Celkově dochází rum

Názory

"Přemýšlím o tom, co se změní, až bude po všem. Co s lidmi udělá to, že smrt je aktuální reálná hrozba, že nemohou nic podnikat, že jsou zavření v omezeném prostoru se svými strachy."

Audio
verze

Před měsícem jsem znovu zhlédla starý dobrý film Dvanáct opic. Vypráví příběh o uměle vytvořeném viru, který zlikvidoval většinu obyvatel naší planety. Fantazie plná dramat a zvratů. Uběhl měsíc a z běžné reality se na Zemi stalo sci-fi s trochu podobnou zápletkou.

Skrývám se už pár týdnů na chalupě, kam jsem jezdívala s babičkou, a říkám si, jak by asi tuhle smrtonosnou hrozbu vnímala ona, ostrá žena z gruntu. Sedím na zápraží, piju kafe a říkám si, že obloha bez jediné šmouhy od letadla by byl zážitek i pro ni. Šíření viru náhodou vyšlo na Velikonoce, můžeme do toho všeho zmatku krásně rozjímat, zkusit se propracovat sami k sobě, a třeba nám dojde, že jsme to svým stylem života trochu přepískli. Ptáci rozverně dovádějí, konečně lidi zalezli do baráků a oni mají pré. Stromy pučí, ale přece jen ještě vládne marast, chodím se džberem do sudu pro vodu a dochází mi dříví. Chci si objednat jídlo z Rohlíku, ale doba dodání je dva týdny. Je to taková bojovka, která mě ale i baví. Do Prahy rozhodně nespěchám, mám tady wifinu, takže na spojení se světem se nic nezměnilo.

Krom toho, že spousta služeb má utrum a spousta jiných je zase přetížených, vnímám působení viru jako zvláštní katalyzátor. Na jedné straně křehkost a semknutost v komunikaci i na virtuální úrovni, na druhé straně vyhrocené diskuse, hoaxy a kraviny. Právě si čtu něčí komentář, že letadla nelétají proto, že díky nošení roušek nás nemohou trávit a ovládat svými „chemtrails“. Dívka dál radí, že jedinou jistotou ohledně stravování jsou výhradně „evakuované“ potraviny.

 

Přemýšlím o tom, co se změní, až bude po všem. Co s lidmi udělá to, že smrt je aktuální reálná hrozba, že nemohou nic podnikat, že jsou zavření v omezeném prostoru se svými strachy.

Zkouším si představit i tu nejhorší alternativu, kdy by na planetě zahynulo deset procent lidí, zejména těch starých.

Už tak vnímám silnou tendenci k odmítání stáří a s ním i zkušeností, které se nedají naučit. Kdyby odešla většina starých lidí, stala by se z naší planety taková dětská veselá zeměkoule, láska by se změnila na sex, staré hodnoty by vzaly za své. Začal by se odehrávat takový novodobý Pán much, kde se skupina dětí snaží vybudovat demokratickou společnost a ve finále totálně selhává.

Se stísněným pocitem volám kamarádovi, kterému je skoro osmdesát, živí se psaním, pálí mu to a má smysl pro humor. Ale přece jen si říkám, jestli nepropadá malomyslnosti.

„Co na to všechno říkáš, můj ohrožený druhu?“ ptám se.

„Že tahle breberka je lék.“

„Já si právě uvědomuju, jak moc svět potřebuje starý lidi.“

„No… jak který…“

„Nechybí ti něco?“

„V celých Vršovicích chybí fazole v tomatu.“

„A celkově?“

„Celkově dochází rum i um.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement