Barbora Votíková: Motýl na špičce Eiffelovky

Lidé

Nikdy se děti nezajímaly o mou práci tolik jako dnes: „Cože,“ jásaly, „ty letíš za Bárou Votíkovou?!“ Tak vida – já se chystal za fotbalovou gólmankou, která v létě přestoupila do světoznámého Paris Saint-Germain, ale nedošlo mi, že tím pádem potkám taky jednu z nejúspěšnějších influencerek na českém internetu. Pozvala nás s fotografem domů, vyrazili jsme k Eiffelovce, naživo viděli Neymara s Messim a pětadvacetiletá Bára vyprávěla, dokud nebyla „très, très fatiguée“.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tak co Paříž?

Skvělá, až na tu příšernou dopravu. Do svého nového videa, vlogu, mám dobrou scénku – najela jsem do přeplněného kruháče, což je někdy i šestiproudé peklo bez pravidel, stála tam nehybně čtvrt hodiny a pak jsem si řekla, že aspoň natočím vlog.

 

Ze zoufalství?

Napůl ze zoufalství, napůl pro srandu. Prostě jsem začala rytmicky troubit, čehož se chytil borec za mnou a začal mi troubením odpovídat. Takhle jsme si vytvořili vlastní troubící písničku, ke které se postupně přidalo nejmíň deset dalších řidičů, takže to vypadalo, jako by troubil celej kruháč.

 

A vy jste všechno točila na kameru?

Dávno už jsem pošahaná tím, že podobné situace natáčím – lovím si obsah. Na kameru, to když chystám vlog, ale pokud jde o Instagram, na který toho nalovím víc, stačí mobil.

 

Promýšlíte ta videa hodně dopředu?

Vůbec ne, zvlášť na Instagram to jsou náhodné věci. Při nedávné lekci francouzštiny jsem se naučila frázi „Tu es sympa“, což znamená něco jako že jsi hustej a cool. Francouzi to asi slyší rádi, protože když jsem řekla, že je „sympa“, trenérovi, úplně se rozzářil a naše kondiční trenérka málem omdlela; jako by dlouho neslyšela nic tak vtipného. No – a jednou jsem se znovu zasekla na světlech nějaké křižovatky. Vedle stála paní, stažené okýnko a hrozně zamračená, tak jsem si řekla, že něco natočím. Zakřičela jsem: „Hej, tu es sympa!“ Začala se smát a já měla uloveno.

 

Letní pochybnosti

Když v létě přišla nabídka z pařížského PSG, byla jste čistě jen nadšená?

Nadšená a zároveň nervózní. Věděla jsem, že sotva můžu odmítnout, protože PSG je velká věc, ale měla o sobě jisté pochybnosti.

 

Jak moc velká věc to v ženském fotbale je?

Nejvyšší level. Na podobném jsou i týmy jako Lyon, Barcelona, Wolfsburg nebo Bayern, ale Paříž patří spolu s nimi do okruhu favoritek Ligy mistrů.

 

A proč jste měla pochybnosti?

Původně mi bylo řečeno, že se musím rozhodnout do dvou dnů; za další dva přijet do Paříže a hned s týmem vyrazit na letní turné do Spojených států. Jenomže já v té době ležela doma s covidem, skolily mě horečky, byla jsem unavená, a sice jsem po očku sledovala olympiádu, ale nic si z ní nepamatuju. Nestihla bych se s nikým rozloučit a celkově to na mě bylo všechno rychlý.

 

Ještě nějaké důvody jste měla k pochybnostem?

V Praze jsem si žila ve spokojené bublině, měla blízko rodinu, dělala, co mě baví, vydělávala slušné peníze, do toho většinou vyhrávala zápasy za Slavii... Takové pohodlí se vám úplně opouštět nechce, ale PSG je PSG.

 

 

Taky předpokládám, že vám nabídli oproti Slavii mnohonásobný plat.

To jo, ale hlavním zdrojem mých příjmů pořád zůstává internet... A abych léto nedramatizovala, přes všechny tyhle úvahy bylo jasné, že si Paříž mezi prsty nesmím nechat protéct. Blízcí mi dodávali odvahu a vlastně pomohl ten covid, kvůli kterému jsem do Ameriky zaplaťpánbůh nemohla. Nějak jsem si nedovedla představit, že po měsíci prázdnin a následných dvou týdnech v posteli poletím s neznámými lidmi do Ameriky, kde mě hned trenéři postaví do brány třeba proti Bayernu – z toho by koukal hodně rozpačitý rozjezd. Když jsem neletěla, spadly mi do klína tři týdny k dobru.

 

Během té chvíle jste se vrátila do formy?

Ani ne. Prvních pár tréninků v Paříži jsem se necítila dobře a říkala si, jestli se vůbec chytnu a nebudu ráda za pár odchytaných zápasů v sezoně. Ale trenéři dobře věděli, že mám po covidu. Prohlásili, že mi dávají času, kolik potřebuju, protože znají můj potenciál, a od začátku podzimu už chytám.

 

Jako jednička?

Trenér nás většinou rotuje ob zápas s pětatřicetiletou Kanaďankou Stephanií Labbé, která nedávno vyhrála olympiádu, což by mi samo o sobě stačilo, ale poslední dobou to dokonce vypadá, že bych důležitější zápasy měla chytat pravidelně já: tak klepu na dřevo.

 

Teď, začátkem listopadu, za sebou máte čtyři zápasy, ve kterých jste nedostala ani gól.

Jsem ráda, ale buďme upřímní – ve Francii nás čekají napínavá utkání nejspíš jen s Lyonem a Bordeaux, podobně jako v Česku jsme to měly my slávistky napínavé proti Spartě a jinak obvykle všechno posekaly. Můj fotbalový život vypadá už léta tak, že spoluhráčky útočí do betonové zdi, soupeřky brání v deseti, čekají na chybu a já se někdy do hry skoro nedostanu.

 

Nevadí vám to?

Občas přemýšlím, jak by se mi dařilo třeba v klubu hrajícím prostředek anglické ligy, kde bych si pořádně zachytala pokaždé. Jsem pořád jen v týmech dominantních, tak si ani nemůžu být jistá tím, že už jsem opravdu vychytaná – ale snad jo, nesmím se rouhat.

 

 

Jak voní Fabregas

I když to teď vypadá, že se stáváte v PSG hlavní gólmankou, jedničku na dresu nemáte...

... a já dopředu vím, na co se mě zeptáte.

 

Tak prosím.

Na Messiho.

 

Ano. Na dresu nosíte třicítku, stejně jako v mužském týmu on.

Jedničku si vzala zkušenější Labbé, ale třicítka je v ženách opravdu číslo určené gólmankám; jsem za to ráda... No a teď se zeptáte, jestli jsem se už s Messim potkala.

 

No dobře, dobře. Potkala?

Jen o trochu víc než vy, když jsem vás dostala na zápas našich mužů proti Lille. Vy jste byl ten večer na hlavním stadionu PSG poprvé, ale já taky.

 

Zatímco já seděl nahoře na tribuně, vy jste si půl hodiny před zápasem spolu se spoluhráčkami obešla hřiště, což musel být zážitek.

Obrovský, měl jedinou drobnou vadu – obcházely jsme to hřiště s pohárem pro mistryně ligy za minulou sezonu, ke kterému já nepomohla, protože jsem ještě hrála ve Slavii. Nicméně dvacet metrů od nás se rozcvičovali chlapi a já měla cukání rozeběhnout se za Neymarem; udělat si s ním fotku.

 

Ale?

Ale pak mi došlo, že to asi nemáme povolené... A zpátky k otázce, kterou mi pokládá každý: Messiho jsem viděla při té rozcvičce, ale jinak jsem se s ním ani se žádným dalším hráčem PSG nebavila. Společnou fotku bych chtěla, vím, kde hoši trénujou, patnáct minut od mého bytu, ale stalkovat nepůjdu.

 

Proč jste měla cukání vyběhnout právě za Neymarem?

Protože jsem ho vždycky měla ráda, zatímco Messi mě nechával docela chladnou.

 

Koho jste měla ze všech nejradši?

Tak já se přiznám: jsem dávnou obdivovatelkou Cristiana Ronalda. Letos jsem měla radost, že jde zpátky do Manchesteru, kde jsem ho jako holka milovala. Kdykoli jsem hrála na konzoli Fifu, tak za tým s Ronaldem, a právě kvůli němu jsem jednu sezonu kdysi v Plzni dokonce zkoušela hrát v poli – byl pro mě tak silným vzorem, že jsem chtěla dávat góly jako on a opustila kvůli tomu bránu. Ačkoli tehdy nás taky v Plzni bylo málo do pole – to byla další věc.

 

Co by pro vás znamenalo, kdybyste natočila video na váš youtubový kanál třeba s tím Neymarem nebo Messim?

Ulovit tyhle dva, to by byl vrchol mé internetové kariéry a klidně bych mohla skončit, ale asi se to nestane. Ačkoliv jednou se mi během reklamní spolupráce povedlo natočit video s Cescem Fabregasem, takže možné je všechno.

 

Co jste s Fabregasem dělali?

Pár minut na mě střílel, ale hlavně mi nakonec olíbal tváře, což bylo nejlepší. Hezky voněl.

 

A kdybyste pro sebe přece jen získala dvě minuty s Messim, co byste natočila?

Totéž jako s Fabregasem, nějakou rychlou fotbalovou challenge.

 

Zvýšilo by vám to výrazně počet odběratelů, kterých máte jak na YouTube, tak i na Instagramu půl milionu?

Těžko říct, Fabregas mi nijak zvlášť nepomohl. Muselo by to být v angličtině, musely by to podpořit stránky PSG a z videa by se musel stát virál. Potom by se lidi asi chytli, ale počty followerů by se nijak zvlášť navýšit nemusely – v tomhle jsou sítě nepředvídatelné.

 

Všiml jsem si, že vaše nejsledovanější videa na YouTube jsou už hodně stará. Čím to je?

Ty tehdejší skeče jsem dělala jako teenagerka pro další teenagery, kteří jsou na internetu nejsilnější cílovou skupinou. Nejde jen o to, že stárnu, ale i doba se změnila – v posledních letech například frčí TikTok, na který už nemám kapacitu. Tehdy býval nejsledovanější platformou YouTube, takže se všichni mladí shromažďovali tam.

 

Hukot a chorály

Vraťme se ještě k zápasu proti Lille, na který jste mi sehnala lístek.

Ten vám věnovala moje švýcarská spoluhráčka Ramona Bachmann.

 

Moc za mě Ramoně poděkujte... Když jste se vy všechny hráčky postavily pod kotel PSG, ve kterém už bylo možná deset tisíc lidí, hlasitě vám aplaudoval a zpíval chorály, což bylo silné, ne?

Bylo. Já zažila v Barceloně zápas proti Realu, kde byla atmosféra ještě hlasitější, ale kotelníci PSG jsou dobří.

 

Kdy jste zažila nejlepší atmosféru jako hráčka?

Nedávno s reprezentací, když jsme hrály v nizozemském Groningenu – přišlo dvanáct tisíc lidí a na hřišti jsme neslyšely ani slovo. Nizozemky jsou poslední dobou výborné, ale my je tam remízou obraly o body, což nikdo nečekal. Neuvěřitelné bylo, co předvedli domácí fanoušci po zápase – čekali, až vylezeme ze stadionu a půjdeme do autobusu, stáli u vchodu, tleskali, chtěli se s námi fotit. Strašně milí!

 

Ve francouzské lize na vás chodí kolik lidí?

Zatím jsme nehrály na hlavním stadionu PSG, kde nás čekají jen klíčové zápasy, takže nejvíc přišlo tři tisíce dvě stě lidí naposledy v Dijonu. Tam bylo překvapivé, že vesměs fandili nám.

 

Čím si to vysvětlujete?

Tím, že je PSG nejpopulárnějším klubem ve Francii... Kotelníky jsem měla za zády, a protože to byl klasický zápas, kdy musím za devadesát minut vyřešit jedinou hodně těžkou situaci, každou chvíli jsem na ty fanoušky mávala, ať povzbuzují ještě víc, a oni nakonec vyřvávali moje jméno – cítila jsem se jako ve Slavii při Lize mistrů.

 

Followeři přes noc

Měla jste někdy chuť s fotbalem seknout?

Měla.

 

Kdy nejvíc?

Krize nastala v šestnácti, kdy mi chyběl normální život, který vedli spolužáci – nemohla jsem s nimi tolik chodit ven, na akce, a to mě mrzelo. Taky jsem si říkala, že se vlastně nechci plácat v průměrné Plzni a že buď skončím, nebo se posunu výš. Rozsekla jsem to tím, že jsem se na fotbal ještě víc zaměřila, o rok později šla do Slavie a nakonec se ukázalo, že prostoru na osobní život – na to chození ven – zbývá dost.

 

Někdy v osmnácti jste zjistila, že vás uživí videa na YouTube. Tohle vědomí kariéru neohrozilo?

Ani ne, už jsem zvládala oboje dobře – ve Slavii se dařilo, videa a sociální sítě mi šly taky. Jen jsem teda v maturitním ročníku myslela na to, že bych chtěla na filmovou školu v Písku, a to naprosto racionálně, protože tehdy se ještě ve Slavii nedalo ženským fotbalem uživit.

 

Dnes už dá?

Ale jo, loňskou sezonu jsem tam brala určitě třikrát víc než v osmnácti; už by to šlo. Ale tehdy jsem profesionální vyhlídky neměla, tak jsem přemýšlela o tom, že se naplno zaměřím na videotvorbu a sociální média, což je obor, ve kterém jsem měla potenciál. Chvíli to bylo dilema, ale fotbal nakonec vyhrál.

 

I tak jste najednou byla internetovou hvězdou hlavně pro děti a pro teenagery. Chápete zpětně, jak se vám to vlastně povedlo?

Jsem z první české generace, která tahle autentická videa na YouTube začala tvořit. Jednoduše jsem už na základce sledovala zahraniční youtubery a věděla, že se svým – pokud možno kreativním – sdílením vlastních životů často živí. Vzpomínám, že jsem jako třináctiletá měla v zahraničních youtuberech, které nikdy nepotkám a nepromluvím s nimi, výborné kamarády. Jejich sledování mě bavilo určitě víc než televize, připadali mi bližší než profesionální herci, bylo mi s nimi dobře. A kamarádům jsem říkala, že by mě hrozně bavilo zlepšovat lidem náladu, jako ji mně denně zlepšovali třeba Connor Franta, Ally Hills, Superwoman, Jenna Marbles...

 

Vy jste jim rozuměla?

Docela jo. Angličtinu jsem hodně jela od dvanácti, kdy mě napadlo, že bych se mohla dostat přes fotbalové stipendium na střední školu do Ameriky. Což nakonec nevyšlo, ale angličtina mě bavila. Učila jsem se ji hlavně na filmech, které jsem sledovala třeba desetkrát dokola, abych se naučila fráze a všemu rozuměla – proto taky několik filmů umím dodnes skoro zpaměti.

 

Třeba?

Zkus mě rozesmát. Nebo Machři.

 

Pořád nerozumím tomu, co se stalo, že z vás najednou byla známá influencerka.

Takhle: nejdřív jsem si dávala jednoduché videoskeče na Facebook a ty začala sdílet stránka You.bo, kterou sledovalo snad půl druhého milionu Čechů. Vlastně přes noc mi naskákalo třicet tisíc followerů, a protože jsem chtěla dělat videa a Facebook pro mě byl jenom nástrojem pro rychlejší šíření, okamžitě jsem se přesunula na YouTube, kam všichni followeři odešli se mnou. Byl rok 2015, zveřejnila jsem svoje první pořádné video o tom, co všechno jsem nesnášela jako malá, a to zůstává dodnes nejsledovanějším na mém kanále, protože má skoro sedm milionů sdílení.

 

Mluví vám v Paříži do toho, jak se máte na veřejnosti, a tím pádem i na internetu chovat?

O hodnotách PSG jsme mluvili na poslední schůzce před podpisem smlouvy a odnesla jsem si z toho poslední větu, kterou mi řekli: „Basically, be a good person.“

 

Jde mi o to, jestli si můžete dovolit třeba hodně černý humor, nebo byste tím riskovala.

Dnes už si nemůžeme udělat drsnější srandu skoro z ničeho, protože si to někdo vyloží jako agresi. Sama obdivuju TMBK a říkám si, jestli by se svými vtipy na Západě občas neměl problémy. Mě drsnej humor baví, ale nechci zbytečně provokovat.

 

Narazila už jste?

Třeba minulou zimu jsem si v Praze pořídila takovou tu ruskou beranici s odznáčkem Sovětského svazu. Dala jsem na Instagram fotku a pár citlivějších lidí mi psalo, že bych to nosit neměla, protože naši dědové a babičky si se Sověty užili svoje... Měla to být sranda, ale budiž – možná se úplně nepovedla.

 

Máte v PSG dost času na svá videa a na Instagram?

Čas by byl, energie ubývá. Naštěstí dnes už svoji videotvorbu vnímám jinak než v dobách, kdy jsem si nebyla jistá, jak moc často musím něco tvořit, abych nepřišla o followery a tím i o obživu. Teď už chápu, že mi v pohodě stačí udělat třeba jedno delší video za dva měsíce, a vím, že si své lidi i úroveň udržím.

 

Proč vám ubývá energie? V Paříži je náročnější příprava?

Jo, ale i mentálně se soustředím daleko víc. Samozřejmě pořád přemýšlím nad obsahem, do toho mám vlastní značku oblečení, prostě je těch věcí hodně a musím je filtrovat, protože jsem tady hlavně za fotbalem a ono je na hřišti vždycky znát, když jsem rozlítaná a s milionem myšlenek v hlavě.

 

Už vám to někdo vytkl?

Na Slavii několikrát, a oprávněně: „Kdybys pořád nedělala srandičky na Instagramu, chytala bys ještě líp.“ Proto dnes postuju na YouTube i na Instagram míň a určitě i profesionálněji.

 

 

Druhá směna

Umíte si představit, že byste se věnovala jenom fotbalu?

To by mě nebavilo, a navíc bych se bála, co se mnou bude po kariéře. Nemohla bych se jen tak poflakovat po obědech a po kávičkách s kámoškama – v Paříži každé dopoledne trénujeme, ale já pak přijdu domů, otevřu počítač a jedu.

 

Mají to spoluhráčky z PSG podobně?

Podle mě nemají, nebo aspoň nevím o žádné, která by měla k fotbalu vedlejšák a podnikala.

 

Nakolik se vlastně hráčky PSG zajistí finančně?

Nevím, jaké mají ostatní holky smlouvy. Na pár let po konci kariéry se vesměs zajistí, pořídí si dejme tomu byt, ale na úplný blahobyt to nevidím.

 

Co spoluhráčky na vaši druhou kariéru říkají?

Bavila jsem se o tom asi se čtyřmi nejbližšími a ty to obdivují – rozumí tomu, že jsem si vybudovala jakousi jistotu do budoucna. No a pak je tady kanadská útočnice Jordyn Huitema, která má Instagram rozjetý třikrát víc než já, přes jeden a půl milionu followerů, a sem tam natáčí i videa, tak jsme se domlouvaly, že nějaký obsah brzy uděláme spolu. Zatím jsem jí jenom poradila video, které natočila spolu se svým přítelem Alphonsem Daviesem, který hraje za Bayern Mnichov.

 

Co jste jim poradila?

To nejjednodušší – aby nechali na Instagramu fanoušky rozhodnout, jestli si mají dát pizzu, nebo burger. Ať se u toho natáčí a potom sestříhají video na youtubový kanál; lidi to baví.

 

Vlastní zkušenost?

Mám kvůli podobné výzvě piercing v nose. Nechala jsem lidi rozhodnout, jestli do ucha, nebo do nosu, a dopadlo to dobře, protože ucho je nuda.

 

Vznikala tak i vaše tetování?

Ta jsem si naopak promýšlela sama, dlouze a do detailu.

 

Na pravé paži máte motýla.

Líbí se mi ta symbolika proměny z původní larvy. Mohla bych to přirovnat k sobě – ve čtrnácti jsem byla snílek, který v Plasích roznáší letáky za třináct set korun měsíčně. Larvička, která chce dokázat něco speciálního... A o pár let později se to povedlo.

 

Jaké další kérky máte?

Už jen znamení zvěrokruhu rodičů a na krku římskými číslicemi dědův ročník narození, 1944. To bylo v osmnácti mé první tetování – přijela jsem z Prahy za dědou do Plas a ten napřed nechápal, musela jsem mu vysvětlit význam.

 

To je pro vás děda tolik důležitý?

Je, i když loni zemřel. V rodině plné holek tenhle bývalý fotbalista vycítil z jedné vnučky spíš klučičí vlohy a začal se mi nesmírně věnovat. Byl v důchodu, tak mě léta vozil na tréninky. I teď mám v Paříži jeho kšiltovku – před zápasem si s ní plácnu: „Tak já jdu na věc, dědo.“

 

Příjemná samota

Znala jste donedávna někoho v Paříži?

Vůbec ne, já se tu v létě ocitla poprvé.

 

A sama...

Mně to ani nějak nevadí.

 

Bez partnerky.

To bych nepitvala. S Bárou jsme poslední dobou ve fázi, kdy přemýšlíme o tom, co s naším vztahem bude dál... Mám hodně práce a hlavně jsem každé dopoledne se spoustou spoluhráček; zatím byly jen dva dny volna, kdy jsme si od sebe odpočinuly. Ale kdykoli si potřebuju popovídat, tak s nimi můžu – třeba vztahy už tu řešíme stejně otevřeně jako ve Slavii.

 

Tam mělo za vašich dob víc hráček přítelkyni než přítele. Jak ten poměr odhadujete v Paříži?

Tady jsou síly vyrovnané; víc holek má nejspíš přítele.

 

Vnímáte poslední týdny jako novou startovní čáru?

Teprve pár týdnů po přestěhování mi došlo, že to je velká změna. Nejspíš jsem dospěla – cítím se klidnější. Dřív jsem nad vším moc přemýšlela: co budu dělat dál, jak se to může vyvíjet s Instagramem, co bude s fotbalem... Tady najednou žiju mnohem víc přítomností.

 

Čím to může být?

Asi tím, že jsem v takhle velkém, prestižním klubu a najednou je jasné, že má můj fotbal smysl.

 

Uvědomujete si, že kdybyste se narodila o generaci dřív, nemáte internet a fotbal můžete hrát leda amatérsky?

Kdybych se narodila o generaci dřív, asi bych byla stejně jako mamka učitelkou – nejlépe tělocviku, historie a angličtiny. Máma a její sestry navíc hrály závodně volejbal, který jsem jako holka chodívala trénovat s nimi, takže se dá předpokládat, že bych i já skončila pod sítí.

 

Možná byste žila s nějakým mužem a pomalu přemýšlela o rodině.

Jo. Asi bych byla nešťastná, jako je ostatně spousta mých kamarádek se svými chlapy, a třeba by mi ani nedošlo, co je důvodem – že se mi víc líbí holky.

 

Balí vás občas kluci?

Nedávno jsem v restauraci potkala moc pěknýho Francouze, dokonce jsme hodili krátkej flirt, ale jen jsem si ověřila, že mě to tímhle směrem netáhne. Mám kluky ráda, líbí se mi, jenom mě úplně nepřitahujou.

 

A může se to ještě změnit?

Třeba jo... Třeba se to jednou zase posune – člověk nikdy neví, co se stane.

 

Přemýšlíte o tom, jak dlouho chcete fotbal hrát?

Dokud mě bude bavit, dokud se mi bude chtít, dokud budu zdravá a dokud se nerozhodnu mít dítě.

 

Dítě?

Jasně. Aspoň jedno určitě chci, jen nevím kdy ani jak to uchopit. Jestli využít anonymního dárce, nebo ho mít s dárcem známým a blízkým, aby byl dítěti mužský vzor nablízku. Anonymní dárce by měl výhody, ale představa konkrétního fajn chlapa, který dítě jednou začas vezme třeba na ryby, mi zní taky dobře...

 

Jste teď šťastná?

Jsem. Zatím mě Paříž baví, pořád mám co objevovat. Připadá mi romantická a jídlo je tu podle všeho nejlepší na světě; měla jsem i šneky. Určitě jsem šťastná, ale taky už jsem z vás hodně unavená: Je suis très, très fatiguée.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama