... a k tomu ještě přišel virus

Report

Zemi, v níž rozhodují islámští duchovní, těžce zasáhla nákaza koronavirem SARS-CoV-2. Nemoc obnažila, v jaké situaci se Írán nachází. Část společnosti nedůvěřuje svým vládcům, kteří se mimo jiné opírají o Revoluční gardy s ohromnou ekonomickou mocí. V ulicích se vyprávěl černý vtip – pokud onemocníte a chcete se obětovat pro Írán, běžte do režimních kanceláří a polibte tam všechny na tvář. Tak viděl situaci přímo na místě novinář píšící pro magazín Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je neděle 23. února, pozdní odpoledne. Proslulé kino Azadi v centru íránské metropole Teherán přesto lístky na večerní promítání neprodává. Přátelský uvaděč mezinárodním gestem naznačuje, že dnes sál divákům neotevře. Papírová cedule hovoří jasně: „Drazí obyvatelé Teheránu, kina jsou zavřená kvůli šíření koronaviru!“ Podepsáno Ministerstvo kultury a islámského vedení.

Zanedlouho rozesílá stejný úřad SMS zprávu, podle které zahraniční novináři „za žádných okolností nesmějí pořizovat rozhovory s personálem nemocnic a zdravotnických zařízení stejně jako s provozovateli lékáren“.

O pár desítek minut později blikne na mobilech přípis téhož úřadu, který občanům radí, aby si co nejčastěji myli ruce. Snad se mi to zdá, ale jako bych v tom okamžiku slyšel kolem sebe tiché, výhružné mručení.

Choroba známá nyní jako COVID-19, která se poprvé objevila koncem loňského roku v čínském Wu-chanu, se do zbytku Íránu začala šířit z milionového Qomu, jenž leží asi 150 kilometrů jihozápadně od hlavního města. Qom proslul coby shromaždiště náboženských studentů a kleriků, kteří podle oficiální doktríny islámské republice vládnou.

Vše se seběhlo rychle. Když jsem přilétal, abych napsal reportáž o íránských parlamentních volbách, o epidemii v zemi se nevědělo. Teď, po třech dnech však mají lidé na ulici jasno: Číňané, kteří ve městě pracovali, měli být domů posláni už dávno. Oni jsou přece šiřiteli viru! Záhy se objevují zlomyslné vtipy těch Íránců, kterým teokratická vláda ne zcela vyhovuje. Třeba tenhle: „Pokud onemocníte koronavirem a chcete se pro Írán opravdu obětovat, rozeběhněte se po kancelářích prorežimních dobrovolníků, kde všechny (po místním zvyku) obejměte a polibte na tvář.“

Teď, na začátku epidemie, přijímají mnozí Íránci nemoc spíše stoicky. Ano, v hotelech a kavárnách přibyly zásobníky s dezinfekcí. Zhruba každý sedmý, možná osmý obyvatel Teheránu má roušku či masku. V metru jsou zavřené obchody s jídlem. Rodiny z bohatého severu města skupují potraviny podobně jako Evropané. Proslulé dopravní zácpy však zůstávají a chodníky i obchody jsou ještě v neděli, den po parlamentních volbách, relativně plné zboží a zákazníků.

Teheránský bazar zpracuje informaci o koronaviru po svém. Ten Velký je malým městem, s dvaceti kilometry čtverečními. Už u východu z metra prodejci nabízejí gumové rukavice. Další mladík přede mnou se spikleneckým úsměvem otevírá krabici s módními, jako noc černými maskami, o jejichž účinnosti však lze s úspěchem pochybovat.

Většina byznysmenů nicméně pociťuje pokles tržeb. Mir Muhammad je prodavačem sladkostí, ze kterých cukr doslova sálá. Se skromným vozíkem stává na bazaru každý den. „Včera jsem prodal jen tři desítky kusů. Třicet, rozumíte?! Dneska jsem udal asi pětkrát tolik, ale jen proto, že jsem fakt zlevnil, abych se s nějakými penězi vůbec vrátil domů,“ stěžuje si. Úbytek zákazníků podle něj určitě způsobily zprávy o koronaviru. A odkud bere informace on? „V oficiálních médiích ne. Novinky mám ze sociálních sítí. Nebo se něco dozvím tady na trhu,“ rozhlédne se dokola.

Jeho skepsi potvrzují kolegové zpoza kasy. Erfan nabízí ručníky a textil. Ležérně opřený o roh rodinného krámku, obrněný maskou i rukavicemi smířeně sleduje výjimečně řídký proud nakupujících, který jeho živnost míjí. „Lidí sem teď chodí opravdu míň,“ míní odevzdaně.

Až po návratu do Prahy – a poté, co jsem svůj příjezd oznámil českým epidemiologům – se dozvídám, že se koronavirem nakazil i náměstek ministra zdravotnictví Írádž Harírší. Ten, který vystupoval na tiskové konferenci k nemoci a zdravě při tom nevypadal. Začátkem března v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra je zjevné, že opravdový rozsah epidemie zatím Írán nedohlédne. Mrtvých přibývá, nakažení se už počítají v tisících, a je pravděpodobné, že oficiální údaje jsou podhodnoceny. Virus zasahuje též nejvyšší politická patra – kromě náměstka Haríršího ulehla třeba i viceprezidentka Masumí Ebtekarová. Oficiálně jsem ji žádal o interview a ona se omluvila, že jí není dobře.

 

•••

Šíření koronaviru v Íránu vlastně potvrzuje, v jakém stavu se tento stát nachází. Jde o zchudlou, přesto však půvabnou, vzdělanou a impozantní zemi – která ovšem trpí zásadní nejednotou, skepsí i nedůvěrou části obyvatel k vlastní vládě. Zemi, jejíž vládci se znovu vydali do střetu s dramaticky silnější Amerikou, i když se sami brodí v nesnázích.

Čtyři desetiletí po náboženské revoluci fundamentalistů z menšinové šíitské větve islámu Írán strádá především ekonomicky. Zvýšení cen pohonných hmot vyvolalo na konci loňského roku protirežimní bouře, při kterých zemřelo patnáct set lidí a sedm tisíc Íránců skončilo ve vězení. Dokonce i skalní příznivci systému, v němž sice existují volby, ale hlavní slovo mají duchovní, přiznávají problémy – země neprosperuje, vláda není zcela důvěryhodná a společnost je rozdělená.

Íránci se navíc neshodnou na tom, kdo za tu mizerii může.

 

•••

Otevírá nám v pantoflích, je po osmé večer. V prostorném bytě na dobré teheránské adrese se hosté zouvají.

Mohammed Hosejn Ansarifard stihl odejít na studia do Británie ještě před revolucí, totiž v roce 1978. S Íránem se ale po vzniku islámské republiky nerozešel. Později studoval ve Spojených státech a jako ekonomický analytik pracoval třeba i pro vládní zpravodajskou agenturu IRNA. Sám se označuje za nezávislého. Kde tedy vidí důvody hospodářského marasmu? „Naše hospodářství utrpělo šok poté, co USA odstoupily od jaderné dohody,“ říká. Prezident Donald Trump předloni vypověděl smlouvu, která umožňovala Íránu obchodovat se zahraničím výměnou za slib, že drasticky omezí svůj jaderný program. Washington navíc obnovil sankce, které Teherán citelně poškodily. Podle komentátora už ale „ekonomika šok vstřebala“ a „Írán není zruinován“. Experti OSN však realitu přesto nahlížejí méně optimisticky: podle nich se bude objem ekonomiky nadále zmenšovat a inflace letos udrží na úrovni 33 procent. A do tohoto výhledu ještě nejsou započítány důsledky koronaviru.

Analytik vidí problémy i doma. „Naše vláda nebuduje infrastrukturu. Nebojuje s korupcí. A nepotismem, tedy protežováním příbuzných, který je pro mladé snad ještě drtivější než otevřená diskriminace. Mladí a vzdělaní Íránci jsou pod brutálním ekonomickým tlakem, téměř třetina z nich nemá odpovídající práci. Tito lidé buď sedí doma a živí je jejich rodiny, nebo vykonávají nekvalifikované práce. Také proto, že nedosáhnou na půjčky nebo podnikatelské úvěry, které je bez konexí obtížné získat,“ vypočítává M. H. Ansarifard. Toto vše, jak přiznává, způsobuje úprk mozků do zahraničí. Podle ekonoma však není vinen hospodářský (či politický) systém islámské republiky, ale mimořádná atraktivita Spojených států, kterým prý v tomto ohledu nemůže konkurovat žádná země. I proto se podle jeho soudu Írán v budoucnu nesmí orientovat výhradně na Čínu a Rusko. „Dobře víme, že Západ potřebujeme více než Východ, ale USA nám teď nedaly jinou šanci,“ uzavírá posmutněle komentátor.

 

•••

Kalendář ukazuje 21. února, v Íránu probíhají parlamentní volby. Je krásný slunečný den, i když se teploty pohybují jen nízko nad nulou. V islámské republice je v pátek volno, lidé si ho užívají, rodiny vyrážejí na výlety do parků, za město a příbuznými. Dnes by ovšem měli jít hlasovat. Spolu s kolegou tlumočníkem vyrážíme na obhlídku uren a lístků. Podle vládou dodaného seznamu je hledáme ve vylidněném centru Teheránu. První adresa – zamčeno. Druhou volební místnost patrně míjíme. Ta třetí leží utopená v postranní ulici středostavovského sousedství nazvaného po indickém bojovníkovi s britskou nadvládou Mahátma Gándhím. Upozorňují na ni vyvěšené státní vlajky. Všiml jsem si jich vlastně náhodou: nikde žádný ruch, voliči, o frontách nemluvě.

Skoro se bojím, že tu nejsme správně. Ze dveří nakonec vychází mladík v tmavém oblečení a s typicky střiženým vousem. Zastavuji ho, žádám o rozhovor (se kterým souhlasí) a kladu rutinní otázky. Vybral konzervativního, prorežimního kandidáta. To nebylo těžké uhodnout: díky svéráznému volebnímu systému totiž byli téměř všichni reformní kandidáti vyřazeni z boje předem, neboť nesplnili požadavky dané konzervativci.

Muž navíc vyhlíží jako sympatizant či člen organizace Basídž (česky Mobilizace utlačovaných), která spadá pod Revoluční gardy oddané režimu. Basídžové jsou obvykle dobrovolníky, kteří pomáhají státu při slavnostech i pohromách, informují ale také nadřízené o aktivitách spolužáků a zasahují proti jejich demonstracím. Skupina čítající přes 11 milionů lidí – Írán má dohromady asi 84 miliony obyvatel – není dvakrát oblíbená ani mezi stoupenci islámské revoluce. Snad nebudu nespravedlivý, když spolek s odkazem na íránské přátele nejrůznějších politických barev označím za výtah k moci a kariéře, kterého využívá zhusta nemajetná, zato ambiciózní omladina z venkova.

Vcelku sympatický respondent se už už chystá odpovědět na další nevinný dotaz: „Studuji, ale mám ještě jednu práci, o které bych teda raději nemluvil…“ Jenže přijde zásah bezpečnostní mašinerie. V rychlém sledu přibíhají další vousatí muži, celkem se jich zjeví šest. Do nastalého zmatku pokřikuje uniformovaná policie. Všichni najednou touží nahlédnout do dokumentů, kterými mě coby oficiálně akreditovaného novináře vybavil jejich stát. Papíry jdou z ruky do ruky, od očí k očím. V rychlém sledu všichni opakují ty samé otázky, kolega tlumočník trpělivě odpovídá.

Není jasné, kdo komu velí, ale neznámí v tmavém mají nad uniformami zřetelně navrch: policisté s výložkami mě naopak plácají po zádech v gestu podpory. Prý ať se nebojím. Vím, že jde o rituál, který skončí kratičkým úsměvem a poučením o nutnosti prověřovat, neboť doba je zlá. Kolemjdoucí jsou přesto svědky kuriózních scén, kdy mladý Basídž přemlouvá staršího kolegu, že nejsme nepřátelé. A mává přitom mobilem bratru za třicet tisíc korun.

„V této době, kdy jsme ohroženi ze zahraničí, se jedná o nutnost. Navíc nejde o výjimku, podobná bezpečnostní opatření panují všude,“ vysvětluje mi rovněž neoholený člen volební komise, který ale další otázky odmítá. Během půlhodiny, kdy jsme se stali možnou bezpečnostní hrozbou, nikdo hlasovat nepřišel. Nebo jsem se jen špatně díval.

S kýženými voliči se nakonec setkávám na severovýchodě metropole, ve známém náboženském institutu na ulici pojmenované po islámském mysliteli Alím Šarí ’atím. Novináři tu chvíli hrají přesilovku. Půvabný sál vyzdobený na perský způsob se zahalil do černé, ve které přišli hlasovat konzervativní Íránky i jejich stroze odění manželé. Reformisté jsou vzácní a volební sál na pohled připomíná režimem svolanou protiamerickou demonstraci. „Je mým právem a samozřejmě i povinností vybrat naše parlamentní zástupce. Chci, aby se Írán pozvedl. A aby byl nadále nezávislý,“ vysvětluje mi třicátnice Zahra Moderšáhíová, která bez rozpaků zapózovala i se stydlivou dcerkou. Hlasuje pro jednoho z konzervativních náboženských fundamentalistů.

Na cestě k metru oslovím mladý výletnický pár z malého města za Teheránem. Mona stejně jako její partner, oba prý někdejší podporovatelé reformistů, tentokrát hlasovat nešli. „Minulých, tedy prezidentských voleb jsme se zúčastnili, nyní se ale cítíme všemi politiky zneužití. Obelhaní. Tím, že k urnám půjdeme, pouze legitimizujeme nynější situaci,“ shodují se třicátníci. „Nechceme toho moc, jen práci, důstojnost, přijatelný život,“ dodává žena, která se prý rozhoduje, zda vůbec mít dítě. Není si totiž jistá, že by ho s manželem uživili.

Nejvyšší duchovní vůdce země Sajjid Alí Chameneí vyhlásil, že účast ve volbách je náboženskou povinností. Vedení země skutečně stálo o to, aby je občané podpořili v nelehkých časech ekonomické krize a války nervů s Amerikou. Výsledek? V minulých parlamentních (dvoukolových) volbách před čtyřmi lety dorazilo k urnám přes 61, respektive 59 procent voličů. Ty prezidentské, které se konaly v roce 2017, zaznamenaly účast téměř tří čtvrtin Íránců (73,3 procenta). Letos však našlo do hlasovacích místností cestu jen 42,6 procenta hlasujících. A v Teheránu se k urnám dostavila nejvýše čtvrtina obyvatel. Drby kolující bazarem tvrdí, že i tyto oficiální údaje o účasti jsou uměle nadhodnocené.

 

•••

Teheránská univerzita je jinou planetou uprostřed Íránu. Ohrazenou zdí a plotem se vchody, které hlídají strážní. Nyní panuje uvnitř klid a uvolněná atmosféra: ještě nedávno to tu ale vřelo, když se studenti vydali demonstrovat proti drahotě a dezinformacím o sestřeleném ukrajinském letadle plném íránských občanů, které v době napětí mezi režimem a Spojenými státy omylem zasáhla íránská střela.

Škola sídlící v centru metropole proslula jako základna reformistů, ba liberálů, kteří mají k náboženskému směřování země zásadní výhrady. Což je patrné i při zběžné procházce mezi fakultami. Dívky tu posedávají se spolužáky na únorovém slunci, některé si dokonce sundaly šátek, jehož povinné nošení islámská revoluce zavedla a přísně vyžaduje. Cítí se tu mezi svými. Studenti obou pohlaví společně (a za nefalšovaného veselí) kopou do míče. Zkrátka běžné odpoledne na vysoké škole, řekl by po letmé obhlídce běžný Zápaďan.

Jenže jsme v Íránu. Lidé z organizace Basídž samozřejmě vědí, jak zdejší žáci smýšlejí. Podobně jako na jiných univerzitách, také zde mají přímo ve školním areálu úřadovnu označenou typickým logem i portréty obou dosavadních náboženských vůdců země, zesnulého Rúholláha Chomejního i jeho nástupce Chameneího. Ba co více, kdosi vyrobil šablony a nakoupil spreje. Hlavně na vnějších zdech univerzity lze proto číst donekonečna se opakující výhrůžku: „My všichni jsme Solejmání! Nemilosrdná pomsta se blíží!“ Vzkaz zmiňuje někdejšího vysokého velitele Revolučních gard a idol režimní mládeže, kterého zkraje ledna v sousedním Iráku cíleně usmrtila americká raketa.

Studenti prestižní školy však zjevně mají jiné starosti než odrážet výpady vousatých vrstevníků. Na mezinárodní krizi, která eskalovala smrtí Kásema Solejmáního a sestřelením nevinného ukrajinského stroje, už trochu pozapomněli. „Ne, k volbám jsme nešli,“ shodují se Daniš a Sara. Proč? „Nechceme zbytečně plýtvat energií,“ říkají. Sara je rozhodnuta odejít za hranice, podobně jako řada jejích spolužáků. „Chtěla bych do USA, Kanady nebo Austrálie,“ vysvětluje precizní angličtinou. „Nic nás tu nečeká, tak co?“ konstatuje s tím, že by se po studiu v cizině už do Íránu nastálo nevrátila. Daniš se mi přece jen snaží vysvětlit, že se mu nebude odcházet zcela lehce a že – ano – dostal vzdělání placené státem. Nesměle se obrací na svou přítelkyni, viditelně praktičtější Saru, která hbitě dodává: „Hm, já ale chodím na soukromou školu, takže…“

Také dvacetileté studentky, které se představily jako Setaješ a Hanja, postrádají perspektivu. Jakoukoli. „Hledáme práci už teď, při studiu, ale nemůžeme nic najít,“ konstatují obě. Hlasovat nešly, neboť žádné kandidáty neznaly a vůbec, co z toho? Jasně, hlady neumírají, ale chybí jakýkoli, třeba i drobný peníz navíc. Na zábavu, další vzdělání. Obě jsou závislé na rodině, což je netěší. „Radši o budoucnosti nepřemýšlím,“ říká rezignovaně Setaješ. To Hanja má jasno: bude-li to možné, z Íránu zmizí.

Ne všichni později narození nad Íránem zlomili hůl. Třicetiletý učitel Vahíd Aštarí je právě tak starý, aby se o poslanecké křeslo vůbec mohl ucházet. Do vyšší politiky viditelně vstoupil už před volbami, a to skrze sociální sítě.

S Vahídem, který sám pochází ze skromných poměrů, sedíme v prosté sborovně jedné ze základních škol na jihu Teheránu. Tady žijí nepříliš movití nábožensky založení Íránci, kteří mají ke konzervativcům blíže než liberálnější sever města. Pedagog ale odmítá, že by stranil jednomu z dosavadních parlamentních táborů. Podle něj selhaly oba. Jako bych slyšel zprávy z domova, když prohlašuje, že „všichni kradou“. Teokratické republiky se ale nezříká. „Realita je jiná, než jak ji ukazují cizí média,“ říká na obranu režimu, který podle něj většina Íránců podporuje a jenž přežívá navzdory tlaku „zahraničních nepřátel“.

Mladý kantor má ovšem za to, že „ne všechny sliby, které s sebou islámská revoluce přinesla, byly naplněny“. Volá především po zlepšení sociální situace těch nejchudších. Přesto se dlouho vyhýbá odpovědi, zda by jako vládce státní kasy zastavil pomoc zahraničním spojencům Teheránu, skrze které režim ovlivňuje dění v regionu. Během nedávných drahotních bouří protestující požadovali, aby Teherán přestal plýtvat a ukončil podporu spřáteleným režimům, respektive milicím v Sýrii, Iráku, Jemenu a Libanonu. „Dokonce i ústava nás zavazuje k pomoci utlačovaným všude po světě,“ tahá poslední trumf Vahíd. Nakonec se spolu dobíráme jádra programu. „Ano, kapitalismus je špatný. A privatizace, která přišla po revoluci, nebyla vždy nutná,“ uzavírá.

 

•••

Den před volbami je Teherán tak odtažitý, jak jen dokáže být. Chladný únor ještě znepříjemňuje prudký déšť. Ve sklepě elegantní vily Hosejna Kananího Moghaddama je přesto příjemné teplo. Kromě velké íránské vlajky a povinného portrétu ajatolláha Chomejního zdobí rozlehlou místnost také fotografie zachycující majitele domu ve společnosti řady mužů s vousy i bez, za které by lídři západních velmocí kvůli jejich činnosti bez zaváhání vyplatili velkou odměnu. Cosi jako muzeum a stranický sekretariát zároveň. Nikoli náhodou: anglicky hovořící inženýr býval velitelem tajnůstkářských, dosud všemocných Revolučních gard.

„Ještě před islámskou revolucí jsem pomáhal vytvořit skupinu, která si dala za cíl bojovat proti šáhově režimu. Poté mě ovšem jeho tajná služba chytila a mučila,“ vzpomíná Kananí Moghaddam na časy monarchie. „Po Chomejního návratu do Íránu v roce 1979 jsem se přidal k Revolučním gardám,“ dodává.

V tu chvíli nastoupil kariéru jako vystřiženou ze vzorového gardistického životopisu. V osmdesátých letech, kdy byla země ve válce se sousedním Irákem, strávil čtyři léta na frontě a pak další roky výcvikem rekrutů. Připojil se k iráckým Kurdům, kteří povstali proti bagdádskému diktátorovi Saddámu Husajnovi (a jež proto Írán podporoval). V Iráku pomáhal zformovat šíitskou militantní organizaci Badr, kterou nejprve tvořili iráčtí zběhové a váleční zajatci, aby se po americkém vstupu do země v roce 2003 stala postrachem iráckých sunnitů i základem důstojnického sboru nové irácké armády. V gardistické uniformě se podle svých slov viděl nejen s ikonickým Ruholláhem Chomejním, ale kupříkladu také mullou Muhammadem Umarem, polomystickým zakladatelem afghánského islamistického hnutí Tálibán, které po desetiletí vzdoruje Spojeným státům.

Listujeme spolu albem a prohlížíme staré fotografie, někdy rozmazané, jindy zřetelné. Vždy jsou na nich ale muži, kteří formovali region, byť často v neprospěch Západu. Kurdové, afghánští Paštunové, arabští Iráčané a samozřejmě Íránci. Ze stěny na návštěvníky shlíží také již zmíněný Kásem Solejmání, jehož zabití v lednu málem přivedlo Spojené státy a Írán do ničivého střetu. „Byli jsme přátelé, měl jsem stejné výložky jako on. Jeho skon mě osobně zasáhl,“ vzpomíná na pocity, které zažíval po útoku na kolegu. Mimochodem, byl to právě Solejmání, kdo našeho hostitele vystřídal na nebezpečné misi u iráckých Kurdů.

Revoluční gardy však rozhodně nejsou jen spolkem veteránů irácké války či paralelní armádou, která vznikla – a dosud existuje – pouze proto, že vůdci islámského převratu nedůvěřovali šáhovým důstojníkům. Stvořili stát ve státě, či spíše nad státem. Hned po revoluci spadly gardistům do klína konfiskáty po emigrantech: domy, pozemky, podniky. Zkraje devadesátých let, už po devastující válce se Saddámovým Irákem, nebylo třeba tolik frontových bojovníků. „Tehdejší vůdcové islámské republiky za námi přišli a požádali o pomoc. Měli jsme v naší zničené zemi budovat mosty a cesty, což jsme se velmi dobře naučili v boji. Prostě jsme začali obnovovat infrastrukturu,“ říká dnes se zjevnou hrdostí v hlase někdejší gardistický lídr Kananí Moghaddam.

Jiní sledovali vzestup vousatých revolucionářů s menším nadšením. Dostali šanci a využili ji maximálně, tvrdí jejich kritici. Už v druhé polovině nultých let ročně vydělávali 12 miliard dolarů. Alespoň podle listu Los Angeles Times, podle něhož jde o skromný odhad vycházející výhradně z legálních aktivit této specifické armády. Nemluvní vousatci obvykle získávají státní zakázky bez výběrových řízení, výčet jejích aktivit je tedy impozantní: skrze nadace či exkolegy podnikají v komunikacích, výrobě aut i stavbě lodí, těžbě surovin, zemědělství stejně jako v bankovnictví. Postavili terminál letiště v Teheránu a linku metra tamtéž. Provozují údajně i populární aplikaci Snapp sloužící k objednání taxi (kterou ostatně využívám i já). Razí tunely, stavějí přehrady. Podle organizace RAND Corporation působí rovněž v Libyi i Emirátech, tlačí se na Blízký východ, expandují do Afriky, Asie a postsovětských republik.

Co se vojenských aktivit týče, ovládají vývoj raket, bezpilotních letounů a do jisté míry kontrolují jaderný výzkum. Na gardistická letiště a do přístavů nesmějí celníci ani jiní úředníci. O pašeráctví vousatých bojovníků kolují legendy, patrně ne vždy pravdivé. Dovážejí prý nejen komponenty pro balistický a nukleární program, ale i nedostatkové, ba ilegální zboží včetně alkoholu a drog. Po jistou dobu prý kralovali trhu s bílou elektronikou a výpočetní technikou. Právě ze svých obchodů zřejmě gardy financovaly a financují zahraniční operace, přičemž nejdivočejší spekulace hovoří o spolupráci s organizovaným zločinem.

Proti hospodářskému vlivu gard občas protestují i domácí politici. Ti odhadují, že ochránci islámské revoluce mají bezprostřední vliv na 30 až 60 procent ekonomických aktivit své země. Nejlepší by bylo se zeptat, pro žurnalistu ze Západu je však prakticky nemožné hovořit s kýmkoli z aktivních gardistů. Stoupenci režimu hájí jejich podnikatelské angažmá nejrůznějšími argumenty: jsou prý nezkorumpovaní a vojensky efektivní, peníze používají pro správný cíl, tedy export islámské revoluce. O jejich činnosti nemohou mít lidé zvenčí informace, neboť jde o svého druhu tajnou službu.

Od Hosejna Kananího Moghaddama, který navýsost diskrétní a vlivnou organizaci v minulosti řídil, kritiku spolubojovníků očekávat nemohu. Byli jeho mládím, životem i rodinou. Na židli nedaleko pracovního stolu leží pověšená uniforma, vedle zaparkované vojenské boty. Patřily jeho bratrovi, který coby gardista padl v krvavém konfliktu s Irákem. Jeho fotka visí na čestném místě hned vedle portrétu zamračeného ajatolláha Chomejního.

 

•••

Rafsandžáního tvář jsem zaregistroval už při první návštěvě Íránu, tedy před čtvrtstoletím. Vedle dvou upjatě, přísně vyhlížejících kleriků, ajatolláhů Chomejního a Chameneího vypadal civilně. Lidsky. Patrně pomohla absence šedivé brady, někdy i zcela oholená tvář. Akbar Hášemí Rafsandžání patřil ke klíčovým mužům místy blouznivé islámské revoluce z roku 1979, kterou pomohl vrátit na zem. V letech 1989 až 1997 zastával prezidentský post a první slovo, které většinu analytiků při vyslovení jeho jména napadne, zní: pragmatik.

Dnes, tedy 22. února 2020, sedím v jeho knihovně jen kousek od kuchyně. Z teheránského domu, ve kterém politik žil, je muzeum. S poněkud staromódními figurínami krapet připomínající ty kdysi slavné, voskové. Mám tu schůzku s exprezidentovým synem Jásirem, který přichází pozdě, zato v dobrém rozmaru. Ten je v jeho případě prý setrvalým stavem. Mává rukama, směje se a vůbec působí uvolněně. Navíc je otci až neskutečně podobný.

„Můj táta se vždy uměl smířit s realitou. Sám si možná přál více náboženský stát, ale pochopil, že by jej lidé nepřijali,“ vypráví. Výsledek známe – je jím složitě vystavěná teokraticko-demokratická republika, v níž lidé volí parlament a prezidenta, poslední slovo přesto má nejvyšší (náboženský i politický) vůdce. Pozdější hlava státu, která pocházela z bohaté zemědělské rodiny, prý dobře znala cenu kompromisu. „Málokdo dnes pamatuje, že jedním z cílů války se Saddámem Husajnem bylo obsazení posvátného města Karbalá, které leží v Iráku. Otec tehdy ostatní lídry přemluvil, aby od toho upustili, že by to zkomplikovalo situaci. Takové lidi potřebuje každý stát, nebo ne?“ dodává.

Jásir rovněž připomíná, že otec nesouhlasil s porevolučním obsazením americké ambasády v Teheránu v roce 1979, které vedlo k fatální roztržce s USA. „Stáli tehdy s Chomejním v Mekce na střeše hotelu a s údivem po telefonu zjišťovali, co se to vlastně doma děje,“ popisuje přelomové chvíle.

V dobách míru proslul Hašemí Rafsandžání jako praktický administrátor, který Íránu vrátil kontury běžného státu. „Podporoval vznik politických stran, snažil se vylepšit vztahy v regionu. Prosazoval ekonomické reformy, stál o vědecký výzkum,“ popisuje otcovy skutky syn. Nicméně, právě tehdejší prezident zkraje devadesátých let posvětil podnikání Revolučních gard, když vyzýval režimní organizace k ekonomické soběstačnosti. „V tomto případě se snažil, aby se náhle nepotřební vojáci a ženijní specialisté pustili do rekonstrukce země. Jenže tato pobídka byla pochopena jinak, než jak ji zamýšlel,“ dodává Jásir Hášemí Rafsandžání, podle něhož je ekonomická pozice gardistů nesystémová, a tudíž nevítaná.

V letech 2005 až 2013, kdy se k moci dostali populističtí konzervativci, začalo docházet k třenicím mezi nimi a Rafsandžáního rodinou.

„Nebojovali jsme pochopitelně s režimem jako takovým, jen jsme měli rozdílné představy o jeho fungování. Dostali jsme se do sporu s lidmi, kteří drželi moc,“ vzpomíná potomek slavného otce, který zemřel před třemi lety ve věku 82 let. Oficiální dokumenty uvádějí jako příčinu smrti srdeční zástavu, jeho příbuzní ovšem tvrdí, že byl zavražděn. Teheránská ulice dodává, že byl utopen. Další vykládají, že šlo o obchodní záležitosti – podle odpůrců totiž Rafsandžání vytvořil vlastní ekonomické impérium. Časopis Forbes v roce 2003 odhadl jeho osobní jmění na více než miliardu dolarů. To jeho syn vehementně popírá. „Neměl žádné jiné příjmy než výplatu od státu. Třicet let žil v jednom domě. Každý reformátor je prostě zdrojem podobných drbů,“ konstatuje Jásir Hášemí Rafsandžání.

 

•••

Írán opouštím narychlo a jiným spojem, než jsem předpokládal. V neděli 23. února navečer uzavřelo Turecko kvůli hrozbě koronaviru hranici s Íránem a jeho letadla bez varování ruší spoje do Istanbulu. I když mám letenku, vyloučí mne z přepravy – k cizincům se personál Tureckých aerolinií chová velmi arogantně. Tou dobou směrem do Evropy ještě stále startují íránská letadla s usměvavým personálem a dobrým jídlem.

Co ale bude s Íránem dále? Scénářů je hodně, téměř jisté však je, že nemoc COVID-19 mizerii, v níž se země beztak nachází, dále prohloubí.

 

Autor je reportér a komentátor, dlouhodobě se zabývá islámským světem, nyní pracuje pro Televizi Seznam.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement