Invaze do říše uhlí

Šest tisíc lidí protestovalo začátkem léta v severozápadním Německu proti těžbě uhlí a jeho spalování. Terčem čtvrtého ročníku akce Ende Gelände byly povrchový důl a tepelná elektrárna společnosti RWE, provoz obou zařízení musel být na několik desítek hodin z bezpečnostních důvodů přerušen. Proč způsobuje uhlí tolik povyku a jak to s uhelným průmyslem vypadá v Česku?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Pepřové spreje, obušky, vodní děla – taková byla výbava policejních kordonů. Jejich soupeřem byl dav v bílých kombinézách, jaké používají například natěrači. Mezi protestujícími byli protřelí a všemi mastmi mazaní veteráni přímých akcí občanské neposlušnosti, stejně jako lidé, kteří s porušováním zákona nemají zkušenosti.

Vniknutí do dolu Garzweiler a k elektrárně Neurath předcházelo několik dní nácviku v táborech rozmístěných v okolí. Probíhalo zde mimo jiné i rozdělování na skupiny (používá se označení „prsty“), přičemž každá měla svou barvu a trochu jiný úkol. „Velké úctě se těšil útvar Der Goldene Finger, což jsou nejzkušenější matadoři, ochotní strpět fyzickou šarvátku. Každý z nich měl na sobě něco zlatého, stačila nenápadná drobnost, aby to nerozluštili policajti,“ vypráví fotograf David Těšínský, který byl na podobné akci poprvé v životě.

Ende Gelände se dá volně přeložit jako Ani o krok dále. Letos proběhl čtvrtý ročník, princip bývá podobný: vybrat si místo, kde dochází k těžbě a spalování uhlí, a srocením vzbudit zájem veřejnosti. Cílem bývá elektrárna, respektive důl, kterému mají padnout za oběť lidská sídla, případně vzácný kus přírody – loni to byl Hambašský les, do něhož se rovněž zakusují rypadla RWE. Vyvrcholením bývá vypnutí strojů: jakmile se v monitorovaném prostoru objeví cizí člověk, musí se podle bezpečnostních předpisů přerušit provoz.

Protestující si do akce neberou identifikační průkazy, respektive odmítají se legitimovat. Policie je podle platné legislativy musí po dvanácti hodinách propustit, takže to většinou vzdává a místo zadržení je rovnou odváží zpátky do jejich tábora. Někteří si přesto ještě začerňují tetování a ti nejotrlejší si vypalují kůži na bříškách prstů a zamazávají stříbřenkou, aby jim nebylo možné sejmout otisky. Těm nejradikálnějším totiž hrozí stíhání za přestupek, případně předžalobní výzvy od energetických společností za ušlý zisk.

 

Tentokrát se části protestujících podařilo na osmačtyřicet hodin zablokovat železniční koleje, po nichž do elektrárny Neurath u německo-nizozemských hranic míří palivo. Druhá část byla úspěšná ve snaze dosáhnout přerušení provozu přilehlého velkolomu, pojmenovaného po obci, která mu v osmdesátých letech ustoupila – Garzweiler. Několik desítek lidí seběhlo na dno těžebního kráteru (uhlí se zde nachází v hloubce až 210 metrů) mezi rypadla a dopravníky. Tady je zachytil kamerový systém a provoz byl na čtyřiadvacet hodin zastaven.

„Bylo vedro, hodně lidí nemělo ani vodu, do toho docela drsné strkanice, bylo tam i pár zraněných,“ přibližuje David Těšínský průběh ilegální invaze. Přístup policistů si však pochvaluje: „Jako fotografa mě absolutně respektovali, jedinou agresi jsem zaznamenal ze strany zaměstnanců RWE, kteří do demonstrantů šli hodně nevybíravě.“

 

Nabíráme zpoždění

„Hnutí typu Ende Gelände vznikají po celém světě, u nás to je skupina Limity jsme my, která pořádá takzvané Klimakempy a letos v červenci zablokovala vjezd do elektrárny Chvaletice,“ říká Vojtěch Kotecký z institutu Glopolis, který se zabývá klimatickou a potravinovou politikou. „Tyto skupiny požadují, aby se ekonomika razantně zbavovala uhlí, a říkají to způsobem, který odpovídá jejich naturelu a kulturnímu zázemí. Všechny podobné proudy jsou ale součástí mnohem širší debaty, jež je už delší dobu jedním z hlavních témat nejen ekologických organizací, ale také státní politiky – a koneckonců víc a víc i průmyslu samotného.“

V Evropě už dnes panuje shoda, že se energetika musí uhlí postupně zbavovat a nečekat, až se dosažitelné zásoby vyčerpají. „U nás to začalo po roce 1989, kdy vláda Petra Pitharta vyhlásila územní limity. Společnost se tím usnesla, že přestaneme dolovat uhlí dřív, než ho všechno vytěžíme,“ připomíná Vojtěch Kotecký, který vystudoval systematickou biologii a zoologii a dlouhá léta vedl organizaci Hnutí Duha. Lidem vadilo hlavně to, že těžba uhlí nenávratně ničí krajinu a likviduje celé vesnice a že jeho spalování znečišťuje ovzduší. Pamětníci si vzpomenou na smogové poplachy v severočeských městech, kdy se vyhlašoval v podstatě zákaz vycházení, nebo na schnoucí lesy v pásmu pohraničních hor, které odumíraly pod náporem oxidu siřičitého.

Síru už elektrárny tolik nechrlí, pomohly rozsáhlé investice do filtračních technologií (snížení dosáhlo 95 procent). Zůstal ale jiný problém: emise skleníkových plynů, které podle naprosté většiny expertů přispívají ke klimatickým změnám. Jednou z možností, jak to řešit, je uskladňování oxidu uhličitého do podzemí – Carbon Capture and Storage (CCS). „Obnáší to ovšem také snížení účinnosti elektrárny, muselo by se tedy pálit více uhlí,“ říká Vojtěch Kotecký a dodává: „Jsou k dispozici jen pilotní projekty, takže ty propočty pokulhávají, ale zatím to vychází na 45 eur za uskladnění jedné tuny oxidu uhličitého. CCS se může využívat například v hutích, kde je náhrada uhlí komplikovaná. V případě uhelné elektrárny by ale bylo levnější ji zavřít a postavit jiný zdroj.“

Příklad příklonu k bezuhelné energetice nabízí Velká Británie. Nejdříve vláda Margaret Thatcherové přestala dotovat hlubinnou těžbu, což vyústilo v hromadné zavírání dolů. Po této fázi útlumu, o kterou se postaral trh, nastoupilo úsilí státu, takže dnes se z uhlí vyrábí v průměru už jen 5 procent elektřiny (v roce 1990 to bylo 67 procent); Británie vsadila na zemní plyn, obnovitelné zdroje a výstavbu dalších jaderných elektráren. Což má samozřejmě také svá rizika.

Ve Spojených státech ještě před devíti lety fungovalo 500 uhelných elektráren, dnes je polovina z nich mimo provoz nebo má stanovený termín uzavření; důležitou úlohu sehrál levný zemní plyn, větrná elektřina a také regulace, které se týkaly hlavně snižování lokálního znečištění, z toho nejvíce emisí prachu.

 

Bez uhlí to zatím nejde

V české energetice zůstává uhlí se sedmačtyřicetiprocentním podílem hlavním zdrojem ve výrobě veškeré elektřiny. „Stát to nechává běžet víceméně samopohybem – když nepočítáme debaty, komu udělit nejrůznější výjimky,“ naráží Vojtěch Kotecký na opakované žádosti provozovatelů o prodloužení životnosti zařízení, která nesplňují limity pro škodlivé látky. „Že uhlí nemá budoucnost a máme od něj odejít, si přitom dnes už na příslušných úřadech myslí kdekdo, málokdo pro to ale něco dělá,“ tvrdí Vojtěch Kotecký, který deset let působil v Radě vlády pro udržitelný rozvoj a nyní často vyjednává jak s úředníky, tak se zástupci průmyslu.

Transformace české energetiky je popsána ve dvou vládních dokumentech: Státní energetické koncepci a Politice ochrany klimatu. Podle nich by se v roce 2040 měl podíl uhelných elektráren na tuzemské výrobě elektřiny pohybovat mezi jedenácti a jedenadvaceti procenty, nahradit by je mělo hlavně jádro, což by vyžadovalo rozšíření elektrárny Temelín. Posílit mají rovněž obnovitelné zdroje, a to ze současných jedenácti na osmnáct až pětadvacet procent, přičemž v největší míře půjde o spalování biomasy.

„Situace je samozřejmě dynamická, a proto je v plánu nejpozději příští rok vyhodnotit dosavadní plnění energetické koncepce,“ říká náměstek ministra průmyslu a obchodu pro řízení sekce energetiky René Neděla. „Zdroje, jako je uhlí, jsou ovšem klíčové pro stabilitu a bezpečnost sítě,“ dodává muž, který dříve působil v Energetickém regulačním úřadu.

Co se týče udělování výjimek fungujícím elektrárnám, vyjadřuje se ministerstvo průmyslu a obchodu diplomaticky: „Výjimky z nejlepších dostupných technik jsou relevantním nástrojem, který umožňuje evropská legislativa.“ A náměstek René Neděla dodává: „Výjimky jsou často interpretovány jako bianco šek pro další znečišťování. Tak tomu však není, výjimky jsou časově omezené a musí být prokázáno, že provozovatel elektrárny podniká kroky k dosažení odpovídajícího stavu.“

Stát by podle náměstka ministra průmyslu Reného Neděly měl brát také ohledy na již investované peníze: „Musíme brát v potaz stabilitu investičního prostředí. Řada investorů vložila velké množství prostředků do ekologizačních opatření. Předpisy se však stále zpřísňují. Je proto nutné vytvořit určitý časový prostor, aby se mohli s těmito novými nároky vypořádat.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama