Jak poznat, že se s dítětem něco děje? Napoví i spánek

V poslední době se hodně hovoří o tom, že v souvislosti s covidem narostly psychické problémy dětí. Je tomu tak?

Hned na úvod bych chtěla říct, že žiju v určité pražské bublině, takže to, co říkám, souvisí s mými zkušenostmi, s lidmi, kteří se ke mně dostanou, nebo s tím, co znám z pražského školního prostředí. Nedá se to brát nějak obecně. Samozřejmě sleduji i výzkumy, teď se začínají objevovat první studie. Pravdou ale je, že slýchám to samé, co vy. Že problémů narůstá a tady bych spíš řekla, že se potíže obměňují, jsou hlubší, intenzivnější a vážnější. Narůstá i případů sebepoškozování. A bohužel i pokusů o sebevraždu, i u adolescentů.

 

Pokud jde o sebepoškozování, překvapilo mě, že se týká už i velmi malých dětí na základních školách...

Je to tak. Ten věk se snížil. Tak na dvanáct let i níže. Dříve to, podle mé zkušenosti, byla rovněž z velké části doména děvčat, teď už se případy sebepoškozování objevují také u chlapců. Přibylo rovněž úzkostných stavů a panických atak. A u dětí, které měly už předtím trochu nakročeno k vyhýbavému, úzkostnějšímu chování, se to mohlo proměnit až v sociální fobie. Že už nejsou schopny například jet MHD nebo nezvládnou být ve větší skupině než takto se mnou v interakci jeden na jednoho, jako jsme tu teď my. Možná to trochu souvisí i s tématem odolnosti. Ukázalo se, že křehčí děti to ovlivnilo více než ty odolnější. A teď se můžeme bavit o tom, co je odolnost, do jaké míry je to víc vrozená dispozice a do jaké míry a jak to můžeme my jako dospělí či rodiče ovlivnit.

 

Proč se ty problémy prohloubily, co na to mělo vliv? To, že nebyly v kontaktu se spolužáky?

To mělo vliv hlavně u starších dětí a dospívajících. Když se na tuto problematiku podíváme pohledem vývojové psychologie, tak dospívající mají v náplni své vývojové „práce“ separaci od rodiny a oni v tom procesu najednou uvízli, nebo byli vráceni zpátky domů. Děti předškolní, nebo i ještě mladšího školního věku, z toho více méně profitovaly, protože jsou ještě rády s maminkou či tatínkem. Pokud tedy rodiče nebyli extrémně úzkostliví a třeba alespoň šli na hřiště, nebo se občas s někým potkali. Jenže pak nastává přelom mladšího a staršího školního věku, kdy se začíná dítě od rodiny separovat a na významu začíná nabývat jeho vrstevnická skupina. A to se tady často nestalo. A ony, dá se říct, se vrátily do toho mladšího školního věku. Ale i u středoškoláků se ukazují zajímavé věci.

 

Jaké?

Věci, na které jsme možná už trochu pozapomněli, jako je například důležitost určitých rituálů pomáhajících projít přechodovými vývojovými fázemi. Například nesli špatně, že neměli maturitní ples, neměli vítání studentů prvních ročníků, stužkování a podobně. Tady u mě jsem slýchala, že například byli ve třeťáku, ale mluvili o sobě jako o druhácích, ten jeden rok měli v mlze, úplně na něj pozapomněli. A nebyl to jeden či dva, že by se přeřekli, opakovalo se to. Neměli ani žádné lyžařské kurzy, adaptační kurzy, nejeli společně na vodu. Někteří měli první kontakt se svými spolužáky i učiteli pouze v online prostředí. Pak mi jeden například vyprávěl, že když se vrátil na nějakou chvíli do školy, tak mu třídní říká: Já jsem tvoje třídní. A on na to: Ale paní učitelko, to já nevím, já jsem vás nikdy neviděl. Možná jen na malé fotografii v počítači. Zdráhala bych se ale říct, že psychických problémů u dětí a dospívajících přibylo jen proto, že byl covid. Náročnější problémy většinou nemají jen jednoduchou, přímočarou linku, stojí za tím víc faktorů. Každopádně určitě to tomu nepřispělo, stejně jako válka na Ukrajině.

 

Hluboká duševní bolest

Už na začátku jste zmínila sebepoškozování, co tyto děti prožívají?

Existují takové dvě tendence, které je nutné rozlišovat. Buď už je to tak, že jsou děti medikované či v psychiatrické péči a prožívají opravdu hlubokou duševní bolest. Já se s nimi mohu snažit empatizovat, vcítit se do nich, ale pokud jsem neprožila hlubokou depresi, tak nemohu přesně vědět, co dítě prožívá. A ta psychická bolest je tak silná a třeba už nezabírá daná medikace, takže se snaží duševní bolest přebít bolestí fyzickou. Je to taková chvilková úleva. Když se popálí, pořežou, cokoli, tak to na chvíli přebije tu hlubokou duševní bolest, trýznění, zoufalství. To jsou náročnější případy, u kterých je potřeba dlouhodobá terapie.

 

A ta druhá skupina?

Tam je to zdánlivě trochu snazší. Projevuje se to u dětí, které jsou v nějaké tenzi, úzkosti, napětí. Může to být z jakéhokoli důvodu, může to být tlak určitého prostředí, velké ambice rodičů, tlak vrstevnické skupiny. Takže jsou v určité tenzi a hledají opak, tedy uvolnění. Já se jich vždycky ptám: Co je ten opak? A ony mi říkají: Klid, uvolnění, relax, pohoda. Takže je to vlastně taková jejich cesta, jak dosáhnout uvolnění. Teď to hodně zjednodušuji, nicméně v tomto případě je ta cesta trochu nadějeplnější, protože tam my hledáme jiné zdravější kompenzační mechanismy, jak určité napětí uvolnit a dostat se do kýženého stavu pohody bez napětí.

 

Kdy má rodič zbystřit?

Určitým ukazatelem je, i když v pubertě to bývá sporné, když si rodič u svého dítěte všimne nějaké radikální změny. Takže když se velmi extrovertní, veselé, akční dítě najednou uzavírá, je pobledlé. A naopak dítě introvertní, které třeba rádo leželo v knihách, má najednou panenky rozšířené, je neklidné, může mít i problémy se spaním. Problémy se spánkem, to je u dětí i dospívajících taková první oranžová kontrolka, že se něco děje. Začne to nočními můrami, nebo naopak nemohou usnout, mají přerušovaný spánek, nebo se vzbudí v pět ráno a už nezaberou. Anebo vám třeba říkají, že i když spí hodně, tak se probudí neobčerstvení s tím, že jim dlouhý spánek nepomohl.

 

Co s tím?

Nemusí to znamenat, že by měl rodič hned žhavit dráty a psát e-mail psychologům, je to ale nějaký první varovný signál do určité diskuse. Přitom platí, že zejména v dospívání rodič není úplně ten nejlepší parťák na svěřování – a není to o špatném vztahu či nedůvěře. To si tady někdy rodiče myslí, že když si jejich teenager sám vyjedná, že ke mně chce jít, tak že je to nějaké jejich rodičovské selhání. Na to já říkám, že opravdu není. Vůbec to neznamená, že jsou špatnými rodiči. Často se nám spousta věcí a těžkostí říká snáz cizím lidem. Dospívající jsou velmi senzitivní a často rodiče i chrání, nechtějí například s maminkou probírat téma rozvodu, protože vědí, že když s tím začnou, tak by ji to mohlo rozplakat. Nebo téma smrti, když tatínkovi nebo mamince zemře rodič. Ti extrovertnější to sdílí s vrstevníky, což je nápomocné. Nicméně v některých věcech není vrstevník úplně ten nejlepší rádce. Může být sice úlevné, že v tom člověk není sám, nicméně někdy se v tom mohou zacyklit oba.

 

Hledat jiné cesty

Jak se tedy dá se sebepoškozováním bojovat? Jak se léčí?

Záleží zejména na tom, když to řeknu hodně lidově, jak dlouho už v tom daný jedinec jede. Pokud to trvá půl roku, rok, je to téměř každodenní nebo obdenní mechanismus, tak je to samozřejmě těžké. Mozek už si tam vyjede takový spoj, je tu bolest, napětí, vezmu například žiletku. Hledá nejkratší cestu, jak si ulevit. Cílem terapie je pak mimo jiné zjišťovat, že jsou i jiné cesty, které jsou delší, více náročné, nejde o úplně vybetonovaný chodníček, ale přesto jsou z dlouhodobějšího hlediska zdravější. Takže toto je učíme. Je to ale dlouhodobá práce, ty tendence se mohou často vracet, zvláště pak v nějakým krizových situacích, například v období maturit, přijímacích zkoušek. A někdy je opravdu třeba, když už je ta úzkost velká, podpořit terapii i medikací.

 

To jsem se právě chtěla zeptat... kdy už je potřeba řešit to i léky?

Často se tady setkávám u úzkostných, depresivních stavů s tím, že vy dřete, dřou i klienti a nějak to nejde, spíš poskytujete víc krizovou intervenci než psychoterapii v pravém slova smyslu. A pak někdy koukám, jaké udělá medikace zázraky. Nechci říct, že přijde úplně jiné dítě, ale najednou přijde prozářenější, nebo se začne jinak oblékat, nebo je dívka namalovaná. Já si to představuji tak, že když se člověk topí v bažině, tak medikace udělá alespoň takový první kámen, pevnější půdu pod nohama. Vy se ponoříte, šlápnete na ten kámen, trochu si odpočinete, můžete se rozhlédnout a udělat velký krok na další kámen. Ukazuje se, že u těchto závažných a dlouhotrvajících problémů je právě medikace kombinovaná s psychoterapií nejvíce efektivní.

 

 

Zmiňovala jste úzkosti a panické ataky...

Pokud jde o panické ataky, já si to představuji jako napěchovanou úzkost, dlouho drženou úzkost, která se nemůže dostat ven. Vždycky dospívajícím říkám, že ono se to neobjevilo náhle. Je to takové nenápadné, ťuká to na nás a říká: hele, jsi v nějakém napětí. Jenže vy si říkáte: Teď ne, ještě musím tohle, teď jsou přijímačky, ještě klavír, mám ty zkoušky. Jenže ono to zaťuká znovu, tak je dívka například častěji nemocná, nachlazená, pak se to začne projevovat spánkem. No dobře, tak si vezmu něco na spaní, nějaké bylinky, nebo prostě je konec školního roku, tak jsem holt unavená, říká si daná dívka. My si na všechno najdeme nějaké racionální vysvětlení. Jenže ono to pak řekne: Tak ty jsi neposlouchal? Několikrát jsem tě upozornila, ať si dáváš bacha. Takže šup. Panickou ataku už nepřehlédnete.

 

Jak vypadá?

Klienti mi tady říkají, že je to něco mezi infarktem a mrtvicí. Často ale, když už se zavolá záchranka, tak to tím aktem zavolání trochu poleví. U někoho ale třeba ne. Odvezou je do nemocnice, ale v 99 procentech u nich nic nenajdou. U části z nich lékaři řeknou, zda by to nemohlo být psychosomatické, to je skupina, která se dostává k nám. U některých ale ani k tomu nedojde, pak se to samozřejmě nabaluje a panické ataky jsou neustále intenzivnější a častější, jestliže se to nepodchytí. Někdy to začne jednou měsíčně nějakým třesem a úzkostí, pak jsou ale i ty opravdu déletrvající, které vás paralyzují a totálně vyčerpají.

 

Chodí děti v posledních letech více k psychologům? Už to není takové tabu?

Ano. A myslím, že to je generační rozdíl. Dřív to bylo tak, že si někteří rodiče nechtěli připustit, že by dítě mělo nějaký vážnější problém. Spíše si říkali, že to přejde. A cestu k psychologovi brali jako své selhání. Trošku to tam stále je, ale mění se to. Jak mi tady jedna šestnáctiletá klientka moc hezky řekla: Když mě bolí zub, jdu k zubaři, takže když mě bolí něco na duši, jdu k psychologovi. Ještě bych chtěla zdůraznit, že terapie rozhodně není pro každého, je to tak pro třetinu populace a já říkám, že je to pro tu vědomější část populace a rozhodně pro tu odvážnější. Je to odvaha sem jednou za týden, za čtrnáct dní přijít a víceméně dobrovolně se vystavovat nějakým bolestem a těžkostem. Pro spoustu lidí je jednodušší to jít zapít, vyběhat, utéct od toho. Takže já to mám tak, že kdo sem přijde, je pro mne opravdu odvážný. Pro mě je docházení na psychoterapii důkazem síly, nikoli projevem slabosti, jak si někteří lidé myslí.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.