Chartista ve sparťanské dvoraně slávy

Oba jeho rodiče byli novináři. Když mu byly tři a jeho bratru Janovi pět roků, odjela rodina do východního Berlína, kde otec Jiří Ruml působil jako zpravodaj Československého rozhlasu.

Do Prahy se Rumlovi vrátili v roce 1961. Bydleli ve Vršovicích poblíž stadionu fotbalové Slavie, jejíž zápasy začali oba sourozenci s tatínkem navštěvovat. Kombinace plných tribun, zeleného trávníku a červeno-bílých dresů nejvíc učarovala Jakubovi, který začal za „sešívané“ i hrát.

Zlom přišel po sovětské invazi v srpnu 1968. Manželé Rumlovi, kteří podporovali reformy pražského jara, byli vyloučeni ze strany a vyhozeni z práce – Jiří pracoval v týdeníku Reportér (na jehož název navázal časopis, který držíte v ruce), Jiřina v Československém rozhlase. Starší syn Jan se ještě dostal na gymnázium, mladší Jakub už ne.

V té době se u Rumlových doma vážně mluvilo o emigraci, ale oba synové se postavili proti. „Táta tehdy dostal nějakou nabídku z Argentiny. Mohl by tam dělat novináře, všechno už bylo zařízený i zaplacený. My jsme ale s bráchou oba vzdorovitě řekli, že chceme zůstat tady. A protože naši nás odmalička brali jako rovnoprávný členy domácnosti, nikam se nejelo,“ uvedl Jakub Ruml pro Paměť národa.

Vyučil se knihtiskařem a narukoval do Liptovského Mikuláše. Po návratu z vojny se přidal ke zbytku rodiny a podepsal Chartu 77. Nastoupil do zaměstnání ve Středočeských tiskárnách a začal působit v disentu – šířil samizdatové tiskoviny, staral se také o předávání zpráv do zahraničí.

Lidovky až na celu

S trénováním žáků ve Slavii, kterému se nějaký čas věnoval, byl konec. Pro komunistické funkcionáře bylo nemyslitelné, aby chartista působil u mládeže. Neoficiálně trénoval alespoň v klubech, které nebyly tolik na očích – Lokomotivě Vršovice a Slavoji Vyšehrad.

Jeho otec a bratr byli v roce 1981 po zadržení kamionu se samizdatem obviněni z podvracení republiky. Přestože byla obžaloba nakonec stažena, strávili rok ve vazbě. U čtyřhodinového výslechu v Ruzyni byl i tehdy šestadvacetiletý Jakub. „Prohlásil jsem, že nebudu vypovídat a že podepíšu protokol, kde to bude zapsáno,“ zní na záznamu pro sbírku Příběhy našich sousedů.

Od roku 1987 se u Rumlových v Kremelské ulici (dnes Litevská) scházela redakční rada ilegálních Lidových novin. „V bytě dva plus jedna nás bydlelo sedm – včetně mojí ženy a novorozené dcery,“ vypráví Jakub. Setkání se účastnili lidé sledovaní Státní bezpečností, takže přijížděly i policejní vozy. „Někdy jich stálo před barákem třeba šest,“ pokračuje mladší z bratrů Rumlových.

Jeho otec byl naposled uvězněn v září 1989 – právě kvůli Lidovým novinám. Předcházela tomu domovní prohlídka, při které synům ještě stihl předat instrukce, co má být v dalším vydání. „A nám se fakt podařilo to vydat. Jeden výtisk jsme mu spíš z legrace poslali do vězení a on ho dostal až na celu. Bylo vidět, že režim už mele z posledního,“ zavzpomínal Jakub.

Jiří Ruml byl z vězení propuštěn 26. listopadu a ve stejný den promluvil k davu na Letenské pláni. Poté se stal šéfredaktorem Lidových novin a v červnu 1990 poslancem Federálního shromáždění. Jeho starší syn Jan Ruml byl náměstkem federálního ministra vnitra a od roku 1992 ministrem vnitra české vlády.

Nejkrásnější góly

Jakub Ruml začal v pětatřiceti letech studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, dodělal si rovněž profesionální trenérskou licenci. Konečně se mohl věnovat své největší životní vášni, fotbalu.

K tomu, jak se náruživý slávista ocitl u rivala na Letné, se váže historka typická pro devadesátá léta. „Byli jsme s manželkou na nějakým plese a najednou na mě kejvnul takovej cápek mladej, měl kolem sebe asi pět goril. A prý: ‚Manželka počká, vy si sedněte.‘ A oznámil mi: ‚Já vás jmenuju šéftrenérem mládeže Sparty Praha.‘ Bylo jasný, že za tím něco je, protože brácha byl v té době ministr vnitra,“ popsal Jakub Ruml setkání s tehdejším majitelem klubu Petrem Machem.

Nakonec strávil na Spartě šestadvacet let. Byl u toho, když dorůstala generace kolem Tomáše Rosického, v pozici sekretáře vytrval až do odchodu do penze v roce 2020. U příležitosti uvedení do dvorany slávy vznikl podcast, kde sparťanská trenérská legenda přibližuje svůj pohled (nejen) na fotbal: „Strašně záleží na charakteru člověka a jeho týmových schopnostech – aby nehrál na sebe. Když se hráč dokáže koukat kolem sebe a i v nadějné pozici si všimne, že vedle něj běží někdo ještě líp postavenej, jsou z toho ty nejkrásnější góly, ze kterých musí mít radost úplně všichni.“

Svoje občanské angažmá v dobách totality shrnul pro sparťanské fanoušky takto: „Už v pubertálních letech jsme se vrhli do politiky, protože jsme hledali něco, co by nás uspokojilo a pomáhalo osvobodit národ od té šílené hrůzovlády. Byli jsme tady zavření jako v kleci. Takže jsem byl hrozně rád, když jsem po vojně zapadl do skupiny lidí, o kterých oficiální média říkala, že jsou to pankáči, feťáci, alkoholici. Najednou jsem zjistil, že žiju ve světě, kde mě to baví.“

Uplynulé dva roky sepisoval Jakub Ruml svoje životní vzpomínky. Bydlel se svojí ženou Věrou v Dolních Počernicích, těšil se ze tří vnoučat od svých dvou dětí. Poslední říjnový den letošního roku přišla smutná zpráva o jeho smrti.

Příběh Jakuba Rumla zpracovali Jakub Řídel, Max Fiala, Pavel Matys a Gabriel Bradáč ze ZŠ Univerzum v Praze 9 pod vedením Petry Polákové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.