

Je to tak a teď se to představení zase díky okolnostem změní. Jsem na to zvědavý, normálně nás je tam pětatřicet a sotva se na jeviště vejdeme. Teď nás tam bude přes padesát. Hraje v tom Němec, Brit, Fin, Slovák, Češi a teď ještě Ukrajinci, choreograf je Belgičan. Takže z toho vznikla taková babylonská věž. Premiéru máme 23. dubna.

 

Tak to máte ještě čas. To je víc než těch šestnáct hodin jako u předchozího představení.

A třeba ještě do té doby někdo přijede. Naštěstí už jsem si na takové situace zvykl díky covidu, ten mě zocelil. Naučil jsem se nenervovat a dělat věci v danou chvíli tak, jak je cítím.