Jak neskončit na dně Orlíku

První proboření, to je pro dálkové bruslaře milník. Kdykoliv na to přijde řeč, připomíná to pubertu a hovory o ztrátě panictví. Kdo z bruslařů se ještě nepropadl, ten po tom touží a zároveň se bojí. Kdo už to má za sebou, hýří historkami a rozdává rozumy.

I když ledové kilometry letos už počítám na stovky, jsem pořád ještě začátečník a na svoje „poprvé“ jsem teprve čekal. Podobně jako v pubertě za holkami, i na led vyrážím vybaven jak teoreticky, tak prakticky – znám taktiku sebezáchrany a mám i vyprošťovací bodce. Přesto – obtěžkán drahým fotoaparátem a objektivy – doufám, že zrovna dnes na to nedojde.

 

Na Orlík!

V pondělí stihneme osmdesát kilometrů na vodní nádrži Nechranice mezi Kadaní a Chomutovem. V úterý probruslíme pražský soutok Vltavy a Berounky. „Co ve středu?“ vyptávám se Honzy. Už toho mám pro reportáž nafoceno dost, ale chtěl bych ještě něco přidat. Ve skrytu duše myslím na Orlík – na bruslích jsem ho nikdy nezažil a na fotky by to bylo skvělé. Takže když přijde večerní esemeska – odjezd v 7.30 směr Orlík –, neváhám ani minutu.

Vyrážíme ve třech. Je pošmourné ráno a začíná obleva. Máme poměrně přesné zprávy o stavu ledu z předchozího dne, všemožná meteorologická data z noci a s sebou nejzkušenějšího bruslaře v Česku.

Očekáváme jízdu na vrstvě vody, což je jeden z vrcholných bruslařských zážitků. S oteplením se totiž na hladkém černém ledu utvoří tenká vrstvička vody a brusle dostávají neskutečný skluz – stačí jeden odraz a člověk ujede desítky metrů. Už jsem to zažil na menších vodních plochách, a jestli tohle nastane na Orlíku, nemůžu si víc přát.

S nástupem na led nás čeká zklamání – povrch není tak dokonalý. Zbytky sněhu utvořily matnou měkčí vrstvu a místy vzniká takzvaný dvoják, tedy dvojitá vrstva ledu, kdy na původní vrstvu ledu naprší a nová vrstva vody opět zmrzne. Právě na dvojáku se bruslí poměrně ztěžka.

Opatrně ukrajujeme první metry. I když by se mohlo zdát, že dálkoví bruslaři hned chamtivě hltají kilometry, ve skutečnosti první průjezd připomíná spíš průzkum. Postupujeme rozvážně a co pár metrů zkoumáme tloušťku a charakter ledu. Každá informace je důležitá a nepřestává mě fascinovat, kolik toho lze z ledu vyčíst – pozorujeme vývoj prasklin, zářezů od včerejších bruslařů, proudění a další vlivy na proměny ledu. Podle toho volíme cestu.

Hodně fotíme, abychom dalším bruslařům mohli podat co nejpřesnější zprávy. Mapujeme cestu od Žďákovského mostu na jih, až dorazíme do míst, kde nám už led nepřipadá průjezdný. Zvíkov dnes nedáme, shodujeme se. Předtím, než se vydáme zpět, nejzkušenější Honza hledá hranici sjízdného ledu. A konečně – chrup – už se koupe!

Snadno a s úsměvem se „vymroží“ po břiše na led. Fotíme, vtipkujeme. Prý mám unikátní fotky – tenhle znalec ledu se totiž řadu let neprobořil. Až ho podezřívám, že to udělal kvůli mně.

 

Drahej vejlet

Bruslíme zpět. Vykukuje slunko, podjíždíme opět Žďákovský most, ze kterého orlický gang házel sudy se svými oběťmi. V tu chvíli netušíme, jak málo bude brzy chybět k tomu, aby v hlubině přibyly další mrtvoly...

Míříme dál na sever. Podle zpráv je tam led znatelně tlustší, přesto povrch pravidelně oťukáváme. Kocháme se výhledem na zámek Orlík, přeskakujeme prasklinu mezi ledovými deskami a vyjíždíme na hladší povrch. Za chvíli si už užíváme vysněné bruslení na vrstvě vody, navíc nás krásně hřejí sluneční paprsky. Požitkářsky kroužíme dokola.

„Měli bychom se začít vracet, abychom zbytek nemuseli doplavat,“ praví Honza. Nepřikládám tomu větší význam, před půlhodinou jsme tudy projeli bez velkých pochybností. Přesto se vracíme – v nohách máme kolem třiceti kilometrů. Jedeme proti sluníčku, fotím siluety bruslařů a kamarádům posílám záběry, k nimž provokativně připíšu, že takhle já chudák musím dřít v práci. Opět míjíme zámek, čekají nás poslední dva kilometry.

Najednou uslyším zvuk, který už z dneška znám. A sleduju, jak se Radim bez varování propadá. Komponuju v hledáčku koupajícího se bruslaře s rohatou čepicí na hlavě a zámek v pozadí osvětlený nízkým sluncem. To budou fotky!

Za chvíli je Radim zase zpátky na ledu a opět vtipkujeme. Jenomže neuběhne ani minuta a na druhé straně se úplně stejně propadá Honza. Zůstávám sice jako jediný suchý, ale začínám tušit, že to dlouho nevydrží.

Kouknu na foťák a konstatuju: „Kluci, sakra, tohle vypadá na drahej vejlet!“

Za další minutu se Radim propadá znovu. Přestože je to zkušený bruslař a má za sebou už řadu „koupelí“, chladná voda i vylézání ho přece jen stály dost sil a teď už se mu vylézt nedaří. Tohle není dobrý, víme všichni.

Mačkám naposledy spoušť. Chvíli Radima povzbuzujeme, ale nejde to. Plazím se po břiše, abych mu podal ruku. Jakmile se mě chytne a zabereme, ozve se další křachnutí. Teď plaveme oba, já s aparátem na krku. Protože jsem lehčí, daří se mi vylézt celkem snadno. Doplazím se pár metrů na světlý, zdánlivě pevný pruh ledu, kde se dá i postavit.

Radim ale pořád plave v mrazivé vodě. Honza mu podává klacek, aby se ho chytl. Chvíli to vypadá nadějně, ale přesto skončí ve vodě oba. Nemohu jim nijak pomoct, tak alespoň hulákám, ať se prolámou těch pár metrů k „pevnému“ pruhu, na němž stojím. Jenže když se k němu dostanou, začíná se s nimi propadat taky.

Průser, ten pruh zjevně není pevný ani trochu.

Okamžitě si lehám, abych rozložil váhu, a zavírám foťák do batohu, aby mi alespoň neuplaval. Musíme ke břehu, ty dva kilometry už dneska fakt nedobruslíme.

 

Byl jsem blízko

Břeh se nezdá tak daleko. Plazím se k němu po břiše, pryč od kluků. Celou dobu spolu komunikujeme, ale optimismus nás už opustil. Po pár metrech plazení se i pode mnou led rozestupuje a propadám se také. Vylézt už se mi nepodaří. Při každém pokusu jen ulomím další kus ledu před sebou.

Stává se ze mě ledoborec. Prolamuju tímhle způsobem kanál ke břehu, zatímco kluci za mnou lámou svoje metry, aby se mohli k mému průplavu napojit. Jde to ukrutně pomalu. V šoku mi voda nepřipadá až tak studená, ale na posledních metrech mi docházejí síly.

Před každým dalším prolomením musím chvíli odpočívat. Spatřím na břehu lidi. Zbývají mi asi dva metry ledu a pak už jen pás nezamrzlé vody, když mi kdosi ze břehu hodí lano a přitáhne mě. Zvládám říct jediné: „Já jsem dobrej, běžte pomoct ostatním!“

Dalších pár minut si už nepamatuju. Paměť se mi vrací ve vyhřátém policejním autě, kde mě svlékají do naha. Překrytý termofólií přelézám na sanitní lůžko, dostávám trochu teplého fízáku – fyziologického roztoku, který se používá jako kapačka. A začínám opět ostře vnímat.

Kromě třesavky mi nic není, nejraději bych do nemocnice nejel. Už teď si vyčítám výjezd záchranářů. Potřebuju se jen trochu ohřát, ale nemám u sebe žádné náhradní oblečení, všechno zůstalo v batohu. V nemocnici se setkávám s Radimem, který jel sanitkou. Dozvídám se, že Honza se odvézt nenechal.

Brzy nás propustí z ambulance na chodbu, dostáváme erární tričko a kalhoty. Nevíme ale, kde jsou naše věci a jak se odsud dostaneme.

Když na Honzu seženeme číslo, dojde mi, že se mu stejně nedovoláme – než se propadl, nechal mobil ležet na ledu v ledvince. „Stodola, prosím?“ ozve se překvapivě. Jede pro nás. „A kde jsi vzal telefon?“ ptáme se. „Ohřál jsem se v autě a pak si pro něj doplaval.“

Koukáme do dat z našich chytrých hodinek: 130 metrů plavání a boření se + 25 minut ve vodě o dvou stupních Celsia.

Jsme rádi, že žijeme, a jsme vděčni všem, kteří nám při záchraně pomohli. Společně pak filozofujeme nad chybami, kterých jsme se dopustili.

Tahle hrozivá taškařice je i nenahraditelná zkušenost. Můžeme ji předat ostatním, aby se do podobných situací nedostali.

Naštěstí jsme z toho vyvázli celkem dobře.

Když si prohlížím svoje fotky, vybavuje se mi citát slavného válečného fotografa Roberta Capy: „Nejsou-li vaše fotky dost dobré, nebyli jste dost blízko.“

A já tentokrát byl!