Hana a leopard

Hana Raza sedí v taxíku. Je to dlouhý, únavný den. Zvoní jí telefon, volá kolega, jeho hlas vibruje nadšením. „Hano, Hano! Máme tam leoparda!“

„Chtělo se mi křičet štěstím,“ vzpomíná ochránkyně přírody Hana Raza na moment, kdy se jejímu týmu podařilo vůbec poprvé, pomocí fotopasti, zdokumentovat perského leoparda v horách iráckého Kurdistánu. Bylo to roku 2011.

Dosud se mělo za to, že tahle šelma vyhynula. Krajina se totiž na dlouhá desetiletí ponořila do válek. Výbuchy a přestřelky elegantního predátora vyhnaly.

 

Na horách

„Dobrá, myslela jsem si, že tu leopardi ještě žijí. Měla jsem jisté indicie. Ale skutečně to prokázat je něco jiného. Ani to nedokážu popsat, co jsem tehdy prožívala. Jsou tak vzácní! Perští leopardi jsou ohrožený druh a většina jich žije v Íránu, ale i tam jejich populaci odhadují na čtyři sta až osm set kusů, i když to určitě bude méně. Takže najít je v místě, jako je Irák, kde nejsou žádné plány na ochranu přírody – a navíc je najít hned po první instalaci fotopasti –, to je něco, co se stane člověku asi jen jednou za život,“ vypráví Hana Raza, zatímco se šplháme na horu Pire Magrun v autonomní oblasti iráckého Kurdistánu.

Tenhle příběh ale začal už v roce 2009, když mladá bioložka s britským vzděláním začala provádět průzkum divoké zvěře. Nejprve obcházela místní a vyptávala se jich, jaká zvířata vídají. Lišky, šakaly, divoká prasata. Při svých cestách viděla, jak jsou hory, které se po dekády staly válečnou zónou, zdevastované. Místní jí radili, aby se, v zájmu vlastního bezpečí, nepohybovala jinde než jen po cestách. Mohla by šlápnout na minu, jako se to stalo tisícům obyvatel téhle země. Hranice mezi Íránem a Irákem je jednou z nejzaminovanějších oblastí Blízkého východu. Většina min pochází z dob války Iráku a Íránu. Tady se nelze jen tak volně rozběhnout do přírody. „Jenže co můžete zkoumat – na cestách?“

 

Hana Raza se nejprve zaměřila na divoké kozy, oblíbenou kořist leopardů. Našla je.

Koncem roku 2010 dostala darem fotopasti. Za asistence místní policie je nastražila na hoře Qopi v oblasti Qaradagh. Právě v tomhle místě, ve spektakulární scenerii devíti ostrých vrcholků, jak jí vyprávěli vesničané, se šelma kdysi potulovala.

O dva měsíce později začal Hanin tým prohlížet záznamy. „Naše kamery reagují na pohyb. Pokaždé, když se v okolí něco pohne, cvakne spoušť. Může to být ale cokoli – stín slunce, větve ve větru. Takže máme tisíce záběrů a musíme je všechny projít. V naprosté většině nic zajímavého, nuda. Takže když se tam najednou objeví leopard – srdce vám úplně poskočí,“ vysvětluje Hana Raza, která se v pouhých čtyřiadvaceti letech stala „ženou, která znovuobjevila perského leoparda v Iráku“. O jejím úspěchu psala světová média. A to byl teprve začátek.

Od roku 2011 se jí podařilo shromáždit fotky, které zachycují šest různých kusů. Což už je něco, leopard je totiž samotář, který si do svého teritoria jen tak někoho nepustí. Šelmy, které mohou být až 190 centimetrů dlouhé a váží třeba i sedmdesát kilo, se na Haniných fotografiích promenují, zeširoka zívají.

Úspěch mladé ochránkyně přírody překvapil mnohé. „Tady na Blízkém východě ženy nejsou zrovna vnímány jako někdo, kdo se chopí iniciativy,“ říká Hana Raza. Ačkoli mladá generace žen, zejména v kurdské oblasti na severu země, čím dál více studuje, v konzervativnějších rodinách ženy stále tráví většinu času v kuchyni, nechodí nikam v doprovodu jiných mužů než rodinných příslušníků.

Když jde Hana do terénu, obvykle s sebou musí mít někoho z místních, kdo ví, kde jsou minová pole, musí navíc spolupracovat s policií, aby neupadla v podezření, že vykonává špionáž. Taková věc potkala její íránské kolegy a je zřejmé, že podobné aktivity v nestabilním regionu mohou mít fatální konsekvence.

Nejsou to ale jen složité podmínky pro práci, z čeho má Hana Raza těžkou hlavu. Když mluví o stavu životního prostředí, cloumá s ní hněv. Nejde jen o dopady válek, a tím pádem i chudoby, která vedla obyvatele k tomu, že spálili stromy, když si potřebovali uvařit nebo se zahřát. Kde zmizí koruny stromů, tam se rozprostře poušť.

„Nejhorší jsou pytláci a lovci, kteří zabijí všechno, co jim přijde do cesty,“ říká, když se usadíme a svačíme placky chleba plněné rajčaty a zelenými fazolemi.

Slyšíme hlasy. Nedaleko od nás nějaká rodina rozložila koberec a vyskládala na něj opulentní hostinu. Typický kurdský piknik. Muži jsou hlasití, domlouvají se, že si půjdou zastřílet. Hana Raza je znechucena. Ví, jak tenhle piknik skončí: možná si z něj nakonec nikdo neodnese kořist, skoro jistě ale na zemi zůstane hromada plastových odpadků.

Kurdové rádi říkají, že nemají přátele, jen hory. „Asi byste si řekli, že jsme lidé, kteří přírodu milují. Ale tak to není. Jsme lovci a sběrači, zvířata tu jsou jen k našim službám. Je to jídlo. Místo abychom obdivovali jejich krásu, dělá nám dobře, když je můžeme zabíjet. Ano, naše hory jsou okouzlující, ale prázdné. K čemu jsou, když se tudy neprochází leopard?“ říká Hana, a když mluví o divoké kočce, její oči se na okamžik rozzáří. Přitom ona sama tohle mysteriózní stvoření zná jen ze svých fotozáznamů, tady v horách, ve volné přírodě, ho na vlastní oči nikdy nespatřila.

„Příběh leopardů by speciálně nás – Kurdy – měl zajímat. Vždyť i my jsme v těchhle horách měli namále,“ dodává Hana. Když srovnává přežití leopardů a Kurdů, není to klišé. Hana je sama jednou z přeživších.

 

Zvláštní mraky

Sergalou a Bergalou. Září 1987. Haně Raze jsou tři měsíce, spí v podzemním krytu. V krytu, kam se občas dostane had nebo škorpion, kde je to ale stále o dost bezpečnější než na povrchu. Začalo bombardování. Matka Hany, Nasrin Marif Mohammed, běží ven, aby do bunkru přinesla i roční dceru Aru. Jen co se dotkne prahu, zdá se jí, jako by se na ně zhroutil celý svět. Zvláštní mraky.

Do krytu se snaží dostat i pešmergové, kurdští bojovníci za svobodu. Je tu plno, k zalknutí. Tělo na tělo, v místnosti o velikosti jeden a půl krát tři metry. Najednou – zvláštní vůně česneku, okurek… nebo snad shnilých jablek. Někdo křičí: „To je chemický útok!“

Pro děti nejsou masky, ty, které mají vojáci, jsou na jejich obličeje moc velké. Nasrin Marif Mohammed vybíhá ven, aby přinesla kýbl s vodou a mokrý ručník. Vlhký hadr pak klade střídavě na obličej Hany a Ary. V bunkru už není k hnutí, snaží se do něj vecpat zranění vojáci. Nedýchatelno. Zvláštní vůně se mísí s pachem krve.

Je tu i Hanin táta, Ahmed Raza Amin, a Nawshirwan Mustafa, jeho bratranec, který je jedním z vůdčích osobností Vlastenecké unie Kurdistánu (PUK), který později založí vlastní stranu Změna (Goran).

Nawshirwan Mustafa křičí: „Nasaďte jí, proboha, někdo masku!“ Myslí tím Nasrin, která se nechrání, jediné, o co se stará, jsou její dvě malé děti. Někdo další křičí, že děti v krytu nemůžou přežít. Otec Ahmed a ještě někdo z vojáků popadnou děti a šplhají s nimi výš do hor. Doufají, že bojový plyn klesá do údolí.

 

Proč?

Je jaro 2021, Hana Raza, s růžovou mašlí v černých vlasech, na krku dalekohled, prochází se svými rodiči místem, kde stály vesnice Sergalou a Bergalou. Oni vyprávějí, co se jim tady stalo, když se irácký diktátor Saddám Husajn rozhodl rebelující Kurdy vyhladit. Saddámův bratranec Ali Hassan al-Majid – „chemický Alí“ – nechal základnu kurdských rebelů bombardovat horčičným plynem a tabunem.

„Zůstala jsem v krytu. Bombardování neustávalo a já jsem cítila, že exploze jsou blízko. Někdo z vojáků se mě ptal, kde jsou děti. Řekla jsem, že v jeskyni v horách,“ vypráví Nasrin Marif Mohammed.

„Země duněla, zdaleka nebylo po všem. Vrátil jsem se do bezpečí bez dětí. Pešmergové se mě hned ptali, proč jsem Hanu a Aru odnesl do jeskyně. Copak to prý nechápu? Musíme se okamžitě evakuovat,“ vzpomíná Ahmed Raza Amin. Předpokládalo se, že koho nezabijí chemikálie, ten bude zatčen.

Stojíme na střechách malých domků, které po pádu Saddáma, poté, co na severu vznikl autonomní kurdský region, nechali Kurdové obnovit, aby sloužily příštím generacím jako memento. Památník. V jednom z nich tehdy žil Ahmed Raza Amin se svou rodinou. Dnes tu stojí a ukazuje směrem k jeskyni, kde tehdy jeho dcery přečkaly bombardování.

„Pak jsem zas běžel nahoru, pro děti.“

Najednou byl úplný klid. Bylo po náletu.

„Vyšli jsme z krytu, všude kouř a prach. Spousta našich kolegů ležela po zemi, byli zranění. Jeden můj známý měl lebku roztříštěnou na dva kusy,“ vzpomíná Nasrin Marif Mohammed.

I ptáci byli mrtví.

„Najednou se mi strašně špatně dýchalo, ostatní se mi snažili nasadit masku, ale z toho mi bylo ještě hůř. Děti byly konečně zpět, zabalila jsem je do mokré látky,“ vypráví matka Hany.

Po nějaké době se dostali do bezpečí, padli únavou. „Zdálo se mi, že jsem přišla o zrak. Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že to nebyl sen. Oslepla jsem. Nahmatala jsem Hanu, její tělo sálalo horkem. Příštích několik dní jsme všichni zvraceli. Několik měsíců jsem viděla jen obrysy. Balila jsem děti do černé abáji, abych věděla, kde jsou.“

Ke členům Vlastenecké unie Kurdistánu docházel potají doktor. „Vztekal se, když viděl, v jakém jsme stavu. ,Takže vy si tu děláte revoluci, dobře. Ale proč proboha do toho zatahujete ty děti? Na to nemáte právo!‘ Pak se obrátil k Bohu a modlil se, aby nedopustil to nejhorší,“ vypráví Nasrin Marif Mohammed.

 

Láska

Byla to zakázaná láska. On pracoval jako úředník v zemědělství. Pak musel narukovat do armády Saddáma Husajna. Zběhl. Třetího listopadu 1981 se přidal ke kurdským bojovníkům za svobodu, pešmergům.

Ona byla mladá aktivistka, členka odboje. Příznivkyně marxismu-leninismu, která nesnášela patriarchální společnost a chtěla bojovat za práva žen.

Byli příbuzní, což je v kmenové společnosti, pokud jde o sňatek, viděno jako přednost.

Snažili se v ilegalitě vybudovat lepší svět.

„Spousta dívek se styděla, když na ně promluvil muž. Sklopily hlavu a neodpovídaly. Ale ona byla jiná. Nebála se, budila respekt, vystupovala s jistou hrdostí. Byla chytrá. Odvážná. Takové vlastnosti byly tehdy mezi pešmergy populární,“ vypráví Ahmed Raza Amin.

Jenže Nasrinina matka radost neměla. Říkala, že vojáci nemají stabilní život. Dokonce ani střechu nad hlavou.

„Až později jsem pochopila,“ říká Nasrin Marif Mohammed.

Ahmed Nasrin požádal o ruku v roce 1982. Rozhodující slovo měli rodiče nastávající – odpověď tedy zněla ne.

Pak vypukla občanská válka a jeho situace se ještě zhoršila. Jednou, když se vracel z tajné základny v horách, byl zajat. Špatná zpráva pro Nasrin.

„Když byl tehdy pešmerga zatčen, měl špatné vyhlídky. Čekalo ho doživotní vězení nebo poprava,“ vzpomíná Nasrin Marif Mohammed.

„Jenže já jsem byl významným členem Vlastenecké unie Kurdistánu a naši revolucionáři právě jednali se Saddámovým baasistickým režimem o příměří a výměně zajatců. Byl jsem tedy po nějaké době propuštěn,“ vzpomíná Ahmed Raza Amin.

To bylo v červenci 1984. Pak přišlo na řadu ještě jedno důležité vyjednávání. S matkou Nasrin.

 

Život pešmergů

Měli se vzít a začít spolu žít. Jenže opět vypukly boje. „Museli jsme svatbu odložit,“ vzpomíná Ahmed Raza Amin.

Byli neustále na útěku. Stěhovali se z místa na místo. Sotva v nějakém přístřešku zůstali víc než deset dní. Pak je vždycky vyhnaly další exploze. Za zády nechávali ruiny. Museli být pořád ve střehu. Neexistovalo, aby si rozdělali oheň, ohřáli se a něco si uvařili. Plameny a kouř by přitáhly pozornost letadel. Jednou skončili pod mostem, jindy v chlívku pro zvířata.

„Jedna místnost byla pro osla a druhá pro novomanžele. Ahmed na zem položil svůj kabát, na něj jsme si pak lehli,“ vzpomíná Nasrin Marif Mohammed. Vesničané jim pak začali snášet hrnky a hrnce.

Pak zakotvili na základně revolucionářů v Sergalou a Bergalou. „Otěhotněla jsem. Ara i Hana se narodily v nemocnici, ale pak jsem se vždycky vrátila zpět do hor.“

Nebezpečí přicházelo z nebe. Bombardéry. Nakonec otrávený vzduch. Sergalou a Bergalou se zapsaly do historie jako místa jednoho z prvních Saddámových chemických útoků. Bylo to půl roku před útokem na město Halabdža, při kterém zemřely tisíce lidí, převážně civilistů.

 

Můžeš!

Scenerie vesnic Sergalou a Bergalou je velkolepá. Hana Raza, mladá vědkyně v tričku s leopardem, si ji prohlíží dalekohledem.

Její rodiče za tyhle hory bojovali, ona do nich chce vrátit život. Kurdové jsou jako ti leopardi, přikyvují její rodiče. Bylo by škoda, kdyby jejich hlasy dočista utichly.

„Každý rodič je rád, když vidí, že se jejich dítě má lépe, než se měli oni,“ říká Nasrin Marif Mohammed.

Není to sice snadné, být ochránkyní přírody v zemi, kde zelená údolí byla spálena při náletech, hory jsou dosud zamořené minami a kde má každý zbraň. Ahmed Raza Amin však svou dceru povzbuzuje, aby šla za svým snem.

„Můžeš. Můžeš, protože my jsme měli to štěstí. Ne jako spousta ostatních. My jsme přežili.“

 

Autorka reportáže Magdalena Sodomková je novinářka, spolupracuje s různými médii.

 

Fotograf Lâm Duc Hien žije v Paříži. Držitel ceny World Press Photo 2001 v kategorii Portrét za snímky Iráčanů.