„Carpe diem, Olinko.“ Dokumentaristka Olga Malířová Špátová

Post Image

„Carpe diem, Olinko.“ Dokumentaristka Olga Malířová Špátová

Play icon
25 minut

foto Tomáš Třeštík

Byl přesně rok od smrti Karla Gotta, o kterém do poslední chvíle natáčela dokument. Do kavárny na pražském Pohořelci, kde je jako doma („Olga ještě nepřišla, ale zavedeme vás k jejímu stolku!“), to měla kousek, bydlí totiž na Loretánském náměstí: „Když hraje z Lorety zvonkohra, na chvíli vždycky vypneme jazz...“ Věděli jsme, že nás dnes čeká spousta povídání o smrti: „Tak snad to nebude úplně morbidní,“ vyjádřil jsem naději, a dokumentaristka Olga Špátová přikývla, že nebude: „Vždyť i tohle je součást života…“

Je čtvrtek prvního října: jak jste se dnes ráno cítila?

Ucítila jsem zvláštní vůni – vůni začínajícího podzimu, kdy ale pořád ještě svítí slunce. Bylo to stejné jako přesně před rokem.

Co jste dělala tehdy, vzpomínáte si?

Prvního října roku 2019 měl premiéru můj film o skautech, na kterém mi mimochodem po mnoha letech vrátili odznáček lilie. Já totiž byla skautkou celý život, ale v pubertě, když jsem mívala záchvaty rebelantské drzosti, nevydrželi s nervy mí vedoucí a odebrali mi tu lilii, aniž bylo úplně jasné, jestli jenom chtějí počkat na to, až se uklidním, nebo mě vyhazují. Každopádně na premiéře toho filmu, který se jmenuje Jednou skautem, navždy skautem, mi lilii vrátili, což byla dojemná chvíle.

Chodil do skautu Karel Gott?

Nechodil, jako ročník 1939 to před komunistickým zákazem ani moc nemohl stihnout. Ale když mluvíme o jeho dětství, tak tam je jedna hodně silná scéna: Při válečných náletech na Plzeň se Karel a jeho maminka skrývali několik dní ve sklepě, kam je zavedl tatínek a další chlapi ze sousedství. Kousek od domu skutečně spadla bomba, ale chlapi pak odklidili trosky a ženy s dětmi zachránili, nebo tak nějak to bylo. Zajímavé je, že jsem tuhle historku chtěla natočit do filmu, a tak jsem se chvíli před koncertem právě v Plzni, bylo to v lednu roku 2019, v šatně zeptala: „Karle, jak přesně to bylo s tou bombou?“ A tohle je odpověď, kterou mi zůstal dlužný, protože už se soustředil na koncert a byl lehounce nervózní. Po posledním přídavku se mi za to hodinu omlouval, což bylo pro Karla Gotta typické, ale pak už pro tu historku nikdy nenastala správná příležitost.

Myslíte, že ho mohla ta válečná hrozba smrti nějak výrazně ovlivnit?

Nevím, jestli to přímo souvisí, ale měl v sobě vděk. Celý život byl vděčný za to, že může být zpěvákem a že ho mají lidi rádi; hlavně té lásce se nikdy nepřestal divit… Ale abychom nezamluvili ten loňský první říjen: před premiérou filmu o skautech jsem samozřejmě přemýšlela o tom, jestli bude radostná, nebo jestli ještě před ní dostanu zprávu o tom, že je konec.

Vy jste už v září věděla, že Karel Gott umírá?

S jistotou jsem to věděla od konce srpna, kdy jsme měli dva natáčecí dny a jeho žena Ivanka říkala, že se to blíží; že už to čeká každý den. Karel pak žil ještě měsíc, díky Bohu, ale pro mě to byl těžký měsíc, během kterého jsem měla pocit, jako když odchází někdo z rodiny a já s tím nemůžu dělat nic, kromě toho, že pořád vyděšeně koukám na mobil, jestli se něco neděje. Nicméně prvního října jsem se rozhodla, že si tu skautskou premiéru užiju a zkusím věřit, že se stane zázrak a Karel tady ještě chvíli vydrží.

Třeba do premiéry dokumentu, který jste o něm natočila?

Podpořte Reportér sdílením článku