Po přeslici XXIX. Praha!

Post Image

Po přeslici XXIX. Praha!

Play icon
8 minut

Jít na procházku jarní Prahou je pastva pro oči. V parcích kvetou pomněnky, narcisy, modřence a tulipány všech barev – a nikdo je netrhá a nekrade! Pod Petřínem, v Kinského zahradě, jsou celé stráně porostlé medvědím česnekem; voní to tam po topinkách. V Seminářské kvetou třešně a lidé pod nimi sedí a piknikují jako pod deštníky. Na začátku dubna byly krásné, teplé, slunečné dny bez kapky deště, ale přírodě jako by to nevadilo, zatím. Pučela si, kvetla a nádherně zářila čerstvou zelení.

Jít na procházku Prahou a dívat se kolem, je dvojí zážitek. Na jednu stranu je člověk malebností města, usazeného kolem Vltavy, unesen, na druhou ale jistým způsobem zklamán. Praha se stala městem minulosti. Chybí tu posun k současné moderní architektuře, k současnému světu, k našemu životu. Chybí tu výjimečná, dynamická, zajímavá a provokativní architektura, která by dala hlavnímu městu nový impulz. Až na několik výjimek tu po roce 1989 žádná zajímavá stavba nevznikla a nevzniká. Praha je skanzen, muzeum.

Strach z rozhodnutí o moderní nekonvenční stavbě zarazí všechny pokusy o průlom, když ne hned v zárodku, tak jistě později. Asi poslední „nová“ stavba v srdci Prahy, která v sobě má modernost i nevšední estetiku, je Tančící dům z roku 1996 Franka Gehryho a Vlada Miluniče. I Zlatý Anděl Jeana Nouvela je pěkný, ale myslím, že nijak výjimečný. Quadrio nad stanicí metra Národní třída taky ujde, ale člověk ho zaznamená spíš jen díky tomu, že je za ním moderní a nadčasová busta Franze Kafky od Davida Černého.

Kolik humbuku a bojů s památkáři, ministerstvem kultury a členy Klubu za starou Prahu způsobil záměr Medy Mládkové postavit na střeše Sovových mlýnů skleněnou krychli. A jak je přitom pěkná. Jak citlivě a vkusně propojuje minulost s dneškem.

Že jsou u Sovových mlýnů Černého mimina, která se po rekonstrukci vracejí i na Žižkovskou věž, je další důkaz toho, že se nemáme bát dávat k sobě na první dojem nesourodé umělecké artefakty. Když jsou dobré, fungují. Už jen dvůr Sovových mlýnů ukazuje, jak může být minulost se současností v harmonii. Tak proč z toho jde takový strach?

Mohli jsme mít na Letné stavbu vymykající se všemu u nás dosud postavenému, ale není tam nic. Proč jsme pohřbili novou Národní knihovnu podle návrhu Jana Kaplického, blob, chobotnici, která v sobě měla všechno, co dnešní Praze tak chybí? Asi proto, že nikdo z těch, kdo o městu rozhodují, si nevidí dál než na špičku nosu. A taky proto, že se bojí veřejného mínění, které se vždycky proti novotám všeho druhu bouří. A možná jen, protože život bez tahanic o podobě umění je pohodlnější.

Podpořte Reportér sdílením článku