Bon Voyage! Sonda s příkonem ručního šlehače slaví 45 let

Celé dobrodružství začalo na Floridě vypuštěním dvou družic z kosmodromu Cape Canaveral. Nejdříve v srpnu 1977 vyletěla „dvojka“, v září následoval start „jedničky“. Měly za cíl prozkoumat planety Jupiter, Saturn a jejich měsíce. Původně plánovaná životnost sond byla odhadována na pět let, následně došlo k prodloužení na dvanáct let a nyní už víme, že oba Voyagery zvládly i další obdivuhodné pokračování a spolehlivě pracují již pětačtyřicet let.

Modrá tečka naviguje

K dnešku již obě družice překročily hranice Sluneční soustavy a vstoupily do mezihvězdného prostoru. Voyager 1 překonal 23 miliard kilometrů, což je ve vesmírném měření 160x vzdálenost Země – Slunce. Jde tedy o nejvzdálenější objekt od Země, který vyrobili lidé. Stejnou vzdálenost by překonal, kdyby si od té doby dvakrát denně zaletěl na Měsíc a zpět.

I přes pozdější start předletěla jednička dvojku a nyní letí rychleji. To se může zdát paradoxní, neboť Voyager 1 využil gravitační prak (manévr pro urychlení s využitím gravitace jiných vesmírných těles) pouze dvou planet – Jupiteru a Saturnu, zatímco Voyager 2 měl k dispozici stejné dvě planety a k nim navíc Uran s Neptunem. Jenomže pro pozorování Neptunova měsíce Tritonu musel Voyager 2 zvolit manévr, který jej naopak přibrzdil. Voyager 2 tedy obětoval svou původně vyšší rychlost, aby mohl provést blízké pozorování Tritonu.

Jak tohle všechno vůbec víme? I přes nehostinnost hlubokého vesmíru družice stále fungují a komunikují s námi. Pracují v teplotě blízké absolutní nule (−273.15 °C), bez atmosféry, s všudypřítomnou radiací, s rizikem občasné srážky s vesmírným prachem, a to celých pětačtyřicet letech bez jakékoliv údržby. Takový přístroj můžeme směle označit za technologický zázrak. I když konstruktéři NASA využili při navrhování Voyagerů maximum tehdy dostupných znalostí, stále fungující družice předčily všechna očekávání. Přitom kdysi špičkovou technologii použitou ve Voyagerech buď už nepoužíváme nebo ji považujeme za legračně zastaralou – například data ukládaná na magnetické pásky přetáčené tam a zpět.

Navíc samotná komunikace napříč Sluneční soustavou není vůbec samozřejmá (natož mimo Sluneční soustavu). Abychom dosáhli nepřetržitého kontaktu, musí na vzdálené družice stále mířit anténa i navzdory otáčení Země. Nestačí tedy komunikovat z jednoho místa na Zemi, ale prostřednictvím sítě antén rozmístěných na třech kontinentech. Stejně tak anténa Voyageru musí neustále mířit k Zemi, jenže jak v neznámém prostředí plném hvězd najdete Zemi, jste-li pětačtyřicet let starý počítač a kolem sebe vidíte pouze velmi vzdálené a těžko identifikovatelné objekty? Přesněji – nejste ani počítač, ale malá kalkulačka…