Ztracený ráj
2. června 2019
Reportér 06/2019 · Číslo 58
Ztracený ráj
Zvětšitfoto Petr Kozlík Jr. a archiv Helen Notzl
Z dětství nemá Helen na Československo žádné vlastní vzpomínky: i sugestivní obrazy hlubokého lesa, jímž jako čtyřletá utíkala s matkou a bratrem na Západ, vznikly až mnohem později, na základě matčina vyprávění. Kanada pak přinesla svobodu. Rozlet, příležitosti, úspěch. Přesto Helen pořád cosi táhlo zpátky...
Centrum Prahy, Bartolomějská ulice. Tmavé ošuntělé budovy, mříže na oknech, děravý chodník. Helen přichází se svým kanadským pasem a lámanou češtinou, aby požádala komunistickou policii o povolení k pobytu. Píše se rok 1972, v Československu vládne tuhá normalizace. Půlka národa by nejspíš dala království za kanadský pas, za možnost vypadnout z toho každodenního marasmu.
Helen se v Československu narodila: v posledním roce války, do rodiny bohatého bankéře Pavla Notzla a jeho ženy Marthy, rozené Kratochvílové. Rodina žila ve velkorysém bytě na Vinohradech a v honosné vile v Černošicích. Nic z toho si ale Helen nepamatuje. „Má první opravdu vlastní vzpomínka pochází až z prvního roku emigrace. Vybavuji si mateřskou školku, do které jsem chodila. Dávali nám k jídlu žitný chleba nasáklý kakaem. Zvedal se mi z toho žaludek!“ směje se Helen Notzl.
1972, Bartolomějská. Helen neví, do které z ošuntělých budov vstoupit, a tak si prostě jednu vybere. Kovové dveře zaskřípou a Helenina paže se ihned ocitá v sevření strážného: „Ven!“
„Povolení k pobytu!“ křičí Helen. „Číslo čtrnáct,“ štěkne strážný.
Ve čtrnáctce zkoumají Helenin cestovní pas. Narozena v Praze, 1944. Razítka z Anglie, Francie, Itálie, Rakouska, Německa, Španělska…
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
