Iva Janžurová: K poslední večeři bych si dala burgundské a svíčkovou

Lidé

„A co vás teda zajímá?“ zeptala se mne. Odpovídám nejistě: „Přál bych si, abyste dnes nechala vzpomínat svých pět smyslů – chuť, čich, sluch, zrak, hmat – a možná i nějaký šestý, uvidíme. Dává to smysl?“ Iva Janžurová se napije kávy a přikývne.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Začnu třeba čichem: Voní dnešní svět jinak, než voněl v dobách vašeho dětství?

Na některé vůně už jenom vzpomínám. Tak třeba: pocházím ze Žirovnice, kde nám na zahradě rostl strom, malináč jsme mu říkali, a ten dával krásná, červená, výrazně voňavá jablka... No a potom samozřejmě dřevo.

 

Dřevo?

Vůni dřeva mám ráda. Nejintenzivněji jsem to prožívala někdy před sedmdesáti lety, na což jsem myslela zrovna nedávno v kině.

 

Na čem jste byla?

Na dokumentu Bluesman, který nádherně vypráví o výrobci elektrických kytar Peteru Jurkovičovi. Režisér toho filmu Michal Rákosník se neuchyluje ke klipovitosti, nehrne to stylem „žum-sem, žum-tam“, a možná proto potěšil mých smyslů rovnou několik. Za prvé mě nadchl poslech Jurkovičových kytar – dozvěděla jsem se, považte, že každé dřevo dává nástroji úplně jiný zvuk.

 

A za druhé?

V tom kině jsem měla pocit, že cítím dřevo, a tahle vůně je pro mě zásadní, protože tatínek měl takzvaný dřevník, uvnitř dřevníku ponk, a byl to takovej ručprčka, který pro mě cokoli ochotně vyrobil – krabici na paruky například... A mě to do dřevníku táhlo. Topilo se dřevem, tak jsem se tam naučila štípat polena, hoblovat, zacházet s rašplí, a všechna tahle vůně ve mně dodnes zůstává jako připomínka čehosi krásného... Ovšem kdybych se nestyděla říkat tohle do vašeho časopisu, nemohla bych zamlčet, že za nejkrásnější pokládám vůni některých mužských těl. Na pár takových mám ve své smyslové i smyslné paměti parádní místo.

 

Vida... Nechme mluvit další smysl: Jaká je vaše zamilovaná chuť?

K jídlu a pití přistupuju všeobecně s chutí, taky mě maminka odmalička učila vařit. Právě teď třeba cítím na jazyku její majonézu – představte si, že ji nešlehala z vajíček, ale vařila. Udělala bešamel, který se jemně ochutil solí, cukrem a octem, rovnováha mezi solí a cukrem byla důležitá. Těsně po varu se pak vmíchaly žloutky a trocha hořčice.

 

Majonéza mi připadá trochu obyčejná.

Tak jinak. Když jsem byla ještě mladší než dnes, dejme tomu v polovině své mladosti, seznámila jsem se blíže s vínem, které jsme jako mladí herci pili bez rozmyslu, stačilo nám, když jakžtakž ušlo. Později jsem se ale občas dostala mezi vinaře, dokonce jsme se čtyřmi kamarádkami založily spolek Dámy vína a dělaly si skoro profesionální degustace. Já mezi nimi byla outsider, ale hned zkraje jsem se vyznamenala.

 

Co se stalo?

Francouzi nás pozvali na prezentaci vín do Tančícího domu, dvanáct znalců sedělo okolo stolu, a já špitla své kamarádce Heleně, že tomu přece nerozumím: Co teď? Uklidňovala mě, ať prostě řeknu, co mě jako první napadne, a číšníci rozlili vzorek. Zatímco ostatní pomlaskávali, já jsem skutečně vyhrkla první, co mě napadlo: „Tohle víno mi práší v hubě.“ Byl to napůl vtip, ale největší šéf v místnosti požádal číšníka, ať mu přinese špunt, který si chvilku prohlížel, a pravil: „Odneste ty vzorky pryč.“

 

Takže jste se trefila...

Spíš omylem, ale zátka byla opravdu prasklá a do vína se dostala stopa plísně. Jinak jsem měla po zbytek večera co dělat, abych udržela zdání, že vínu výsostně rozumím... Nezdržuju vás?

 

Vůbec ne, jen otázku na chuť ještě zjednoduším. Kdybyste žila v jiné době a měla si objednat večeři před popravou, co si dáte?

Dvakrát jsem byla v Burgundsku a tamní červené se mi stalo vínem číslo jedna... Ale co k jídlu, když mám ráda skoro všecko? Vím: Jako dítě jsem nepoznala svíčkovou, maminka ji nevařila. Naučila mě ji až v sedmdesátých letech paní, která nám pomáhala s péčí o děti; však dnes skvělou svíčkovou dovedou i obě dcery. K poslední večeři si tedy objednávám tuhle omáčku s masíčkem protkaným slaninou – a burgundské.

 

Přejděme k sluchu: Jaká hudba se vás právě teď hluboce dotýká?

Ohromně jsem si oblíbila Davida Bowieho.

 

Vy jste opravdu mladá!

Bowie byl hodně populární, když moje dcery studovaly, a já si vztah k jeho tvorbě obnovila při nedávné premiéře muzikálu Lazarus, což byl v pražském Divadle Komedie jeden z mých největších uměleckých zážitků poslední doby. Vnuk mi Davida Bowieho natáhl do mobilu, doporučil kvalitní veliká sluchátka, a tak si cestou na zájezdy pouštím tuhle hudbu do uší. Nepřestávám obdivovat, že má velikou údernost, ale zároveň je jemná.

 

O vás se ví, že často chodíte do divadel na představení mnohem mladších herců. Z jakého důvodu?

Víte, o kolik bych se ochudila, nejít třeba právě na muzikál Lazarus a nevidět tak skvělého Igora Orozoviče anebo Eriku Stárkovou? Erika je ta, co hrála v seriálu Most! přeoperovanou dívku – úžasný talent, snad ho režiséři nenechají zplanět... Nebo jsem nedávno viděla Pavlínu Štorkovou v roli Olgy Havlové, což byl taky velký zážitek.

 

Že jo? Pavlína je hvězda.

Nezapomenu, jak před pár lety přicházela do Národního a moje dcera Theodora hlásila: „Z Hradce k vám jde výborná herečka – od tý se můžeš něco naučit!“

 

Opravdu můžete?

Byla bych kretén, kdybych se nenechala přinejmenším inspirovat a nadchnout. Lidi jako Pavlína mě přitahují – chci se s nimi znát, chci vidět, co dělají.

 

Možná to je i chytrá obrana před vlastním stárnutím.

Taky. I když já se ničemu nebráním. Zatím jsem mladá, doufám, že ještě nějaký čas budu, a pak to proběhne ze dne na den. Zestárnu. Najednou budu unavená. Stát se to musí, protože moc pracuju.

 

Viděla jste takový rychlý konec u jiných?

Mockrát – vždycky to souvisí s nastupujícím fyzickým úpadkem. Vzpomínám... promiňte...

 

Nemusíte vzpomínat.

Jestli vám nevadí, že brečím, tak to dokončím. Vzpomínám třeba na Vláďu Menšíka, který když měl opakovat záběr, vystřihl pokaždé jinou variantu, protože ho nebavilo říkat to stejně jako předtím, což bylo pro mnohé kolegy často šílenství – netušili, kdy na něj navázat. Ale jednoho dne Vláďa Menšík skončil. Nezvládl ani tu originální verzi, nezbylo nic... Totéž Jiří Sovák, chrlič vtipů, kterému jel mozek na tisíc procent, ale najednou si nezapamatoval krátkou větu. Nebo František Filipovský, i toho jsem takhle zažila. Ještě sice sedl k pianu a zahrál cokoli, ale jako herec už se nenaučil nic. Nechci se k těmhle kolegům přirovnávat, můj mozek není zdaleka tak produktivní, ale podobný konec jednou čeká i mě.

 

Jsem rád, že se zase usmíváte.

Teď mě z celého těla zlobí jen jedno koleno, takže je to dobrý.

 

Zatím jsme nemluvili o zraku. Na jaký kus světa je nejkrásnější výhled?

Chalupu mám osmnáct kilometrů od rodné Žirovnice, takže tohle je můj kraj, zhruba mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Nejhezčí výhled tam bývá na podzim, kdy už jsou stromy holé a jejich nahá těla, to je úplná erotika. Pod stromy navíc koberce žluto-zrzavo-červených listů; krásnější výhledy neznám.

 

Co nějaká větší exotika?

To mě nikdy moc nelákalo. Kolegyně z nejmilejších, Jana Paulová, mě zve pravidelně na Korfu, kde si pronajímá domeček, ale já tam jenom ležím devět dní na pláži, ze které se nehnu; propereme spoustu neřešitelných světových problémů a namouduši především své nedostatky. Máme to tam padesát metrů do skvělé řecké hospůdky, ale stejně se docela těším na den desátý, kdy se vrátím domů na chalupu.

Ničeho nelituj

Znovu se zeptám na chuť: kdy jste poznala slanost moře?

Na francouzské Riviéře, kam jsme jeli s českobudějovickým souborem písní a tanců – bylo mi osmnáct, už mě přijali na DAMU. Ten folklorní festival se konal v Nice a já každé ráno v pět utíkala z hotýlku dolů k moři. Měla jsem pocit, že se mi taková možnost už nikdy nenaskytne; byl rok devětapadesátý!

 

Co přesně jste tehdy v Nice předváděla?

Jednak jsem tehdy musela nepřetržitě prchat před umíněným ctitelem z tureckého souboru, ale hlavně jsme vystupovali s jihočeským folklorem, tancovali a zpívali. Což mi dalo pro další život první zkušenosti na jevišti i velikou zásobu písniček, které jsou krásné, a přitom skoro neznámé.

 

Zazpíváte mi nějakou?

Chcete? Ráda bych vám zazpívala tu, co jsem měla nejraději, jak jenom začíná... Ptejte se dál, já si během vyprávění vzpomenu.

 

Celé mládí jste prožila v nesvobodných časech, kdy měli herci minimální šanci uspět v zahraničí. Trápilo vás to?

Nic monumentálního jsem si z toho nedělala, jenom občas dávám k lepšímu, že jsem počátkem sedmdesátých let měla hned dva filmy na festivalu v Cannes, Morgianu a Petrolejové lampy, a právě tehdy někde vyšel anglický titulek, že jsem jednou z nejslavnějších evropských hereček. Ale hloupost. Já měla stejně limit v jazyce, protože jsem se nikdy pořádně nenaučila anglicky. A taky jsem praktická, takže si říkám: Nelituj ničeho, čeho stejně nemůžeš dosáhnout.

 

Prošla jste se tehdy v Cannes aspoň po koberci?

To nešlo, v období tuhé normalizace nebylo vhodné, aby jela Janžurová reprezentovat do zahraničí... Ale je to možná škoda z toho důvodu, že Petrolejové lampy soutěžily v květnu 1972, kdy jsem měla těsně před porodem Sabinky, a v hlasování o nejlepší herečku mi chyběl jediný hlas. Něco mi říká, že kdybych se tam tehdy ukázala s pupíkem, tak by se v porotě ještě alespoň jeden sympatizant našel – ale co naplat. I takhle je můj život hezkej.

 

Nebavili jsme se zatím o hmatu. Mívala jste někdy na rukách mozoly?

No jéje. Už jako holka jsem hodně pracovala na zahradě – maminka jezdívala přes prázdniny na kurzy malování a já jsem srpem sekala králíkům trávu; i kosou umím! Nebo jsem škrabala pěšinky škrabadlem, ryla, kopala... Později, jako dospělá, jsem na chalupě měla velký záhon chřestu a z téhle práce bylo taky mozolů dost.

 

Co dnes?

Už jenom normálně vytírám podlahu, luxuju, vařím, ale na chalupě je pořád co dělat, právě teď buduju ze stodoly takovou zvláštní prostoru. Nechala jsem si od truhláře zarámovat dvanáct plakátů ze svých starých filmů nebo divadelních her a ty tam rozvěsím.

 

Budete mít soukromé muzeum?

Ať vás ani nenapadne říkat tomu muzeum – to by mi do chalupy chodili lidi!

 

Tak proč jste o takový prostor stála?

Doma v Praze mám jediný plakát na dveřích ke knihovně, konkrétně ze hry Šťastné dny, ale teď si chci udělat radost. Občas se na ty plakáty podívat a vzpomenout si na práci. Jsou pro mě důkazem, že jsem v životě něco dokázala.

 

Poslouchám ptáky a žáby

Teď se vrátím k sluchu: Máte ráda ticho?

Mám. Vlastně i samotu, na chalupě si ji dopřávám. A úplné ticho u toho být ani nemusí – víte, co často dělám? Na diktafon si natáčím zvuky žab a ptáků.

 

Co s těmi nahrávkami děláte?

Když třeba skončí premiéra anebo hlučná oslava, tak si je normálně pouštím, zvuky přírody mi dělají dobře... Jo, a teď jsem si konečně vzpomněla na tu oblíbenou písničku z mládí!

 

Tak prosím.

Na tej naší návsi vysokej strom,

aby do tej lásky uhodil hrom.

Uhodil prudce, rozrazil srdce,

aby nerušilo lásky více...

 

Zpíváte krásně, to jsem nevěděl.

Teď už moc nezpívám. Ale od sedmdesátých let jsme s mým mužem psali hry, se kterými jsme potom jezdívali po republice, a do těch jsem vymýšlela písničky; melodie i texty. Vždycky jsem to pak dala zaranžovat Ondřeji Soukupovi, který jako mladý začínal v divadelním orchestru u nás na Vinohradech. Ondřej mi udělal aranže a já pak ty své písně zpívala na jevišti.

 

Nechtěla byste je nahrát na desku?

To mi Ondřej nedávno taky říkal, protože jsme jich udělali nejmíň patnáct. Možná by byla škoda, kdyby to zmizelo – tak uvidíme, jestli se rozhoupu.

 

Ondřej Soukup doprovázel i Karla Gotta. Nakolik jste si byla blízká s ním?

Znali jsme se od natáčení seriálu Písničky pro Rudolfa III. z osmašedesátého roku a měla jsem ho ráda. Víte, že jsem Karlovi zpívala druhý hlas?

 

Tak to mi nejspíš uniklo.

Ve filmu Decibely lásky, na to jsem byla fakt pyšná... Ale víc jsem poslední dobou myslela na jiné setkání: Karel před pár lety naznačil, že by chtěl zajít na Audienci u královny, kde hraju tu báječnou Alžbětu II. – slíbila jsem, že pro něj seženu lóži, on na to, že chce sedět na přístavku, ale i tak jsem lóži sehnala. Pozvali mě s Ivanou na večeři, Karel o tom představení hezky mluvil, já měla radost, a tehdy mi taky dal orchidej, ke které jsem si vytvořila pověrčivý stav.

 

Jak to myslíte?

Ta orchidej mi začala vadnout přesně v době, kdy se objevila zpráva, že je Karel nemocnej. Hned se mi spustil jakýsi šestý smysl a říkala jsem si: „Proboha!“ Celá opadala, zbyly jen změklé konečky stonků, ale přímo v domě mám zetě Adama, jinak scénického výtvarníka, kterému to jde pozoruhodně s kytkami, tak jsem mu tu umírající orchidej přinesla a poprosila, ať ji zkusí vyléčit. Orchidej se do roka vzpamatovala; měla překrásné potečkované květy, jejichž fotku jsem posílala jako péefko, samozřejmě taky Gottovým – před těmi jsem se zmínila, že teď to s Karlem bude dobrý.

 

Už tuším, co se stalo. Letos začala vadnout.

Přesně tak. V létě definitivě zvadla, což už jsem Gottovým nehlásila, ale o pár týdnů později odešel i Karel. Jak už jste poznal, k slzám nemívám daleko – tehdy jsem proplakala celý den.

Vy dostáváte květin spousty, takže otázka na čich: Omrzela vás někdy jejich vůně?

To ne. Když při děkovačce na jevišti dostanu kytici a kolega lahev vína, tak sice zahraju pro diváky mimiku, že bych si to s ním vyměnila, ale hezké kytice mám pořád ráda; dokonce si je fotografuju.

 

Jenom tak na památku?

Vždycky jsem doufala, že je jednou začnu malovat. Jako dítě jsem dělávala hezké portréty, hodně jsem si je natrénovala na všech těch povinných Leninech nebo Stalinech. Vzpomínám, že maminka jeden můj pokus dokonce poslala do soutěže, jenomže přišla odpověď, že tohle za mě jistě nakreslil někdo dospělý... No jo, ale teď by mě lákaly spíš akvarely, a to nejdřív musím dostat začátečnickou výuku. Nedávno jsem požádala malíře Antonína Střížka, aby mi pomohl, tak třeba s ním se na ty moje fotky kytic v některé lekci zaměříme.

 

Kdy byste s malováním chtěla začít?

Nevím. Kdysi jsem byla přesvědčená o tom, že touto dobou budu mít vedle herectví spoustu volného času, ale zatím se k tomu nějak nemůžu proboxovat – hraju často.

 

Vraťme se ještě k sluchu. Tleskají vám dnes diváci jinak než kdysi?

Ano, tohle se liší. Když jsem bývala o dost mladší než teď, tak nepamatuju, že by se konal takzvaný standing, neboli že by diváci při aplausu vstali. Dnes už to není nic neobvyklého – když se v noci vracívám třeba po Audienci u královny, tak na mě dcera Theodorka ze svého patra pravidelně volá: „Tak co, byl standing?“ Většinou byl.

 

Vzpomenete si, kdy jste ho zažila poprvé?

Koncem devadesátých let, když jsme s Evou Holubovou hrály Kočičí hru na Zábradlí. Publikum je tam půl metru před vámi, my skončily, diváci se postavili jako jedno tělo a mě to ohromilo, takže šeptám: „Evo, tohle už nikdy nezažijeme.“ A na to ona: „Ále zažijeme!“ Hned mě trochu zchladila, ale stejně jsem se cítila jak v nebi.

 

Poznáte dopředu, kdy diváci vstanou?

V posledních letech mám dvě opravdu velké divadelní role, Božskou Sarah v Divadle Kalich nebo právě Audienci u královny ve Stavovském. Tam stojím při děkovačce vedle dívky, která hraje moji mladou podobu, a obvykle jí špitnu: „Dneska nevstanou...“ Protože ono to bývá napínavé. Občas si stoupnou hned, někdy až při poslední děkovačce, kdy jsem na jevišti sama, a jindy vůbec, ale já se nemůžu zlobit, protože právě z Audience se stalo představení, na které jezdí lidi až z východního Slovenska jako na túru a často je ani nenapadne, že by se mohlo vstávat. Pro mě je důležitý pohled do nabitého hlediště – když mám špatnou náladu, tak si otevřu předprodej vstupenek, najdu Audienci, a jakmile vidím, že je zase vyprodáno, odcházím vesele spát.

 

Jak se po tříhodinové Audienci cítíte?

Báječně. Většinou pak vysedávám ještě dvě hodiny v divadle, alespoň lehce si přivoním k červenému vínu a nevnímám žádnou únavu – spíš úlevu. Od rána až do představení ve mně bylo zvláštní napětí, vím, že mám před sebou velké sousto, a teď je to rázem u konce.

 

Věříte si, že vám nevypadne text?

Právě tyhle role, Sarah a královna z Audience, jsou jediné, u kterých si den předem texty opakuju. Vždycky.

 

Jde mi o to, jestli se vám nezhoršuje paměť.

Sám jste zažil, jak mi vypadla slova oblíbené písničky... Nicméně zatím jenom dvakrát jsem měla takový blok, abych po půlce musela skončit, a to bylo už před dvaceti lety. Jednou jsem se vrátila z namáhavého hereckého zájezdování po Americe a doma mě hned čekal nápor, dopoledne zkouška, potom natáčení v televizi, večer představení. Pět dnů to šlo, ale v den šestý jsem hrála Kočičí hru a v půlce mozek někam odplynul.

 

Jak jste se cítila?

Zůstala jsem sedět na malé pavlači, která byla součástí scény, a netušila, co říkat dál. Režisér Petr Lébl před monitorem ve své kanceláři popadl knížku, vyšplhal co nejblíž, četl mi to, ale mozek se rozhodl pro sabotáž; ani jsem neměla snahu cokoli opakovat. A něco podobného se mi stalo ještě ve Šťastných dnech – diváci pak dostali náhradní představení.

 

Muselo vás to vyplašit, ne?

Trochu. Tehdy jsem si napsala na papírek, že jestli se to stane ještě jednou, půjdu od divadla.

 

Dodržela byste to?

Nevím. Nejspíš ne. Bylo to hodně nepříjemné, ale já jsem v tomhle smyslu lidově řečeno splachovací, rychle se oklepu... Abych vám na sebe práskla všechno, vzpomněla jsem si teď taky na jeden večer z počátku devadesátých let, kdy mi soustavně vypadával text při hře Sbohem, Sokrate. Tehdy jsem to ještě ustála, protože moje postava, Malva, byla trošku na drogách – šikovně jsem vždycky dovrávorala k nápovědce a tam si rychle poslechla následující tři repliky. Potom jsme v šatně seděli nad sklenkou whisky a já se ptala Jiřího Adamíry, jak si mám ty dnešní výpadky přebrat. Vypálil: „Okamžitě na to zapomeň!“ Na tuhle jeho dobrou radu si často vzpomenu.

 

Stává se vám, že dohráváte jenom se sebezapřením?

Hodně zvláštní pro mě bylo před třemi lety představení Božská Sarah v Olomouci, během kterého jsem se rozhodla, že už dál nemůžu odkládat operaci srdce.

 

Co se stalo?

Hned po příjezdu do divadla jsem říkala, že mi tam chybí vzduch; nemohla jsem pořádně nabrat dech. Začali jsme hrát, ale po čtvrt hodině jsem ztuhla, mlčky zírala do lidí, potom jsem se otočila a šla z jeviště. Můj milý kolega Igor Orozovič improvizoval: „Paní Sarah si musí odpočinout – já se za ní podívám, jak na tom je.“ Přišel do šatny, kde jsem držela knížku a oznámila mu: „Sice to přečtu, ale neumím to zopakovat...“ Jenže mi zároveň bylo líto těch vzácných Olomoučáků. Přišel jich plný sál, těšili se, a proto Igorovi říkám: „Počkej – vezmu si brejle a zkusím to číst.“ Opravdu jsem šla na jeviště s knížkou a do konce představení četla, z hlavy bych neřekla nic. Ale od diváků jsem pak dostala moc hezké dopisy – pochopili a byli spokojeni.

 

Víte, co vás tehdy skolilo?

Nějaká dechová krize, související s nemocným srdcem, a já v tu chvíli konečně uvěřila, že musím na operaci. Což nebyl nic moc pocit, protože jsem měla čerstvě rozehrané ty dvě velké role v Sarah a Audienci, ale nedalo se svítit. Nic strašného se nakonec nestalo, naopak – dostala jsem novou srdeční chlopeň, o dva měsíce později mě diváci dojemně přivítali do dalšího hereckého života a ten si žiju dodnes.

 

Cítíte, že by vás jako herečku mohlo čekat ještě něco velkého?

A tohle je otázka na jaký smysl?

 

Přece na čich.

Nic velkého už nečichám. Poslední nečichanou příležitostí byla letos Teroristka – při natáčení jsem si uvědomovala, že to je nejspíš opravdu závěrečný velký film.

 

Když vidím váš elán, tak tipuju, že ještě pár velikých rolí přijde.

Třeba nějaký nečekaný dáreček dostanu, v životě se mi to stávalo často, ale rozhodně tomu nejdu horlivě naproti. Víte, člověk nesmí moc chtít. Což jsem si znovu uvědomila, když jsme nedávno stopovaly s Evou Holubovou a seznámily se tak s pánem, kterému se začalo dařit, až když přestal tlačit na pilu.

 

Vy jste s Evou Holubovou stopovaly?

A proč by ne? Měly jsme divadelní zájezd na severní Moravu, během volného odpoledne si vyrazily vlakem na výlet a potom stoply auto.

 

Ten řidič musel být v naprostém šoku.

Je pravda, že nevěřil svým očím. Stál na šraňkách, když jsem k němu přišla a říkám, prosím vás, nejedete támhle nahoru do vesnice? Sáhl dozadu, odsunul dětskou sedačku a nepřestával být užaslej. Vzal nás do Jamného nad Orlicí, hned se rozhodl, že nás pak odveze i dolů, a trochu se rozpovídal o svém životě: o tom, jak se ho rozhodl změnit. Po rozchodu s dvanáctiletou známostí poznal milou dívku, dělal všechno pro to, aby ji získal, byl v tom velmi usilovný, ale ne a ne se od ní dočkat jasné odpovědi. Nakonec mu její maminka řekla: „Vždyť ty toho Pánaboha pořád strašně nutíš, aby něco udělal. To je chyba, musíš mu dát volnost – jen mu řekni, že jsi tady, zbytek nechej na něm...“ Tehdy se ten náš řidič poctivě pokusil nebýt moc horlivý, a trvalo to jen další tři dny do chvíle, kdy dívka sama od sebe přišla a řekla, že s ním chce žít.

 

To si budu pamatovat: Člověk nesmí moc chtít.

Jo. A mimochodem, ono je pro mě výhodné tvrdit, že už nic nechci, že jsem toho zažila hodně. Díky tomu bude všechno v naprostém pořádku, když nic nepřijde, ale kdyby náhodou nějaký ten nečekaný dárek ještě přišel, tak to bude taky dobrý. Ne?

 

Bude... Uměla byste na závěr říct, co dnes dává vašemu životu největší smysl; co je vaším motorem?

Tak já vám něco řeknu, jo?

 

Buďte tak hodná.

Řeknu vám, že úplně na všechno odpověď dostat nemůžete. Tohle zůstane mým tajemstvím.

 

A můžu aspoň napsat, že se teď tváříte rozpustile jak dvacetiletá holka?

Ale jo. Tohle klidně napsat můžete.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement