Podívej se do zrcadla, najdeš v něm obraz

Kultura

Z málo probádané historie starodávných svazků mezi skláři z Benátek a z Čech se zrodil plán uspořádat neobyčejnou výstavu. Ceněný český malíř Jakub Špaňhel, který s oblibou maluje chrámové interiéry, se spojil s neméně ceněnými benátskými zrcadly. Výstava v Křížové chodbě starého sídla Univerzity Karlovy má příznačný název – Benátské zrcadlení.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Byla to doba, kdy řemeslníci z českých zemí začali šlapat na paty těm slavným, benátským.

Po celý středověk představovala bohatá a vlivná Benátská republika místo, kde žijí ti nejlepší skláři. Kromě jiného zde vyráběli zrcadla špičkové kvality, která putovala jako luxusní zboží do celého světa. Avšak od 17. století Benátkám rostla konkurence – a to ve vzdálených sklářských hutích sídlících v pohraničních oblastech Čech. 

Někde tady začíná slavná doba českého skla, zatímco věhlas toho benátského pomalu upadá. Za zásadní milník se pak považuje moment, kdy skláři z českých zemí přišli na přelomu 17. a 18. století s klíčovou technologickou novinkou. Podařilo se jim utavit natolik dokonalé čiré sklo, pro něž se vžil název „český křišťál“. Jeho věhlas rychle rostl, čile se s ním obchodovalo – a dokonce se vozil do Benátek coby materiál, který tamní skláři dále zpracovávali. A právě na podkladě této historie vznikla v mnoha ohledech neobvyklá výstava kombinující moderní české a staré benátské umění.

 

Zaklepala na dveře

U zrodu výstavy stála Marianna Dávidházy: podnikatelka původem z Maďarska, která přijela do Československa těsně před revolucí, studovala na Vysoké škole ekonomické v Praze a už zde zůstala. A před pár lety se rozhodla splnit si svůj dávný sen a přihlásila se ke studiu dějin umění na Rudolfinské akademii, dvouletém akreditovaném rekvalifikačním kurzu Asociace starožitníků. „Psala jsem tehdy závěrečnou práci a rozhodla jsem se, že budu psát o benátských zrcadlech – a mimo jiné i o obchodním propojení Čech a Benátek,“ vysvětluje Marianna. 

Vedoucí její závěrečné práce jí tehdy výběr tématu rozmlouval; říkal, že není moc zpracované, že půjde o obtížné psaní. Avšak Marianna se nedostatku pramenů nezalekla. Začala objíždět archivy a muzea, aby v nich hledala zmínky o propojení českých a benátských sklářů. „Důkazy, že se mezi Čechami a Benátkami čile obchodovalo a že jsme tam jako kompozitní materiál vozili český křišťál, jsem našla,“ popisuje své bádání Marianna.

Logicky pak chtěla navštívit i místo v Benátkách, kde se zrcadla kdysi vyráběla a kde se vyrábějí dodnes. Před třemi lety proto zaklepala na dveře sklářské firmy Ongaro e Fuga, navazující na rodinnou tradici výroby benátských zrcadel. Tady, stejně jako kdysi, vyrábějí zrcadla ručně a podle původních vzorů.

Do italské sklárny jela ještě několikrát. A během jedné z těchto návštěv Itálie ji napadlo ještě něco – uspořádat výstavu, která by navázala na její studium starodávného svazku mezi českými a benátskými skláři.

 

Uvězněni na laguně 

Sklárna Ongaro e Fuga nesídlí přímo v Benátkách. Ve 13. století vydal dóže, tedy hlava Benátské republiky, nařízení, že se všichni výrobci benátského skla musejí přestěhovat do Murana: dnes se mu říká ostrov sklářů a leží v benátské laguně asi dva kilometry severně od Benátek. Je plné kanálů a lodí stejně jako Benátky, ale místní stavby zdaleka nedosahují benátské vznešenosti.

Nařízení dóžete dávalo smysl ve více ohledech. Sklářští mistři pracovali na otevřeném ohni a možné požáry až příliš ohrožovaly honosné město. Benátští sklářští mistři zároveň nesměli odejít někam jinam, protože jejich techniky i materiály byly pečlivě střeženým tajemstvím a významným vývozním artiklem Benátské republiky. Dokonce tak střeženým, že jim při nedovoleném opuštění Murana hrozila smrt. Tehdy se odtud vyvážely tenkostěnné foukané nádoby na tekutiny, barevné skleněné perly nebo sekané kamínky pro skleněné mozaiky, lustry a také zrcadla zdobená rámy z ručně tvarovaného skla.

Věhlas muránských mistrů sklářů byl známý po celé Evropě a na mnoha místech se snažili jejich sklo napodobit. Nakonec, jak už bylo řečeno, se to povedlo v Čechách. 

Co více – českého křišťálu si cenili ve světě kvůli jeho tvrdosti, hodil se proto obzvláště k rytí a broušení. Benátské sklo bylo naopak měkké, vyráběné z písku z mořských lagun, k němuž se přidávala soda vyluhovaná z popela mořských rostlin: proto se naopak hodilo k výrobě ozdobných rámových artiklů. Spojit tyto dva typy materiálů, český a benátský, a vyrábět z nich zrcadla se nabízelo. 

„Giuliano, majitel sklárny, byl nadšen, že se o historii i současnost výroby někdo zajímá, a vůbec netušil, že existovalo propojení s Čechami,“ vzpomíná na své první cesty do Murana Marianna. 

 

Počátek italské série

Píše se únor 2020. „Giuliano mi zrovna dneska napsal, že zrcadla skutečně druhého března dorazí do Prahy,“ oznamuje s úlevou Marianna, když usedáme na pohovku v ateliéru Jakuba Špaňhela, známého a ceněného třiačtyřicetiletého českého malíře.

Vinohradský byt, toho času sloužící jako Jakubův ateliér, je plný obrazů. Jakub Špaňhel postupně přináší a ukazuje svá díla, která budou součástí výstavy Benátské zrcadlení v Křížové chodbě Karolina, v historických prostorách Univerzity Karlovy.

Některé obrazy vznikaly dávno předtím, než se stanovil termín výstavy, jiné Jakub maloval v podstatě „na zakázku“ – tedy až od okamžiku, kdy bylo jasné, že se výstava propojující umění starých mistrů zrcadlářů a současného výtvarné umění uskuteční. „Některé obrazy jsem dělal přímo na míru tomu prostoru,“ upřesňuje Jakub Špaňhel, když přináší své práce: mají formát metr na metr, ovšem jiné jsou naopak i třikrát větší. Na těch větších je zachycen pohled na zaplavené Benátky či na benátskou baziliku svatého Marka, na těch menších se opakuje například motiv lustru odrážejícího se v zrcadle. Vznikaly v ateliéru, některé takzvaně „alla prima“, tedy rychle a „na jeden zátah“, jiné dělal Jakub i rok: maloval, vrstvil barvy, odkládal a po nějaké době zase vytahoval a zkoušel dodělat. 

Itálie přitom není v tvorbě Jakuba Špaňhela nic nového. Jezdí tam pro inspiraci už řadu let. „Moje první cesta do Itálie se dokonce datuje až do osmdesátých let, když se tam provdala moje teta. Ta si pak občas, to mi bylo tak devět či deset, kupovala moje obrázky anebo jsem od ní výměnou dostal třeba džíny,“ vzpomíná Jakub Špaňhel na prvopočátky svého propojení s Itálií.

Když pak tento karvinský rodák absolvoval v roce 2002 Akademii výtvarných umění s diplomovou prací, jež zachycuje interiéry českých kostelů, chtěl se svými typicky rozmáchlými gesty a barevnou úsporností tento motiv malovat dál. A v Itálii, místě s vysokou koncentrací sakrálních staveb, se inspirace hledá snadno. Na Apeninský poloostrov tak cestuje dodnes. A jak sám říká, nynější výstava dost možná znamená počátek jeho nové italské série, tedy cyklu, kdy vytváří desítky obrazů na jedno téma, což je pro jeho tvorbu typické. „I Vincent van Gogh maloval slunečnice mnohokrát, stejně jako Claude Monet lekníny. Jeden obraz se ztratí v prostoru, je to jen letmé dotknutí tématu. Ostatně každý člověk, myslím, dokáže udělat jeden pěkný obraz. Ale povede se mu to zopakovat podruhé, popáté, podesáté? To je podle mne teprve dílo,“ říká malíř, který studoval u Jiřího Davida a Milana Knížáka. 

 

Útěk ze zámku

Z vinohradského ateliéru Jakuba Špaňhela přebíháme do vedlejší ulice. Tam pro změnu sídlí grafik Robert V. Novák, který k výstavě připravuje publikaci a zároveň se loni v listopadu vypravil společně s ostatními členy realizačního týmu do Itálie, kde fotili a také točili video zachycující výrobu zrcadel.

Ptám se Marianne Dávidházy, kde se vzala její láska k umění, která ji přivedla k opravdu zevrubnému studiu: v současné době totiž studuje další školu – tentokrát program londýnské The Royal Academy of Arts a Maastricht University, obor cultural leadership. „Můj otec byl učitelem umění. Vyrostla jsem mezi barvami a knihami o umění,“ vzpomíná na své dětství Marianna. Byť zkoušela sama malovat, nakonec zvítězilo praktičtější rozhodnutí – již zmíněné studium na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam nastoupila těsně před revolucí, na podzim roku 1989. 

„Pověz, jak jsi utekla nazpátek do Maďarska,“ nabádá Mariannu grafik. Marianně se moc nechce, nakonec ale začne vyprávět, jak se předtím, než zde mohla začít chodit na vysokou školu, musela rok společně s ostatními zahraničními studenty učit český jazyk – češtinu si tehdy osvojovali všichni na jednom místě. „Místo abych se tedy ocitla v Praze, skončila jsem v Zahrádkách u České Lípy!“ vypráví Marianna. „Byl to starý rozpadlý zámek a v něm spousta lidí z celého světa. Hned vedle byla ruská kasárna.“

Hned druhý den po příjezdu se Marianna sebrala a stopem odjela zpátky domů, do Maďarska. Její otec jí však řekl, že si to vybrala, ať bojuje, a poslal ji zpět. Ona skutečně druhý den nasedla na vlak a vrátila se. „A tak je to dodnes – když se pro něco rozhodnu a není to jednoduché, řeknu si, že je to moje volba a že musím bojovat.“

Stejné je to i s nynější výstavou. Nic takového dosud nepořádala. „Dělat výstavu s Italy není vůbec jednoduché,“ směje se Marianna, která se vzhlíží v ženách, jako jsou Meda Mládková nebo Peggy Guggenheim, jež se jako mecenáška realizovala zejména právě v Benátkách. „Třeba zprávy mi Giuliano píše zásadně v italštině. Přitom moc dobře ví, že italsky neumím,“ zmiňuje Marianna jedno z mnoha, spíš těch úsměvnějších, úskalí. 

Jednoduché nebylo ani rozhodnutí mít výstavu v prostorách Karlovy univerzity – zde musíte nejprve předložit projekt historické komisi univerzity. Teprve pokud komise uzná, že se výstava do těchto prostor hodí, můžete začít vše plánovat, shánět a zařizovat. Snadné pak není ani vymyslet, jak to bude v členitém prostoru Karolina vypadat, nemůžete tu nic vrtat, a tudíž si zavěsit, co kam chcete. Naplno se tak mohly uplatnit manažerské schopnosti Marianny, jež podniká už přes pětadvacet let a firma, kterou založila záhy po revoluci ještě na vysoké škole s tehdejšími spolužáky, stále funguje.

Její přístup vyplývá i z další historky. Tým, který Marianna kvůli výstavě vytvořila, zjistil, že prostory Křížové chodby nejsou oficiálně zaměřené. „Asi si to tam každý, kdo vystavuje, měří sám. Tak to Marianna nechala přeměřit profesionálně geodety a přesná měření by chtěla věnovat po ukončení výstavy Karlově univerzitě jako dar,“ říká Jana Lutonská, která má na starosti propagaci výstavy. 

 

Inspirace minulostí

Marianna se však o zádrhelech během příprav výstavy moc bavit nechce. „Mně jde hlavně o výstavu samotnou,“ říká tato žena s neskrývaným nadšením. Jedna věc ji třeba napadla v průběhu příprav. Nechala nařezat několik tabulek čirého skla a po vzoru barokních mistrů, kteří na zrcadla někdy také malovali, požádala malíře Jakuba Špaňhela, aby na ně vytvořil motivy, jež budou s výstavou korespondovat. Pomalované tabulky pak osobně odvezla do Murana, kde je v Ongaro e Fuga postříbřili, aby z nich vznikla zrcadla – zároveň tam pro ně vytvořili ozdobné skleněné rámy.

Vy jste tedy byla přímo u toho, když se z těch tabulek v Muranu stávala zrcadla? – ptám se.

„Samozřejmě! To byl můj sen, vidět to, být u toho, osobně se na tom podílet,“ přitakává Marianna.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama