Rozhovor

Vidět popravu je v KLDR povinné

13 / 08 / 2019

Podívat se do „říše zla“ KLDR jinak než v rámci propagandou ovládané turistiky je skoro nemožné. Nině Špitálníkové se to podařilo dokonce dvakrát, jednou byla zatčena. Dnes cestuje za severokorejskými uprchlíky po celém světě – i se svým dvouapůlletým synem.

Podívat se do „říše zla“ KLDR jinak než v rámci propagandou ovládané turistiky je skoro nemožné. Nině Špitálníkové se to podařilo dokonce dvakrát, jednou byla zatčena. Dnes cestuje za severokorejskými uprchlíky po celém světě – i se svým dvouapůlletým synem.

Kolik bylo vašemu synovi Malcolmovi, když jste vyrazili poprvé na cesty?

Naše první cesta se uskutečnila, když bylo Malcolmovi osm týdnů. Ještě cestou na letiště jsem si říkala, jestli nejsem úplný blázen, ale nakonec to byl krásný výlet a od té doby jsme cestovat nepřestali.

 

Jak se vám cestuje teď, když Malcolm povyrostl?

Pořád je to dobré. Možná to půjde hůř, až mu bude pět nebo šest, to už třeba bude chtít být s kamarády v Praze. Dokud považuje maminku za svou bohyni, chci s ním cestovat co nejvíc. Plánuji, že v listopadu procestujeme trasu Thajsko – Barma – Kambodža.

 

Návštěvy exotických zemí často odstonají i dospělí, natož děti. Nikdy jste nic takového neřešili?

Malcolm nebyl nikdy nemocný, doma ani v zahraničí, musím to zaklepat. Očkovaný je podle českého očkovacího kalendáře, nad standard jsem mu nechala píchnout jen žloutenku a meningokoky. Jeho imunitní systém už je adaptovaný. Odjakživa jí asijské jídlo na ulici, dokonce i to ostré, ostatně v Sečuánu ani jiné nekoupíte.

 

Před narozením Malcolma se vám podařilo získat stipendium v Severní Koreji. Jak k tomu došlo? 

Studovala jsem koreanistiku  a hned od prvního ročníku mě zajímala severokorejská propaganda. Věděla jsem, že je možné přes ministerstvo školství žádat o pobyt na tamní univerzitě, tak jsem to zkusila. Dvakrát moji žádost zamítli, napotřetí to vyšlo. Tou dobou už jsem studovala v Jižní Koreji, a tak jsem se musela vrátit do Prahy a odcestovat do KLDR. Jinak to nešlo, hranici z jihu na sever překročit nelze. To bylo v roce 2011, krátce po návratu v roce 2012 jsem zažádala o další pobyt.

 

Mezitím zemřel vůdce Kim Čong-il a vystřídal ho jeho syn Kim Čong-un. Změnil se tím život běžných Severokorejců?   

Rozdíl je velký. Na jednu stranu se KLDR otevírá, seženete evropské zboží, můžete si koupit třeba parfém od Diora nebo kabelku Prada, lasagne i cappuccino. Ovšem aby si Kim Čong-un udržel pozici, odstraňuje lidi, uplatňuje přísnější tresty, přibývá poprav.

 

Mají Severokorejci základní představu o tom, jak vypadá okolní svět?

Nemají. A přiznávám, že ani mě už po měsíčním pobytu v Koreji okolní svět nezajímal. Dostat se k jakékoli informaci je tak náročné, že člověk raději řeší základní životní potřeby. Internet je zakázaný a v podstatě pro Severokorejce neexistuje, v médiích běží jen propaganda.

 

Navštěvovala jste i tamní katedru bohemistiky. Tam snad tuší, jak se žije v Česku, znají naši literaturu, nebo ne?

Měla jsem tam profesorku, která žila několik let v Československu. Uměla perfektně česky a Čechy milovala. Pak jsem ale mluvila se studenty a zjistila, že jediná česká literatura, kterou jim severokorejská vláda povolila, je Babička. Četli ji pořád dokola.

 

Obecně panuje představa, že je celá Severní Korea extrémně chudá. Jakou zkušenost máte vy?

Takový obraz vytváří západní kontrapropaganda, skutečnost je méně dramatická. Hodně záleží, jestli žijete ve městě, nebo na vesnici. V hlavním městě Pchjongjangu se žije relativně dobře, alespoň co se týče materiálního zajištění – lidé mají jídlo, vodu i elektřinu. Na vesnicích sice neseženete skoro žádné zboží, ale zase si leccos vypěstujete, navíc tam funguje volnější režim. Například ženy nemohou v Pchjongjangu jezdit na kole nebo nosit kalhoty, na venkově se nic takového nehlídá.

 

Jak jsou vybavené supermarkety ve městě?

V normálním obchodu máte radost i z jednoho prošlého jogurtu. Můžete jít ale také na trh, a tam seženete všechno – čerstvou zeleninu, ovoce, maso, nebo třeba i konzervu boloňských špaget. Kromě toho funguje v KLDR přídělový systém na základní potraviny, jako je rýže, sójová omáčka nebo kimchi (typický korejský salát z fermentované zeleniny)

 

Pokud se do KLDR vypravím jako turista, co uvidím?

Zájezdy obvykle trvají čtyři nebo osm dní. Průvodce vám ukáže památníky, uvidíte i něco pro režim méně lichotivého, aby celek působil autentičtěji – třeba sirotčinec. Chápu turisty, kteří chtějí Severní Koreu poznat, ale tyhle zájezdy jsou spíš jako vstupenka do zoologické zahrady, v níž jsou místo zvířat lidi. Všechno je pod kontrolou režimu a peníze z turismu jdou Korejské straně práce.

 

Veřejnou popravu turisti jistě neuvidí. Neviděla jste ji ani vy?

Neviděla. Ale každý nebo skoro každý Severokorejec se na ni aspoň jednou za život povinně podívá, i to je součástí propagandy. Když vám popraví souseda, tak už si protirežimní činnost dobře rozmyslíte.

 

Zatčení tajnou policií a výslech jste ale zažila.

S kamarádkou jsme se chtěly ze zvědavosti podívat do slumů mezi paneláky. Nejchudší obyvatelé Pchjongjangu si tam staví a improvizovaně upravují svá obydlí z materiálu, který někde seženou. Jako cizinec tam nesmíte, můžete chodit jen po hlavních ulicích. Bohužel to nevyšlo. Zadržela nás tajná policie a odvedla k výslechu, který trval několik hodin. Když nás na té ulici chytli, začala jsem okamžitě recitovat báseň oslavující Kim Čong-ila, abych ukázala, jak jsem prorežimní. Při zpětném pohledu se sama sobě směju, žádná hrdinka jsem v tu chvíli nebyla.

 

Podobně „odvážná“ jste byla i při výslechu?

Tam už jsem se naštvala. Korejština má různé stupně vyjádření zdvořilosti, podobně jako třeba japonština. A oni na mne mluvili nezdvořilou formou, tak jsem jim podobně odpovídala. Zkrátka jsme na sebe byli sprostí. Odebrali nám pasy a foťáky na několik dní, a když výslech skončil, rozbrečela jsem se, byla jsem vyděšená a hladová. Ten den jsem zmeškala příděly jídla, přitom byl zrovna státní svátek, to se vydává i něco na přilepšenou. Tehdy byl zrovna cider, vybavuju si to přesně.

 

Chcete prý napsat ze Severní Koreje knihu. O čem bude?

Dostala jsem se k velkému množství severokorejských uprchlíků – hodně jich žije v Jižní Koreji, Číně, Japonsku, ale třeba taky v Laosu, a dokonce i v Evropě. Dělám s nimi rozhovory, ptám se jich třeba na to, jaké hry hráli jako malí nebo jaké nosili oblečení, tématem bude každodenní život. A protože je mi líto informací, které pro tuto akademickou publikaci nemůžu použít, protože nejsou ověřené z více zdrojů, rozhodla jsem se trochu přefabulovat příběh jednoho z těchto uprchlíků jako beletrii.

 

 

Nina Špitálníková (31)
5d52cbade4b01824c301e9e8 MEDIA_ITEM image
Nina Špitálníková

 

Vystudovala koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní stáže v Jižní a poté i v Severní Koreji. Napsala knihu Na studiích v KLDR: Mezi dvěma Kimy. Angažuje se v aktivitách souvisejících s genderovou nerovností a problematikou samoživitelek. Ve volbách do Evropského parlamentu kandidovala neúspěšně jako nestraník na kandidátce Pirátů.

 

 

Autorka je redaktorka deníku Právo.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat