Na jedné straně hranice byla za hrdinku, na druhé za padoucha

Rozhodování, zda zůstat v práci, měla jako matka tří dětí těžké. I ona by se nejraději zavřela doma a čekala, až hrozba přejde. „Z médií, která stále popisovala ten černý italský scénář, jsem získala pocit, že každý, kdo se nakazí, okamžitě zemře. Tehdy jsme si doma sedli a díky mému muži, který se na vše díval trochu střízlivěji a pozitivněji, jsme tuhle fázi rychle překonali,“‎ popisuje zdravotní sestra.

Čekalo ji však rozčarování. Zatímco v Německu jí byli pacienti vděční, že dále pracuje a pomáhá jim, v Česku získali pendleři stigma „roznašečů chorob“. „Chápu, že se báli, že přivezeme nákazu, ale ona byla tady i tam. Na vesnici někteří pendleři prožívali už takřka psychické týrání. Báli se pomalu vyjít na zahradu. Najednou jsme měli pocit, že jsme černé ovce. Jednou jsem se někomu takto snažila vysvětlit, že sice vyděláváme v Německu, ale utrácíme v Česku. Máme českou hypotéku, kupujeme české potraviny a nechápeme, proč jim vadíme,” vysvětluje Petra Kopecká.

Možnost nosit roušky k vážně nemocným pacientům si paradoxně musela vybojovat. V Německu nebyla rouška povinná a lidé ji vnímali negativně. Posměšky si vysloužila dokonce i od některých nadřízených.

Více v rozhovoru, který přináší Reportér Premium.