Chci být kat

Report

„Chtěl bych se touto cestou informovat, kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem.“ Takový list žadatele o práci popravčího se nachází v archivech. Po komunistickém puči v únoru 1948 se začali kati rekrutovat z dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. O „zakázky“ v politických procesech neměli nouzi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Cesta od zatčení na popraviště byla v případě Antonína Mitysky hodně rychlá. Dopaden byl 3. července, pouhý den poté, co se v jihomoravské vesnici Babice zúčastnil střelby a zabití tří tamních komunistických funkcionářů. Na pankráckém popravišti skončil už 3. srpna 1951. Trojí vraždu tehdejší komunistická propaganda využila k širokému zátahu proti domnělým spolupachatelům z řad církve a sedláků vzpírajících se kolektivizaci: v souvislosti s babickým případem zinscenovali sérii politicky motivovaných procesů, v nichž trest smrti dostalo jedenáct lidí, včetně katolických duchovních.

Na popraviště je poslali soudci zločinného režimu, ale kdo přesně je popravil? O mnohých katech se široce ví, historie zná jejich příběhy – od proslulého kata Mydláře až po Františka Nenáhla, který po válce popravil nacistického zločince Karla Hermanna Franka. V době komunismu, po únoru 1948, však už žádní profesionální kati nebyli; rekrutovali se z řad dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. Za jednoho popraveného pak inkasovali smluvní odměnu. Později se příležitostnými katy – opět za mimořádnou odměnu – stali příslušníci Sboru nápravné výchovy.

Zejména na počátku padesátých let neměli o práci nouzi. V roce 1950 bylo jen v rámci politických procesů vykonáno padesát šest poprav, v roce 1951 celkem šedesát, vrchol komunistického běsnění přišel o rok později, kdy na oprátce skončilo šestašedesát lidí nepohodlných režimu.

 

 

„Nejhumánnější“

„Stanovit přesný počet popravených z politických důvodů v komunistickém Československu není jednoduché. Mnohdy jde o hraniční případy, kdy byl například politizován kriminální trestný čin. My evidujeme celkem 266 popravených, které jsme rozdělili do dvou kategorií: popravení z politických důvodů v Československu 1948–1989, zahrnující 236 jmen, a kriminální případy nesoucí stopy politické manipulace a případy v minulosti vydávané za politické s celkem třiceti jmény,“ říká Petr Mallota, historik Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ve výčtu navíc chybí případy úmrtí vězňů bez rozsudku, ubitých v rámci tvrdých výslechů a mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v padesátých letech. „V dobových statistických údajích o příčinách úmrtí vězňů ve vyšetřovací vazbě se až nápadně často vyskytuje srdeční selhání. A to i v případě osob mladšího věku,“ konstatuje Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

I když jména popravčích a jejich pomocníků nebyla dosud úředně zveřejněna, mnohá jména dobrovolných katů z doby komunismu díky pracím badatelů a historiků známa jsou. Kupříkladu historik Petr Blažek už před několika lety zveřejnil dokument podepsaný přednostou Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze prof. MUDr. Františkem Hájkem. V něm se 21. června 1950 potvrzuje, že novému popravčímu Josefu Trojanovi (civilním zaměstnáním úředník holešovických jatek) byla vysvětlena „theorie oběšení, jakož i nejhumánnější postup při popravě“. S humanitou to však mělo pramálo společného, o čemž ještě bude řeč.

Josef Trojan doplnil prvního kata nového režimu Vladimíra Trundu. Jen pár dní poté, 27. června 1950, byli na dvoře pankrácké věznice popraveni národněsocialistická politička Milada Horáková a s ní Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal.

„Podle torzovitě dochované dokumentace Josef Trojan popravoval minimálně do podzimu 1953. Oběsil několik desítek osob, z nichž značná část byla odsouzena v politických procesech. Při popravách mu pomáhali Václav Albrecht a Hugo Šídlo a vždy si mezi sebou rozdělili 4 000 Kčs za jednu oběšenou osobu,“ popsal Petr Blažek.

Bonusem byla každoroční odměna ve výši 6 000 Kčs vyplácená ve čtyřech splátkách po 1 500 korunách. Odměny pro katy se radikálně snížily spolu s měnovou reformou v roce 1953 – nejprve na 600 korun za popravu, po roce 1954 na 800 Kčs. „Odměna podle uzavřené smlouvy byla vyplácena po každé vykonané popravě. Suma byla stanovena jednotně bez ohledu na osobu odsouzenou k trestu smrti. Popravčí Trunda nezískal speciální odměnu ani za popravu ženy – Milady Horákové,“ říká Aleš Kýr.

Pro představu: 600 korun znamenalo po měnové reformě přibližně polovinu průměrného měsíčního platu, dnes by to odpovídalo zhruba 17 500 korunám. A kupříkladu v roce 1956 bylo možné si koupit motocykl Jawa 550 za 2 000 Kčs.

Zmíněný Vladimír Trunda musel jako kat skončit poté, co StB od svých donašečů zjistila, že se spolu s pomocníkem Albrechtem svými přivýdělky chlubí kolegům v tehdejších mladoboleslavských automobilových závodech. Jejich „práce“ přitom měla zůstat v utajení. Trundu pak nahradil František Skořepa, angažovali ho v listopadu 1950 a na seznamu těch, jež popravil, má mimo jiné i komunistického generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Trojan a Skořepa přišli o svůj velmi specifický, ale v dané době lukrativní vedlejšák k 1. červenci 1954. Smlouvu s generální prokuraturou poté získali řádní zaměstnanci ministerstva vnitra Karel Krejzl, Václav Rejman a Vladimír Soustružník.

 

Jaké vzdělání?

Navzdory slovům o „humanitě“ se v první polovině padesátých let v Československu popravovalo krutým způsobem, de facto udušením na oprátce zavěšené na kladce na vztyčeném prkně. „V letech 1948–1954 byla používána šibenice ze silného prkna s hákem pro závěsnou oprátku a kladkou s lanem k vytažení popravovaného. V letech 1954–1989 byly prováděny popravy na krátké oprátce, zavěšené na zdi popravčí cely, pod kterou bylo mechanicky ovládané propadliště,“ popisuje katovskou praxi Aleš Kýr.

Od počátku roku 1953 se v Čechách popravovalo výhradně ve věznici Pankrác, od roku 1954 již jen v suterénu, ve vyhrazené cele. Na Slovensku byla popravčím místem Bratislava. Jak uvádí publikace o trestech smrti 1918–1989 autora Otakara Lišky a kolektivu autorů, v roce 1945 uzavřelo „pověřenictvo spravedlnosti v Bratislavě“ smlouvu s Josefem Appelem, mistrem popravčím. Ten si v srpnu roku 1953 stěžoval, že již od ledna téhož roku mu není vyplácena čtvrtletní odměna ve výši 3 000 Kčs ve staré měně a zároveň že nebyl přizván k žádnému výkonu trestu smrti.

Dochovány jsou i dopisy, kde se zájemci o práci popravčího aktivně zajímají. Autor tohoto textu dohledal v Archivu bezpečnostních sborů dopis Slováka Juraje Ličky z března roku 1964 adresovaný ministerstvu spravedlnosti: „Chtěl bych se touto cestou informovat, kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem. Též bych potřeboval vědět, jaké vzdělání je potřebné k těmto úkonům a kde je možné ho získat.“

Ministerstvo dopis obratem postoupilo generální prokuratuře. I odpověď je zajímavá.

Náčelník sekretariátu plukovník Kotala nejprve pisateli oznamuje, že „dotaz je svým obsahem zcela výjimečný“, a dále vysvětluje: „V naší socialistické společnosti je trest smrti trestem výjimečným, jen velmi zřídka používaným, a proto není také žádný pracovník, který by byl ‚katem‘ z povolání. Výjimečnost trestu smrti je projevem humánnosti naší společnosti, a proto výkon trestu smrti není veřejnosti přístupný.“

Další podobné dopisy – tentokrát ještě z počátků komunistického režimu a z dob politických procesů padesátých let – zveřejnil v publikaci Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989 historik Tomáš Bursík (jména pisatelů anonymizoval).

Už v dubnu 1948 dorazilo na ministerstvo spravedlnosti psaní, v němž podepsaný J. T., podúředník II. platové třídy v Národní a universitní knihovně, žádá o místo popravčího. „Vychodil jsem pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanské školy. (...) Vyučil jsem se řemeslu řeznickému a uzenářskému. (...) Od 1. 1. 1938 jsem nastoupil v Národní a universitní knihovně v Praze 1, kde jsem zaměstnán doposud. Jsem ženat, otcem jednoho dítěte. Podávám tuto žádost v plném vědomí jejích důsledků a zavazuji se zachovávat úřední tajemství.“

Další dochované dopisy jsou z let 1953 a 1956. „Jsou dokladem toho, že v padesátých letech byl o funkci mistra popravčího zájem. Podle mého názoru se jedná i o výpověď o režimu samotném a o jeho hrůznosti,“ napsal historik Tomáš Bursík.

Z dopisu z roku 1953: „Podepsaný J. M., ppor. SNB (...) služebně přidělený k MNB v Praze (...), žádá touto cestou o přijetí za popravčího. V době okupace jsem byl politickým vězněm v koncentračním táboře Oranienburg--Sachsenhausen, a to od roku 1939 až do konce okupace. Jsem členem KSČ a u SNB sloužím od roku 1945 jako výkonný orgán, s prospěchem velmi dobrým. (…) Bude-li mně dána Vaším přijetím důvěra, že budu touto funkcí pověřen, slibuji, že ji budu zastávat s vědomím, že přispívám naší vlasti v jejím budovatelském úsilí, tím, že budu vykonávat spravedlivé rozsudky nad zrádci naší vlasti.“

Z dopisu z roku 1956: „Soudruhu prokurátore! Snad se Vám můj dopis bude zdát poněkud podivný. Bude se Vám zdát, že jsem blázen. Ale není to pravda. Je to pro Vás maličkost a pro mne by to byl velký převrat v životě. Jde o následující věc: Jsem voják. Moje zdraví není takové, abych mohl plně vykonávat vojenskou presenční službu. Cítím se jaksi pozadu za ostatními soudruhy ve vykonávání služby na obranu vlasti. Proto bych Vás prosil, jestli by to nešlo zařídit, abych alespoň po dobu mé základní služby státu nemohl vykonávat práci jako vykonavatel rozsudků smrti proti všem, kteří chtějí narušovat klidný život v naší vlasti,“ psal tehdy dvacetiletý muž ­­­
F. K., vojín, a jak sám hlásil, „vyučený nástrojař s dvěma roky večerní průmyslovky“.

Podle Aleše Kýra šlo však i tehdy spíše o výjimečné případy: „Zájem o místo popravčího nebyl velký. A to ani před rokem 1948. Ani finanční odměna nebyla rozhodující.“

 

Popravy ve sklepě

„Když se někdo dobrovolně hlásí k tomu, že provede popravu, jak si to vysvětlit? Asi to byl někdo, kdo měl v povaze násilnické sklony, kde bonusem bylo ještě to, že dostane finanční prémii. V každém případě to muselo být nějaké pokřivení charakteru,“ říká advokát Milan Hulík, který před rokem 1989 v řadě případů hájil disidenty a další lidi pronásledované režimem. Sám ale v minulosti hájil i několikanásobného vraha, který nakonec skončil na popravišti.

Po roce 1989 se dostal do nejvyššího vedení dnešní vězeňské služby a vzpomíná na to, jak se na pražské Pankráci snažil získat informace o tamní popravčí místnosti. Poslední poprava – v případě vraha Vladimíra Lulka – se tam konala ještě 2. února 1989.

„Když jsem tam přišel, zajímal jsem se o to, jak se tam popravovalo, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Ptal jsem se, jestli tu byl nějaký kat, nebo jak to bylo. Až když jsem jim pohrozil, začalo z nich pomalu lézt, že se popravovalo ,tady ve sklepě‘. Dovedli mne tam a bylo to hrozné,“ vzpomíná na své seznámení s pankráckou popravčí místností. Mokvaly v ní stěny, omítka byla celá plesnivá. V koutě stála rezavá skříňka, v ní špinavé oprátky se skvrnami od krve – vesměs šlo ale o oprátky popravených kolaborantů a nacistů po skončení druhé světové války – a rezavá trubka. Ve zdi byla díra.

„Vzali trubku, vrazili ji do díry a na ni pověsili oprátku. Pod ní bylo propadliště, ale to mělo malou hloubku. Když tam někoho pověsili, tělo nedostalo tu správnou rychlost na to, aby se zlomil vaz. Takže se třeba dva bachaři pověsili na toho popravovaného, aby ho udusili. To všechno jsem z nich doloval,“ popisuje Hulík. Vedle propadla byla druhá, podobně hrozně vypadající místnost, kam skrze plechová dvířka vedla páka. „Když se za ni zatáhlo, propadlo se otevřelo. Bylo to děsivé, když si uvědomíte, že se ještě na toho člověka museli pověsit,“ říká Hulík s tím, že stálý kat na Pankráci nebyl a již ne tak časté popravy obstarávali vybraní příslušníci Sboru nápravné výchovy. Odměna pro kata činila v pozdním období režimu – v posledních devětadvaceti letech před pádem komunismu končili na popravišti již výhradně odsouzení vrazi – 1 700 Kčs, pomocník pak dostával 1 100 korun.

Posledním popraveným v politickém procesu v Československu, za údajnou velezradu, byl tehdy sedmadvacetiletý Vladivoj Tomek. Jeho poprava proběhla 17. listopadu 1960 před polednem ve věznici Praha-Pankrác. Úplně poslední poprava se pak odehrála v Bratislavě, kde byl 8. června 1989 pověšen trojnásobný vrah Štefan Svitek. Trest smrti ze zákona zmizel 1. července 1990; s ním i možnost poněkud zvráceného katovského přivýdělku.

 

Autor je šéfredaktor serveru HlídacíPes.org.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama