Homosexuálové byli oběťmi režimu stejně jako disidenti, ukazuje výstava

Dříve se věřilo, že homosexualita je nemoc, kterou je třeba léčit. O úspěších pseudoléčby hypnózou a psychoanalýzou dokonce vycházely studie ve vědeckých časopisech. Deníkové záznamy, které jsou součástí výstavy, však jasně ukazují, jak to s tím vyléčením doopravdy bylo...

Muži lékařům odkývali, že jsou vyléčení a líbí se jim ženy, aby už od nich i od svých znepokojených rodičů měli konečně pokoj. Také nechtěli léčbu dál financovat. Za první republiky to byla velmi drahá záležitost za 10 tisíc korun, v přepočtu na dnešní platy zhruba čtvrt milionu korun. Za něco, co nemělo šanci fungovat a leda jim všechno znechutilo, někdy i holý život. Později, v 50. letech, byla ale československá sexuologie na svou dobu velmi pokroková. Profesoři Kurt Freund a Josef Hynie dělali výzkumy s homosexuálními muži, kteří sami žádali o změnu orientace. Podávali jim kávu nebo čaj s emetinem, který vyvolal zvracení, a během toho jim promítali fotografie nahých mužů. V okamžiku, kdy se začaly promítat obrázky nahých žen, jim píchli látku, která zvracení zastavila.

To zní docela šíleně. Jakých výsledků tím dosáhli?

Závěrem studie bylo, že léčba homosexuality nikam nevede a vyléčit ji nelze, protože se s ní lidé rodí a společnost to musí akceptovat. V roce 1959 vydal profesor Freund studii, kde konstatoval, že homosexuálové nepředstavují pro děti nebezpečí a že se tato orientace nedá změnit. Tím přispěl k dekriminalizaci, kterou se podařilo prosadit o dva roky později.

Během první republiky se věřilo, že homosexualita je projevem syndromu vězně. Údajně se často objevovala u mužů, kteří prošli zajateckými tábory. Nacisté v ní zase viděli neárijskou degeneraci, komunisté americkou nemoc. Každý režim chápe homosexualitu jako ohrožení zvenčí?

Ano. A každý režim této představy využívá i politicky. Nacisté rádi používali homosexualitu jako zbraň vůči nepřátelům. NSDAP se zbavila celé jedné frakce tím, že je obvinila z homosexuality. Komunismus v ní viděl dědictví buržoazní společnosti, se kterým je třeba skoncovat. Dnes se zase říká, že je součástí progresivistické propagandy ze západních univerzit a rozvrací tradiční hodnoty a rodiny. Ale my už dnes ani nevíme, co to tradiční rodina je. Běžně tím označujeme typ rodiny, kterou vytvořil až socialistický režim. Ta klasická byla více-, většinou, třígenerační.

Nacisté byli posedlí značkováním nepřátel. Pro Židy měli žlutou hvězdu, pro emigranty modrý trojúhelník, pro homosexuály růžový. Ta označení i kombinovali?

Ano, byli v tom velmi systematičtí. Homosexuální Židé měli hvězdu ze žlutého a přes něj růžového trojúhelníku. Nebo červeného, pokud šlo o politické vězně – komunisty, socialisty a podobně. V roce 1936 zřídil Himmler oddělení pro očistu německého národa „pro potírání homosexuality a interrupcí“. Do koncentračních táborů se na základě sexuální orientace dostalo odhadem patnáct tisíc lidí. Jejich seznamy si nacisté vytvořili vyrabováním berlínského Institutu pro sexuální vědy a redakcí časopisů nebo homosexuálních organizací, kde získali například adresář předplatitelů nebo členů. Homosexuální muži dostali na výběr – buď koncentrační tábor, nebo hormonální sterilizaci. V táborech byli ti s růžovým trojúhelníkem drženi odděleně, dostávali nejhorší práce a v rámci vězeňské hierarchie byli nejníže. Zacházeli s nimi nejhůře nejen věznitelé, ale i ostatní vězni. Někteří se stali objekty pseudolékařských pokusů, kdy jim za účelem změny orientace podávali vysoké dávky testosteronu.

Na rozdíl od Židů nebo Romů nebyli homosexuální přeživší po válce uznáni za oběti, nikdy nebyli odškodněni. Jak je to možné?

V Německu to před lety bylo velké téma. Důvod je neuvěřitelný. Homosexuální přeživší totiž nebyli bráni jako vězni svědomí, etničtí nebo političtí, ale jako opravdoví zločinci porušující paragraf 175. Ten kriminalizoval stejnopohlavní sexuální styk a v Německu byl v platnosti až do roku 1969.

Výstava, která je teď k vidění v centru Prahy, čerpá z pozůstalosti Imricha Matyáše, slovenského státního úředníka a gay aktivisty. Čím jsou jeho deníky, objevené v roce 2012, výjimečné?

Pro bádání v dějinách homosexuality chybí materiály. O homosexuálních lidech si přečtete jen ve spisech medicínských nebo policejních. Pro lékaře představovali homosexuálové objekt výzkumu, nezajímaly je jejich pocity, osobní problémy. Policisté k nim zase přistupovali jako ke kriminálníkům. Při výsleších je nutili nedůstojně popisovat detaily kde, s kým a proč, o jaký styk se jednalo. Pokud se objevila zmínka v novinách, šlo o skandální článek. I reportáže skvělého reportéra Egona Ervina Kische z barů, kam chodili „teplí lidé“, jak si tehdy říkali, jsou psány v senzacechtivém duchu.

Matyášovy deníky tedy přinášejí cenné svědectví „insidera“?

Přesně tak. I v amerických archivech nebo berlínském Schwules Museum a dalších institucích, které se věnují dějinám homosexuality, existuje velmi málo autentických materiálů po člověku, který byl gay a zároveň se angažoval v otázkách dekriminalizace a rovných podmínek. Matyášovy deníky zachycují dobu čtyřiceti let, od první republiky po šedesátá léta, kdy se podařilo homosexualitu legalizovat. Důležitým svědectvím jsou i proto, že zachycují osudy spousty dalších lidí z komunity, jeho přátel, lidí, kteří museli podstoupit „léčbu“, kteří spáchali sebevraždu... Díky Imrichu Matyášovi získáváme velmi lidský pohled na tuto komunitu.

Matyáš během první republiky přispíval do časopisu Hlas sexuální menšiny, jako jeden z mála pod svým jménem. Homosexualita byla tehdy trestná, on byl navíc státní úředník. Jak to s ním dopadlo?

Pracoval v pojišťovně, která spravovala sociální pojištění a penze. Když si ho komunisté zvali k výslechům, říkal jim: „Co jste udělali pro republiku vy? Já jsem spoluautorem zákona o sociálním pojištění.“ Snažil se je přesvědčit, že není jiný než oni, také se snaží pro občany něco dobrého udělat. Ve vězení ale nikdy nebyl, nic mu nedokázali. V roce 1974 ve svých 78 letech spáchal sebevraždu, oběsil se v koupelně. Na sklonku života mu byla diagnostikována oční choroba, která měla vést k slepotě, a on tu představu velmi špatně snášel.

Zaujalo mě, že na výstavě často používáte slovo „teplý“. V Česku patří do slovníku 90. let a je dehonestující. Na Slovensku není?

Je, ale historicky má jeho použití opodstatnění. Používali ho pro sebe lidé z komunity, nebyla to nadávka. Pochází z překladu německého „schwul“, je to hra s opozity, kdy chladný „kühl“ označuje muže, který si udržuje odstup. Ale když homosexuální aktivisté psali politické texty, třeba polemiky za legalizaci homosexuality, používali výhradně slovo „homosexuál“. Dnešní slovenští aktivisté přitom toto slovo nemají rádi. V historickém kontextu ale dost dobře nelze používat slovo LGBT+.

Proč dnes slovo homosexuál vadí?

První maďarské sdružení pro lidi s menšinovou orientací se v 90. letech mělo jmenovat Duhové teplé sdružení. Politici chtěli „teplé“ nahradit slovem „homosexuální“. Zakladatelé to odmítli, připadalo jim opresivní, a tak nakonec ze sdružení sešlo. Vadí jeho psychometrické konotace i to, že kvůli kořenu slova je zbytečně zdůrazněna sexualita, jako kdyby homosexualita byla pouze o sexu. Termín přitom vznikl uvnitř komunity. V 19. století s ním přišel maďarský gay, publicista Károly Mária Kertbeny. Později si termín osvojili i lékaři, kteří chtěli komunitě pomoci, zajímali se o jejich lidská práva a postavení ve společnosti. Postupně ale termín získal psychiatrický nádech, konotaci nemoci, kterou je potřeba léčit. S ostatními evropskými historiky jsme se shodli, že budeme používat ten pojem, který se užíval v té které době. Tedy i termín „teplý“. I slovo „queer“, které pro sebe používá americká gay komunita, bylo původně nadávkou. Ale osvojili si ho, dali mu jiný náboj, a tím se i osvobodili.

Výstava ukazuje, jak komunistický režim nutil lidi s menšinovou orientací žít schizofrenním životem, oficiálním a utajeným. Neustále se museli skrývat, báli se vyzrazení, scházeli se tajně ve „svých“ podnicích nebo vyhlášených bytech. Stejně jako na politické disidenty vedla i na ně STB spisy, „růžové seznamy“, vydírala je a zavazovala ke spolupráci. Chcete výstavou poukázat na to, že homosexuální lidé byli oběťmi režimu stejně jako disidenti?

Ano, to se totiž v reflexi disentu bohužel vůbec neobjevuje. Dopouštíme se té samé chyby jako komunistický režim, když neuznal, že si homosexuálové prošli v koncentračních táborech stejným peklem jako ostatní. Odmítáme je uznat za oběti. Jako by trpět za své politické názory, přesvědčení nebo víru bylo morálně výš než trpět za svou identitu. I v diskusi na Facebooku pod upoutávkou na výstavu byla spousta reakcí typu „A jak tito lidé za bývalého režimu trpěli? Co se jim dělo tak strašného? Byli snad ve vězení?“

Jsou takové reakce důsledkem neznalosti? O tématu se dosud pořádně nemluvilo...

Ano, to byl i důvod, proč jsem se do výstavy pustila. Homosexuální lidé trpěli už jen tím, že nemohli žít otevřeně, museli svou orientaci skrývat. STB si je zvala na výslechy, vydírala je. Vyhrožovala, že když nepodepíší, roznesou o nich v práci, že šíří HIV, řeknou to rodině, seberou jim děti atd. Když to v práci prasklo, byli vyhozeni. Někteří byli zavřeni na psychiatrické klinice, kde se měli „vyléčit“. Páry, kterým se dařilo spolu žít, i třeba vychovávat děti, často čekala šikana sociálních pracovnic. Mnozí žili v manželství a paralelně vedli tajný život. Jiní skončili tragicky, sebevraždou. Když na Slovensku v roce 2015 probíhalo referendum o rodině, začaly se objevovat argumenty, že homosexualita je něco nového, trend ze Západu, „to dřív nebylo“. Chtěla jsem ukázat, že to samé lidé říkali už během první republiky, i během bývalého režimu. A že tu lidé s homosexuální orientací žili vždy, jen se o nich nemluvilo.