Jsem Matt a jsem tu novej! Nový britský velvyslanec mluví pěti jazyky a Prahu si musel vybojovat
LidéJeho lednové video, v němž po příjezdu do Česka – výbornou češtinou s milým přízvukem – říká „Ahoj, jsem Matt a jsem tu novej“, mělo na Twitteru stovky tisíc zhlédnutí. Matthew Field přitom není hollywoodská star, která si do České republiky odskočila natočit nový trhák. Je to velvyslanec Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. A pomocí sociálních sítí skvěle provozuje digitální veřejnou diplomacii.
Je skvělé, že můžu být se svou rodinou v zemi Kafky, Zátopka, Horákové a Járy Cimrmana – to je jedna z vět, které česky pronesl nový britský velvyslanec v prvním videu z Prahy. O pár dní později se na Twitteru zeptal, na jaké další české filmy se má podívat, s tím, že už viděl třeba Ostře sledované vlaky, S tebou mě baví svět a Vrchní, prchni. Pod tvítem se objevilo skoro dva a půl tisíce komentářů, své tipy mu dal například slavný český režisér Jan Hřebejk.
„Mám se teď na co dívat dalších několik let,“ glosuje to – tentokrát už anglicky – ambasador v rozhovoru pro magazín Reportér.
Další týden napsal na svůj twitterový účet: „Čapkova válka s mloky by měla být povinnou četbou pro diplomaty…“ A v knihovničce, jak ukázal na fotografii, už má mimo jiné Václava Havla, Biancu Bellovou a Jaroslava Haška (prozatím v anglickém překladu); současně požádal veřejnost o další tipy na četbu o Česku nebo od českých spisovatelů…
Minimálně český Twitter je tak z diplomata nadšený a britská ambasáda je zavalena žádostmi o rozhovor.
„Ano, to přijetí je velmi vřelé. Dostáváme spoustu pozitivních reakcí a lidé mě zahrnují tipy, co číst, kam jít, co ochutnat. Je to moc milé,“ říká Matthew Field, usazený na pohovce ve Žlutém salonku britského velvyslanectví na pražské Malé Straně. Takhle nadšeně a intenzivně s ním prý veřejnost v Bosně a Hercegovině, kde působil před příjezdem do Česka, nekomunikovala. Přitom i v oné balkánské zemi s oblibou používal sociální sítě. „Situace tam je složitá, společnost je stále velmi rozdělená po událostech z devadesátých let. Cokoli tam komunikovat bylo těžké, na co slyšeli jedni, nelíbilo se druhým,“ vzpomíná diplomat.
V Sarajevu strávila rodina celkem šest let. Pro Fieldovy syny, dnes dvanáctiletého Mila a desetiletého Oskara, nebylo úplně jednoduché rozloučit se s tamějším životem a hlavně s kamarády. „Byla to velká změna, ale zvykají si tu dobře, myslím. I díky mezinárodní britské škole, kam chodí. Už byli se třídou lyžovat v Krkonoších. A velmi je baví objevovat město. Díky vašemu skvělému systému městské dopravy tady poprvé v životě jezdí po městě sami. Takhle samostatní dřív nebyli a ta svoboda je baví. Stejně jako prozkoumávání této majestátní budovy,“ říká diplomat o Thunovském paláci na Malé Straně.
Velká Británie ho v roce 1925 koupila i s veškerým vybavením, včetně nábytku. Impozantní dřevěný lustr, velká zrcadla i svícny na zdech Žlutého salonku patří spolu se záclonovými garnýžemi k původnímu českému vybavení. A celý pokoj, který slouží k přijímání návštěv a příležitostně i k recepcím, je modernizovanou verzí českého interiéru z 19. století, jak se později dozvídám od mluvčí ambasády Evy Bouchalové.
Do Prahy chce každý
Fieldovi bydlí o dvě patra výš. „Už jsme konečně vybalili všechny krabice, takže synové teď tráví spoustu času tím, že si z nich staví bunkry a hrady,“ říká Matt Field. Jeho manželka Martina je Chorvatka a v Sarajevu pracovala – stejně jako její muž – v diplomatických službách. Tamním televizím dokonce dali manželé několik rozhovorů o tom, jak se žije diplomatům. A to v bosenštině, což je řeč blízká chorvatštině a srbštině. „S češtinou ale moje žena docela zápolí, víc než já, a to má přitom s chorvatštinou některé jevy společné. Z Prahy je ale nadšená.“
Na Českou republiku měl prý Field jen samé pozitivní reference, jak od ostatních diplomatů, tak lidí mimo obor. A díky výborné pověsti Prahy je prý o zdejší post (nejen) mezi britskými diplomaty velký zájem. V interním konkurzu se o něj Field musel „utkat“ s „poměrně dost“ soupeři. „Praha je skvělé místo k životu, obzvlášť s dětmi, máte tu vysoký životní standard,“ oceňuje muž, který může srovnávat zkušenosti z mnoha koutů světa.
Před Prahou a Sarajevem působil například v Brazílii, Makedonii, Izraeli nebo Japonsku. V zemi Dálného východu pracoval jako učitel angličtiny – tuto profesi už si předtím vyzkoušel v africké Keni – a také jako trenér ragbyového týmu. Pak se absolvent religionistiky na Durhamské univerzitě v Severovýchodní Anglii rozhodl pokračovat studiem japonštiny a obchodu. V roce 2002 se stal členem organizačního týmu fotbalového mistrovství světa, které se konalo v Japonsku a Koreji. Po návratu do rodného Oxfordu pracoval Matthew Field pro mezinárodní charitativní organizaci Oxfam. „To už jsem věděl, že mě baví cestovat, žít na různých místech, učit se cizí jazyky a poznávat nové kultury. A taky že chci dělat něco smysluplného, co má dopad. A z toho mi vyšla jako nejlepší cesta diplomacie,“ popisuje svou životní dráhu šestačtyřicetiletý muž.
Pak přišel rok 2003, kdy se přidal do řad diplomatů a úředníků britského ministerstva zahraničí. Jako dítě by ho přitom ani ve snu nenapadlo, že jednou začne pracovat ve službách vlády Jejího Veličenstva. Bavilo ho být venku, hrát fotbal, ragby, jezdit na kole. Jeho rodiče podnikali, v Oxfordu provozovali malý rodinný penzion. „Jsem v rodině první, kdo studoval déle než do šestnácti let,“ vzpomíná Field na dobu strávenou na univerzitě v Durhamu. Ani tam ještě neměl jasno, co chce dělat. Ragby a fotbal vystřídal pozemní hokej, hrál i za univerzitní klub. „V Česku ale budu muset zajít spíš na lední hokej, jak jsem pochopil,“ usmívá se a vzápětí zmiňuje slavné zlato ze zimní olympiády v Naganu v roce 1998, kdy český tým ve finále porazil Rusko.
Mít správnou hladinku
O fenomenálním utkání z konce minulého století by pravděpodobně věděl, i kdyby se teď nepřipomínalo v souvislosti s jeho pětadvacátým výročím. Britské ministerstvo zahraničí totiž diplomaty na nové mise pečlivě připravuje. Během šesti měsíců před nástupem absolvují intenzivní studium reálií, historie, kultury a jazyka dané země. „A musíme projít dalšími kurzy souvisejícími s veřejnou správou. Stále se mám co učit a to mě na mé práci baví,“ pochvaluje si Field. Když loni v červnu skončil svoji misi v Sarajevu, až do lednového nástupu na pražskou ambasádu se dennodenně „na plný úvazek“ učil česky a o Česku.
„Když jsem viděl grafy konzumace alkoholu, pochopil jsem, že pivo je pro českou kulturu důležité. Proto jsem se i naučil, jak si tady pivo objednat,“ říká Field: potom dodá, že si objednává „hladinku“, což řekne česky. Jak vypadá taková jazyková „nalejvárna“ pro britské diplomaty? Část dne probíhá učení s lektorem, následuje samostudium: čtení knih, poslouchání Českého rozhlasu, sledování filmů… „Myslím, že znalost jazyka ze mě dělá lepšího diplomata. Lépe reprezentuji svoji zemi a zároveň lépe rozumím té, ve které zrovna jsem,“ komentuje své úsilí velvyslanec.
Teď už však má na češtinu podstatně méně času. „Navíc tu spoustu lidí mluví výborně anglicky, takže nejsem tolik nucený češtinu používat. Ale pořád na ní pracuju.“ Jak jeho sledující na Twitteru vědí z druhého videa ze začátku února, velvyslanec si rozšířil slovní zásobu mimo jiné o výrazy jako mánička, frajer a hogo fogo. „Ještě se toho musím ve vašem úžasném a těžkém jazyce hodně naučit. Ale stojí mi to za to, protože chci vaši krásnou zemi opravdu poznat. Díky, že mi v tom pomáháte,“ vzkazuje v něm Matt Field výbornou češtinou.
Kromě češtiny, bosenštiny, chorvatštiny a japonštiny mluví také portugalsky – pracoval jako diplomat i v Brazílii, mimo jiné opět v době fotbalového mistrovství světa v roce 2014. Má tento polyglot nějaký osobní „zaručený“ tip, jak se rychle a snadno naučit cizí jazyk? „Rád používám různé výukové aplikace v telefonu. A doporučuju se učit z co nejvíce zdrojů: posloucháním písniček, čtením knížek, když máte rádi fotbal, zkuste třeba sledovat komentovaný zápas v televizi… A hlavně se nebojte dělat chyby. Pak se jazyk naučíte mnohem rychleji.“
Takový běžný den
Do našeho povídání ve Žlutém salonku, ze kterého je krásný výhled na Vltavu, odbíjí každých patnáct minut starožitné hodiny: mimochodem jejich zvuk tvořil kulisu v rozlučkovém videu Fieldova předchůdce na postu velvyslance Nicka Archera.
Jak vlastně vypadá den nového ambasadora? U Fieldů se vstává brzy. „Společně snídáme, pak se ženou vypravujeme kluky do školy, chystáme jim svačiny. A pak přichází ten pro nás pořád tak nezvyklý moment, kdy kluci sami vyrážejí na cestu do školy. To je fakt skvělé,“ zmiňuje už podruhé novou rodinnou rutinu. Pro Pražany běžná věc, v ostatních světových metropolích to ale zdaleka není taková samozřejmost.
V osm ráno pak velvyslanec seběhne dvě patra. „A jsem v práci,“ glosuje výhody bydlení, kde je rezidence přímo v budově velvyslanectví. V patře mezi jeho bytem a Žlutým salonkem jsou pokoje pro hosty. V roce 1991 v nich přespávali i princezna Diana a (tehdy ještě) princ Charles, dnes král Karel III. Ambasáda teď připravuje akce k příležitosti jeho květnové korunovace. „Když zemřela královna, zasáhlo mě to. Všichni jsme věděli, že tu samozřejmě nebude věčně. Přesto to byl šok a pocit ztráty. Nikdo v Británii nepamatuje dobu před ní.“ Fieldovi se s královnou setkali během svého působení v Sarajevu. „Opravdu na mě udělala dojem. Byla vřelá, pamatovala si tamní události, které se staly před padesáti šedesáti lety, a měla k nim spoustu zajímavých postřehů,“ vzpomíná diplomat na královnu, která Spojenému království vládla přes sedmdesát let.
Starožitné hodiny ve Žlutém salonku však znovu odbíjejí a vrací nás zpátky k tématu, jak vypadá typický den britského velvyslance v České republice. „Jako první mám většinou lekci češtiny. Potom sleduju zprávy, abych věděl, co se děje tady i v Británii. Pak už se věnuju diplomacii.“ To může znamenat třeba pomoct britské firmě s investicí v Česku nebo naopak české firmě v Británii. Nebo taky komunikaci s policií ohledně nějakého konkrétního případu či setkání s politiky. „Prioritou číslo jedna pro spolupráci našich zemí zůstává Ukrajina. A taky společně hledáme cesty, jak zajistit dostatečné zásoby plynu,“ říká velvyslanec.
Mít čas i na rodinu
Později odpoledne, když se synové vrací ze školy, si udělá pauzu a vyběhne zpátky nahoru. „Abychom spolu chvíli byli jako rodina.“ Když už jsou synové v posteli, musí velvyslanec občas ještě pracovat. Nebo vyrazit na večeři nebo jinou společenskou akci se „zajímavými kontakty“. „Můj pracovní den je dlouhý, ale nabíjí mě to. Ale už si dávám pozor na to, abych nepracoval sedm dní v týdnu. V Bosně jsem zjistil, že k tomu, abych mohl odvádět dobrou práci, potřebuju mít čas i na svoji rodinu. Takže víkendy se snažím být se ženou a dětmi.“
Volno tráví Fieldovi rádi aktivně, ideálně venku, na výletech. V Česku zatím stihli jen procházky po parcích, Matthew se ale chystá využít množství tipů na horské túry, které dostal od lidí na sociálních sítích. „Vím, že Česko není zdaleka jen Praha. Chci vyjet i do regionů. Jako diplomat i s rodinou,“ plánuje. Mezitím chodí běhat na Petřín, do Letenských sadů a do Stromovky. Několikrát uběhl i půlmaraton. „Za kolik? To si s dovolením nechám pro sebe, vzhledem k tomu, že to skutečně nebyl žádný extra čas,“ usmívá se.
Na Twitteru už se taky ptal na ragby, jestli tu lidi vůbec zajímá. Ozvalo se mu několik klubů, že s nimi může chodit hrát, nebo aspoň sledovat zápasy. „Hledáme klub pro desetiletého syna. Pro moji práci bude asi lepší, když ragby už hrát moc nebudu. Přece jen to je tvrdá, pro lidi mého věku už poněkud nebezpečná hra,“ dodává se špetkou anglického humoru. A protože se zrovna v době našeho rozhovoru hraje prestižní Pohár šesti národů v ragby – Six Nations Championship –, chodí bývalý ragbista sledovat zápasy do hospod v Praze, většinou těch irských. Irsko je totiž jedním ze šesti národů, které se poháru účastní, a protože je tam ragby velmi populární, v irských putykách má jistotu, že na obrazovce místo něj nepoběží třeba fotbal.
Komunikační tým spolu s Mattem Fieldem už přemýšlejí nad dalšími videi. „Sociální sítě využívám ke komunikaci rád, je to jeden ze způsobů, jak dělat veřejnou diplomacii a oslovovat široké a rozmanité publikum. Je to pro nás způsob, jak dál propagovat naši zemi, prosazovat naše zájmy. Rozhodně to neděláme pro zábavu nebo kvůli lajkům,“ říká. Obsah videí a jejich celkové pojetí probírá se členy týmu. „Jsou tři, všechno Češi a mají opravdu skvělé nápady. Ale mluvím do toho, je v tom vždycky i kus mě, aby to bylo autentické.“ V diplomatických kruzích se říká, že v digitální komunikaci jsou Britové spolu s Američany mezi diplomaty rozhodně nejdál. „Chce se to po nás. Naše vláda od nás i tento způsob komunikace očekává. Takže ano, máme mediální školení a to zahrnuje i sociální sítě.“
A co na jeho oblíbená videa říkají synové? „Asi takhle. Rodiče ať dělají cokoli, prostě nejsou cool. A já to beru,“ směje se Matt.
Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.