Dilema Fialovy vlády. Jak hasit inflační oheň

Názory

Rekordní inflace staví kabinet Petra Fialy před zásadní dilema. Má se snažit podpořit širokou část populace a potěšit tak i své voliče? Nebo má vsadit na důslednou záchranu těch nejchudších, kteří vládní strany většinou nevolili a asi ani nebudou? Rozhodování může být složitější, než to na první pohled vypadá.

Cesta s dětmi autem k babičce do Polabí a zpět měří pořád stejných osmdesát šest kilometrů. Jenže zatímco na začátku února vyšla na 213 korun, začátkem května to už bylo 274 korun. Rozdíl skoro třicet procent. Kdybychom měli babičku řekněme u Uherského Hradiště, byla by jedna návštěva autem dražší skoro o čtyři stovky.

K tomu tři sta měsíčně navíc za elektřinu, další pětistovka za plyn. U sobotního nákupu v Albertu má člověk při placení pocit, že mu někdo podstrčil na dno košíku navíc lahev koňaku (ne, nebývá tam).

Inflace, která bývala pro drtivou většinu obyvatelstva pouhým číslem ve zprávách, najednou získala zcela konkrétní a hmatatelnou podobu. Pro spoustu lidí znamená zároveň dlouho nepoznaný pocit: že se jejich životní úroveň snižuje. Najednou si toho nemohou dovolit tolik, kolik byli ještě donedávna zvyklí.

 

Nepříjemné pocity

Jistě, řada z nás to zažila, ať už po změně zaměstnání, rozvodu, nebo třeba po odchodu do penze. Tentokrát se ovšem jedná o jev masový, který prožívají miliony lidí ve stejném období. A zatímco na lepší se snadno zvyká – euforie po zvýšení platu většinou netrvá déle než tři měsíce – opačným směrem to jde mnohem hůř.

Naše vnitřní očekávání je nastaveno tak, že se budeme mít čím dál lépe. Příští auto má být přece lepší než to dnešní, horší mobil si taky nikdo s radostí nepořídí. Kdo si zvykl na lepší víno, tomu už se zpátky vracet nechce. Lyžování na ledovci nás láká víc než sjezdovka na Pradědu, při veškeré úctě.

Přiznat blízkému okolí, ale i sám sobě, že na něco, co pro mě bývalo běžné, už nemám, bývá těžké. Je to zřejmě lidská přirozenost, čest výjimkám, kteří to tak nemají. Pocit chudnutí zkrátka není lidem příjemný, to platí i u těch, kteří mají k opravdové chudobě na míle daleko.

Tento hromadně sdílený nepříjemný pocit bude stavět do komplikované situace i Fialovu vládu. Ta bude mít před sebou dvě základní možnosti (tu třetí, že by nedělala nic, si lze jen těžko představit). Buď se bude snažit zmírnit pocit chudnutí u co největšího počtu lidí, nebo bude zachraňovat ty, kterým hrozí, že se přiblíží k hranici opravdové chudoby. Bude to docela těžké rozhodování.

 

Podpora většiny

Podpora co největšího počtu lidí působí na první pohled spravedlivěji, protože inflace přece postihuje nás všechny, mladé i staré, ve městě i na venkově. Tak proč by neměla nějakou výpomoc dostat také střední třída?

Takových deset patnáct tisíc od státu sice rodinám celoroční nárůst cen elektřiny, plynu, benzinu a potravin nevykompenzuje, ale až se budou na podzim platit dětské kroužky (samozřejmě také patřičně zdražené), určitě by se ty peníze hodily.

Navíc je taková operace administrativně i politicky mnohem jednodušší. Stačí najít nějakou zaokrouhlenou hranici, do které se bude podpora poskytovat. Když bude spíše vyšší, vejde se do ní většina populace a ti, co zbydou nad hranicí, už jim asi většinou závidět nebudou.

Pokud by se přistoupilo ke zcela plošné úlevě, bylo by to úplně nejjednodušší. Třeba takové zrušení DPH na energie se dá zavést prakticky okamžitě.

A co je nejpodstatnější, velmi široce zacílená podpora se dotkne i podstatné části voličů stran, které tvoří dnešní vládu. Ti tak budou mít pocit, že je „jejich“ vláda nenechala ve štychu a aspoň něco pro ně ve složitých časech dělá.

 

Podpora menšiny

Naproti tomu zachraňování jen té chudší části populace je politicky i prakticky náročnější. Jak určit ty opravdu potřebné? Stačí pro ně jednotný postup, nebo podporu odstupňovat? Jak vysvětlit těm ostatním, že oni mezi ty nejpotřebnější nepatří, i když se jim také vede znatelně hůře? Jak moc a jakými prostředky kontrolovat, zda lidé splňují stanovené podmínky jednotlivých kategorií? Spousta otázek, které v sobě nesou řadu možných problémů, nepříjemností a potenciálního zklamání.

K tomu je třeba vymyslet a připravit systém, kterým bude takto diferencovaná podpora poskytována. Navíc na úřadech, kde část osazenstva dosazená minulou vládou nemusí zrovna nadšeně pomáhat realizaci záměrů nového kabinetu.

A to celé by dělala Fialova vláda pro lidi, z nichž zřejmě většina současné koaliční strany nevolila a nejspíš ani příště volit nebude. Kterým budou Babiš a Okamura opakovat, že oni by toho pro ně udělali ještě více, a zároveň jim podsouvat, že za jejich problémy může Evropská unie, uprchlíci z Ukrajiny, homosexuálové, pražská kavárna, Romové (dosaďte si dle vlastní představivosti). A ze všeho nejvíc ta strašná Fialova vláda! Část z nich s tím bude nepochybně souhlasit.

 

Nelogický krok?

Proč tedy podporovat „cizí“ voliče namísto „našich“? Takový na první pohled politicky nesmyslný krok nabízí Fialově vládě jen dva plusy, ale zato dost podstatné. První je matematický: za stejné peníze se dá menšímu množství lidí pomoci výrazně více. A ten druhý společenský – sníží se tak riziko výrazných sociálních dopadů a konfliktů. Méně lidí si bude ze zoufalství brát vysoce úročené půjčky, nebudou přibývat další desítky tisíc exekucí k už tak neúměrně vysokému počtu těch současných. Méně lidí se propadne do zoufalství a získá pocit, že je „systém“ hodil přes palubu.

Lze si také jen těžko představit, že rozlícená městská střední třída vytáhne na násilné demonstrace proti podpoře důchodců či nezaměstnaných.

Pro vládní koalici by takové „opuštění“ vlastních voličů mohlo dávat smysl, pokud by zůstala u moci celé čtyři roky.

Do příštích voleb by měla být inflace nejen překonána, ale snad i částečně zapomenuta. Samozřejmě za předpokladu, že se ve světě po covidu a ukrajinské válce nestane ještě něco horšího.

Pokud evropské země ani český kabinet neopustí současný směr, budeme v roce 2025 mnohem méně závislí na ruských surovinách a ekonomika by tak mohla být odolnější proti geopolitickým otřesům.

Voliči vládních stran by mohli ocenit udržení populistických, či dokonce nenávistných politických proudů mimo hru. Po letech strávených s Milošem Zemanem, Andrejem Babišem, Vojtěchem Filipem a Tomiem Okamurou to pro ně může být stále velká hodnota. Sázka na záchranu čtvrtiny či třetiny nejpotřebnějších je tak sice politicky riskantní, ale mohla by se docela vyplatit.

V každém případě nejbližší týdny a měsíce ukážou, jakou taktiku hašení inflačního požáru si kabinet zvolí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama