Rána do hlavy. A pak další...

Report

Mají pravdu ti, kdo o demonstraci ze 17. listopadu 1989 říkají, že to „nebyla žádná krvavá řež“? Magazín Reportér hovořil s lidmi, jimž tehdy policisté komunistického režimu přivodili těžká zranění. Chrlení krve, zvracení, zranění hlavy, tříštivé zlomeniny. Třináctiletý kluk utrpěl otřes mozku. Třiaosmdesátiletý penzista dostal po hlavě a ztratil sluch. „Zezadu přišla pecka do hlavy, až mi to vyplo obraz,“ vzpomíná jeden. Zraněno bylo minimálně 568 lidí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V několikatisícovém průvodu, který večer 17. listopadu 1989 dorazil na Národní třídu, se Milan Houser držel až za čelem průvodu – „za mladými“, jak dnes říká. Právě studenti tvořili zhruba polovinu davu, zbytek byli ti ostatní: mezi ně ve svých šestapadesáti patřil i on.

Ani jeho věk, ani to, kde byl, však Milana Housera neušetřilo brutálního zbití příslušníky bezpečnostních složek komunistického režimu. Na chirurgii mu později diagnostikují tříštivou zlomeninu. Mimo jiné.

 

Zatoulané transportéry

Bylo po půl osmé večer, když se průvod dostal skoro ke křižovatce se Spálenou ulicí u tehdejšího obchodního domu Máj. Tam jim zatarasily cestu bílé přilby z třetího praporu pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Šlo o jednotku složenou hlavně z devatenáctiletých začátečníků ve Sboru národní bezpečnosti, které v nástupní škole cvičili a určili k rozhánění protirežimních demonstrací. Mladíci ze stejného útvaru pod velením majora Miroslava Valčíka postupně uzavřeli i boční ulice vedoucí z Národní třídy. „To byla těžká parta s bílými obušky a štíty. Tam už jsem se jich bál,“ vzpomíná po třiceti letech Milan Houser.

Zezadu, směrem od řeky a Národního divadla, pak uzavřel Národní třídu neprostupně školní pohotovostní oddíl vedený majorem Bedřichem Houbalem, jenž už se skládal ze starších esenbáků z Prahy a středních Čech. Oddíl posílilo také jedenatřicet červených baretů z protiteroristické jednotky – Odboru zvláštního určení (OZU). Vedl je major Petr Šesták, jehož mroží knír si dodnes pamatuje řada demonstrantů. Doplnili je příslušníci komunistické tajné policie StB specializující se na boj s vnitřním nepřítelem.

Toto složení nebylo náhodné. Uniformovaní esenbáci stáli jako hráz, estébáci si vybírali konkrétní lidi z davu – a červení bareti, policisté cvičení na nejtěžší kriminálníky a teroristy, demonstranty z davu vytahovali. Novinkou bylo, že se všechny tři policejní skupiny měly poznat podle oblečení. Odbor zvláštního určení si tak poprvé vzal uniformy: k dlouhé gumové tyči a kasru (obrannému spreji) nafasovali maskáče vzor šedesát, bundy Pohraniční stráže, červené pásky a barety s odznaky SNB. Maskáče dostalo i deset tajných. 

S tímto zlepšovákem zřejmě jako první přišel náčelník této zvláštní jednotky plukovník Marko Solmoši. Rozhánění předchozích demonstrací poznamenaly „pracovní úrazy“ a „neefektivita“: esenbáci, estébáci a bareti bez stejnokrojů se neznali a občas vyrazili proti sobě. Uniformy měly navíc podle náčelníka přinést větší „psychologický účinek“.

Krátce po osmé hodině zůstávalo několik tisíc demonstrantů na zhruba sto metrech Národní třídy mezi křižovatkou u obchodního domu Máj a Mikulandskou ulicí ve směru k Národnímu divadlu. Estébáci a červené barety postupně připravili prostor pro akci. 

Ve tři čtvrtě na devět začal ostrý zákrok. Policisté stlačovali demonstranty jako tubu od zubní pasty. Od Národního divadla přijely dva upravené obrněné transportéry s logem VB a radlicemi. V jednom z nejužších bodů – mezi Kaňkovým domem s podloubím na rohu Mikulandské a palácem Metro naproti – přehradily ulici jako zeď: k tomuto „zlepšováku“ se později nikdo nehlásil. Ve výpovědích pořízených po pádu režimu se objevilo, že se transportéry „zatoulaly“. 

Velitel zásahu, podplukovník Michal Danišovič tvrdil před deseti lety České televizi, že se mu v řídicím štábu dovařily párky, odskočil si je sníst a o tom, co se dělo v nejvyhrocenějších momentech, nic nevěděl. Ve štábu pohotovostního pluku VB, ke kterému patřily obrněnce, prý přestalo někdy v průběhu dne fungovat nové záznamové zařízení. Část komunikace mezi bílými helmami tedy není k dispozici.

 

Strach z Číny

U obchodního domu Máj začal proti demonstrantům postupovat kordon mladých esenbáků z pohotovostního pluku. Bílé přilby překročily pás hořících svíček na asfaltu a v nacvičeném rytmu velitele praporu Valčíka „krok–rána obuškem–krok“ šly dále. Na druhé straně Národní stály již zmíněné policejní transportéry. 

Zbývajících asi patnáct set lidí uvnitř kotle se už tlačilo jen na pár desítkách metrů. Do túrování motorů a štěkotu pěti policejních psů se opět ozývaly výkřiky „gestapo“, „nechte nás jít“ a „nechceme Čínu“: rozdrcení studentských demonstrací tanky na pekingském náměstí Nebeského klidu z června 1989 bylo tehdy v živé paměti a mnozí demonstranti se na Národní třídě obávali, že skončí stejně.

 

„Koukal jsem, jak bych utekl, ale nebylo kudy. Tlačili nás do podloubí (Kaňkova domu ústícího do Mikulandské ulice – pozn. red.). Tam vytvořili uličku, takovou tu mláticí. Já jsem se bál o tělo, chtěl jsem to obejít,“ líčí Milan Houser, jeden z nejvážněji zraněných na Národní třídě. Snažil se moc nevyčnívat. V čerstvé paměti měl několik předchozích demonstrací, které komunistický režim rozehnal na Václavském náměstí obušky a vodními děly. Jeho pochroumaná záda mu pořád připomínala úraz z lyží a deset let starou vážnou dopravní nehodu.

„Všem nám dávali za vinu, že jsme na ně pokřikovali, že jsou gestapáci. Přiznávám, že jsme to na ně křičeli. Čaply mě dvě bílé helmy a z ústí do toho průchodu si mě vytáhly,“ vzpomíná Milan Houser. Nejdříve ho pendreky a botami zpracovali mezi auty a poté jej odtáhli k zatýkacímu autobusu, kde prý dostal přídavek na rozloučenou. Bylo mu špatně a nemohl pohnout rukou.

Když se autobus naplnil, demonstranty odvezl do nedaleké Bartolomějské ulice. Tam je vysadili a měli čekat na výslech. Podle Milana Housera měl každý připravený nějaký příběh: smyslem bylo se z toho dostat s co nejmenším postihem, když už to nešlo se zdravou kůží. Za účast na nepovolené demonstraci tehdy hrozil přinejmenším vyhazov z každé lepší práce nebo konec na škole, problémy pro děti při přijímačkách. „Já jsem si vymyslel, že jsem měl strach, co se děje ve městě, a šel jsem hledat syna. Ten vyšetřovatel už slyšel takových příběhů tolik, že mě sám doplňoval. Nakonec jsem podepsal, že jsem byl na demonstraci, a on mě propustil,“ líčí Milan Houser. Tehdy, před třiceti lety, vedl skupinu pokrývačů a izolatérů ve stavebním družstvu.

Úplně daleko od pravdy Milan Houser ve své výpovědi nebyl. Jeho šestnáctiletý syn Radan se spolu s dalšími žáky z průmyslovky také zúčastnil průvodů, jeho malé skupince se však na rozdíl od hlavní části demonstrace podařilo proniknout do centra – na Národní pak přišla z druhé strany a policejnímu kordonu se dívala na záda. „Koukali jsme tam asi půl hodiny a pak už jsme museli domů, že budou rodiče mít strach,“ říká Radan Houser.

Jeho otec Milan Houser je nyní šestaosmdesátiletý pán a vyprávění ho stojí velké úsilí: statečně bojuje s Parkinsonovou chorobou. Dvakrát se však aspoň trochu zasměje. Poprvé, když vypráví, jak se dostal z výslechu v Bartolomějské domů taxíkem. „Cestou jsem taxikáři vyprávěl, co jsem zažil. Dovezl mě před barák a tam mně řekl, že nic nechce. Rozumíte, co to muselo být a jak jsem asi vypadal, že mě pražský taxikář odvezl zdarma?“ Podruhé vyloudí úsměv, když se ho ptám, zda nelituje, že v pátek 17. listopadu 1989 zůstal na Národní třídě až do úplného konce a neodešel dřív. „Když už jsem to jednou začal, chtěl jsem to dokončit. Šel bych tam znova. Nelituju toho. My jsme vyhráli. Škoda že to nešlo aspoň o deset let dříve,“ odvětí, přestože cena, kterou zaplatil zrovna on, nebyla malá. 

V sobotu 18. listopadu měl Milan Houser velké bolesti. V neděli skončil na chirurgii. Mlátičky z Národní mu způsobily tříštivou zlomeninu lopatky, zhmoždění ramen, loktů a stehen. Po pěti dnech v nemocnici požádal o propuštění domů, aby se mohl jít podívat na první velké shromáždění na Letné. V pracovní neschopnosti byl ovšem podle zdravotní dokumentace přesně 291 dnů. Milan Houser patří mezi zhruba dvacítku nejvážněji zraněných z Národní.

 

Trvalé následky

Komunistický režim hovořil o zásahu zpočátku jen velice stručně. Tehdejší režimní televizní zprávy v sobotu 18. listopadu odvysílaly, že zraněných bylo sedmnáct. O den později se oficiální počet zvýšil na 38. Jako jiskra v sudu benzinu zafungovala zpráva o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, kterou publikoval novinář a disident Petr Uhl coby redaktor nezávislé Východoevropské informační agentury.

Obě zprávy, ta neoficiální o mrtvém studentovi, ovšem i ta oficiální o nízkém počtu zraněných, se následně ukázaly jako nepravdivé.

„V pondělí všichni přišli do práce a byli zděšení, co se na Národní třídě stalo. Přes víkend běhala zpráva o té mrtvole. Myslím, že obecné povědomí to vybudilo – že to už je příliš,“ líčí Jan Votoček počátky Nezávislé vyšetřovací komise zdravotníků. Tehdy byl chirurgem ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a ze spontánního setkání zdravotníků vzešla skupina, která začala dávat dohromady fakta o zraněných. Zpočátku pokoutně od kolegů z nemocnic a ordinací. S tím, jak začal pukat režim, dostali i pověření od ministerstva zdravotnictví – a zranění a svědci se přestali bát přihlásit.

Nakonec zdravotníci dospěli k číslu 568 zraněných demonstrantů. Z toho 219 muselo na ošetření do nemocnice, osmadvacet bylo hospitalizovaných. Na seznamu zraněných se opakují zhmožděniny, zlomeniny, různé stupně otřesu mozku a psychická traumata ze stlačení v davu.

Minimálně osmnáct lidí splňuje definici velmi vážného zranění. „Půlroční i delší pracovní neschopnost, psychická traumata, trvalé následky, invalidita. Šlo o mladší i starší lidi,“ vypočítává Jan Votoček. Nejmladší zbitý demonstrant měl otřes mozku, zhmožděnou hlavu a zlomený nárt pravé nohy. Bylo mu třináct – zraněných pod osmnáct let bylo šestačtyřicet. Nejstarší, třiaosmdesátiletý penzista dostal obuškem po hlavě a přišel o sluch.

Následky zásahu na Národní mohly být podle Votočka daleko horší. Zkušenější účastníci si po předchozích zkušenostech s bílými obušky zranitelná místa vystlali, část vysokoškoláků se nabalila kvůli pátečnímu odjezdu z kolejí domů. Zraněných přitom bylo pravděpodobně ještě o něco víc: část lidí se nechala ošetřit u známých, ti s menšími šrámy a jelity nešli nikam. „Již od protektorátu platilo, že každý zraněný z demonstrace ohrožuje sebe i toho, kdo ho ošetřil. Tady to bylo stejné,“ říká Jan Votoček.

 

Rána do spánku

První týden totiž nebylo vůbec jasné, zda režim účastníky demonstrace nepostihne. Robert Hoffmann tehdy studoval třetí ročník medicíny. Do nemocnice nastoupil pod smyšleným jménem a raději na infekční oddělení, i když měl vážně zraněnou hlavu. „Byla to blbá doba, nevědělo se, co bude. Když mě má budoucí manželka s kamarádkou šly hledat, nemohly mě v nemocnici podle jména najít. Ale domů jsem už šel jako Hoffmann,“ vzpomíná. V nemocnici strávil měsíc, vyšel z ní až před Vánoci.

Na Albertov se šel Robert Hoffmann podívat na povolené shromáždění ze zvědavosti. Mezi jeho kamarády patřili lidé okolo nezávislého studentského hnutí Stuha, kteří byli úplně na začátku myšlenky na shromáždění 17. listopadu. S průvodem došel tehdy třiadvacetiletý Robert až na Národní třídu, kde stál nebo seděl v prvních řadách s transparentem „Nenásilí“. 

„Byla tam až hovězí chuť nikomu nic neudělat a nechat se případně zmlátit. O to nesmyslnější byly některé rány, které tam esenbáci rozdali s úmyslem demonstrantům ublížit,“ říká. Když začalo stlačování průvodu, vylezl na kandelábr u paláce Metro, aby viděl, co se děje. Co bylo dál, si pamatuje už jen matně. Přišli si pro něj dva, jeden byl červený baret. „Dali mi pár ran. Dotáhli mě k uličce, kterou vytvořili na druhé straně v podchodu, kde jsem dostal další. Bohužel jedna byla do spánku a mně se udělalo zle,“ říká.

Z „bicího“ podchodu v Kaňkově domě se vypotácel do Mikulandské ulice, kde se pozvracel. Nejbližší hodiny strávil v bytě tehdejší televizní hlasatelky Marie Tomsové, která otevřela dveře blízkého domu a desítky lidí ukryla ve svém bytě. 

Jak se dostal domů, si nepamatuje. 

Bezprostředně po 17. listopadu byl ještě Robert Hoffmann při rozjezdu studentské stávky. Stačil také vyjet se svým svědectvím o bití na Národní do své bývalé základní školy a gymnázia: státem kontrolovaná média totiž v prvních dnech mlčela. 

Víc už nestihl. Začal trpět halucinacemi, táta ho v deliriu odvezl do nemocnice. Po doktorech chodil ještě další čtyři roky, o něco hůř slyší a má problém s vnímáním tepla. „Zdravotně mě to tolik neomezilo, nikdy jsem toho nelitoval. Jen mě mrzí, že mě to vyřadilo z provozu na ten krásný měsíc do Vánoc, kdy všichni drželi spolu a na který všichni vzpomínají,“ říká Robert Hoffmann, nyní lékař a člen vedení domova pro seniory Nová slunečnice v Praze.

Už odpoledne policisté zranili prvních několik lidí ve Vyšehradské ulici poblíž ministerstva spravedlnosti, kudy se demonstranti vydali. Tam se – již nepovolenému – průvodu málem podařilo prorazit nepřipravený kordon uniformovaných příslušníků. 

První vážně zranění byli na Národní třídě v prostoru za kordony, tedy za zády bílých helem. „Šli jsme na demonstraci s kamarádem, ale nestihli jsme začátek. Když jsme se dostali na Národní, průvod už byl hermeticky uzavřený. Podařilo se nám to obejít a dostali jsme se k obchodnímu domu Máj, za záda policajtů,“ říká Karel Hoza. „Najednou se tam vyrojily červené barety, měly strašně dlouhé obuchy, a na koho přišly, toho bušily. Nejdřív jsem poodešel a pak už jen běžel,“ vzpomíná. S baretem v zádech vlétl po schodech do nedalekého metra, kde zpomalil. „Dal mi ránu, že jsem si myslel, že mi rozkrojil hlavu. Druhou přes ucho, že mi roztrhl boltec, a další přes záda. V hlavě jsem slyšel andělské trouby, udělalo to zajímavý akord,“ vybavuje si Hoza, před revolucí učitel a kapelník Pražského pouťového promenádního orchestru a později skupiny Šlapeto.

V polomdlobách ho zachytili dva lidé a svezli dolů na nástupiště. Na nádraží Praha střed (dnes Masarykovo) mu zavolali záchranku. V nemocnici vydržel s otřesem mozku, zhmožděním krční páteře, lopatky a natrženým uchem jen čtyři dny. Chtěl prý být u toho, vzít malého syna a manželku na velkou demonstraci na Letné. Dnes učí matematiku na Trojském gymnáziu v Praze. Pro „mileňáky“, studenty narozené v tomto tisíciletí, je podle něj listopad ’89 prehistorie. „Plete se jim osmašedesátý, sedmnáctý listopad a do toho i osmačtyřicátý rok. Občas, když je nějaké výročí, ukrojím pět minut z matematiky a připomenu jim nějaké pakárny z dob bolševika. To potom koukají s otevřenou pusou,“ říká Karel Hoza.

 

Zhmoždění ledvin

Nejdrsnější část zásahu se odehrála během půlhodiny mezi tři čtvrtě na devět a čtvrt na deset večer, na pár metrech mezi Kaňkovým domem a palácem Metro naproti.

„Měřím metr padesát. Myslela jsem, že mě tam udupou. Do toho řev a násilí, jak řezali lidi hlava nehlava. Měla jsem záchvat paniky a prolítla jsem lidem i kordonem pod nohama. Vlítla jsem do hospody U Medvídků a řvala jsem na celý lokál, že na Národní jsou mrtví,“ říká Jitka Vodňanská, již tehdy známá psychoterapeutka ve vyhlášené léčebně závislostí u Apolináře. V osmdesátých letech byla blízkou přítelkyní Václava Havla a častým terčem šikany od estébáků. V listopadu ’89 se stala členkou nezávislé komise zdravotníků. Rok vedla psychoterapeutickou skupinu se zraněnými z Národní třídy. „Tehdy to ani nemělo vlastní medicinský název, dnes bychom tomu říkali posttraumatický stresový syndrom. Měli mnoho fobií, trpěli nespavostí, depresemi, paranoiou. Terapie trvá dlouho a je to náročné, protože lidé musí řízeně tím traumatem znovu projít,“ vysvětluje Jitka Vodňanská. Sama má od té doby chorobný strach z davu, ze stojících lidí.

Petr Náhlík, další vážně zraněný u paláce Metro, odhaduje, že v jeho případě zasahující esenbáky a barety vytočilo, že se schoval do zaparkovaného auta. „Otevřeli ho, nastříkali dovnitř slzný plyn a vytáhli nás jako králíky,“ říká. Do Prahy přijel z Plzně s manželkou Věrou a kamarádem Janem Drnkem. Byli aktivní v trampingu, vydávali samizdatem trampskou i „protistátní“ literaturu a byli v hledáčku StB. Společně prošli celou trasu z Albertova přes Vyšehrad až po Národní třídu. 

Když šlo do tuhého a nebylo už kam utéct, oslovila je neznámá paní a nabídla jim, ať se s ní schovají v jejím autě. Za chvíli je však esenbáci a bareti vytáhli. Ženy nezmlátili. Jan Drnek skončil s přeraženým zápěstím, zhmožděnou páteří, břichem a obličejem. Petra Náhlíka zpracovali tak, že mu zlomili nos, zhmoždili hlavu, krční a bederní páteř, břicho i bérce. 

Do nemocnice se dostali až po výslechu v Bartolomějské. Petr Náhlík strávil devět dní v sádrovém lůžku na stejné chirurgické klinice jako pan Houser z úvodu článku. A k tomu sedmdesát dní v pracovní neschopnosti.

Jen o pár metrů dál, poblíž jednoho z obrněných transportérů, se mezi auty snažili skrýt manželé Ivan a Dagmar Havlovi, tedy bratr a švagrová budoucího prezidenta. „Mě odtamtud vytáhli a několikrát přetáhli obuškem přes záda. Dost to bolelo, i když jsem měla zimní bundu. Načež nás oba samozřejmě zadrželi,“ vzpomíná Dagmar Havlová. Na předchozích demonstracích zmlácená nikdy nebyla, ale zadržená pravidelně. S manželem s tím prý už automaticky počítali. Proto si s sebou brala knížku a manžel nějaký vědecký text, aby měli v cele předběžného zadržení co číst. „Když nás po perlustraci chtěli naložit do policejního autobusu, ukázala jsem jim manželův článek s nějakými vzorečky a řekla jsem policistovi: ,Manžel je vědec, my jsme tady omylem,‘ a on nás opravdu pustil,“ vypráví Dagmar Havlová. 

Přes víkend se jí však udělalo zle a zkraje týdne už musela na pár dní do nemocnice. Diagnóza zněla zhmoždění ledvin, krev v moči a pětitýdenní léčení. Jako mlátičku svědkové identifikovali poručíka SNB Jiřího Desenského. Soud ho odsoudil na dvanáct měsíců podmíněně. Na jeho případ se však vztahovala novoroční amnestie Václava Havla a trest mu soud prominul – jak vyplývá ze studie o vyšetřování násilí proti demonstrantům v listopadu ’89 od vojenského historika Prokopa Tomka.

 

Hlavou o zeď

Kdyby se v listopadu a prosinci 1989 komunistický režim nezhroutil, téměř jistě by žádné vyšetřování neproběhlo.

V tomto případě převzala již týden po 17. listopadu vyšetřování vojenská prokuratura. Jak píše historik Tomek, pod tlakem veřejného mínění zpočátku postupovala rychle a zdánlivě úspěšně. 

Jako první a zároveň nejpřísněji byl potrestán nadporučík SNB Jaroslav Oudrán. V podloubí Kaňkova domu surově zbil devětadvacetiletou Kateřinu Vávrovou poté, co se ho zeptala, proč rozkopává pietní svíčky – stalo se tak až hodinu po zásahu. Podle obžaloby si Oudrán došel ke kolegům do autobusu pro obušek, ti mu ho odmítli dát, a tak se vrátil ke Kateřině Vávrové, minimálně čtyřikrát jí omlátil hlavu o pilíř podloubí a do ležící minimálně jednou kopl. Odsouzeni byli také esenbáci, kteří zmlátili zadržené ve služebně v Benediktské. Po jedenácti letech dostali tříleté podmínky dva z velitelů: Bedřich Houbal, který vedl zásah od divadla jako velitel školního pohotovostního oddílu, a Michal Danišovič, vedoucí celé akce v centrálním štábu. Z červených baretů, které svědci na místě vnímali jako nejbrutálnější, nakonec podmíněně odsoudili podplukovníka Milana Kočího a podpraporčíka Miloše Radimeckého. Toho, zřejmě kvůli jeho výšce a vizáži, identifikovalo nejvíc svědků; soud dospěl k závěru, že napadl nejméně pětačtyřicet lidí. 

Podle historika Prokopa Tomka však výsledek vyšetřování neodpovídá vynaloženému úsilí ani závažnosti zásahu. „Pachatelé nesmyslného násilí vesměs unikli spravedlnosti a dále žijí skrytě mezi námi, nejspíš bez pocitu lítosti a studu,“ uzavírá svou studii.

Petr Šesták, velitel baretů na místě, byl nakonec soudy zproštěn obžalob. Loni jej někteří pamětníci vyfotili, jak se na svátek 17. listopadu prochází v maskáčích, červeném baretu a s nezaměnitelným knírem na místě největší řeže poblíž bývalého obchodního domu Máj.

Magazín Reportér s jedním ze zasahujících baretů pod příslibem anonymity mluvil. Tehdy patřil mezi nové členy protiteroristické skupiny s nejnižší hodností. Nejprve říká, že nikoho 17. listopadu nepraštil, protože nemusel: nikdo z demonstrantů ho prý neohrožoval. Po chvíli připouští, že neví, zda by o tom byl vůbec schopen mluvit, pokud by někoho bouchl. „Já se na to snažím celou dobu zapomenout. Ale musím s tím žít, byl jsem tam. Ale fakt nevím, jak se s tím mám vyrovnat,“ říká. 

V pátek sedmnáctého měli cvičení: skákali na letišti Točná, když přijel bílý žigulík zástupce velitele, který jim oznámil, že se mají sbalit. Do Prahy vyrazili z kasáren v Dolních Břežanech autobusem. Na Národní dojeli za šera, možná až za tmy. Z detailů si vybavuje, že byl v jednom z vchodů, perlustroval herce Davida Matáska a byl součástí „ohrádky“, malého kordonu okolo člověka ležícího u ústí do Kaňkova domu. (Jak vyšlo později najevo, byl jím agent StB Ludvík Zifčák, infiltrovaný mezi studenty jako Milan Růžička.) Jinak prý v řízení zásahu panoval chaos. „Poslat nás přímo do zákroku byl hloupý nápad nějaké choré mysli. Nikdo z nás na to nebyl školený ani cvičený. To byla protiteroristická jednotka, neměli jsme tam nikdy být,“ vysvětluje.

 

Chrlení krve

K nízkému počtu odsouzených přispěl i fakt, že se podařilo identifikovat jen málo konkrétních bijců. Strach, stres, tma, ale i cíleně ničené záznamy vedly k tomu, že jen procento zbitých dokázalo ukázat na konkrétního člověka.

Alois Fürbacher, jeden z vážně zraněných, byl společně s dalšími svědky předvolán někdy v březnu 1990. Vzpomíná na to jako na další stres. „Vyšetřovatel nám řekl: Když ho označíte, nesete odpovědnost za to, že to je skutečně on. Většina říkala, že si nejsou jistí. Já jsem i po té době poznal jednoho z bouchačů, který mlátil holku přes prsa jako psychopat,“ líčí. Původně vyučený soustružník musel dlouho bojovat, aby si mohl za minulého režimu zvýšit vzdělání a pracovat s elektronikou. Souhlas jít až na vysokou však nikdy nedostal. Sedmnáctého listopadu zůstal na Národní až do konce a prošel si, jak říká, „českou uličkou“ po vnější straně Kaňkova domu. 

„Asi tak do dvou třetin se nic nedělo. A najednou přes záda rána jako prknem a hned druhá přes prsa. Bum, buch, sotva jsem lapal dech,“ vzpomíná. „Na konci špalíru stál takový malý krysí ksicht a já si říkal, snad mi ji nedá, snad mi ji nedá… už jsem byl za ním a zezadu přišla pecka do hlavy, až mi to vyplo obraz,“ vypráví Alois Fürbacher a nezapře fanouška do elektrotechniky. Té „kryse“ prý nechtěl udělat radost. Udržel se na nohách a za chvíli mu „obraz naskočil“. Přes víkend začal vykašlávat krev, přesto ještě vyrazil na první demonstrace v centru Prahy. V pondělí už musel kvůli chrlení krve do nemocnice. Zhmoždění plic, otřes mozku, zhmoždění hlavy, bederní páteře, hrudníku a ramene: devatenáct dní na plicní klinice a tři měsíce léčení. Nejvíc ho mrzí, že musel být v nemocnici a o část zážitků přišel.

Boty a prádlo

Po zásahu na Národní zůstala ležet na zemi spousta osobních věcí. Batohy, bundy, košile, dokonce i spodní prádlo. Evu Joachimovou z té hromady věcí nejvíc děsily boty. V listopadu 1989 se stala členkou vyšetřovací komise studentů pracující na Pedagogické fakultě UK, která jako první začala sbírat svědectví o zraněných a pohřešovaných. „Jak by někdo zdravý mohl odejít z Národní bez bot?“ vzpomíná Eva Joachimová na noční můru. Na přebývající boty se jí vyptával a upozornil tehdejší šéf pražské záchranky. „Myslet na ty opuštěné boty z Národní, to byl příšerný zážitek,“ vysvětluje.

Tehdy pátrání své a svých kolegů sepsala, její zápisky by měly vyjít letos v listopadu knižně pod názvem Past. Popisuje v nich, jak tehdy měli na velké tabuli na Pedagogické fakultě rozkreslenou Národní třídu a na ní třiadvacet neznámých. Každý kroužek znamenal ležícího zraněného, ten nejzáhadnější se nacházel poblíž rohu Kaňkova domu, u míst, kde demonstranti probíhali „uličkou“, kde je bili policisté. Právě tam ležel zraněný student Vysoké školy báňské v Ostravě Milan Růžička. Ve škole v Ostravě však Milana Růžičku nikdo neznal. Úředně bydlel v podnájmu ve vesnici Valšov na Bruntálsku, ale ani tam o něm nikdo nic nevěděl. Poštu za něj ovšem přebírali jeho domácí – rodina Zifčákových.

Jasněji bylo v této věci až 17. ledna 1990. Dva členové vyšetřovací komise, student pátrající po zraněných a esenbák pomáhající s rozklíčováním zásahu, potkali v centru Prahy ztraceného zraněného studenta. Zatímco student pátrající po raněných v něm viděl chybějícího Milana Růžičku, policista v něm poznal bývalého příslušníka pohotovostního pluku Ludvíka Zifčáka, který odešel k Státní bezpečnosti.

Zaměstnanec StB Zifčák byl zároveň agentem Milanem Růžičkou. Ještě den poté, tedy 18. ledna, vypovídal Zifčák na vojenské obvodové prokuratuře jako svědek a zmlácený student Milan Růžička. Dostal prý do zátylku od neznámé bílé helmy, omdlel a probral se až v Nemocnici Na Františku. 

Za několik dní skončil ve vazbě. A to již jako poručík StB Ludvík Zifčák, který se infiltroval mezi studenty coby agent-provokatér a mohl přivést řadu lidí do komunistického vězení. Vytvářel totiž „protistátní“ letáky podepsané falešnou studentskou organizací, aktivně ovlivňoval dění v průvodu 17. listopadu. Své výpovědi o tom, co bylo jeho úkolem, několikrát měnil. Nakonec přišel s tím, že byl součástí puče s cílem svrhnout část komunistického vedení, a sehrál kvůli tomu i divadlo s vážně zraněným.

Je zde ovšem jedna důležitá, nepříliš probíraná věc: lidé, kteří byli tehdy ležícímu zraněnému „Růžičkovi“ nejblíž, neměli a nemají pochybnosti o tom, že tehdy ránu dostal a nebyl na tom dobře. „Tchyně, matka mého manžela, mu dávala první pomoc. Byla jsem u toho já, můj manžel a slečna, která byla v průvodu se Zifčákem,“ říká Apolena Karasová. Se svým budoucím manželem a tchyní zůstali na demonstraci až do konce. Brutální část zásahu je zastihla v kotli lidí na rohu Kaňkova domu, kde bylo tak málo místa, že někteří ani nedosáhli nohama na zem. „Manželka levitovala metr nad zemí. Výloha prodejny hudebních nástrojů, která tam tehdy byla, se tlakem těl úplně vlnila. Báli jsme se, že sklo praskne a setne nám hlavy jako gilotina. Myslím, že ti červení bareti se toho lekli taky,“ říká Alois Slavíček. 

Okolo ležícího Růžičky-Zifčáka vytvořili bareti „ohrádku“ a sháněli lékaře. „Máma se přihlásila a my jsme se k ní přilípli,“ dodává. Lékařka Dagmar Jedličková je nyní starší paní. U soudu i před vyšetřovateli tehdy opakovaně popisovala, jak byl Zifčák chvíli mimo, třásl se a jak mu vytahovala bezvládný jazyk z úst. Až zpětně jim přišlo zvláštní, proč se zraněný student tak dlouho nepřihlásil. V tehdy populárním časopise Mladý svět vyšla první fotka, na níž byl „Růžička“ vidět v čele průvodu. „Tam jsme ho poznali. Chodili jsme oba na Pedagogickou fakultu. Manžel šel na stávkový výbor a ukazoval, že to je ten ležící u Kaňkova domu. A oni začali pátrat, kdo to je,“ říká Apolena Karasová.

 

Policejní omyl

Pavel Žáček se stal v listopadu 1989 jedním ze studentských vůdců. Tehdy studoval žurnalistiku a byl spoluautorem prvního prohlášení vysokoškolských studentů. Třicet let se jako publicista a vědec věnuje zkoumání československého totalitního režimu, nyní je i poslancem za ODS. Se 17. listopadem je podle něj spojena řada podivuhodností a nevyřešených otázek. Například Zifčák byl prvním přímým zaměstnancem, kmenovým příslušníkem StB, který zároveň jako agent vyrazil proti domácímu nepříteli. Jako agent Růžička šířil pozvánky na demonstraci, která měla mířit přes Václavské náměstí do Opletalovy třídy. A to minimálně o týden dřív, než městský výbor KSČ schválil trasu průvodu mimo centrum. 

„Co tím StB sledovala? Chtěla vyvolat konflikt s komunisty? Chtěla, aby průvod nebyl povolený vůbec? Neumím to interpretovat, protože k tomu nemáme materiály,“ vysvětluje Pavel Žáček. Svazek „Rudý“ agenta Růžičky byl zničen. Z něj by vyplynulo, kdo ho ve struktuře StB řídil a jaké mu dával úkoly. Teorii o puči nevěří. Všichni Zifčákovi kolegové ji popřeli a neexistuje k ní žádný důkaz. Brutální zákrok na Národní třídě, který vedl k pádu režimu, vysvětluje všeobecným šlendriánem. „Podcenili to. Počínaje vytvořením malého štábu a konče nasazením těch červených baretů,“ vypočítává. K tomu se přidal politický tlak, když pochod dorazil až do centra a začaly telefonáty například od šéfa komunistů v Praze Miroslava Štěpána. „Oni brali ten zásah jako standardní. Jenomže 17. listopadu nepřišli žádní utužení opozičníci. To byli studenti, pedagogové, ale také důchodci a děti. Úplně jiná sociální skupina, než chodila na nepovolené demonstrace. A oni jim dali brutálně na budku, jako by to byli chartisti,“ uzavírá Pavel Žáček.

Při hledání, kdo byli a co dělají zranění z Národní třídy, narazil magazín Reportér na celou paletu polistopadových příběhů. Někomu se dařilo v podnikání. Někdo toho nechal, jiný zkrachoval. Řada z nich zamířila do politiky, a to hlavně komunální. Někdo je v ní úspěšný celých třicet let, pro jiného to byla jen krátká epizoda. Všem něco na polistopadovém vývoji vadí, něco by měnili a dělali jinak. Ale nikdo, vůbec nikdo z nich by se nechtěl vrátit do světa, v kterém žili před 17. listopadem 1989.

 

S přispěním Tomáše Poláčka.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama