Epos o poškozování cizí věci

Lidé

Paragraf 257 znali dobře porevoluční sprejeři: týkal se poškození cizí věci. Osmatřicetiletý umělec Epos 257 patřil k zásadním postavám českého graffiti a dodnes se při svých akcích pohybuje na hraně zákona. Na veřejnosti vystupuje s maskou, ale teď ji na chvíli odkládá a vypráví svůj příběh. Mluví třeba o tom, jak hledal jídlo v kontejnerech a zároveň se hrabal v igelitce plné bankovek. Při jeho slovech občas zatrne. „Ale když už takhle mluvím,“ uvažuje Epos, „asi bych nic důležitého zamlčet neměl.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jako každý aktivní skejťák a graffiťák jsi musel zažívat divoké období dospívání. Natrápil ses mámu s tátou hodně?

Šedin jsem jim bohužel způsobil spoustu. Nevím. Ve třeťáku mě třeba vyhodili z gymplu… Ono zase nešlo o takové překvapení, protože já byl problémové dítě snad vždycky a už ve třetí třídě na základce mě přeřadili do jiné školy – ještě s pár klukama jsme oslovovali třídní učitelku poměrně vulgárními termíny, což se nesetkalo s úspěchem. Ale tehdy aspoň moje máma, která mimochodem taky učila na základce, uznala, že si ta naše třídní o nadávky koledovala; že to byla fakt kráva.

 

A jak to bylo s tím gymplem?

Tam byla potíž v obrovském množství absencí, protože od patnácti už jsem chodil malovat vagony metra. Standardně jsem míval dvojku, někdy i trojku z chování, a tak mě nejdřív jen podmínečně vyloučili: ovšem s tím, že jestli budu mít ještě jednu neomluvenou hodinu, tak konečná. Opravdu jsem se to snažil držet…

 

… ale metro jsi po nocích, předpokládám, malovat nepřestal.

Nepřestal. Vždycky jsem počkal, až rodiče usnou, vyplížil se z bytu, barvy si vzal dole v baráku z rozvodné elektrické skříňky, odjel třeba na Zličín, na Kačerov nebo na Českomoravskou, domů se vrátil v pět, na dvě hodiny zalezl do postele a pak šel do školy.

 

Počkej, počkej: Nepochybuju o tom, že jsi při tom malování kouřil marihuanu. To ráno rodiče nepoznali zvláštní odér?

Je to zvláštní: jednou jsem výjimečně přišel domů nezkouřenej a máma se pak ptala, jestli mi něco není, že prý vypadám divně… No nic – jak jsem doma skoro nespal, doháněl jsem to ve škole s hlavou položenou na lavici, angličtinář mi za to jednou napsal neomluvenou hodinu, a to byla za gymplem tečka.

 

Dlužno dodat, že jsi toho pak ale vystudoval ještě spoustu.

Haha, to teda jo, jsem věčný student: dokonce i teď, ve svém věku, dělám doktorandské studium na AVU. Vzpomínám, že po tom vyhazovu z gymplu jsem chvíli pracoval v reklamce a vytáčelo mě, že pořád sedím u počítače. Já potřeboval makat rukama, být součástí města a spoluvytvářet jeho příběh. Což pro mě tehdy znamenalo sprejování, zatímco dnes jsou to větší, promyšlenější akce, ale podstata zůstává stejná.

 

Část rozhovoru si můžete poslechnout i ve formě pocastu.

 

 

Dělal jsi ještě někdy v životě takzvaně normální, seriózní práci?

Můj otec byl stavbyvedoucí, a tak jsem míval brigády na stavbách. Docela vtipné je, že se táta specializoval na tunely, na metro, a jako šestiletého mě poprvé vzal do tunelu, když dokončovali trasu B. Uplynulo přes jedenáct let a s klukama jsme dolů začali lézt skrze větrák na Českomoravské – tam je totiž odstavná kolej, kde jsme malovali.

 

Hrozilo někdy, že půjdeš do vězení?

V osmnácti jsem dostal na výběr: buď zaplatit peněžitý trest pět tisíc, nebo měsíc ve vězení. Bylo to dilema, měsíc v kriminále by mě upřímně zajímal, ale nakonec jsem vyměkl, protože mě pořád ještě brzdil strach z reakce rodičů.

 

 

Čím jsi tou dobou chtěl být?

Ty bláho, nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlel. Opravdu mě naplno pohltilo graffiti, ve kterém jsem spojil všechno, co mě bavilo v dětství: malování na lidové škole umění, skaut i běhání v atletickém oddíle. Vydrželo mi to snad až do třiceti – a kolem pětadvaceti jsem se dostal, alespoň myslím, mezi špičku zdejší scény.

 

Proč vlastně podepisuješ svoji práci přezdívkou Epos?

Mimo jiné proto, že mě baví tvořit příběhy a většina mého díla je sáhodlouhým příběhem o poškozování cizí věci.

 

Na tom se postupem času nic nemění?

Samozřejmě se snažím vyvíjet, a tak mě dnes zajímá především konfrontace rozdílných světů.

 

Dáš příklad?

Jedna z mých posledních výstav se jmenovala Dýmová hora a záměrně jsem ji neměl v galerii, ale v Muzeu hlavního města Prahy – už to je pokus o konfrontaci. Navíc se ta výstava týkala bezdomovectví, takže šlo o dialog dvou úplně odlišných světů, které se nacházejí ve stejném městě.

 

Co jsi chtěl návštěvníkům sdělit?

Chtěl jsem jim trochu otevřít oči tím, že přinesu svědectví z míst, která jsou sice na dohled, ale my je často nevnímáme. Tohle je jedno z témat, které mě zajímá: v globalizovaném světě už víme skoro všechno i o izolovaných amazonských kmenech, ale hluboké příkopy zůstaly mezi námi a bezprostředním okolím, zvlášť tehdy, pokud je chudé a špinavé. Chudoba vždycky propadne sítem dějin, lidi moc nezajímá, a tak jsem chtěl o téhle kultuře přinést svědectví, které tu zůstane; ať už díky artefaktům, knize, nebo filmovému dokumentu.

 

Měl jsi pro práci s bezdomovci nějaké předpoklady?

Celkem dost, řekl bych. Od raného dětství jsem například prolézal kvůli graffiti zanedbaná místa, na která normální lidé nechodí, skvěle je znám, jsem s nimi srostlý. Taková místa často slouží jako azyl taky pro bezdomovce, a u mě se to začalo ještě víc spojovat před dvanácti lety, kdy jsem jednu svou uměleckou instalaci předělal na přístřešek a ten pak věnoval bezdomoveckému páru. Začal jsem ten příběh sledovat a zaznamenávat.

 

Kde ten přístřešek byl?

On pořád stojí – pod Barrandovským mostem. Čili dvanáct let se už o tohle téma zajímám a s některými lidmi bez domova mě pojí zvláštní druh přátelství. Což je dobře. Jedna z věcí, které v jejich situaci aspoň trochu léčí, je pravidelný sociální kontakt s lidmi mimo vlastní komunitu. Asi si umíš představit, jak je život na ulici z velké části samotářský; ta zdánlivá přátelství jsou tam vachrlatá a často vyhrocená.

 

Jak se vyvíjí příběh tvého páru z přístřešku?

Že najednou mají útočiště, to jejich vztah ukotvilo, ale asi před dvěma lety se rozešli. Muž si našel novou partnerku a tu bývalou začal terorizovat. Pak mi došlo, že ji mlátil dlouhodobě, což mi ona jenom odmítala přiznat, takže situace rychle vygradovala. Počkal jsem si na něj, až půjde sám na tramvaj, a seřval ho, že pokud se jí ještě jednou dotkne, tak tu boudu odvezu.

 

Poslechl?

Dopadlo to tak, že s novou partnerkou začal žít přímo před tím domečkem, kde bydlela bývalá, a to i velmi intimně, prostě provokoval, což hrozilo dalším průserem, ale trochu jsem bývalce pomohl a ona si nakonec našla práci i nějaké spolubydlení. Je to štěstí, protože žena na ulici musí být zákonitě s někým, kdo ji ochrání, jinak si koleduje o zneužití.

 

Můžeš nějak shrnout svůj současný názor na bezdomovectví?

Zodpovědné společnosti se vyplatí prevence; ochota i těmhle často nemocným anebo nešťastným lidem pomáhat. Určitě by to bylo levnější než problém ignorovat, a pak se potýkat s následky.

 

Jsi jenom pečlivý pozorovatel, komentátor a zaznamenávač, anebo taky aktivista?

Vždycky se hlavně snažím pojmenovat princip problému. Svůj konkrétní postoj nevykřikuju, ale on nejspíš v těch akcích vždycky nějak zakořeněný bude.

 

Vzpomínám na rok 2013, kdy jsi před druhým kolem přímé prezidentské volby ničil kampaň Miloše Zemana i Karla Schwarzenberga. Vyřezal jsi jejich portréty z billboardů, zbyly jen díry, ale hlavně – nerozlišoval jsi, schytali to oba...

Protože mě opravdu upřímně zaujala tehdejší situace a chtěl jsem ji svým aktem okomentovat. Byla to první přímá volba, reklamní kampaň okolo obludná, vypjatá, hysterická, a já se s tím potřeboval vypořádat po svém.

 

Čili tradičním poškozováním cizí věci.

Jo. Ty vyřezané portréty obou kandidátů jsem potom zarámoval a vystavil naproti sobě, takže se v sobě tváře zrcadlily a Zeman se Schwarzenbergem vypadali jako tajní milenci. Byla v tom jakási poetika bizarnosti.

 

Pád

Mezi bezdomovci jsi předloni nějakou dobu i žil. Jak dlouho přesně?

Dvacet tři dnů – a byl to zásadní zážitek. Jak říkám, jejich život jsem mapoval už dlouho, ale potřeboval jsem se jim přiblížit ještě víc, poznat každodennosti, dojít na dřeň.

 

Což se povedlo?

Hodně věcí jsem pochopil. Ale nejen o nich, taky o sobě… Spousta bezdomovců má samozřejmě problémy se závislostmi, ale tady je potřeba přiznat, že já sám jsem si prošel docela vleklou závislostí.

 

Na čem?

Na koksu, na perníku… Co mi kdo na párty po pár skleničkách nabídl… Myslím si, že díky tomu dokážu spoustu lidí a událostí v bezdomoveckém světě pochopit, ale na druhou stranu byl pobyt mezi nimi definitivní tečkou za mojí závislostí. Často jsem tam myslel na to, že už nesmím. Že jsem vděčný za svůj život; že si ho konečně vážím a že si chci vážit i sám sebe.

 

Můžu se zeptat, jak dlouho tvoje závislost trvala?

Dlouho. Ale přicházelo to ve vlnách, vždycky jsem dokázal fungovat, studovat, pracovat, jenže pak jsem se napil někde na párty nebo na vernisáži a… Kamarádi frčeli na drogách plus minus podobně, zpočátku to byla zábava, ale mě čím dál víc drásala a směrovala k psychickým problémům. Nakonec jsem se prošňupal do stavu, v němž každý dojezd znamenal paranoidní stavy.

 

Píchal sis něco?

Nikdy. Ale psychózu už jsem měl i z dobrého kokainu. Vlastně mi to nedávalo žádné potěšení, ale stejně jsem si občas zašel k té bažině nabrat.

 

Proč? Tušíš to?

Třeba proto, že jsem dost samotář a drogy mě vždycky přiblížily k lidem. Dnes už se naštěstí dovedu přiblížit i bez nich, k čemuž mi pomohla psychoanalýza, na kterou jsem chodil šest let, většinou čtyřikrát týdně. Vstával jsem kvůli tomu v šest ráno a bylo to jak vojna, která navíc stojí spoustu peněz, ale pomohla mi neuvěřitelně. Postupně jsem odloupával zbytečné vrstvy a přiznával sám sobě věci tak, jak jsou.

 

Nenapadlo tě, že bys zkusil psychiatrickou léčebnu?

V Bohnicích jsem několikrát byl, ale vždycky po týdnu nebo po dvou podepsal reverz, protože zase tak strašně špatně jako většina ostatních jsem na tom přece jen nebyl… Nicméně před šesti lety se mi stala naprosto zlomová příhoda. Během filmového festivalu v Karlových Varech jsem vypadl z okna v šestém patře, a přežil tak svoji smrt.

 

Uf. Můžu se ptát?

Dneska už se o tom bavit dokážu.

 

Byl to pokus o sebevraždu?

Ne. Mám z toho třídenní výpadek, byl jsem v kómatu, ale dokážu si tu situaci zrekonstruovat. Samozřejmě jsem pil. K tomu jsem myslel, že šňupu jenom kokain, ale byl to nějaký hnusný koktejl. Dojezd pro mě znamenal, a to zdaleka ne poprvé, stihomam. Měl jsem pocit, že mě někdo pronásleduje a chce zabít. Vylezl jsem z okna a snažil se skočit na římsu o patro níž, ale na té jsem ztratil balanc a volným pádem letěl dalších dobrých patnáct metrů.

 

Co pak bylo v lékařské zprávě?

Dopadl jsem dobře: těžký otřes mozku, zlomená žebra a klíční kost, naštíplá pánev. Neuvěřitelné mi zpětně připadá, že když přijela sanitka, ještě jsem vstal, chtěl se prát a křičel na ně, že chci mluvit jedině se svojí mámou…

 

Proč myslíš, že právě ty jsi na drogy tak špatně reagoval?

Podle všeho jsem citlivý člověk – být emočně otupělý, tak se mi to možná nestane… Potom jsem měl ještě tři úlety, za které jsem na sebe byl neskutečně naštvaný, ale v posledních letech už úplně abstinuju. A jak říkám, určitě mi pomohl i třítýdenní pobyt mezi lidmi bez domova v pražských Malešicích. Tam si totiž uvědomíš to štěstí, že na tobě někomu záleží. Že máš třeba rodiče, kteří se ti snažili pomáhat, aby ses z toho dostal… Párkrát v životě nastala situace, kdy nebýt jich, klidně bych na ulici mohl skončit taky.

 

Dá se říct, že tě ta závislost přece jen něčím i obohatila?

Snad. Pochybuju, že bych bez toho dokázal třeba právě mezi bezdomovce tak zapadnout a že bych vůči nim byl schopen takové empatie – navíc pro mě s mými zkušenostmi opravdu nebyl problém přespávat pár týdnů v křoví. Ale jestli mě něco obohatilo doopravdy, tak potom ta dlouhodobá psychoanalýza, během které jsem se rozebral na kostičky a postupně znovu poskládal. Mnohem víc teď rozumím sám sobě i světu okolo.

 

Skromnost

Pokud vím, tak dnes sice nežiješ na ulici, ale dvakrát tradiční bydlení taky nemáš…

Obývám chatku v zahrádkářské kolonii.

 

A to v jedné z nejlukrativnějších částí Prahy – úplný sen!

Nejsem sám, v téhle kolonii se bydlení tiše toleruje. Je tam bezdomovecký pár, pak rodina s dětmi, moje nejbližší sousedka chodí denně do práce. Nejčastěji jde o lidi, kteří nemůžou nebo odmítají platit standardní pražský nájem, když tady můžou bydlet za zlomek.

 

Kolik platíš ty?

Tři tisíce devět set měsíčně... To místo jsem objevil při shánění nového bydlení pro týranou bezdomovkyni zpoza Barrandovského mostu – ale ona usoudila, že tady by si moc nepomohla, navíc se pak do měsíce nastěhovala do bytu ke známé a našla si práci. Mně se kolonie zalíbila a loni v létě jsem se rozhodl, že to beru jako výzvu. Už tam žiju trvale, jenom když mám hodně práce, přespím v ateliéru. Za prvé jsem v chatce spokojený a za druhé to je užitečný azyl v rámci mého doktorátu.

 

Teď asi nechápu souvislost…

I v rámci doktorandského studia se zabývám nevědomím města, těmi přehlíženými „místy mezi místy“, která nikoho moc nezajímají, a jako obvykle jsem se chtěl do tématu ponořit. Bydlení v kolonii je skulina v systému, kterou můžu zkoumat.

 

Co jsi už vyzkoumal?

Během prvních tří měsíců jsem například poznal svoji zdejší sousedku mnohem líp než kteréhokoli obyvatele baráku, ve kterém jsem žil předtím dvanáct let… On to je pro mě celkově zajímavý experiment, protože jsem například minimalizoval počet věcí své denní potřeby. Normálně jsem si přes inzerát najal paní, která lidem pomáhá zbavovat se věcí, a osekal jsem se, jak jen to šlo.

 

Z čeho ty vlastně žiješ?

Pronajímám svůj byt a tím, že bydlím v zahrádkářské kolonii, ušetřím peníze, z nichž jsem schopný platit ateliér. Dostávám doktorandské stipendium. No a jinak se snažím být soběstačný jako umělec, což je boj, ale občas se zadaří. Zlomová, co se týče prodeje, byla moje výstava v pražském Tančícím domě.

 

Co jsi tam prodal?

Skoro všechno – hlavně billboardy, na které jsem střílel barvy paintballovou puškou, potom je ukradl, rozřezal a jejich části zarámoval. Na tom je podle mě největším uměním to, že jsem prodal zarámovanou krádež...

 

Ale i tak mi z toho vychází, že žiješ hodně skromně.

To jo, ale nemusel jsem se do toho nijak nutit. Větší část původního bytu jsem například vlastně nevyužíval. Domů jsem chodil jenom spát, a to můžu v malé chatce dělat úplně stejně… Skromně žít určitě umím, což jsem si ověřil i během tří neděl mezi bezdomovci, a o tom ti můžu říct bizarní historku.

 

Povídej!

Začnu tím, že jsem měl před těma třemi lety výstavu ve Veletržním paláci, na které mi každý návštěvník musel dát jako symbolické vstupné použitou, ale platnou českou bankovku, a já mu za ni dal bankovku zbrusu novou ve stejné hodnotě, čímž jsem vlastně vypral špinavé peníze. Takhle jsem dal dohromady skoro devět set tisíc korun v bankovkách, které jsem strčil do igelitky, nabídl v dražbě, a galerista Zdeněk Sklenář si tuhle igelitku koupil za jeden milion tři sta šedesát čtyři tisíc včetně aukčních poplatků.

 

Gratuluju, slušný výkon.

Jasně... Ještě podotýkám, že jsem tu igelitku našel v jednom bezdomoveckém křoví, což mi připadalo velmi symbolické. Ale k čemu se chci dostat: po celou dobu té výstavy jsem chodil do České národní banky pro nové bankovky a ty staré jsem ukládal do bezpečnostní schránky. Poprvé, když jsem tam šel s třemi sty tisíci, to byl nezvyk, ale rychle jsem si zvykl a z peněz se mi staly jen papírky; hmota pro uskutečnění díla. No a pak se přiblížil den aukce, jenomže to vyšlo tak, že jsem zrovna žil s bezdomovci, a to bez peněz, abych opravdu pochopil strategii jejich fungování. Jednoho dne jsem ale musel zajít na focení uměleckého díla do předaukčního katalogu.

 

Čili jsi vstal z křoví, oprášil sis kalhoty a vyrazil do banky?

Přesně tak. Celou dobu jsem měl u sebe klíček od bezpečnostní schránky, kde jsem vyzvedl igelitku plnou peněz, tu jsme nafotili a já se zase vrátil do křoví... I tohle je ta konfrontace a střetnutí dvou světů, které mě tak zajímá.

 

Kolik jsi za tři týdny bezdomoveckého života utratil?

Pět stovek. Vzpomínám, že za první týden mě jídlo stálo sedmdesát korun.

 

Ty jsi držel hladovku?

Ne. Jenom jsem všechno našel v popelnicích. Nerozbalené, čerstvé jídlo. Hlava mi to vůbec nebrala… Podle mě je údělem umělce dotýkat se jak nablýskaného a elitního světa nahoře, tak zároveň světa dole, spodiny. Pravda je, že zůstat v kontaktu s oběma těmito světy zároveň bývá psychicky náročné, ale třeba právě příklad, o kterém jsem mluvil, je esencí toho, s čím a jak chci pracovat. Rukama mi procházelo obrovské množství peněz, které se pak podařilo prodat za ještě větší množství peněz na dražbě v Obecním domě, ale ve stejné době jsem byl zalezlý v křoví nebo coby sběrač starého papíru obcházel svůj rajon.

 

Doslova?

Jasně. Když máš papíru ke konci čtyřicet kilo ve dvou taškách, tak už se spíš plazíš… Ale vzpomínám na to rád a mám dobrý pocit, že dnes vím o bezdomovectví v Praze jako málokdo. Přístřešky jsem už pro tyhle lidi postavil tři – poslední společně s prváky, kteří studují AVU, ale taky architekturu na ČVUT.

 

Podle tebe je to umění?

V celkovém kontextu určitě. Nejde totiž jenom o to, že bychom postavili přístřešek – já vyrazím se studenty do terénu, s konkrétním člověkem bez domova je seznámím, on nastíní svoje představy… V tom posledním případě šlo o šedesátiletého pána, který má problémy s chůzí, na čemž není nic zvláštního, protože v tomhle věku už lidé na ulici často umírají… Takže ano, podle mě je i takováhle práce uměním; ale největším přínosem bylo, řekl bych, že se ti studenti začali vžívat do situace lidí, o kterých toho zatím moc nevěděli.

Covid

Co pro umělce tvého typu znamená letošní koronavirový rok?

V něčem jsem za něj paradoxně vděčný. Začal jsem mít víc času sám na sebe – najednou mám pocit, že nemusím chvátat, protože zabrzdilo všechno kolem. A překvapily mě ty až biblické konotace. Příroda nám ukázkově připomenula, že nejsme všemohoucí.

 

Problém je, že spousta lidí chudne a začíná jim hrabat.

Z toho radost nemám, ale představa, že by svět pokračoval stejně jako do letoš-ka, mi připadá nesmyslná. Čím déle by se nic nedělo, tím horší by měla krize dopad. Podle mě jsme ještě v docela dobrý čas dostali možnost k hlubokému zamyšlení a následné katarzi.

 

Co by mělo být tím ponaučením?

Řekl bych, že pochopení nesmyslnosti dosavadního nadužívání, typického pro konzumní společnost. Hodně jsme brali na úkor vytěžování krajiny, a podle mě i na úkor vlastního štěstí. Připomínalo to mejdan, o kterém víš, že jednou musí skončit, navíc už vlastně není moc zábavný, ale ty pořád ten konec odkládáš… Čili já se na pandemii snažím pořád ještě dívat jako na příležitost. A nejspíš mi pomáhá, že zatímco spousta kámošů moc nezvládá sociální izolaci, tak mně to vlastně nevadí. Jsem zvyklej...

 

A na závěr mi řekni – bavil by ses se mnou takhle před pár lety?

Takhle otevřeně?

 

No.

Určitě ne, ani by to nešlo. Opravdu jsem nejdřív musel pochopit sám sebe...

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama