Po přeslici: Třetí do počtu

Kultura

Co se to děje? Rozumí tomu někdo? Ne že bych si myslela, že se lidstvo, přes které se převalila pandemie covid-19 – a někde se stále ještě zběsile valí –, změní. Ale že svět tak rychle spadne do chaosu davového šílenství, to jsem si fakt nemyslela. Klidné protesty proti rasismu, jež rozpoutala zbytečná smrt černocha George Floyda, udušeného při „rutinním“ zákroku bílými policisty, se v USA, Velké Británii a už i ve Francii někde zvrhly až do pouličních válek s policisty a rabování. Jak tohle skončí?

Audio
verze

Máme štěstí, že u nás se zatím demonstruje proti rasismu vlídně. I když posprejování pražské sochy Winstona Churchilla nápisem CHURCHILL BYL RASISTA a BLACK LIVES MATTER (Na životech černochů záleží) už je mírně za hranou. Socha, replika originálu z Londýna od Ivora Roberts-Jonese, která je u nás umístěna na Žižkově jako pocta výjimečnému státníku dvacátého století, zatím stojí. Snad jí to vydrží. I v Londýně je Churchillův originál stejně posprejovaný, ale i tam stojí dál na svém místě na Parlamentním náměstí.

To socha Edwarda Colstona v anglickém Bristolu, který obchodoval s otroky, vínem a vlněnými tkaninami, ale taky byl člen parlamentu – město ho prý na svém webu velmi spravedlivě označuje jako ctihodného filantropa a současně hanebného obchodníka s otroky –, už letěla do řeky. Zajímavé je, že tahle socha nikomu celých sto dvacet pět let nevadila. Až teď. Jo, časy a pohledy se mění, a tak byly ve Velké Británii strženy i další sochy. V Leicesteru koluje petice (zatím je k počtu obyvatel města v naprosté menšině) k odstranění Mahátmy Ghándího, protože i on byl rasista, chápete to? 

 

„Rabování na podporu George Floyda: Na podporu BLM (rozuměj Black Lives Matter) a George Floyda se sejdeme v Pařížské a společně si vezmeme pár kousků oblečení. Poté, kdo by potřeboval nějakou elektroniku, pojedeme do Holešovické tržnice vyrabovat Alzu. Plán se samozřejmě může měnit podle aktuálních potřeb zúčastněných (autosalony, vinárny apod.). Baseballové pálky, Molotovovy koktejly jsou vítány!“ 

Tohle na mě vykouklo na Facebooku jako událost v Praze inzerovaná na neděli 14. 6. 2020. (Čas konání deset až dvacet tři nula nula hodin, pořádá Swaggin, což v překladu z angličtiny znamená Zákeřný nebo Chvástavý nebo Stylový nebo něco v tom nesmyslném smyslu slova.) Jo! Tak tohle mě pobavilo. Protože magořina, do níž se zvrhly některé demonstrace proti rasismu, si přesně tuhle českou ironii zaslouží. (Shodou náhod jsem ten den Pařížskou ulicí kolem čtvrté odpolední procházela; obchody se v klidu a míru skvěly svým předraženým zbožím pro snoby – a nic.) Mimochodem, ve světě už je někde na indexu film Jih proti Severu. Budou další díla následovat? A co si počneme se Shakespearovým Othellem?

My Češi jsme – co se odstraňování soch týče – dokonce předběhli dobu. Odstranili jsme sochu v Praze úplně jen tak, bez výrazné aktuální příčiny. Socha maršála Koněva byla v Praze 6 odhalena v roce 1980, tři roky po Chartě 77 a dvanáct let po vojenské okupaci vojsky Varšavské smlouvy, a především armádou Sovětského svazu! Koněv se svým vojskem osvobodil v roce 1945 Prahu – jakkoliv se její osvobozování a zásluhy na něm dnes vykládají různě –, ale v roce 1956 brutálně a krvavě potlačil maďarské povstání. Osvoboditel a současně hanebný vrah, mohl by se stručně a jasně Koněv označit, kdyby bylo kde.

Pětadvacet let ve svobodných poměrech jeho socha nevadila. Proč začala vadit pak? Pár let se u ní lidi handrkovali – a co? I to patří k demokracii. Proč se musela hurá akce s jejím odstraněním konat v době nouzového stavu? Rozumí tomu někdo? Já ne. Já si dokonce myslím, že socha měla zůstat, kde byla. Vždyť vypovídala i o nás. O nás především.

Pomníky a sochy jsou přece obrazem doby. Svědčí o tom, koho právě oslavujeme, komu lezeme (s prominutím) do zadku, koho si chceme zavázat, komu přisuzujeme vlastnosti, hodnoty a činy, které slavený sám pošlapal anebo nepošlapal, ano, to všechno je přece hlavně o nás. Proto by měly být sochy, které jsme v návalu nadšení nebo strachu postavili, zachovány – kromě soch a pomníků největších masových vrahů historie. 

Je velmi zajímavé pozorovat, co vše může naopak způsobit socha navrácená po více než sto letech na místo, z něhož byla v návalu podobně šílených emocí, které teď dirigují ničení soch jinde ve světě, odstraněna. Ano, jde o Neposkvrněnou Pannu Marii na mariánském sloupu, čerstvě znovu postaveném sochařem Petrem Váňou na Staroměstském náměstí. Přes dvacet let o to tento muž spolu s bratrem a svými podporovateli a příznivci usilovali, až se jim to nakonec podařilo. Sloup s Pannou Marií se vrátil na místo, kde stál od roku 1650 až do listopadu 1918.

Přiznávám, že mi vadilo – a psala jsem o tom v březnovém fejetonu –, že si pan Váňa a jeho příznivci svou umanutostí a bez spravedlivé sochařské soutěže vymohli a zabrali nejprestižnější a nejkrásnější místo v Praze, aby tam znovu postavili něco, co vlastně nemá uměleckou hodnotu, když je to jen napodobenina. 

A když jsem pak na Facebook pod oslavné komentáře právě obnovovaného mariánského sloupu napsala jedno jediné slovo – škoda –, ihned se do mě kdosi pustil s argumentem, že mu nemám brát náboženskou svobodu, chápete to? Já myslela jen a pouze na spravedlivou veřejnou soutěž (jakkoliv nemůže být žádné umělecké klání prokazatelně a jednoznačně spravedlivé), ze které by vzešel možná úplně jiný, a možná právě tento mariánský sloup.

Šla jsem se zrovna v tu rabovací neděli na obnovený sloup podívat a byla překvapena zjištěním, že se mi líbí. Že se Staroměstským náměstím ladí. Že tam patří.

A tak, když jsem si fotila ten zdánlivý dialog mezi evangelíky a katolíky (anebo jsou to dva monology?), mezi mistrem Janem Husem a Pannou Marií, stojícími společně na jednom náměstí, napadlo mě, neznabožku, že tam chybí třetí do počtu. Měl by ho stvořit sochař Jaroslav Róna, taky bez výběrového řízení, ať je to stejně „spravedlivé“. Protože Róna má úžasný cit pro to, co mi na mariánském sloupu pořád chybí: propojení historie s moderností – a ještě k tomu s humorem. A to bude sakra potřeba.

Protože ten třetí na Staroměstském náměstí bude Golem!

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama