Ve vězení mě nebili, ale trestali hladem, vzpomíná stotříletý skaut

Lidé

Nedávno se ho jeho nová doktorka zeptala: Jak je to možné, že jste tak zdravý? Co jste dělal celý život? A Eduard Marek jí odpověděl: Skautoval a střídal kriminály. A říkal pravdu. Nezlomilo ho ani několik měsíců vězení během druhé světové války, ani sedm let komunistického žaláře a uranových dolů. O své osobní historii a nejen o ní mluví nejstarší skaut a neuvěřitelně vitální stařík, který ve věku 103 let žije v pečovatelském domě v Praze.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak jste prožíval poslední měsíce? Zasáhla váš život koronavirová krize?

Tak první měsíc jsme si všichni mysleli, že musíme být doma, ale pak už jsem chodil každý den na procházku. Říkal jsem si, že když jsem byl v kriminále, tak jsme taky měli každý den hodinovou procházku. Tak teď přece nejsem v kriminále, abych alespoň na hodinu nemohl ven. Vždycky pro mě přišla dcera a šli jsme.

 

Když se podíváme zpětně na těch více než 100 let, které jste prožil, dá se říct, které období bylo pro vás nejlepší a které zase nejhorší?

Teď nedávno se mě ptali, kdy jsem byl nejšťastnější, a já jsem odpověděl: Teď. Teď jsem šťastný, teď žiju. To, co bylo v minulosti, je pryč. Také se mě ptali, jestli jsem byl tehdy v kriminále zoufalý, a já jim říkám: Ne, já jsem se pořád těšil. Těšil jsem se, že už půjdeme domů. Nevěděli jsme, že tam budeme tak dlouho.


Za komunismu vás za protistátní činnost odsoudili na deset let. Ani tehdy jste si nemyslel, že budete zavřený tak dlouho?

Měl jsem navrženo 25 let, případně doživotí. Protože jsem zatvrzele zapíral, tak mi dali aspoň deset let, sedm jsem si odseděl a tři roky nám slevil (prezident) Zápotocký.

 

Ve svinstvu rukama

Nejprve jste byl vězněn v lágru Svatopluk v Horním Slavkově, po dvou letech vás přes Bory transportovali do lágru Mariánská v jáchymovské oblasti, kde jste třídil uranovou rudu. Vzpomínáte si na tu práci?

Dělal jsem tam všechno možné, v třídírně rudy jsem byl také, rok jsme se v tom svinstvu hrabali rukama. V těch uranových dolech s námi pracovali i Němci, ti, které neodsunuli. Správně s námi neměli mluvit, ale když spolu pracujete, tak to dost není možné. Když jsme měli noční službu, tak nám něco nosili, když měli, třeba nějaké jídlo. Ale jeden se bál druhého. Říkali: Edi, neříkej tomu a tomu, že jsem ti to dal. Byla to divoká doba.

 

Co bylo ve vězení nejhorší?

Nejhorší to bylo právě, když jsme se dostali na Jáchymov. Poněvadž tam byl náčelník tábora, který byl hroznej lotr. Když jsem ho potkal, tak to znamenalo, že půjdu do korekce. A korekce byla taková betonová pevnost, obden chleba a voda a třetí den poloviční strava. Bylo to na 14 dní a on si vždycky našel nějaký důvod, proč nás tam poslat. Lepší bylo ho nepotkat. Ale stejně se mu nic nestalo. Potom, když to skončilo, tak ho vyšetřovali v Karlíně a mě povolali, abych o něm něco řekl. A on se hájil tím, že to měl nařízené a že to musel dělat. Měl nařízeno nás mučit a týrat. On nás nebil, to je pravda, bití jsem moc nezažil, ale trestal nás tím hladem.

 

Co vám dávalo sílu všechno to zvládnout?

Jak říkal Albert Einstein, pokud jde o způsoby, jak žít život, člověk si může vybrat. Buďto je všechno zázrak, nebo je všechno náhoda. Kdo to bere tak, že všechno je zázrak, je spokojenější. Takže i my jsme brali tu skutečnost takovou, jaká je. A že se proti tomu nedá nic dělat.

 

 

Myslíte si, že vám nějak pomohlo, že jste skaut?

Určitě, skauting člověka naučí i pracovitosti, snášenlivosti a spokojenosti. A také denně dobrý čin, to byla povinnost. A za to mě vlastně zavírali.

 

Nemůže to dlouho trvat

Poprvé jste byl zavřený během druhé světové války, co se stalo?

Tehdy byli nejvíce pronásledovaní Židé, tak jsem jim pomáhal. Taková je skautská povinnost – pomáhat tam, kde je to potřeba. Ze začátku války přitom Němci vítězili na všech frontách, takže se o nás moc nestarali, šlo jim o válku. Gestapo mě tedy předalo soudu a to bylo štěstí, jinak bych šel do koncentračního tábora. No a ten tlumočník mi tehdy u soudu řekl: Já vás z toho vysekám, nechte to na mně, nic jim neříkejte, to byste šel na dva roky do koncentráku a to už byste se nevrátil. Tak jim řekl, že jsem obchodník a že jsem obchodoval s každým, a jestli to byli Židé, nebo ne, to jsem ani nevěděl, nezajímalo mě to. Tak mě odsoudili jen na tři měsíce.

 

Uvědomoval jste si tehdy, jak moc to bylo nebezpečné?

Nikdo si to moc neuvědomoval. Ani oni. Mysleli si, že je jen zesměšňují, nevěděli, že je budou zavírat za to, že jsou Židi. A i my jsme si říkali, že to nemůže tak dlouho trvat. A za komunismu to bylo stejné. I tehdy byli pronásledovaní lidé, chtěli je zavřít a některé čekal i špagát. Tehdy jsme založili organizaci a napojili jsme se na již existující mosteckou skupinu, která se zabývala převáděním vládních činitelů přes hranice. V té době převedli přes hranice kancléře prezidenta Edvarda Beneše, Jaromíra Smutného, s celou rodinou.

 

A co jste dělali vy?

Měli jsme převádět přes hranice další, jenže k tomu už nedošlo. Byli jsme zároveň ve spojení s francouzskou organizací, kterou vedl generál Prchala. Lidé od něj mi vzkázali, že k nám posílají agenta (ze Západu Richarda Lederera) a že potřebují, abychom se o něj postarali. Náhodou byl také ze Žižkova jako já, znal jsem ho. A Žižkovák vždycky Žižkovákovi věří. Tak jsme ho ubytovali u nás i u všech ostatních. Bylo nás asi dvacet. Každý den bydlel někde jinde. Pak ale udělali prohlídku a začali nás zatýkat. O tu naši skupinu jim ale ve skutečnosti nešlo. Šlo jim o Miladu Horákovou. S tou se měl (Lederer) také setkat, což jsem ani nevěděl. Pak na ni (na Horákovou) mohli svést, že organizovala ty ilegální skupiny.

 

Jak tehdy proběhlo to zatčení?

Odvezli nás na Státní bezpečnost do Bartolomějské, tam jsme byli tři měsíce ve vyšetřovací vazbě, a pak nás poslali k soudu na Pankrác. Na odsouzení jsme čekali celý rok. Tenkrát odsoudili i moji manželku, dostala 11 let. Pustili ji ale dřív, asi po pěti letech.

 

Strach jsem neměl

Co jste dělal po svém propuštění?

Když mě po sedmi letech propustili, tak jsem si mohl vybrat: buďto doly, anebo stavbu. A těch dolů už jsem měl dost, tak jsem šel do stavebnictví. Nejdříve jsem dělal nádeníka, a pak mistra.

 

Ve vězení jste byl dokonce dvakrát, měl jste někdy strach?

Já vždycky říkám, že strach jsem neměl. Když už jsem byl zavřenej, tak jsem strach nemohl mít, tam už jsem se mohl jen těšit, až půjdu domů.

 

Ani při výsleších v Bartolomějské?

V těch začátcích jsem si říkal, že jsem se k ničemu nepřiznal, takže mě nemůžou zavřít. Pak jsme počítali s tím, že z jara to praskne, a když to z jara nepraskne, tak na podzim. A tak dále. Nikdo nečekal, že to bude trvat čtyřicet let.

 

V Jáchymově jste vyprávěl o vedoucím tábora, který vás nemučil, ale týral nedostatkem jídla, vzpomenete si na nějakou historku s ním?

Jednou jsme například šli na šichtu, bylo nás asi šedesát a jeden upadl. Tak jsme ho zvedli a odnesli na ošetřovnu. A když jsem přišel ze šichty, měl jsem tam vzkaz, že se mám dostavit k náčelníkovi. Přišel jsem k němu a on říká: No jo, fešáku – on říkal každému fešáku –, vy jste milosrdnej samaritán, viďte. Vy jste odnesl jednoho na ošetřovnu. Tak povídám, že když nám upadne kamarád, když omdlí, tak je přece povinnost ho tam odnést. Jenže on na to: No jo, ale on držel hladovku, tak jste ho měli nechat. Pak mně ještě vytkl, že ti druzí na té ošetřovně něco povídali a já jsem to neřekl. Takže za to, že jsem neoznámil, že tam kamarád nadával, mě poslal do korekce. V ní jsem byl celkově asi třikrát. Byl tam nejen hlad, ale i zima, žádná postel, jen jedna deka – buď jste si na ni mohl lehnout, nebo se s ní přikrýt.

 

Co jsem dělal?

Zanechaly na vás dlouhé roky vězení a ta těžká práce nějaké následky?

Ne, nepoznamenalo mě to. Někomu se z toho uranu chytly plíce. Já naopak říkám, že mě tam ten uran léčil. Já mám plíce a srdce všechno v pořádku.

 

V březnu vám bylo neuvěřitelných 103 let, jak to děláte, že jste tak fit a zdravý? Máte na to nějaký speciální recept?

Na to samé se mě ptala moje nová paní doktorka. Když mě prohlížela, tak říkala: To není možné, vy jste úplně zdravý, co jste dělal celý život? A já jí říkám: Skautoval a střídal kriminály. Ale i vnuci se o mě dobře starají, jeden mi zařizoval byt, druhý se mi stará o počítač. Akorát se mi teď porouchala tiskárna, tak nevím, co s tím. Odnesli to do opravny, ale zatím to ještě není hotové.


Počítač používáte hodně?

Ano, denně. Víc jak televizi. Už dvacet let. Píšu maily, ukládám si spoustu věcí, které potřebuji, do paměti. Používám i mobilní telefon.

 

A jak vypadá takový váš běžný den?

Ráno nákup, pak vaření. Já si vařím sám, mně to nikde jinde nechutná, ani v hospodě. A pak si dám šlofíka na hodinu po obědě. Odpoledne je pak vždycky nějaký program, máme tady takový klub, ve kterém se scházíme, zítra budeme grilovat, jestli bude hezky.

 

Jak jste vlastně dostal svou skautskou přezdívku Hroznýš?

Na jednom táboře se v kuchyni střídali kluci a holky a ten den měly zrovna službu holky a škrábaly brambory. Tenkrát nebyly škrabky a dalo práci udělat to pořádně. A když to přinesly, tak jsem jim řekl: To že jsou oškrábané brambory? To kluci by to udělali lépe. A to jsem neměl říkat. Brambory sice vzaly zpátky a oškrábaly znovu, ale zároveň říkaly: My se ti pomstíme. Dohodly se, šly na takový kopeček nad táborem a tam řekly: Raz dva tři, Eduardo, Edo, ty máš blbý jméno, ty seš Hroznýš. A tak jsem se stal Hroznýšem.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama