Proč si mě vzal? Dobrá otázka!

Mladí mívají pocit, že za exotikou musí přes půl světa, ale úplně stačí vyrazit doprostřed Česka: když nám covid zrušil plány na moře, podle fotek jsme si vybrali nádherně zrekonstruovaný, dvě stě let starý statek u Hlinska; ve vsi jménem Holetín.

Přijeli jsme do skromného kraje, kde se daří bramborám. Zdejší obyvatelé bývají blonďatí a modroocí už od dob třicetileté války – nejspíš se tu drží švédský genom. A jinak je tu krásně jako málokde, takže dobrý den, Pachlovi, jsme rádi, že se u vás můžeme ubytovat. Tak vy znáte Kmentu, jo? Syn je režisér? No a kde jste se tu vlastně vzali?

Nějak takhle: Pan profesor s paní sochařkou měli v osmdesátých letech obavu, že se moc nepodívají do světa, a pořídili si chaloupku v nedalekém Vítanově.

On, Jan Pachl, donedávna přednosta Kliniky anesteziologie a resuscitace v Praze na Vinohradech, si roku 1989 vzpomněl na to, jak vyrůstal ve Zlíně, a jak tam na podzim krouhávali zelí.

Ona, výtvarnice Magdalena Pachlová, o tom teď vypráví, a její řeč není nepodobna kulometné palbě: „V Hlinsku potkal bábu, tak se jí zeptal, kde sehnat kruhadlo na zelí. Babičku zajímalo, kde se tu bere, Honza na to, že má chalupu ve Vítanově, a ona, že kruhadlo půjčí: Ale vy sežeňte někoho, komu bych prodala chalupu já! Měl čas, tak se s ní zajel podívat do Holetína, kde viděl zbořeninu, ale u ní staré lípy a nedaleko rybníček, tak řekl, že to koupí. Vrátil se do Vítanova: Magdo, asi nebudeš mít radost, kupujeme chalupu za sto tisíc. Řekla jsem, že je blázen, teď jsme si přece vzali půjčku na favorita, ale Honza už měl vymyšleno, že prodáme ten náš čerstvě doleštěný Vítanov. Nějací Pražáci nám dali sto tisíc, a my je hned dali bábě…“